Protentokrát přerušíme založenou tradici rozhovorů se sofistikovanými intelektuály, na místo obohacující teorie přicházejí strohá fakta. Po Petru Uhlovi a Janu Kellerovi tentokrát zpovídáme osmnáctiletého Viktora, jednu z obětí policejního násilí globální soboty. Schopnost udělat mediálně zajímavou osobnost prakticky z kohokoliv je jediným přínosem policie v boji za svobodu.

Jako jeden z devíti lidí, kteří skončili na Pankráci nebo Ruzyni, asi nemáš na Global street party ty nejlepší vzpomínky. Mohl by sis, než začneš pouštět hrůzu, vzpomenout i na něco pozitivního?
Celá party byla pozitivní. Patří k jednomu z nejlepších zážitků mýho života a nic na tom nezmění ani ten konec v lochu. Už jenom ten příchod na Mírák - místo stovek, které jsem byl zvyklý vídat na dřívějších demonstrací, najednou tisíce nažhavenejch lidí. Jasně, tohle nebyla klasická demonstrace...taky proto jsem nepřišel sám, ale se svojí holkou. Bavili jsme se tak výtečně, že jsme si z konce průvodu ani nevšimli, že čelo mezitím hnalo policajty přes celou magistrálu. Až u Hiltonu jsme viděli převrácený policejní auto a dozvěděli se, co se mezitím událo.

Cos tomu říkal?
Nijak zvlášť mě to nepřekvapilo. Myslím, že mám s policejní brutalitou podobný zážitky jako ty lidi zepředu. Navíc, v tu chvíli to byla nutnost.

Přidal jsi se?
Ani náhodou. Jednak tam byla Irena a hlavně jsem byl celej den úplně out. Pasivní pozorovatel. Místo na aktivní obranu jsem myslel na zbytek dne. Chtěli jsme si udělat pohodovej večer, projít se třeba přes Petřín a pak se stavit na Sedmičce. Takže když průvod zahybal od nábřeží do centra, sebrali jsme se a šli na víno.

U vína tě ale nesebrali...
Asi po hodince jsme se zvedli a volným krokem zamířili do centra. Na Václaváku rozbitá výloha McDonalda, zahnuli jsme do Vodičkovy a před sebou viděli konec davu. Cestou okolo rozbitýho KFC jsme vzrušeně diskutovali. Ireně to přišlo zbytečný, snažil jsem se jí to vysvětlit. Jestli jsme k něčemu dospěli? To nešlo... Na konci ulice jsme stihli zhlídnout rozbíjení posledních skel u McDonalda. "Pojď pryč," tahala mě Irena za rukáv. Nechápal jsem proč. Pak se přiřítily antony, obrátil jsem se k útěku, jenže teď zase nechtěla Irena. Prý když jsme nic neudělali...

Pěkný nesmysl.
To vím taky. Ty lidi, co rozmlátili výlohy, zmizeli Vladislavkou nebo nahoru na Karlák, odskákali to čumilové jako my. S Irenou jsme leželi na zemi s rukama za hlavou jako jedni z prvních. Kdybych tam byl sám, ještě by nebylo všechno ztracený. Okolo strašnej zmatek, všichni policajti přede mnou a jenom jeden dva nad námi. Stačilo se zvednout a utýct Lazarskou.

Číslování na ruku a nakládání do antonů už popisovala spousta lidí. Jaký to byl pocit? Tušili jste, co vás čeká?
Ani ne. Třeba když nám při nastupování brali věci z kapes, tak zjistili, že je nemaj kam dát. Jeden policajt odběhnul a vrátil se s plnou náručí McDonaldových pytlíků na hamburgery. Všichni jsme z toho měli srandu. I když... Tři holky, co byly se mnou v antonu, byly na pokraji zhroucení. Bál jsem se o Irenu, kterou naložili jinam, ale že jsou policajti nasraný z výprasku a budou se mstít na bezbranejch, mi začalo docházet až na Míčánkách. V zamčeným tmavým antonu jsme seděli přes půl hodiny, zvenčí se ozýval řev a sténání. Já blbec jsem vstal a šel se podívat k okýnku.. Vytáhli mě ven, donutili kleknout a už jsem to dostával - obuškem přes záda, kopance do břicha. Lehnul jsem a dělal omráčenýho. Donutili mě znova kleknout a jelo se dál. Pak nás vzali dovnitř a doktor nám odebral krev. Taky dělali zdravotní prohlídku, ale tak nějak divně. Ukazoval jsem bouli na zádech, nikdo se na ní ani nepodíval, slyšel jsme jenom: "V pohodě".

Příští stanice Bartolomějská.
Scéna jak z akčního filmu. Ulice narvaná autama, blikající majáky, spousta pobíhajících uniforem s urputným výrazem a širokejma ramenama. S jejich akčností jsme dost kontrastovali. Zbitý, ztahaný, těžkej stres. Pak nás snad sedmdesát nakopali do tří cel. Naproti byly další tři prázdný a u nás nebylo k hnutí. Lidi se snažili stěstnat i pod lavičky, aby se pokusili aspoň na chvíli usnout. Ráno nás hnali k soudu na Ovocnej trh. Neuvěřitelná podívaná. Už bylo světlo, probouzejícím městem táhlo stádo s želízkama na rukou a hlídačema okolo.

Šel jsi do vazby. S jakým obviněním?
Útok na veřejnýho činitele, poškozování cizí věci a výtržnictví ve skupině.

Jaké to je na Pankráci?
První večer jsem dostal guláš. Zatímco jsem ho vylejval, říkám: "Jsem vegetarián. Ráno chci aspoň suchej chleba." Ráno jsem dostal dva chleby namazané paštikou. O chlebu jsem nakonec přežíval. celejch jedenadvacet dní, někdy s máslem, někdy se solí. Ke konci už jsem se naučil kšeftovat s masem, takže občas byly knedlíky nebo brambory. Horší než hlad je věčná nuda. Přes den sedíš a čumíš do blba, po devátý večer si můžeš lehnout a čumět do blba. Podle vězeňskýho řádu máš nárok na tři knihy týdně, většinou po vězení kolujou detektivky v různým stupni rozkladu, jak si z nich ostatní vytrhávaj stránky a balej cigára. Noviny se ke mně dostaly za tu dobu snad třikrát. Problém byl v tom, že jsem při nástupu u sebe neměl peníze a trvá čtrnáct dní, než je dostaneš zvenčí.

Nejhorší zážitek?
Při rutinní zdravotní prohlídce mi bachař zezadu prohráb dredy: "V tom musíš mít vši." To nebyla otázka, ale konstatování. Přitom na Pankráci jsou dredy nebo číra běžně k vidění. Druhej den pro mě přišel na celu, vytáh mě ven a posadil na židli doprostřed chodby. Zavolal vězně, co stříhá ostatní, a bylo jasno. Hádal jsem se, na rvačku jsem neměl. Apatie. Dredy mi rostly přes čtyři roky, měl jsem je do půli zad. Když mě za pár dní nato pustili a já se doma poprvý uviděl v zrcadle, nevěřil jsem. "Voni snad pustili někoho jinýho!"

Třeba vejdeš do dějin. Už se zdálo, že heslo "Kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás" patří minulosti, naposledy policajti ostříhali Plastiky v sedmdesátých. Možná to o něčem svědčí...
Z toho mi rychlejc nenarostou.

Závěr?
Podívej - jenom jsem čuměl, zmlátili mě, ostříhali, strávil jsem jednadvacet dní za mřížema. Kdybych byl aktivní a porušil aspoň jeden z těch tří paragrafů, asi by se mi nic nestalo. Z toho ať si udělá závěr každej sám.