MAI - globální ústava neoliberalismu
Nejnovějším hitem globalizující ekonomiky se stává Multilaterální dohoda o investicích (MAI), kterou již třetím rokem v tichosti projednává 29 nejbohatších zemí, sdružených v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Cílem MAI je rozšíření práv investorů a omezení jejich kontroly jednotlivými vládami. Přijetí dohody by ztížilo zpřísňování sociálních, ekologických či hygienických norem a v podstatě by si vyžádalo zrušení opatření ochraňujících domácí kulturu či ekonomiku. Proto není překvapením, že nejvýznamnějšími prosazovateli dohody, kteří stojí v pozadí celého jednacího procesu, je relativně malý počet mocných nadnárodních společností z USA, Japonska a zemí Evropské unie. 500 nejsilnějších z nich se podílí na 80% zahraničních investic a kontroluje nejnovější technologie, které jsou podmínkou mezinárodní konkurenceschopnosti.

Omezení suverenity
Při schválení MAI v současné podobě by dohoda například
- zabránila zemím uvalit bojkot na státy či investory, jako tomu bylo v případě dřívějšího úspěšného bojkotu jihoafrického apartheidu; nesměl by se tak brát ohled na etické hledisko,
- zajistila volný tok finančního kapitálu a nedovolila jednotlivým vládám, aby uvalily jakékoliv podmínky či omezení na mezinárodní investice (např. normy v oblasti životního prostředí nebo pracovního procesu),
- požadovala, aby zákony jednotlivých zemí byly stejné pro domácí i zahraniční společnosti, bez ohledu na zájmy či potřeby místní ekonomiky,
- povinnovala jednotlivé státy, aby otevřela všechna hospodářská odvětví včetně těžby přírodních zdrojů, televizního a rozhlasového vysílání či obchodu s nemovitostmi,
- zrušila specifické požadavky na investory, jako jsou například požadavky investic do rozvoje lokality tvorbou pracovních míst, užitím ekologicky nejvýhodnějších technologií či najímáním místních zaměstnanců,
- umožnila nárok investorů na kompenzace v případě pozbytí či vyvlastnění majeku v důsledku sociálních nepokojů,
-umožnila investorům a korporacím neomezeně přemísťovat finanční prostředky nebo výrobu.

Soud se zlobivými
MAI v současné podobě může mimo jiné fakticky omezit podporu drobného a středního podnikání a neúnosně omezit ekonomiky menších zemí. Dalekosáhlý význam v celém procesu je skutečnost, že povoluje pouze ty výjimky, které odkazují na stávající legislativu- nesmí se porušit princip status quo. To může způsobit zmrazení změn v ekologické, hygienické nebo pracovně-právní legislativě. Signatářské země tak sice budou i nadále oprávněné zpřísňovat své zákony, zahraniční investoři však získají právo před neveřejným mezinárodním soudem požadovat kompenzaci za ztráty, které změnami utrpí. Signatáři MAI mají být vázáni dohodou minimálně 20 let a podpisem se zavazují, že po dobu pěti let od dohody neodstoupí. I po této době je vystupující členský stát povinen nakládat s investicemi podle závazků smlouvy po dalších 15 let. Jedno je s údivem. Proč by měly vlády podepisovat smlouvu, která v podstatě omezí jejich pravomoci? Zdánlivý paradox jen ilustruje vztahy a závislost mezi vládami a byznysem, kterému politici dávají jednoduše přednost před hájením zájmu svých občanů.

Odpor k MAI sílí
Jednání o MAI začala v květnu 1995 a měla být uzavřena v dubnu letošního roku. Přestože by přijetí dohody znamenalo mnohem větší omezení státní suverenity, než sjednocování Evropské unie i více ovlivnilo životy lidí, o MAI se nevedla žádná veřejná diskuse a jednání probíhala v tajnosti. S tím jak se podrobnosti o MAI dostávaly na veřejnost, sílila opozice ekologických, sociálních, občanských a odborových organizací a nesouhlas s dohodou narůstá. Stejně tak ovšem narůstá i tlak lobbystických skupin nadnárodních koncernů. I řada jednotlivých států vznesla množství vážných výhrad, které jsou však jen v souladu s principem stop-stavu, tzn. odpovídají stávající legislativě. Díky těmto protestům i výhradám se jednání o MAI protahují a další kolo je naplánováno na říjen letošního roku. Nadále však existuje obava, že do října bude řada klíčových věcí dojednána neoficiálně a poté pouze přednesena jako hotová věc. Daleko horší je však skutečnost, že se nadnárodními obchodními korporacemi prosazované liberalizační tendence vkrádají do řady dalších procesů, které jsou ze strany veřejnosti mnohem méně kontrolovatelné. Květnový celosvětový protest proti globalizaci a připravované Multilaterální dohodě o investicích se nesl v duchu základního požadavku, aby vlády zastavily veškerá jednání o MAI do té doby, než budou vypracovaná nezávislá posouzení sociálních, ekologických a ekonomických dopadů a umožnily tak i veřejnou diskusi o MAI. Několik rozbitých výloh nadnárodních koncernů po skončení Global Street Party není a ani nemůže být argumentem ve veřejné diskusi proti globalizaci. Jak pravila kdysi Hanah Arendtová, „násilí nenapomáhá obhajovat principům, historii ani revoluci, nenapomáhá ani pokroku či reakci, ale může sloužit ke zdůraznění křivd a obrátit na ně pozornost veřenosti... někdy je násilí jedinou cestou jak zajistit slyšení umírněnosti."

Návrat