Anarchismus měl k umění vždy blízko. Mezi umělci anarchistické "kontrakultury", která provokovala a konfrontovala kapitalismus a autoritářskou společnost, byl Camille Pissarro, Frans Masereel i Munch. Patřil mezi ně i nejoriginálnější český malíř František Kupka, mimo jiné autor ilustrací k historické knize francouzského anarchisty Elisée Recluseho. S Pavlem Chalupou, autorem knihy o Kupkových politických karikaturách, jsme se sešli v kavárně Francouzského institutu, kde právě probíhala výstava originálů Kupkových kreseb pro proslulý francouzský anarchistický časopis L' Assiete au Beurre (Kopyto) z let 1901-1907. Zdálo se nám však, že mluvit o anarchismu v sídle diplomatů je trochu kách. Šli jsme proto do jedné hospody na Starém Městě.

Bylo těžké uspořádat výstavu anarchistického kreslíře na diplomatické půdě?
Nebylo. Rozhodnutí padlo dřív, než kresby kdokoli kromě mne viděl. Potom už s tím nemohli nic dělat. Ale diplomati to nesli diplomaticky. Koneckonců ve Francii jsou na podvratnou satiru politici zvyklí. Rozpaky jsem zaznamenal spíš u vernisážového pražského publika. Dovedete si jistě představit, kdo na vernisáže do Francouzského institutu chodí. A ty kresby jsou po stu letech tak aktuální, že většina z přítomných jejich mimořádně krutou aktuálnost těžko snášela. Vystavené cykly míří přímo na hlavy Nejmocnějších, Nejvyšších a Nejarogantnějších tohoto světa. A ti se během jednoho století vůbec nezměnili.

Co přivedlo Kupku k anarchismu?
Byl anarchistou už svým založením. Vyhraněná individualita, nesnášející společenské a výtvarné konvence. Žil skoro celý život v dobrovolné izolaci na pařížském předměstí a módními moderními směry v podstatě pohrdal. Známé jsou jeho opovržlivé výroky o nejvyšších autoritách kubismu. Protože se nikdy nedal vtěsnat do žádné ideologické škatulky, na nichž modernismus spočívá, nestal se od počátku všeobecně uznávaným "otcem" moderny, abstrakce, orfismu jako jiní jeho vrstevníci. Nesl to velmi těžce. Přestože byl už výtvarnými historiky rehabilitován, jeho jméno nemá dodnes přiměřenou "tržní", tedy kultovní hodnotu. Ceny na aukcích tomu odpovídají. Pohybují se v desetinovývh relacích vůči dílům jeho šťastnějších kolegů. Domnívám se, že je to mimo jiné i pro jeho individuální postoj ke společnosti, zejména té její části, která kupuje, prodává, studuje či interpretuje moderní obrazy.

Jak vůbec vypadal pařížský anarchismus na počátku století?
Militantní, atentátnická větev byla v 80. a 90. letech policejně zlikvidována a dožívala po kriminálech. Na začátku století, kdy byla v Paříži u moci levicová (lépe řečeno takzvaně levicová) vláda, byla Francie zemí zaslíbenou pro všechny anarchisty Evropy. Na "studijních pobytech" tu byli v té době, jak známo, i čeští anarcho-socialisté Gellner, Toman, Majerová.... Nejvýraznější anarchistickou skupinou byla radikální intelektuální skupina kolem časopisu Temps Nouveaux, jehož redaktorem byl Jean Grave a do něhož přispíval i Kupka. Protože šlo o podvratný časopis, potýkal se s cenzurou stejně jako dnešní francouzské anarchizující časopisy a vlastně jen živořil. Proto většina z jeho přispěvovatelů posílala kresby i do týdeníku L´Assiette au Beurre, který našel vůči cenzuře geniální řešení. Nepublikoval žádný text. Vše bylo řečeno obrazem. Metaforou. Suchou popiskou. Proto je ten časopis dodnes "čtivý". Proto je považován za první časopis moderní politické karikatury na světě.

Mluvil jste o současných francouzských anarchizujících časopisech...
Tradice L´Assiette au Beurre nebyla ve Francii nikdy přerušena. Jen obrazová cenzura je dnes rafinovanější, takže vydávání je o mnoho těžší. Nejlepším následníkem L´Assiette au Beurre je dnes týdeník Charlie Hebdo (Karlovy noviny), který má své počátky v 60. letech, za éry Charlese de Gaulla. Odtud ten název. Vynikající výtvarná úroveň je podtržena ve Francii logickým faktem, že ačkoli jde o časopis výhradně politický, je současně založen na principu padni komu padni. I když je to vlastně hlavní princip žurnalistiky i umění (a satiry zvlášť), je to něco, o čem se nám v Česku může jen zdát. Abych nebyl tak obecný: napadá mě třeba Vladimír Jiránek. Jeho politické kresby nelze považovat za skutečnou satiru. Je to čirá propaganda. Tedy něco, co je nám vlastní už 50. let. Neumíme to dělat (a snad ani vnímat) jinak než jako propagandu. To je ve Francii nemyslitelné. Je to jedna z několika sympatických věcí, kterou bychom mohli ze Západu dovážet. Bohužel, myslím, že naše žurnály se bez skutečné satiry, tedy bez skutečně nekompromisní reflexe společenských poměrů, velice rády obejdou. A jejich čtenáři také.

A co kniha, kterou jste vydal? Myslíte si, že by nemohla trochu zčeřit poklidnou hladinu českého satirického rybníka?
Kupka je nejen prvním, ale současně i posledním velkým českým politickým karikaturistou. V epoše televizní komunální satiry by ty kresby, máte pravdu, mohly působit jako zjevení. Kdo si ale může koupit jejich dost nákladné vydání? Ti, jejichž nemilosrdnou karikaturou jsou. A koupí si ho? Dovolte, abych se zasmál.