Zdá se to být déle než pár týdnů. Novinové titulky už nestraší nebohého čtenáře zdivočelými hordami, které rozbíjejí a rabují. Politici s úlevou zapomněli na jedno "předvolební shromáždění mladých", které do jejich scénáře boje o moc jaksi nezapadlo. Skleněné výlohy McDonaldů už se zase blyští až přechází zrak, po pražské magistrále se valí nekončící kolony aut, až přecházejí plíce. Zapomenuto? Ani náhodou. Global street party byla jen krokem v řadě akcí odporu, řadě, jejíž konec je v nedohlednu. Coby největší pouliční nepokoje od listopadu 89 se však stala důležitým mezníkem.

Dunivé rytmy techna, stovky tanečníků, tisíce lidí. Na první pohled na sebe šestnáctého května vzalo pražské Náměstí Míru podobu bezstarostného zábavního parku. Stačí však jen pár minut na místě, pár rytmů, pár pohledů do očí. Atmosféra sjednocuje a nabíjí energií. Až se dá masa na pohyb, nebude síly, která by ji zastavila. Fenomén pouličních slavností konečně doráží i do Prahy.
Po osmi letech kapitalismu - brzo, nebo pozdě? Každý, kdo je blíže seznámen se situací v protestních hnutích, každý, kdo sleduje antiautoritářské akce a následné mocenské reakce, jen úlevně vydechne: "V pravý čas." Street parties nejsou žádnou nečekanou novinkou, jsou zákonitými dětmi globalizujícího kapitalismu konce dvacátého století. Zaplavují centra západních velkoměst a působí nejen represivním státním složkám nové vrásky na čele. Zatímco o určité snížení účinnosti stávek se postaral sám volný trh ruku v ruce s permanentním oklešťováním zaměstnaneckých práv a protidemonstrační zbrojnici naplnila policie desetiletími zkušeností až po střechu, zažité postupy v případě této nové formy odporu často selhávají. Zatímco k ochromení provozu na dálnicích, tepnách výkonných tržních ekonomik, může dojít během okamžiku, vytlačování tisícových davů, sjednocených a nažhavených technorytmy, je v podmínkách dopravního kolapsu často nad možnosti standartních policejních jednotek.

Důvody
Street parties často kombinují globální i lokální rozměry protestu, jako se tomu stalo 16. května při historicky první české street party v politickém slova smyslu. Globální rozměr vyjadřovalo současné konání podobných akcí ve 37 městech světa. Z pětatřiceti velkoměst, srdcí kapitalistických trhů, zaznělo jasné NE globalizaci ekonomiky krátce před zahájením 2. ministerské konference Světové obchodní organizace (WTO). Nejvíce byl slyšet hlas odporu proti novému kolu dělení světového koláče z Ženevy a... Prahy. Lokální rozměr je zakódován v samotných principech pouličních slavností. Popření narýsovaných velkoměstských zón, návrat člověka do lidských sídel - to je street party. Stejně jako společná radost místo odcizení, osobní zapojení místo trpného konzumování unifikované pseudokultury. Otevřená neprofitní zábava trhu s kulturou navzdory.

"Ulice jsou pro auta - ne pro lidi," prohlásila den poté policejní mluvčí. Pozoruhodný výrok, avšak nikterak překvapivý. Pro placeného hlídače ukázněného stáda plechových dýmajících ovcí musí být představa dobře se bavícího a nikým nekontrolovaného kolektivu uprostřed jeho pastviny nad rámec vlastní fantazie. Naopak kreativněji založeným účastníkům street party může výrok o ulicích, autech a lidech poskytnout pravé žně: automobilismus se člověku vymkl z rukou, automobil už člověku nepomáhá, vyhání ho z centra lidských sídel - i tak se dá přeložit. Krátce po šesté hodině zmlkly soundsystemy a po úklidu náměstí se masa lidí pohnula na předem ohlašovaný pochod. Směr: magistrála. Když tři tisíce lidí dobyly automobilovou zónu, nad asfaltem magistrály místo monotónního hučení motorů burácelo jediné heslo: "Ulice jsou naše!". Vyjádření nekončící euforie nad úspěchem, vyjádření odhodlání a vědomí o vlastní síle. U verbálního vyjadřování zůstalo až do chvíle, kdy se policejní kordón před hlavním nádražím poprvé pokusil pochod zastavit.

Násilí
Osmadvacet policistů je proti valící se demonstraci síla neúčinná, až směšná. Přesto policisté s vážností trvají na tom, že akci ukončí a účastníky donutí k rozchodu, byť v něm brání nádražní zeď vpravo a budova garáží vlevo. Dokonce se pokoušejí o zatčení několika demonstrantů z předních řad. Reakce, která následuje, je rychlá, účinná, ale hlavně zcela logická. První řady prorážejí policejní kordón a násilím nutí policisty k potupnému útěku po celé délce magistrály. Jestliže se následná reakce politiků a oficiálních médií nesla v duchu zpráv o "násilnících, kteří akce využili ke svému mediálnímu zviditelnění" nebo "anarchistech, kteří si s policií vyřizovali účty za Propast", svědčí to buď o neznalosti a odtržení od reálných podmínek protestních hnutí, nebo o záměrné manipulaci s fakty. Nebylo zneužívajících, nebylo zneužitých. Na protestní pochod po magistrále se samozřejmě vztahují principy svobody shromažďování. Jestliže se represivní státní orgány pokusily akci narušit, o legitimitě obrany nebylo mezi všemi účastníky pochodu žádných sporů. Jediné, čím se od sebe navzájem účastníci lišili, bylo osobní vyrovnání s faktickou nutností vzít obranu svých práv aktivně do svých rukou. Zde samozřejmě hrála rozhodující úlohu dosavadní zkušenost s policejní zvůlí a tak průvod chránila před policejními ataky na "liniích dotyku" pro blaho všech jen ta "poučenější" část účastníků.

Jejich snahu může urážlivým slovním spojením "vyřizování účtů" nazvat jen ten, kdo se sám aktivně podílí na marginalizaci mimoparlamentních opozičních a protestních hnutí. Tvůrci mediálního mainstreamu může jistě osobní angažovanost mimo rámec profesionální politiky připadat nepochopitelná. To však svědčí maximálně o principech fungování a úrovni masových médií, nikoliv o racionalitě těchto hnutí. V nich se po listopadovém převratu a změně společenských podmínek shromáždily tisíce převážně mladých lidí, kteří se pokoušejí prosadit své představy o fungování společnosti. Nejen anarchistům, ale i radikálním ekologům a lidskoprávním aktivistům bývá v nejlepším případě odpovědí chladný nezájem či výsměch, v horších a stále častějších případech perzekuce a mocenská zvůle. Za příklad může posloužit již zmiňovaná kauza klubu Propast, který v průběhu benefičního večera pro stíhaného antifašistického aktivistu přepadlo policejní zásahové komando s kuklami a samopaly. Zbití účastníci koncertu podali trestní oznámení, vyšetřování prokázalo porušení zákona, přesto nebyl nikdo ze zasahujících policistů trestně stíhán. Protestní demonstraci postižených účastníků koncertu před budovou Ministerstva vnitra policie rozehnala opět značně brutálním způsobem, opět následovala trestní oznámení, opět nebyl za zlomená žebra a rozbité hlavy nikdo hnán k zodpovědnosti. Stačí dodat, že v podmínkách této zvůle mnozí mladí aktivisté prožívají celé roky, a události street party se hned jeví v jiném světle. V něm je třeba posuzovat i následný průběh, kdy po skončení pochodu zaútočily zhruba dvě stovky radikálů na výlohy nadnárodních firem, symboly kapitalistického systému. Poučka o akci, jež plodí reakci, platí i v rovině let.

Důsledky
"Násilí není řešení" je věta, která zní libozvučně, v případě Global street party však její používání není na místě. Zde násilím nikdo problémy související s ekonomickou globalizací či automobilismem řešit nechtěl a ani nemohl. Poprvé se však v posledních letech v českých podmínkách prokázalo to, co je politologii poměrně dobře známo. Totiž že násilí není řešení, ale prostředek, který může k řešení vést, když ostatní cesty selhávají či jsou neúčinné. Případ Global street party poskytl dostatek důkazů. O nastartování společenské diskuse se snažily různé organizace řadu měsíců, naposledy zazněly naléhavé hlasy ze setkání proslulých světových ekofeministek “Diverse women for diverdity”, pouhých několik dní před šestnáctým květnem. Nulová účast na tiskové konferenci, uzívaný nezájem stejně jako v předchozích případech. Události, do kterých street party vyústila, měly efekt přesně opačný a nabízí se otázky, které pseudoudálosti by zaplnily česká média v případě, kdyby účastníci zůstali na Náměstí míru nebo podlehli policejnímu nátlaku.

Jediným, kdo věří, že "násilí je řešením", zůstává po globální sobotě policie. Masakr, který předvedla proti nezúčastněným lidem ve Vodičkově ulici, zjevně nepocházel než z primitivní pomstychtivosti a neměl jiný účel než otázku radikálních demonstrací jednou provždy vyřešit plošným zastrašením. Projevy solidarity a aktivita za propuštění vazebně stíhaných ukazují, že policejní snaha vyšla naprázdno a obrátila se proti ní samotné. Nic na tom nezmění ani obligátní beztrestnost pro násilníky v uniformě, ani to, že na násilnickou kartu začínají hrát ti nejkonzervativnější z českých politiků, kteří propříště navrhují zastavovat demonstranty střelbou do vzduchu či prvních řad. Dobrá zpráva - prozatím by prý stačily gumové projektily. Jestliže jedinou oficiální reakcí na události Global street party má být prohlášení, že nikdo ze zasahujících policistů nepřekročil zákon, ba ani nespáchal přestupek, a současně se sestavuje speciální policejní jednotka proti demonstracím, zaručuje to bohatý rozvoj úspěšně založené tradice street parties v Praze.