vo revoluce jakoby do současného slovníku zemí rozvinutého kapitalismu nepatřilo a ztrácelo smysl. Přesto se před třiceti lety potácel ohrožený francouzský stát na hraně povstání, o němž anglický Daily Mail toho času referoval jako o "otevřené revoltě proti tradičním formám autority" a které hrozilo přerůst v sociální revoluci. 12 miliónů dělníků bylo ve stávce, kterou neřídily odbory, ale sami stávkující, 122 továren dělníci okupovali, proti systému demonstrovaly desetitisíce studentů.

Impulsem byly studentské bouře
Když 22. března 1968 obsadilo osm studentů úřad děkana univerzity v Nanterre na protest proti uvěznění členů Vietnamského národního výboru a další studenti je podpořili na kolejním shromáždění, ještě nic nenasvědčovalo tomu, v co příští měsíce protest a následné boje s policií přerostou. Francouzský stát se v době označované jako poválečná konjunktura s výraznějším odporem společnosti nesetkal ; počet členů odborů klesl na pouhé tři milióny, firma Michelin mohla v polovině šedesátých let prohlásit, že během třiceti let podstoupila pouze trojí jednání s odboráři, a stát z poklidné dřímoty nevyburcovaly ani ojedinělé stávky dělníků či studentů proti nedostatečným výdajům na vzdělání (počet studentů vzrostl během deseti let ze 170 na 514 tisíc). Protesty v Nanterre však nezůstaly marginální akcí studentů a nedostaly se do izolace od zbytku společnosti, která charakterizovala obdobnou studentskou rebelii v roce 1968 v USA.

Mobilizace veřejnosti
22. dubna přijali nanterrští studenti manifest, který vyzýval k "naprostému odmítnutí kapitalistické technokratické univerzity" a "k solidaritě s dělnickou třídou". Své kolegy podpořili studenti z pařížské Sorbonny, která byla po útoku policie podruhé za 700 let uzavřena(poprvé to bylo v roce 1940 při obsazení Paříže nacisty). Na jejich stranu se přidal Národní svaz studentů (UNEF) a Unie profesorů (SNESup) a poté, co na studentské masové pochody reagovala pařížská policie brutálním násilím za použití slzného plynu, vyšli do ulic i příslušníci střední třídy a dělníci. 10. května vyrostlo během noci v Paříži 60 barikád. "Barikády pomáhaly stavět doslova tisíce lidí ... ženy, dělníci, kolemjdoucí, lidé v pyžamech, vytvořily se živé řetězy, nosilo se kamení, dřevo, železo," popisuje vzbouřenou Paříž reportér J.J. Lebel.

Při následných bojích o barikády, které trvaly celou noc, se policie
chovala extrémně brutálně. Podle některých zpráv policisté tloukli těhotné ženy, mladé muže vysvlékali do naha a některé z nich bili do pohlaví, až se tkáň roztřepila. 367 lidí bylo zraněno a 460 uvězněno. Poté, co barikády odklidily vojenské transportéry, vláda ustoupila některým studentským požadavkům. Jiskra povstání však již byla zažehnuta. V následujících dnech byla Paříž poseta černými a rudými vlajkami, polepena hesly jako "Lidstvo nebude svobodné, dokud nebude poslední kapitalista viset na střevech posledního byrokrata" nebo "Zboží je opium lidstva", ulicemi zněla Interacionála. Dalšího shromáždění se zúčastnily statisíce lidí, studenti začali okupovat Sorbonnu a byly vyhlášeny stávky. De Gaulle byl prohlášen za vraha a nepřítele lidu.

Povstání proti oficiální levici
Francouzská komunistická strana (PCF) odpočátku odsuzovala studentské hnutí jako „avanturistické", "ultralevičácko-maloburžoazní" a pseudorevolucionářské. Když si však vedení strany uvědomilo rozsah hnutí odporu, které bylo mimo jeho kontrolu, pokusilo se povstání ovládnout - a opět neodhadlo situaci. Komunisty ovládané odbory CGT začaly podporovat akce v závodech až v době, kdy je dělníci sami zorganizovali. V Boulogne Billancourt se jim ani uzamčením továrních vrat nepodařilo zabránit diskusi tisícovek studentů s 35 tisíci stávkujícími dělníky, v Saint-Quen stávkový výbor neschválil reformistickou linii CGT a zástupce odborů do závodu vůbec nevpustil. Když potom hovořil komunistický spisovatel Luis Aragon na shromáždění v Odeonu, přítomní členové Hnutí 22. března se mu posmívali a po celou dobu jeho projevu jej přerušovali ironickými výkřiky jako „Ať žije Stalin, otec všech lidí".

Francie stávkuje
Dělníci se na taktiku odborářských bossů neohlíželi a vstupovali do neomezených stávek, aniž by je s vedením odborů konzultovali. Během několika dnů stávkovaly továrny Renaultu, Citroenu, školy, státní železnice, loděnice, pošty vyřizovaly pouze telegramy. Ke stávce se připojili zaměstnanci elektráren a plynáren, kromě krátkých výpadků však dodrželi dodávky energie. Tiskařští dělníci si vynutili právo zasahovat do obsahu novin, což se stávalo většinou u pravicových novin jako Le Figaro a La Nation. Jako „město dělníků" se do událostí roku 1968 zapsalo Nantes, které po týden převzaly pod kontrolu stávkové výbory. Učitelé a studenti v Nantes organizovali školky pro děti stávkujících, pracující určovali ceny zboží.

Ukonejšit a potlačit
De Gaulle, který se již musel obávat o přežití své vlády a sledoval, jak se jeho moc rozkládá, oslovil veřejnost v televizním projevu 24. května. Hovořil o „prohloubení spoluúčasti každého na řízení a výsledcích činností, které se jej přímo dotýkají" a požádal lid prostřednictvím referenda o „mandát k obnově a přizpůsobení". 27. května potom vláda oznámila 35ti procentní vzestup minimální mzdy a 10ti procentní vzestup mezd obecně. Když se však v televizi objevil de Gaulle o tři dny později, přislíbené referendum odřekl, slíbil místo něj volby do 40 dnů a zároveň pohrozil tvrdými opatřeními, budou-li protesty pokračovat. Mohl si to dovolit, vracel se právě ze schůzky s velícími generály ze základny Saint-Dizier, od nichž dostal přislíbeno nasazení arrmády v případě potřeby. Ihned po premiérově projevu byly vyslány policejní zásahové jednotky, aby rozehnaly zbývající stávky. 5. června většina stávek skončila a bylo zřejmé, že „francouzské jaro odporu" skončí ústupky v mezích systému. Po utrpěné porážce se francouzská společnost vrátila k jistotám konzervatismu a ve volbách de Gaulle obdržel 60 procent hlasů. Pro PCF, která si od voleb slibovala hlasy nespokojených, skončily volby fiaskem.

Místo revoluce reformy
Francouzské povstání, které kladlo požadavky za rámec tehdejšího systému, tak neskončilo revolucí, ale liberálnějším režimem s De Gaullem. Stávkující se nakonec spokojili s nabídnutými ústupky, jako bylo zvýšení platů, a tváří v tvář rozpadu Moci a možnému krvavému potlačení vzpoury nebylo jednotné ani studentské hnutí. Nejsilnější pozici měla mezi studenty poloformální aliance antiautoritářsky socialisticky orientovaných studentů Hnutí 22. března, která usilovala o beztřídní společnost založenou na dělnických radách. Od radikálnějších akcí, které mohly posunout revoltu dopředu, však studenty zrazoval jak UNEF, tak mladí trockisté. Studentské hnutí nebylo jednotné z hlediska cílů a taktiky, na okupované Sorbonně visely portréty Marxe i Trockého a Maa. I další evropské parlamentní demokracie zareagovaly v reflexi na požadavky francouzské i dalších revolt roku 1968 drobnými reformami a ústupky, které umožnily širší participaci společnosti na rozhodování - dopady francouzského povstání nejlépe ilustruje někdejší aktivista Hnutí 22. března Danny Cohn-Bendit, který po třiceti letech jako člen zastupitelstva ve Frankfurtu nad Mohanem hovoří o tom, že kapitalismus se s demokracií nemusí nutně vylučovat. Francouzské jaro 1968 přesto zůstává nejvážnějším útokem na status quo moderních států a francouzští dělníci a studenti přinejmenším vrátili myšlenku revoluce zpět do zemí Západní Evropy.