Isaac Puente (1896 - 1936)

Narodil se 3. července 1896 v Las Carreras v Baskicku. Vystudoval lékařství a jako lékař též na různých místech Španělska pracoval. Začátkem 20. let se považoval za politicky nevyhraněného humanistu, jehož posláním je pomáhat lidem jako lékař, ale i jako sociální a osvětový pracovník. Situace ve Španělsku byla v té době velice nelichotivá - většina pracujících byla negramotná a nevzdělaná, nedodržovala se základní zdravotnická a hygienická pravidla, takže se masově šířily nejrůznější choroby, počínaje tuberkulózou a konče žloutenkou. Díky silnému vlivu katolické církve převládala různá tabu a předsudky v sexuálním životě, takže se nepoužívala žádná antikoncepce a kontrola porodnosti. Nelegální interrupce přinášely ženám spoustu zdravotních následků, nerespektování hygieny a bezpečnosti práce spojené s intenzivním vykořisťováním žen byly příčinou vysokého počtu nechtěných potratů. Šířili se též nekontrolovaně pohlavní choroby.
Když k tomu ještě připočteme nedostatečnou skladbu potravin a podvýživu dětí, intenzivní ekonomické vykořisťování pracujících, politické násilí (např. najímání pistoleros na likvidaci a zastrašování rebelujících dělníků a rolníků a krvavé zákroky policie a armády proti stávkám a pod.) a demagogický vliv církve na školství a společenskou propagandu, tak se nelze podivovat nad postupným příklonem Puenteho od pouhého lékařského humanismu k politicky revoluční práci. Zpočátku pomáhal jako lékař a osvětový pracovník sociálně demokratickým odborům UGT a dokonce i křesťanským charitativním institucím. Už v roce 1923 napsal několik zdravotnicky osvětových článků i do různých anarchistických tiskovin. K anarchistům se však politicky ještě nepřipojil, až do roku 1930 zastával spíše republikánské postoje a názory o potřebě společenských reforem. V únoru až dubnu 1930 byl dokonce v kolegiu lékařů v Provinčním parlamentě, opustil ho ale brzy znechucen politickými intrikami a cenzurou doznívající diktatury. Tato i jiné životní zkušenosti jeho názory postupně radikalizovali.
Na podzim 1930 se zúčastnil několika veřejných shromáždění a konferencí lokálních skupin CNT v baskické Vitorii, při nichž se začal blíže zajímat o anarchosyndikalismus. Brzy se stal stoupencem a úzkým spolupracovníkem, posléze členem CNT, tedy revolučně syndikalistických až anarchosyndikalistických odborů. Jako lékař publikoval své odborné články v tiskovinách La Medicina Ibera, La Medicina Argentina, La Revista de Medicina de Alava a Alava Médico - Farmaceutica. Napsal řadu prací věnovaných problematice porodnosti, antikoncepce, sexuality, hygieny a zdraví (Osvěta embryologie, Menstruace, její příznaky a hygiena, Jak léčit sexuální impotenci, Výhody a překážky pocházející z antikoncepce, Praktické rady pro vyvarování se pohlavních venerických chorob, Mikroby a infekce, Osobní hygiena, Hygiena, zdraví a mikroby, atd.), propagoval též aktivně principy naturismu a nudismu (kniha Alpinismus z roku 1925). Brzy se jeho myšlenky o zdraví a prevenci, hygieně, svobodné sexualitě, antikoncepci, kontrole porodnosti a odmítání prostituce staly mezi anarchisty populární asi jako myšlenky o svobodném moderním školství Francisca Ferrery (popraveného z popudu katolické církve už roku 1909).
Své názory politické, sociální, ale i zdravotně osvětové pak psal též do řady anarchistických a anarchosyndikalistických časopisů, jako např. Solidaridad Obrera, CNT, La Revista Blanca, Etica, Orto, Accion, Cultura Libertaria (vše CNT), Tierera y Libertad a Tiempos Nuevos (anarchistická federace FAI), Cultura Proletaria (emigrace v New Yorku), La Voz Libertaria (Brusel), La Protesta (anarchosyndikalistická FORA v Argentině) a pod. Anarchistické názory pak též rozvíjel ve svých pracích Mučedníci CNT (1932), Propaganda (vydáno po smrti 1938), Hypotézy, pokusy a dokonalost (1933), Poznámky o libertinském komunismu (1932), Konečný cíl CNT : libertinský komunismus (1933), Společnost budoucnosti : anarchistický komunismus (1933), atd. V roce 1933 se Puente zapojil aktivně i do přímé revoluční práce CNT. V listopadu (19.11) vyhrál parlamentní volby pravicový blok kolem klerofašistické strany CEDA. Volební bojkot přitom byl 32-40%, což dávalo anarchistům šanci na protivládní povstání. 23.11. zahájila CNT přípravy na povstání, které mělo pomocí generální stávky přerůst v sociální revoluci. V aragonské Zaragoze byl ustaven revoluční výbor, tvořen delegáty anarchosyndikalistické CNT (Bonaventura Durruri, Cipriano Mera a Isaac Puente), anarchistické FAI a anarchomládežnické FIJL. 8.12. vypukla na většině území Aragonska, Katalánska, Baskicka, Andalusie, Levanty, i jiných oblastí generální stávka.
V některých městem, hlavně aragonských vesnicích, pak přerostla v ozbrojené povstání, kdy pracující pálili vlastnické záznamy, vyhazovali do povětří úřední budovy, vypalovali kostely, obsazovali a kolektivizovali půdu a vyhlašovali libertinský komunismus. Toto povstání vydrželo jen několik dní. Vláda vyhlásila ?stav obležení?, armáda tvrdě postupovala od jedné povstalecké zóny k druhé a brutálně je likvidovala za použití dělostřelectva. Brzy byla zlomena represemi i generální stávka. Akce byla poražena. Vyvražděny byly stovky povstalců, další tisíce byly zatýkány. Zatčen byl i celý revoluční výbor. Policie mučila Puenteho, Durrutiho a Meru tak surově, že několikrát ztratili vědomí. Začal se proti nim připravovat velký exemplární proces, který měl zastrašit další aktivity CNT a FAI. Proces byl ale zkomplikován útokem sedmi, pistolemi vyzbrojených, anarchistů, kteří vtrhli do budovy prokuratury a zničili kompletně písemné důkazy a vyšetřovací spisy. Soud se proto nemohl konat, ale přesto byly všichni tři drženi bez rozsudku ve vězení v Burgosu až do května 1934, kdy museli být propuštěni.
V říjnu 1934 proběhlo ještě povstání koalice CNT a UGT v hornické Asturii, ale to bylo rovněž krvavě potlačeno (mimo jiné za pomocí generála Franka), vyžádalo si několik tisíc mrtvých. Přesto byla na několik dní v Asturii (např. ve městě Oviedo) vyhlášena svobodná komuna dle Puenteho principů. Sám Puente se ale tohoto povstání osobně nezúčastnil. Na jaře 1936 se ovšem po vítězství levicové Lidové fronty naděje na sociální revoluci ve Španělsku znovu přiblížili. CNT měla v té době už 1 milion 600 tisíc členů, FAI asi 300 tisíc členů, z toho tisíce bylo v mládežnické federaci FIJL a ženské anarchistické organizaci Mujeres Libres. V květnu byl v Zaragoze už zmiňovaný IV. kongres CNT, který projednával úkoly v blížící se revoluci. Řada bodů v resolucích přijatých sjezdem bylo odvozeno z prací I.Puenteho, hlavně zásady libertinského komunismu jako prostředku pro praktickou cestu k anarchistické společnosti, ale i zásady o zdravotní osvětě a prevenci, či o podpoře nudismu a naturismu jako prostředku pro přirozenou kultivaci zdravých a silných lidí. Po vypuknutí občanské války se ocitl Puente v rodném Baskicku za frontovou linií v zóně ovládané fašisty. Několik dní (fašistická vzpoura začala ve dnech 17.-19.7.) se pohyboval po různých obcích a agitoval, ale 28.7. byl zatčen falangistickou jednotkou ve vesnici Maezta. 1.11.1936 byl s několika dalšími lidmi zastřelen na fašistické střelnici (fusiladu) za vesnicí.
Na této střelnici byla popravena fašisty řada dalších místních socialistů a hlavně syndikalistů za CNT (např. J.D.Viana, B.L.Hernando, J.Pelegrín, D.G. de Albéniz Azáceta a další). Po Isaacu Puenteovi zůstala žena Luisa García a dcera Emeria Luisa. V červnu 1996 bylo v Maezta pojmenováno po I.Puenteovi hlavní náměstí a byl zde za přispění CNT odhalen památník obětem zdejší střelnice. Za připomenutí též stojí, že v průběhu revoluce v letech 1936-37 zaváděla CNT do praxe řadu zdravotnických opatření navrhovaných Puentem v minulosti (v listopadu 1936 až v květnu 1937 byla ministryní zdravotnictví a sociálních věcí Federica Montsenyová ze CNT) - byly otevírány nové nemocnice přístupné zdarma pracujícím, rozvíjela se osvěta o hygieně a prevenci chorob, byla téměř odstraněna prostituce, rozvíjela se svobodná sexualita s ochrannou antikoncepcí, v prosinci 1936 byla alespoň v Katalánsku legalizována lékařsky odborná interrupce apod.Puenteho brožura Svobodný komunismus poprvé koncem roku 1932, v dalším vydání v roce 1933 se šířila už v nákladu 50 tisíc kusů, následovali další vydání i kratší či upravené verze v časopisech a pod. Je nutné si ovšem uvědomit, že Puente nebyl zdaleka jediný autor CNT či FAI, který se v té době ve Španělsku zabýval možnou podobou anarchistické společnosti po revoluci.
Na jedné straně to byli tzv. trientisté, tedy reformistické křídlo CNT (např. Angel Pestaňa, Juan Peiro, Juan Lopez), které se zaměřovalo na politicky neutrální syndikalismus a pouhý ekonomismus, tedy zajišťování postupných sociálních a ekonomických výhod a vymožeností pro pracující pomocí přímých akcí odborů, a jenž odmítalo otevřený příklon k anarchismu - v roce 1931 se odštěpilo od CNT (asi 60 tisíc členů). Dále byl v CNT proud propagující již otevřený revoluční anarchismus a anarchosyndikalismus a opírající se o představu lokální ekonomiky autonomních a soběstačných svobodných vesnických komun (šlo o španělskou verzi anarchokomunismu podle P.A.Kropotkina, ale zaměřenou ještě více na rolníky a vesnici) - tento proud prosazovalo Eusebio Carbo, Juan Puig a hlavně Federico Urales v časopise La Revista Blanca a brožurách (např. Svobodná obec či Ideál a revoluce od F.Uralese). Puenteho práci kritizoval Higinio Noja v brožurách Věc nové sociální organizace (1933) a Aktuální španělská revoluce (1936), trochu jiné pozice zastával i Horácio Martínez Prieto v Anarchosyndikalismus. Jak dosáhnout revoluce (1932).
Z jiné pozice pak konečně vycházel Diego Abad de Santillan z FAI v knize Ekonomický organismus revoluce v březnu 1936. D. Abad de Santillan se opíral o modernější formy průmyslu, odmítal lokální ekonomii převážně zemědělských komun jako historický překonané, vyzdvihoval potřebu propojení různých hospodářských odvětví a připouštěl možnost experimentů a souběžně existujících různých forem samosprávy a řízení výroby a vlastnictví (tedy nejenom úplný komunismus, ale i přechodný socialismus, družstevní kooperativismus či omezené drobné soukromé vlastnictví) v určitém období po revoluci. Kritizoval tedy jak názory Uralese, tak Puenteho. Zastával přitom otevřeně anarchistické pozice, velmi kritické např. vůči reformistickému syndikalismu trientistů.
Kongres CNT v Zaragoze v květnu 1936 přijal do svých rezolucí různé body z prací Puenteho i Uralese. Při praktických krocích anarchistů a anarchosyndikalistů za revoluce po červenci 1936 ale docházelo ke kombinaci pozic libertinského komunismu dle Puenteho, tak kombinovaných forem vlastnictví a ekonomických experimentů dle Santillana. V zemědělských oblastech (hlavně Aragonu) převažovaly logicky Puenteho principy, v průmyslové výrobě (hlavně v Barceloně) zase Santillanovy myšlenky de Santillan byl v prosinci 1936 až v březnu 1937 ostatně i v Ekonomické radě katalánské vlády v Barceloně). Podstatné ale je, že se CNT a FAI snažily zavádět tento tzv. konstruktivní sociální anarchismus zavádět do praxe. V Katalánsku i některých jiných místech byla kolektivizována výroba v továrnách, dílnách, pekárnách, apod. a socializovány služby v dopravě, spojích (pošta), zdravotnictví a školství za pomocí samosprávných výborů a rad pracujících.
Hlavně v Aragonu a Katalánsku, ale i v Levantě, Andalusii a Kastílii rolníci kolektivizovali půdu a zakládali zemědělská svobodná družstva či přímo komuny. Celkem se od života v zemědělských anarchistických kolektivech zapojilo přes 800 tisíc rolníků, odhaduje se pak, že v družstvech, komunách, dělnických samosprávách či obranných protifašistických milicích pod přímým vlivem anarchistů a anarchosyndikalistů žilo, pracovalo a bojovalo asi dva a půl milionu lidí. Solidaridad Obrera, jedna z tiskovin CNT v Barceloně, vycházela jako deník v nákladu asi 3 miliony kusů. To je přirozeně poučení i pro současnost.
Porážka tohoto hnutí byla zaviněna kontrarevoluční činností a represemi stalinistů z republikánské vlády podporovaných ze SSSR (např. jimi vyprovokované pouliční boje v Barceloně v květnu 1937 a následné represe vůči anarchistům i trockistům a násilné likvidace zemědělských komun) a hlavně vojenskými akcemi fašistických povstalců podporovaných z Německa a Itálie. V roce 1939 byla republika poražena a následná diktatura generála Franka utopila snahy anarchistů a anarchosyndikalistů o emancipaci, svobodu a sociální spravedlnost v krvi.

[ZP5]