Errico Malatesta (1853 - 1932)
Narodil se v Itálii v rodině sedláků. Už jako čtrnáctiletý poslal protestní dopis králi Victoru Emmanuelovi 2. Byl za to poprvé zatčen, ale brzy zase propuštěn. V Neapoli studoval lékařství, kde se krátce spojil s Mazziniho demokraty. Byl zadržen na demonstraci a vyloučen ze studií. Později se proto vyučil elektrikářem a živil se prací. Stal se členem Galské sekce 1. Internacionály, nejprve jako sympatizant marxismu, ale brzy se seznámil s anarchismem, a to prostřednictvím G. Fanelliho, kterého brzy poslal Bakunin zakládat anarchistické sekce Internacionály do Španělska. Mladý Malatesta se stal vášnivým anarchistou, tehdy orientovaným na bakuninský anarchokolektivismus. V roce 1872 odjel do Curychu za Bakuninem (cestou málem umřel na zápal plic). Ve Švýcarsku se vedle Bakunina seznámil i s J. Guillaumem a Carlo Cafierem. V červenci 1874 řídil Bakunin neúspěšné povstání v Bologni. Malatesta měl za úkol vyprovokovat souběžné povstání na Sicilii v Apulii, ale akce se nezdařila. Bakunin a Cafiero uprchli, ale Malatesta a Andrea Costa byli zatčeni a drženi krátce ve vazbě.
Po Bakuninově smrti se pokusili italští anarchisté o další povstání, steré organizovali Malatesta, Cafiero (po mnoha vězněních se roku 1883 zbláznil a zemřel v ústavu roku 1892 na tuberkulózu), P. Ceccarelli a Kravčinskij - Stěpňak (roku 1878 zabil v Petrohradě dýkou šéfa tajné policie). Mělo vypuknout v San Lupu v provincii Benevent roku 1877. Příprava však byla prozrazena a policie s armádou zatkla část spiklenců už při cestě na místo. Po přestřelce se podařilo uprchnout skupině 26 lidí, kteří pod vedením Malatesty několik dní operovali v horách. Skupina se stala známá jako "banda del Matese". V několika vesnicích vyzývali ke vzpouře a pálili úřední spisy, pokoušeli se vyčerpáni překročit masiv, ale byli posléze obklíčeni a zatčeni armádou. Po dlouhé vyšetřovací vazbě byli nakonec soudem osvobozeni.
V roce 1878 se pokusil G. Passanante probodnout krále Humberta. Byl za to uvězněn na doživotí. Malatesta protestoval proti hromadnému zatýkání anarchistů, sám musel nakonec před policií prchnout a emigrovat do Egypta. Navštívil též krátce Ženevu, kde se seznámil s P. A. Kropotkinem. Působil též v Rumunsku, kde se živil výukou italštiny. Po onemocněni malárií odjel do Paříže. Zde byl zadržen za účast na demonstraci k uctěni památky padlých komunardů. Roku 1881 byl ve Francii znovu zatčen, a proto brzy odjel do Londýna. Zde se zúčastnil mezinárodního anarchistického kongresu (spolu s Cafierem, Kropotkinem a dalšími), na němž byla přijata zásada ilegalismu a propagandy činem, což otevřelo cestu pozdější vlně anarchistického individuálního terorismu. V roce 1882 byl Malatesta opět v Egyptě, kde se pokoušel propagovat socialismus uprostřed arabského povstání proti Angličanům.
Po porážce v bitvě u Tel-el-Kebiru se vrátil do Itálie. V Neapoli pomáhal zdravotníkům v chudinské čtvrti při epidemii cholery. Hrozil mu ale rozsudek za 'účast na sjednocení zločinců', jak soud ohodnotil deklaraci londýnského kongresu o ilegalismu. Před zatčením uprchl na lodi zabalen v bedně na šicí stroje do Argentiny. Vydával zde anarchistické tiskoviny, podporoval zakládání dělnických syndikátů a propagoval stávky. V roce 1889 se vrátil do Londýna, kde měl malou dílnu. Volně spolupracoval s Kropotkinem a dopisoval do jeho listu "Freedom". Tehdy pod vlivem kropotkinových idejí přešel na platformu anarchokomunismu. Později ale některé myšlenky Kropotkina kritizoval jako utopické a snažil se místo toho vytvořit vlastní teorii kombinující bakuninský a-kolektivismus s kropotkinovským a-komunismem (označuje se to často jako malatestovský a-socialismus či federalistický socialismus). Připouštěl mimo jiné i možnost fungování anarchistické strany s přesným programem, vnitřně by však tato organizace musela dodržovat zásady svobodného federalismu a autonomie skupin. Kriticky napadal teorie anarchoindividualistů typu B. Tuckera (navazující na filosofii M. Stirnera).
Tak se stalo, že na jedné schůzi na něj dokonce jeden takový individualista vystřelil (naštěstí bez následků). Na druhou stranu ovšem sváděl zároveň ostrý koncepční boj s autoritářskými marxisty. Vůči vlně anarchistických atentátů dle vzoru propagandy činem se stavěl vyhýbavě a většinou nesouhlasně. Jeho názory se objevují v řadě brožur a článků, např. "Rozhovory v kavárně o anarchistickém socialismu", "Rozhovory mezi venkovany", "Cíle anarchistických komunistů", "Anarchisté a mravní cit", atd., či kniha "Anarchie". V polovině 90. let se ilegálně vrátil do Itálie, kde byl brzy zatčen a uvězněn na ostrově Lampedusa. Podařilo se mu ale dobrodružně za bouře uprchnout na malé plachetnici na Maltu. Na krátko jako agitátor navštívil i USA a Kubu.
Od roku 1900 zase žil v Londýně, kde se živil jako elektrikář a vydával různé časopisy - "Lo Sciopero Generale" a "L´Internazionale", na dálku redigoval i listy v Itálii - "L´Agitazione", později "Volonta". V roce 1907 se zúčastnil mezinárodního anarchistického kongresu v Amsterdamu (též E.Goldmannová, P.Ramuse, A.Šapiro či náš K.Vohryzek), kde podpořil anarchosyndikalistické hnutí, ale zároveň varoval dělníky před tendencemi upadat strukturami odborů k určité byrokratizaci a politické neutrálnosti (známý spor Malatesty s Monetem). Na kongresu vznikla "Mezinárodní anarchistická federace (IFA)".
V roce 1910 byl v Londýně neoprávněně obviněn z podpory ilegalistické skupiny kolem Muronceva (pokus o loupež v klenotnictví, kdy zastřelili 3 policisty, později byli obklíčeni v jednom domě armádou, dům byl zapálen a oni uhořeli), ale brzy byl propuštěn a očištěn.
Rok před vypuknutím 1. světové války se Malatesta vrátil do Itálie, kde redigoval spolu s Agnostinellim list "Volonta" v Anconě. V červnu 1914 agitací podporoval anarchistické a syndikalistické povstání a generální stávku, jež málem přerostla v revoluci. Událost je známá jako "rudý týden". Šlo o reakci na zákrok policie proti demonstrantům, při němž zemřelo několik dělníků. Došlo ke krvavým střetům s policií v řadě měst po celé Itálii, při generální stávce byla ochromena železniční doprava, v některých místech se pokoušeli dělníci obsazovat továrny a zakládat komuny. Reformistická pro-sociálně demokratická část odborů se však vývoje zalekla a ze stávky se stáhla. Anarchosyndikalisté z "Union Syndicale Italiana (USI)" byli poraženi a povstání skončilo. Malatesta musel uprchnout do Londýna.
Za 1. světové války podepsali někteří anarchisté (např. Kropotkin, J. Grave, Ch. Malato aj.) tzv. pro-bello-manifest, v němž vyzvali k podpoře spojenců Dohody v boji proti imperialismu Německa a Rakouska. Naproti tomu jiní anarchisté, včetně Malatesty, podepsali 15.2.1915 manifest odsuzující všechny státy zúčastněné ve válce, s tím, že imperialistickou válku může zastavit pouze důsledný internacionální antimilitarismus pracujících.Od roku 1919 už žil Malatesta definitivně v Itálii, kde byl aktivní v anarchosyndikalistické USI (ta měla po válce asi půl milionu členů a roku 1922 se stala jednou z ustavujících sekcí "Mezinárodní asociace pracujících (lWA)" - a v "Unione Anarcica" (na kongresu v Bologni 1920 převzala Malatestův návrh programu). Začal vydávat noviny "Umanita Nova" (až v nákladu 50 tisíc kusů).
V červenci 1922 se podařilo Malatestovi zorganizovat protifašistickou generální stávku, ke které se vedle USI přidaly i některé jiné odborové svazy. Komunistická strana však vedla v té době rozhodný boj proti anarchistům a fašisty tolerovala, čímž rozštěpila dělnickou antifašistickou frontu. Fašistů už byli dostatečně silní, a tak za podpory policie nakonec krvavě generální stávku potlačili. Malatestův obraz byl veřejně pálen a "Umanita Nova" byla ničena, až nakonec brzy zanikla. V říjnu provedl Mussolini 'pochodem na Řím' úspěšný převrat a v zemi se začala postupné etablovat fašistická diktatura. Malatesta byl zatčen, ale brzy byl zase propuštěn. Mnoho jiných anarchistů bylo ovšem umučeno. Od roku 1924 vydával Malatesta nový časopis "Pensiera e Volonta". Po neúspěšném atentátu anarchisty Anto Zamboniho na Mussoliniho v říjnu 1926 však byly definitivně zakázány všechny opoziční tiskoviny. Malatesta se zároveň ocitl v domácím vězení (nepřetržitě hlídán policií).
Odmítl však i přes naléhání L. Fabriho emigrovat. V domácím vězení žil se svou družkou Elenou Melli a dcerou až do své smrti v roce 1932. A-syndikalistická USI měla svůj poslední kongres v roce 1928, potom byla rozvíjející se diktaturou zahnána definitivně do ilegality. Řada aktivistů skončila ve vězení, emigraci či partizánském odboji. V 50. a 60. letech fungovaly v Itálii malé a-syndikalistické skupiny, v 70. letech začal jejich sjednocovací proces a roku 1983 byl první obnovovací kongres USI. Je to opět sekce lWA a vydává časopis . V současnosti zde také funguje "Federacione Anarcica ltaliana (FAI)" s obnoveným časopisem "Umanita Nova". Tradice E. Malatesty tak žije dál.
[ZP5]