Luigi Fabbri (1877 - 1935)
Jako prvorozený syn Curzia a Angely Sbricoli se Luigi Fabbri narodil 23. prosince 1877 do maloburžoazní rodiny v malém provinčním městě Fabrianu. V Racanatu absolvoval úspěšně nižší gymnázium i lyceum. Již v sedmnácti letech se stal přesvědčeným anarchistou. První zatčení, které vyústilo v roční pobyt na trestaneckých ostrovech, následovalo po jeho účasti na antimilitaristické demonstraci v roce 1894. V Loretu je roku 1896 Fabbri spolu s dalšími anarchisty znovu uvězněn za "spiknutí" a šíření listu "Lotta umana" (Lidský boj). Poté začíná spolupracovat s anarcho-socialistickým týdeníkem "L'Agitazione", vydávaném v Anconě. Při té příležitosti se poprvé setkává s Erricem Malatestou, jenž se stane jeho celoživotním přítelem. Po krvavém potlačení prvomájových demonstrací v roce 1898 je Malatesta zatčen a Fabbri se načas ujímá vedení časopisu. I on je několikrát zatčen. 25. července zakládá spolu s Pietrem Gorim čtrnáctideník "Il Pensiero" (Myšlenka), mezi jehož přispěvatele patřili nejen významní anarchističtí myslitelé tehdejší doby, ale i některé postavy italské literární bohémy 2. pol. 19. století - Luini, Scarpelli, Lucatelli, Cena, atd. Fabbri tento časopis, zaměřený na problematiku syndikalismu, ale i literaturu či sociologii, vydává až do roku 1911. V roce 1904 také začíná spolupracovat s patersonským "La Questione Sociale". O tři roky později se jako delegát římských skupin zúčastňuje mezinárodního anarchistického kongresu v Amsterdamu, na kterém byly probírány některá důležitá témata - organizovanost, antimilitarismus, boj s alkoholismem, propagace esperanta. Fabbriho referát později vyšel pod názvem "L'organizzazione anarchica". Po skončení kongresu se žení s Biancou Sbriccoli. Začíná se intenzivně věnovat studiu pedagogických problémů - mimo jiné sepisuje i obsáhlou zprávu o Franciscu Ferrerovi, který v té době realizuje ve Španělsku projekt Moderní školy. V roce 1913 vzniká jeho kniha "Generazione cosciente", (Uvědomělá generace), jež se zabývá neomalthusiánstvím. Po aktivní účasti na Rudém týdnu se načas musí skrývat ve švýcarském Luganu. V dubnu roku 1916 vydává ilegálně dílko "La guerra europea e gli anarchici" (Evropská válka a anarchisté), ve kterém vyvracel některé z intervencionistických tezí "Manifestu sedmi", mezi jehož signatáři figuroval i Kropotkin. Po válce spolupracuje s anarchistickou tiskovinou "Volontá" (Vůle) a píše "Dittatura e Rivoluzione" (1921), jedno z prvních anarchistických děl, kritizujících počínání bolševické vlády. Kvůli narůstajícím represím ze strany fašistů odchází do Švýcarska a později do Francie, kde se spolu s Bernerim, Fedelim a Vezzaninim stává redaktorem čtrnáctideníku "Lotta Umana", důležitého informačního nástroje pro anarchisty v exilu. V roce 1928 je Fabbri spolu s několika dalšími anarchisty vyhoštěn z Francie, je "odeslán" do Belgie, kde se připravuje na svůj odjezd do uruguayského Montevidea. V Uruguaji zakládá vlastní časopis "Studi sociali", ale přispívá i do periodika "La Protesta", vydávaného v Buenos Aires argentinskou FORA. Na počátku 30. let však u Fabbriho propuká onemocnění žaludku. I přes provedenou operaci umírá ve věku 58 let v Montevideu.
[ZP5]