Francesco Carmagnola (1900 - 1986)
Rodák ze severoitalské oblasti Vicenza se stal již v mládí stoupencem anarchistického hnutí. Podílel se na okupačních stávkách továren a dalších formách prorevoluční činnosti. V průběhu vojenské služby byl uvězněn za to, že agitoval za branami kasáren. Od počátku 20. let organizoval antifašistické hnutí v místních komunitách. On i někteří jeho kamarádi byli čím dál častěji psychicky i fyzicky atakováni narůstajícím počtem fašistů. Jako mnoho radikálních antifašistů byl i Carmagnola nakonec donucen emigrovat. Za svůj druhý domov si zvolil Austrálii, kde žil až do konce života. Od svého příjezdu v roce 1922 se stal jedním z hlavních organizátorů antifašistických aktivit v North Queenslandu, Sydney a Melbourne. Snažil se k antifašistickému boji zmobilizovat různé složky australské levice, vždy ale důsledně zastával anarchistické postoje, které prezentoval v mnoha projevech i psaném slově. V období let 1929 - 1933 přispíval do anarchistických tiskovin "Il Risveglio" (Probuzení) a "La Ricossa" (Revolta). Často vystupoval proti pokusům místních členů komunistické strany podrobit si různé lidové iniciativy. Carmagnola zastával velmi nepřátelský postoj k Sovětskému svazu - tamní režim považoval za novou tyranii a "rudý fašismus". Jeho nejvýznamnější antifašistickou aktivitou bylo zřejmě založení Mateotti Clubu v Melbourne v roce 1927, kterému se podařilo dosáhnout četných úspěchů na poli kulturním, sociálním i politickém. Pod narůstajícím tlakem klub ale přestal existovat a Carmagnola byl přinucen vrátit se do severního Queenslandu. Právě zde se stal v roce 1934 jedním z hlavních iniciátorů Queenslandské stávky sekáčů třtiny - jedné z nejznámějších událostí v historii australského hnutí pracujících. Francesco Carmagnola, stejně jako mnoho dalších italských emigrantů, pracoval také jako sekáč, což bylo jedno z nejobtížnějších zaměstnání, charakteristické nízkými mzdami, prací v tropických vedrech a častými nemocemi z povolání. Navíc australské reformistické odbory AWU (Australian Workers' Union), známé rasistickými postoji, uzavřely na počátku 30. let "džentlmenskou dohodu" s různými organizacemi zaměstnavatelů, že nejméně 75% sekáčů budou Britové nebo Australané. Odbory tak zradily velkou část svých členů - mimobritských imigrantů. Tyto podmínky vyústily v mohutný protest, na němž se významně podíleli mnozí anarchisté (např. bratři Danesiové). Carmagnola byl kvůli své účasti nucen opět přesídlit, tentokrát do Melbourne. Od roku 1936 se soustředil zejména na antifašistickou propagandu, organizoval například velmi riskantní distribuci antifašistických materiálů na palubách italských lodí. Námořníci z ?montecuccol?, ozbrojených plavidel, surově napadli jednoho taxikáře v domnění, že se jedná o Carmagnolu. O dva dny později se konala spontánní antifašistická demonstrace, které se zúčastnilo přes 12 000 lidí. Po propuknutí války a spojenectví Itálie s Hitlerem Francesco přesvědčoval Australany, že ne každý Ital je fašista. Běžnou praxí totiž bylo, že mnozí italští antifašisté byli uvězněni jako nepřátelé - vláda umísťovala fašisty i antifašisty do stejných internačních táborů. V roce 1942 byl Carmagnolův přítel anarchista Francesco Fantin v jednom z těchto táborů fašisty brutálně ubit k smrti. Carmagnola a další anarchisté stupňovali propagandu. Po válce se sice Francesco Carmagnola nadále zajímal o hnutí za radikální změnu a setkával se s mladšími aktivisty, nicméně již nebyl sám tak aktivní. Do konce života ale prohlašoval, že je hrdý na to, že je anarchistou. Zemřel roku 1986 na rakovinu. Přátelé a soudruzi jej pohřbili tak, jak si přál: bez knězů a modliteb, za zvuků italské anarchistické písně "Addio Lugano Bella".
[ZP5]