Bakunin v kostce
”Vysoko nad ulice Moskvy vzejde z moře krve a
ohně hvězda revoluce a změní se v Polárku, která povede osvobozené
lidstvo.”
Michail Bakunin
Předmluva
Cílem tohoto článku není nic
víc, než nástin toho, co anarchisté považují za klíčové rysy anarchistických
myšlenek Michaila Bakunina. Bakunin byl v socialistickém hnutí 19. století
velice vlivný, přesto se jeho myšlenkám po desetiletí spílalo, překrucovaly se,
nebo ignorovaly. Při čtení tohoto článku pochopíte, že nám má Bakunin hodně co
nabídnout a že jeho názory nejsou vůbec zmatené (jak by nás rádi přesvědčili
někteří literáti), a naopak tvoří plně soudržný a dobře podložený myšlenkový
systém. Pro detailní, ale obtížnou analýzu Bakuninových revolučních myšlenek doporučujeme
knihu Richarda B. Saltmana Sociální a politické myšlení Michaila Bakunina.
Třída
Bakunin revoluci chápal jako
svržení jedné třídy utlačovatelů jinou třídou utlačovaných a jako zničení
politické moci v podobě státu a společenské hierarchie. Podle Bakunina se
společnost dělí na dvě hlavní třídy, které jsou navzájem zásadně protikladné.
Třída utlačovaných – Bakunin ji různě označuje jako obyčejné lidi, lid, masy,
nebo dělníky – tvoří velkou většinu obyvatelstva. V ”normální” době si sama
sebe jakožto třídu neuvědomuje, i když má ”instinkt” pro vzpouru a navzdory své
neorganizovanosti je plná vitality. Početně mnohem menší třída utlačovatelů si
je však vědoma své úlohy a svoji převahu si udržuje cíleným, vzájemně sladěným
a jednotným vystupováním. Bakunin trval na tom, že základní rozdíl mezi těmito
dvěma třídami spočívá ve vlastnictví a kontrole nad majetkem, který je
v nepřiměřeném množství v rukou menšinové třídy kapitalistů. Masy na
druhé straně nemohou za své označit téměř nic kromě své schopnosti pracovat.
Bakunin byl natolik
inteligentní, aby chápal, že hranice mezi těmito dvěma hlavními třídami není
vždy jednoznačná. Zdůrazňoval, že mezi tyto dvě třídy nelze narýsovat pevnou
dělící čáru, ale že tak jako u většiny věcí jsou rozdíly nejvíce patrné ve
svých extrémech. Mezi těmito extrémy bohatství a moci je celá hierarchie
společenských vrstev, které lze určit podle míry, v jaké se navzájem
vykořisťují, nebo jsou samy vykořisťovány. Čím je daná skupina vzdálenější od
dělníků, tím pravděpodobněji je součástí vykořisťovatelské kategorie a tím méně
sama trpí vykořisťováním. Mezi dvěma hlavními třídami je střední třída nebo
střední vrstvy, které vykořisťují i jsou vykořisťovány, v závislosti na
svém postavení ve společenské hierarchii.
Masy, které jsou tou
nejvykořisťovanější formou, jsou podle Bakunina velkou revoluční třídou, která
jediná může smést současný hospodářský systém. Naneštěstí, samotná skutečnost
vykořisťování a chudoby, která je jeho důsledkem, není sama o sobě zárukou
revoluce. Bakunin se domníval, že extrémní chudoba pravděpodobně povede
k rezignaci, pokud lid nebude vidět nějakou možnou alternativu
k existujícímu řádu. Možná, že kdyby byli chudí zahnáni do naprostého
zoufalství, tak by povstali v nějaké revoltě. Revolty jsou však spíše lokální
a tudíž snadno porazitelné. Podle Bakuninova názoru jsou k uskutečnění
lidové revoluce nutné tři podmínky.
Jsou to:
- ryzí nenávist
k podmínkám, v nichž se masy nalézají;
- přesvědčení, že
změna je možnou alternativou;
- jasná vize
společnosti, kterou je třeba pro emancipaci lidstva vytvořit.
Bez přítomnosti těchto tří
faktorů, plus jednotné a efektivní sebeorganizace, nemůže žádná osvobozující
revoluce uspět.
Bakunin
nepochyboval o tom, že revoluce, aby vytvořila základnu nové společnosti, musí
nutně zahrnovat i destrukci. Prohlásil, že revoluce jednoduše neznamená nic míň
než válku, čili fyzické ničení lidí a majetku. V živelných revolucích často
dochází k rozsáhlému ničení majetku. Bakunin si povšimnul, že když si to
okolnosti vyžadovaly, tak dělníci ničili dokonce i své vlastní domy, které jim
zpravidla nepatřily. Tvrdil, že negativní, destruktivní touhy jsou ke smetení
minulosti absolutně nezbytné. Ničení je úzce spojeno s budováním, neboť
”čím živěji si budoucnost představujeme, tím mocnější je síla destrukce.”
Vzhledem
k těsnému vztahu mezi koncentrací bohatství a mocí v kapitalistických
společnostech nás nepřekvapí, že Bakunin považoval hospodářskou otázku za
svrchovaně důležitou. A právě v tomto kontextu boje mezi prací a kapitálem
přikládal Bakunin velký význam stávkám dělníků. Byl přesvědčen, že stávky mají
v boji proti kapitalismu několik důležitých funkcí. Zaprvé jsou nutné jako
katalyzátor, který dělníky vytrhne z jejich ochotného přijímání
kapitalismu, vymaní je z jejich stavu rezignace. Stávky, jakožto forma
ekonomické a politické války, vyžadují ke svému úspěchu jednotu a tak dávají
dělníky dohromady. Během stávek dochází k polarizaci mezi zaměstnavateli a
dělníky. To způsobuje větší vnímavost dělníků k revoluční propagandě a ničí
touhu po kompromisu a dohodách. Bakunin se domníval, že s růstem boje mezi
prací a kapitálem poroste i intenzita a množství stávek. Konečnou stávkou je
stávka generální. Bakunin si myslel, že revoluční generální stávka, v níž
jsou třídně uvědomělí dělníci prosáknuti anarchistickými myšlenkami, povede ke
konečnému výbuchu, který uskuteční anarchistickou společnost.
Bakuninovy
myšlenky jsou revoluční v plném smyslu, protože se zabývají zničením
hospodářského vykořisťování a společenské/politické nadvlády a jejich nahrazením
systémem společenského uspořádání, které by bylo v souladu s lidskou
přirozeností. Bakunin nabídnul kritiku kapitalismu, ve které šla autorita ruku
v ruce s ekonomickou nerovností a státního socialismu (např.
marxismus), který se jednostranně soustředí na ekonomické faktory, zatímco
hrubě podceňuje nebezpečí společenské autority.
STÁT
Bakunin svoji
celistvou a jednotnou teorii založil na třech navzájem závislých platformách.
Jmenovitě:
- lidské bytosti
jsou od přírody společenské (a tudíž touží po společenské solidaritě);
- jsou si
víceméně rovné a
- chtějí být
svobodné.
Jeho anarchismus se proto
zabýval problémem vytvoření společnosti svobody v kontextu rovnostářského
systému vzájemné interakce. Tvrdil, že problémem dnešních společností je to, že
jsou ovládány státy, které jsou nutně násilné, protispolečenské a jsou umělými
konstrukcemi, které brání lidstvu v jeho naplnění.
I když podle Bakunina má
kapitalismus kromě státu mnoho rysů, které mu lze vytknout (např. útlak žen,
námezdní otroctví), je to stát, kdo přiživuje, udržuje a chrání utiskující
systém jako celek. Stát definuje jako protispolečenský stroj, který kontroluje
společnost ve prospěch třídy či elity utlačovatelů. V zásadě je to
instituce založená na násilí a stará se o udržování nerovnosti pomocí politické
represe. Stát navíc spoléhá na stálou byrokracii, která mu pomáhá uskutečňovat
jeho cíle. Byrokratická složka mimochodem není prostě jen nástrojem, který stát
podporuje. Bakunin byl přesvědčen, že všechny státy mají vnitřní tendenci
k sebeudržování, ať už jsou to státy kapitalistické nebo socialistické, a
proto se postaví jako překážka do cesty k lidské svobodě.
Dalo by se namítnout, že
státy se primárně nezabývají politickými represemi a násilím a obzvláště
liberální demokratické státy mají dokonce velký zájem na sociálním blahu.
Bakunin tvrdí, že takové aspekty jsou jen zástěrkou a že ve stavu ohrožení
všechny státy odhalí svoji v zásadě násilnou podstatu. V Británii a
Severním Irsku tento represivní rys státní činnosti vystupuje stále více do
popředí. Když se stát v jakkoli významné míře setkal s odporem,
odpověděl s brutální neústupností.
A vývoj v Británii
během posledních pár desítek let dokazuje další rys státu, kterému Bakunin
věnoval pozornost – jeho tendence k rostoucímu autoritářství a
absolutismu. Věřil, že ve všech státech, ať už jsou liberální, socialistické,
kapitalistické či jakékoli jiné, existuje silný tlak směrem k vojenské
diktatuře, ale že míra takového vývoje se však bude lišit v závislosti na
takových faktorech, jako třeba demografie, kultura a politika.
A konečně si Bakunin
povšimnul, že státy směřují k válkám proti jiným státům. Jelikož mezi
státy není žádný mezinárodně přijímaný mravní kodex, rivalita mezi nimi bude
nabývat podoby vojenského konfliktu. ”Dokud bude existovat vláda, nebude mír.
Budou jen kratší či delší přestávky a příměří uzavírané neustále válčícími
státy. Ale jakmile bude mít stát dojem, že je dostatečně silný, aby tuto
rovnováhu zničil ve svůj prospěch, nikdy tak neopomene učinit.”
BURŽOAZNÍ DEMOKRACIE
Političtí komentátoři a
sdělovací prostředky neustále pějí chválu na systém zastupitelské demokracie,
v němž se po voličích každých pár let chce, aby zaškrtli někoho na kusu
papíru a tak určili, kdo je bude kontrolovat. Tento systém funguje doposud
dobře, protože kapitalistický systém našel způsob, jak získávat legitimitu
prostřednictvím iluze, že jsou to voliči, kdo nějakým způsobem řídí chod
systému. Bakuninovy písemnosti na téma zastupitelské demokracie vznikly
v době, kdy ve světě téměř neexistovala. Přesto mohl na základě pár
příkladů (Spojené státy, Švýcarsko) vidět, že rozšiřování volebního práva úděl
obrovských mas obyvatelstva příliš nezlepšuje. Pravda, jak si Bakunin
povšimnul, politici ze střední třídy jsou před voliči připraveni klanět se a
dělat všemožné sliby. Ale tato rovnost kandidátů a obyvatelstva mizí v den
po volbách, jakmile se z nich stanou členové parlamentu. Dělníci chodí dál
do práce a buržoazie opět přebírá problematiku podnikání a politických intrik.
Dnes je ve Spojených státech
a v západní Evropě převládajícím politickým systémem liberální demokracie.
V Británii je volební systém při rozdělování parlamentních křesel zjevně
nespravedlivý, jelikož některé strany se značnou podporou získají jen
zanedbatelné zastoupení. Avšak i tam, kde se aplikuje poměrné zastoupení,
zůstává bakuninistická kritika sžíravou. Neboť zastupitelský systém vyžaduje,
aby se jen malá část obyvatelstva zabývala přímo zákonodárstvím a vládnutím (v
Británii většina z 650 poslanců).
Bakuninova námitka proti
zastupitelské demokracii spočívá v zásadě na skutečnosti, že je výrazem ve
společnosti existující nerovnosti moci. Navzdory ústavám, které zaručují
občanská práva a rovnost před zákonem, realita je taková, že permanentní
kontrola je v rukou kapitalistické třídy. Dokud bude muset obrovská masa
obyvatelstva prodávat svoji pracovní sílu, aby přežila, nemůže existovat
demokratická vláda. Dokud jsou lidé ekonomicky vykořisťováni kapitalismem a
existuje ohromná nerovnost bohatství, nemůže existovat skutečná demokracie. Jak
Bakunin objasnil, ekonomické skutečnosti jsou mnohem silnější než politická
práva. Dokud tu budou ekonomická privilegia, bude tu i politická nadvláda
bohatých nad chudými. Důsledkem tohoto vztahu je, že zástupci kapitalismu
(buržoazní demokracie) ”fakticky, ne-li právně, vlastní výlučnou výsadu
vládnout.”
Obvyklou smyšlenkou, která
se v liberálních demokraciích vypráví, je, že vládne lid. Realita je však
taková, že nutně vládnou menšiny. Privilegovaná hrstka, která má přístup
k bohatství, vzdělání a volný čas, je pro vládnutí zcela jasně lépe
vybavena než obyčejní pracující lidé, kteří obecně volného času moc nemají a
jejich vzdělání je jen základní.
Jak ale Bakunin objasňoval,
kdyby byla nějakou kličkou zvolena socialistická vláda, věci by se reálně moc
nezlepšily. Tvrdil, že když lidé získají moc a postaví sami sebe ”nad”
společnost, jejich způsob nazírání na svět se změní. Z jejich vrcholového
postavení vysokého úřadu se pohled na život deformuje a zdá se jim hodně jiný
než těm dole. Dějiny socialistického zastupitelství v parlamentu jsou
především dějinami opouštění slibů a postupného pohlcování zastupitelů způsoby,
morálkou a postoji vládnoucí třídy. Bakunin upozorňuje, že takováto rezignace
na socialistické myšlenky není důsledkem zrady, ale toho, že účast
v parlamentu vede zastupitele k tomu, aby se na svět dívali skrz
křivé zrcadlo. Dělnický parlament, který by se zabýval vládnutím, řekl Bakunin,
by skončil jako komora ”odhodlaných aristokratů, smělých nebo bojácných
zbožňovatelů autority, z nichž se rovněž stanou vykořisťovatelé a
utiskovatelé.”
Bakunin znovu a znovu ve
svých spisech argumentuje, že nikdo nemůže vládnout za lid v jeho zájmu.
Jedině naše osobní a přímá kontrola nad vlastními životy zaručí, že zavládne
spravedlnost a svoboda. Vzdát se přímé kontroly znamená odmítnout svobodu.
Propůjčit někomu jinému politickou svrchovanost, ať už pod praporem demokracie,
republikanismu, lidového státu či čehokoli jiného, znamená dát mu kontrolu a
tedy i vládu nad našimi životy. Někdo by se mohl domnívat, že referendum, ve
kterém by lidé přímo přijímali zákony, by bylo pokrokem v myšlence
zastupitelské demokracie. Podle Bakunina tomu tak z nejrůznějších důvodů
není. Zaprvé, lid není v pozici, kdy by mohl rozhodovat na základě plné
znalosti všech dotčených témat. Zákony svojí podstatou rovněž mohou být
komplikované, abstraktní i specializované, a proto, aby o nich mohl lid
seriózně rozhodnout, potřeboval by být plně vzdělaný a mít dostatek času a
prostředků, aby mohl zvážit a prodiskutovat všechny obsažené aspekty. Realita
referenda je taková, že je profesionální politici používají k legitimizaci
témat, která jsou v zásadě buržoazní. Není náhodou, že Švýcarsko, které
referenda často využívá, zůstává jednou z nejkonzervativnějších zemí
Evropy. Referendum znamená, že politici jsou průvodci lidu, kteří určují
mantinely diskuse. A tak i přes svůj vstup do dění, lid zůstává pod kontrolou
buržoazie.
A nakonec, Bakunin
k celé koncepci možnosti demokratického státu: pro něj je demokratický
stát protimluvem, jelikož stát je v zásadě o síle, autoritě a nadvládě a
nutně se zakládá na nerovnosti bohatství a moci. Demokracie ve smyslu
samosprávy pro všechny znamená, že nikdo není ovládán. A pokud nikdo nevládne,
nemůže ani existovat stát. Jestliže existuje stát, nemůže existovat samospráva.
MARX
Bakuninova
opozice k marxismu zahrnuje několik samostatných, ale souvisejících
kritik. I když považoval Marxe za upřímného revolucionáře, byl Bakunin
přesvědčen, že aplikace marxistického systému by nutně vedla k nahrazení
jedné represe (kapitalistické) jinou (státně socialistickou).
Zaprvé, Bakunin byl proti
tomu, co v Marxově myšlení považoval za prvek ekonomického determinismu,
nejjednodušeji vyjádřený ve větě, že ”Bytí určuje vědomí.” Jinak řečeno,
Bakunin byl proti názoru, že celá škála ”nadstavbových” činitelů společnosti –
její zákony, mravy, věda, náboženství atd. – je ”jen nutným následkem rozvoje
ekonomických skutečností.” Místo toho, aby byly dějiny nebo věda především
určovány ekonomickými činiteli (např. ”způsob výroby”), Bakunin připouštěl
mnohem větší prostor pro aktivní intervenci lidských bytostí při realizaci
jejich vlastního osudu.
Mnohem zásadnější byl
Bakuninův odmítavý postoj k marxistické myšlence diktatury proletariátu,
která měla být přechodným státem na cestě k bezstátnímu komunismu. Marx a
Engels psali v Komunistickém manifestu z roku 1848 o potřebě
pracovních armád pod dozorem státu, o zaostalosti venkovských dělníků, o
potřebě centralizovaného a řízeného hospodářství a širokého znárodňování. Později
Marx také jasně řekl, že dělnická vláda by mohla vzniknout prostřednictvím
všeobecného volebního práva. Bakunin všechny tyto návrhy zpochybnil.
Stát, ať je jeho základ
jakýkoliv, ať je proletářský nebo buržoazní, nevyhnutelně obsahuje několik
rysů, které je třeba odmítnout. Státy jsou založené na donucování a nadvládě.
Tato nadvláda, prohlásil Bakunin, by velmi brzy přestala být nadvládou
proletariátu nad jeho nepřáteli a změnila by se ve stát nad proletariátem.
Bakunin byl přesvědčen, že ten by vznikl z nemožnosti, aby celá třída,
čítající milióny lidí, vládla sama svým jménem. Dělníci by nutně museli
vykonávat moc zprostředkovaně a to tak, že by úkol vládnout svěřili skupince
politiků.
Jakmile by jednou vláda
vyklouzla z rukou mas, vytvořila by se nová třída odborníků, vědců a
profesionálních politiků. Bakunin byl přesvědčen, že tato nová elita by měla
svoji nadvládu nad dělníky mnohem jistější, protože by používala mystifikace a
legitimity, kterou by jí skýtalo tvrzení, že jedná v souladu s vědeckými
zákony (hlavní tvrzení marxistů).
Navíc, i když by nový stát
mohl hrát maškarádu, že je opravdovým výrazem vůle lidu, institucionalizace
moci dává vzniknout nové skupině vládců se stejnými sobeckými zájmy a se
stejnými zástěrkami pro své pochybné jednání.
Dalším problémem, který
nastoluje státní systém, je podle Bakunina další posilování procesu nadvlády
centralizovanou státotvornou vládou. Stát jako vlastník, organizátor, ředitel,
finančník a přerozdělovač práce a hospodářství by při svém fungování musel nutně
jednat autoritativně. Jak můžeme vidět na sovětském systému, shora řízené
hospodářství musí fungovat tak, že se rozhoduje směrem shora dolů; nedokáže
uspokojit složité a různorodé potřeby jedinců a v konečné instanci je
beznadějným, nevýkonným gigantem. Marx byl přesvědčen, že centralismus
v jakékoliv podobě je krokem ke konečnému, státnímu řešení revoluce.
Bakunin naopak stavěl proti centralismu federalismus.
Realita Bakuninovy
předpovědi, co se týče fungování marxistických států, potvrdila. Bolševici se
chopili moci v roce 1917. Ustavičně mluvili o diktatuře proletariátu a
vládě sovětů, ale nevyhnutelně, chtě nechtě, vytvořili rozsáhlý byrokratický
policejní stát.
ODBORY
Větší část levice
v Británii pohlíží na současnou strukturu odborů v pozitivním světle.
To platí pro členy Labour Party, levicové i pravicové, pro komunistickou
stranu, pro Militant Tendency[1]
a pro mnohé další marxistické organizace. Tato uskupení se chtějí zmocnit
kontroly nad odbory, tak jak jsou, nebo si ji udržet, aby je mohly využívat pro
své vlastní záměry. V důsledku toho v odborech často dochází
k tvrdým konfliktům a k manévrování ve snaze získat kontrolu.
Nejzjevnější je tento trend v CPSA, kde se při kontrole nad odborovou
exekutivou a funkcemi na plný úvazek střídá nechutná skupina pravicových
antikomunistů s Militant Tendency a jejími stoupenci. Hlavní výjimkou je
v tomto směru Socialist Workers Party[2],
která prosazuje organizaci členské základny tak dlouho, dokud ji může SWP
kontrolovat.
Bakunin položil základy
anarchistického přístupu k odborovým organizacím a popsal obecnou tendenci
neanarchistických odborů k úpadku do podoby osobních lén a byrokracie už
před stoletím. Když diskutoval o odborech v souvislosti s odborovou
organizací v Mezinárodním sdružení pracujících, uváděl příklady, jak
lze odbory ukrást
jejich členstvu, výrazem jehož
vůle mají být. Identifikoval několik navzájem souvisejících rysů, které vedou
k uzurpaci moci odborovými předáky.
Zaprvé ukázal na
psychologický faktor, který hraje klíčovou úlohu. Poctiví, tvrdě pracující,
inteligentní a dobře to myslící militanti si svojí tvrdou prací získají respekt
a obdiv svých spolučlenů a jsou zvoleni do odborového úřadu. Projevují
sebeobětování, iniciativu a schopnosti. Bohužel, jakmile se jednou dostanou do
vedoucí pozice, tito lidé si brzy začnou myslet, že jsou nepostradatelní a
centrum jejich pozornosti se víc a víc zaměřuje na machinace
v nejrůznějších odborových výborech.
Ti, kdo kdysi bývali
militanty, se vzdalují od každodenních problémů řadových členů a nabývají
sebeklamu, který postihuje všechny vůdce, jmenovitě pocit nadřazenosti.
Vzhledem k existenci
odborových byrokracií a tajných debatních komor, ve kterých předáci rozhodují o
odborových akcích a politice, vzniká uvnitř odborových struktur ”vládní
aristokracie” a to bez ohledu na to, jak demokratické mohou tyto struktury
formálně být. S rostoucí autoritou odborových výborů atd. se dělníci
stávají k odborovým záležitostem lhostejnými, s výjimkou – zdůrazňuje
Bakunin – témat, která se jich přímo dotýkají, např. členské příspěvky, stávky
atd. Odbory měly vždy se získáváním příspěvků od odcizeného členstva velké
problémy, na což se našlo řešení v systému ”odškrtávání”, kdy odbory a
zaměstnavatelé spolupracují na odebrání požadované sumy hned u zdroje, tj.
z výplatního pytlíku.
Tam, kde dělníci
nekontrolují přímo svůj svaz a delegují autoritu na výbory a profesionální
činitele, dochází k několika věcem. Zaprvé, dokud nejsou členské příspěvky
příliš vysoké a na zaplacení dlužných příspěvků se moc netlačí, substituční
orgány mohou jednat fakticky beztrestně. Pro výbory je to sice dobré, ale vede
to téměř ke konci demokratického života svazu. Moc je čím dál tím víc
přitahována k výborům a těmto orgánům, které tak jako všechny vlády
nahrazují svojí vůlí vůli členstva. To pak dává průchod osobním intrikám,
ješitnosti, ambicím a sobeckým zájmům. Mnohé vnitroodborové bitvy, které
zdánlivě probíhají na ideologickém poli, jsou ve skutečnosti pouze boji o
kontrolu mezi ambiciózními jedinci, kteří si ke svojí kariéře vybrali odborovou
strukturu. Tento kariérismus se příležitostně táhne i bitvami mezi soupeřícími
levičáky, například tam, kde ke konfliktu žádný politický důvod neexistuje.
V minulosti komunistická strana nabízela kariérní cestu v určitých
svazech a k takovým konfliktům docházelo neustále.
V Militant Tendency,
která se také chce zmocnit odborů, pravděpodobně existuje stejný problém.
V nejrůznějších
odborových výborech, které jsou vytvářeny na hierarchickém základě (odrážejícím
kapitalismus), začínají na základě vyšší inteligence nebo agresivity dominovat
jeden nebo dva jedinci. Nakonec začínají odbory ovládat bossové, kteří mají ve
svých organizacích velkou moc a to i navzdory zárukám demokratických procedur a
stanov. Za posledních několik málo desítek let se mnozí takoví odboroví bossové
stali národními postavami, zvláště v dobách vlády labouristů.
Bakunin si uvědomoval, že
takováto degenerace odborů je nevyhnutelná, ale že k ní dochází jen při
absenci kontroly ze strany členské základny, při nedostatku opozice vůči
nedemokratickým trendům a tehdy, když se k odborové moci dostanou ti, kdo
se nechají zkorumpovat. Ti jedinci, kteří si doopravdy chtějí zachovat svoji
osobní bezúhonnost, tvrdil Bakunin, by neměli v úřadu zůstávat příliš
dlouho a měli by povzbuzovat silnou opozici členské základny. Odboroví
militanti mají povinnost zůstat věrni svým revolučním ideálům.
Osobní bezúhonnost však není
dostatečnou zárukou. Do hry je třeba vnést i jiné, institucionální a
organizační faktory. Ty zahrnují pravidelné podávání zpráv o návrzích, které
úřadníci předložili a o tom, jak hlasovali, jinými slovy častá a přímá
zodpovědnost směrem dolů. Za druhé, takoví odboroví delegáti musí své mandáty
získávat od členstva a musí být podřízeni instrukcím členské základny. Za třetí
Bakunin navrhuje neustálé odvolávání neuspokojivých delegátů. Nakonec, a to je
nejdůležitější, naléhá na svolávání masových schůzí a na další výrazy aktivity
zdola, která by obcházela ty předáky, kteří jednají nedemokraticky. Masové
schůze inspirují pasivní členy k akci a vytvářejí soudružství, které bude
usilovat o vypuzení takzvaných předáků. (Na základě toho lze dojít
k závěru, že Bakunin byl hlavní inspirací anarchosyndikalistického hnutí).
REVOLUČNÍ ORGANIZACE
Bakunin revolucionář byl
především přesvědčen o nutnosti kolektivní akce, kterou by se dosáhlo anarchie.
Po jeho smrti byla v anarchistickém hnutí silná tendence k upuštění
od organizovanosti ve prospěch malých skupin a individuální činnosti. Tento
vývoj, který na konci devatenáctého století vyvrcholil ve Francii
v individuálních teroristických činech, izoloval anarchismus od samotného
zdroje revoluce, jmenovitě od dělníků. Bakunin, který se důsledně držel
ostatních aspektů svého myšlení, nechápal organizaci jako centralizovanou a
disciplinovanou armádu (ačkoli věřil, že sebedisciplína je životně důležitá),
ale jako výslednici decentralizovaného federalismu, v němž revolucionáři
mohou usměrňovat svoji energii prostřednictvím vzájemné dohody uvnitř
kolektivu. Bakunin tvrdil, že je nutné mít koordinované revoluční hnutí a to
z několika důvodů. Zaprvé, pokud by anarchisté postupovali jednotlivě, bez
společného směru, nevyhnutelně by skončili u toho, že každý bude postupovat
jiným směrem a následně by se tak navzájem neutralizovali. Organizace není
nezbytná pro nic za nic, je nutná k maximalizování síly revolučních tříd,
čelících obrovským zdrojům, které ovládá kapitalistický stát. Z Bakuninova
hlediska má však největší význam spontánní vzpoura lidu proti autoritě. V
povaze čistě spontánních povstání je nestejnoměrnost a jejich intenzita se čas
od času a místo od místa liší. Anarchistická revoluční organizace se nesmí
pokoušet zmocnit se povstání a vést je, ale je odpovědná za vyjasnění cílů, za
předkládání revoluční propagandy a za vypracování myšlenek v souladu
s revolučními instinkty mas. Zajít dál, to by podrylo celý záměr revoluce,
kterým je sebeosvobození. Pučismus nemá v Bakuninově myšlení místo.
Bakunin tedy smysl revoluční
organizace chápal jako nabízet revoluci pomoc a ne ji nahradit. A právě
v těchto souvislostech je třeba chápat Bakuninovo volání po ”tajném
revolučním předvoji” a po ”neviditelné diktatuře” předvoje. Je třeba říci, že
tento předvoj nemá nic společného s leninistickým modelem předvoje, který
usiluje o skutečnou, přímou diktaturu nad pracující třídou. Bakunin byl
rozhodně proti takovým postojům a své stoupence informoval, že ”žádnému členovi…
není dovoleno – dokonce ani uprostřed revoluce – přijmout veřejný úřad
jakéhokoliv druhu a není to dovoleno ani (revoluční) organizaci… vždy bude ve
střehu a znemožní založení autorit, vlád a států.” Předvoj však měl revoluční
hnutí ovlivňovat na neformálním základě a spoléhat se, že talent jeho členů jej
dovede k výsledkům. Bakunin se domníval, že hrozbou pro revoluci je
institucionalizace autority a ne přirozené nerovnosti. Předvoj by fungoval jako
katalyzátor revoluční činnosti samotné pracující třídy a očekávalo se, že se do
hnutí plně ponoří. Bakuninův předvoj se pak soustředil na osvětu a propagandu a
na rozdíl od leninistického stranického předvoje neměl být tělesem odděleným od
třídy, ale činitelem aktivním uvnitř třídy.
Druhým hlavním úkolem bakuninistické
organizace bylo působit jako hlídací pes dělnické třídy. Tehdy, stejně jako
dnes, se autoritářské skupinky stavěly do pozice vůdců revoluce a dodávaly své
vlastní členy jako ”záložní vlády”. Anarchistický předvoj musí taková hnutí
odhalovat, aby revoluce jen nenahradila jeden zastupitelský stát jiným,
”revolučním”. Po počátečním vítězství se političtí revolucionáři, oni obhájci
takzvaných dělnických vlád a diktatury proletariátu, podle Bakunina budou
snažit ”lidové vášně zadupat.” ”Vyzývají k pořádku, k důvěře v ty,
kdo se během revoluce a v jejím jménu zmocnili diktátorských pravomocí a
sami pro sebe je legalizovali a k poslušnosti těmto lidem; takto tito političtí
revolucionáři znovuustavují stát. My naopak musíme probudit a podněcovat
všechny dynamické vášně lidu.”
ANARCHIE
Bakunin v celé své
kritice kapitalismu a státního socialismu neustále argumentuje pro svobodu.
Nemůže nás tedy překvapit, když zjistíme, že v jeho náčrtech budoucí
anarchistické společnosti má prioritu princip svobody. V několika
revolučních programech narýsoval to, co považoval za základní rysy společností,
které budou podporovat maximální možnou individuální a kolektivní svobodu.
Společnosti předjímané v Bakuninových programech nejsou utopiemi ve smyslu
detailně popsaných fiktivních obcí bez potíží, ale spíš jen návrhem základní a
minimální kostry struktur, které by zaručovaly svobodu. Povaha budoucích
anarchistických společností se bude různit, řekl Bakunin, podle celé škály
historických, kulturních, ekonomických a zeměpisných faktorů.
Základním problémem bylo
vytvořit minimální, nezbytně nutné podmínky, které by přinesly společnost
založenou na spravedlnosti a sociálním blahu pro všechny a rovněž by plodily
svobodu. Negativní, čili destruktivní rysy programů se všechny zabývají
zrušením těch institucí, které vedou k nadvládě a vykořisťování. Stát,
včetně etablované církve, soudy, státní banky a byrokracie, ozbrojené síly a
policie, to vše mělo být smeteno. Také se měly zrušit veškeré hodnosti, výsady,
třídy a monarchie.
Pozitivní, konstruktivní
rysy nové společnosti se všechny navzájem propojují, aby podporovaly svobodu a
spravedlnost. Aby byla společnost svobodná, tvrdil Bakunin, nestačí prostě jen
nastolit rovnost. Ne, svobody lze dosáhnout a udržet ji jedině tehdy, když se života
společnosti účastní vysoce vzdělané a zdravé obyvatelstvo bez sociálních a
ekonomických starostí. Takovéto osvícené obyvatelstvo pak může být doopravdy
svobodné a schopné jednat racionálně na základě lidem kontrolované vědy a
zevrubné znalosti všech dotčených témat. Bakunin obhajoval naprostou svobodu
pohybu, smýšlení, morálky, kde se lidé nebudou nikomu zodpovídat za své
přesvědčení a činy. Musí to být, tvrdil, naprostá a neomezená svoboda projevu,
tisku a shromažďování. Byl přesvědčen, že svobodu je třeba bránit svobodou,
neboť ”obhajovat omezení svobody pod záminkou její obrany je nebezpečným
bludem.” Skutečně svobodná a osvícená společnost, řekl Bakunin, by
odpovídajícím způsobem zachovávala svobodu. Myslel si, že pořádek ve
společnosti nepramení z potlačování myšlenek, které plodí jen opozici a
frakcionářství, ale z co nejplnější svobody pro všechny.
Tím není řečeno, že se
Bakunin domníval, že společnost nemá právo bránit se. Byl pevně přesvědčen, že
svobody lze dosáhnout pouze ve společnosti a ne prostřednictvím jejího zničení.
Lidé, kteří se chovají způsobem, jenž zmenšuje svobodu druhých, nemají ve
společnosti místo. To se týká všech parazitů, kteří žijí z práce
ostatních. Práce, přispění jedincovy práce k tvorbě bohatství, tvoří v navrhované
anarchistické společnosti základ politických práv. Ti, kdo žijí
z vykořisťování druhých, si žádná politická práva nezasluhují. Další,
kteří kradou, porušují dobrovolné dohody uzavřené společností nebo uvnitř
společnosti, způsobí někomu ublížení na těle atd. mohou očekávat, že je čeká
trest podle zákonů, které si tato společnost vytvořila. Odsouzený zločinec může
na druhé straně trestu ze strany společnosti uniknout tím, že ji opustí a
s ní i výhody, které tato společnost poskytuje. Společnost rovněž
může zločince vyloučit, pokud tak chce učinit. Bakunin v podstatě při
minimalizaci asociálního chování hodně sázel na sílu osvíceného veřejného
mínění.
Bakunin navrhoval vyrovnání
bohatství, i když tvrdil, že přirozené nerovnosti, které se odráží v různé
míře kvalifikace, energie a spořivosti, by se měly tolerovat. Účelem rovnosti
je umožnit jedincům, aby ve společnosti nalezli plné vyjádření svého lidství.
Bakunin byl rozhodně proti myšlence nájemné práce, která, kdyby se zavedla do
anarchistické společnosti, by vedla ke znovuzavedení nerovnosti a námezdního
otroctví. Místo toho navrhoval kolektivní úsilí, protože se domníval, že by
bylo efektivnější. Avšak pokud jedinci nezaměstnávají jiné, neměl
proti tomu, aby pracovali sami, žádné výhrady.
Bakunin navrhoval zřídit
pomocí tvorby dělnických sdružení průmyslové shromáždění, které by sladilo
výrobu s poptávkou po výrobcích. Takové shromáždění by bylo při absenci
trhu nezbytné. Poskytováním statistických informací od různých dobrovolných
organizací, které by se federovaly, by šlo výrobu specializovat na mezinárodním
základě, takže země s vrozenými hospodářskými výhodami by vyráběly co
nejefektivněji pro obecné blaho. Pak už podle Bakunina plýtvání, ekonomická
krize a stagnace ”nebudou dál sužovat lidstvo; emancipace lidské práce obrodí
svět.” Co se týče otázky politického uspořádání společnosti, Bakunin
zdůrazňoval, že by mělo být celé vybudováno takovým způsobem, aby dosahovalo
pořádku prostřednictvím realizace svobody na základě federace dobrovolných
organizací. Ve všech takových politických orgánech měla moc plynout ”od
základny k vrcholu” a z ”obvodu do středu”. Jinými slovy, takovéto
organizace by měly být výrazem individuálních a skupinových názorů a ne
řídícími centry, která kontrolují lidi.
Bakunin na základě federalismu
navrhoval mnohovrstevnatý systém odpovědnosti za rozhodování, který by k sobě
připoutával všechny účastníky, dokud by systém podporovali. Jedinci, skupiny či
politické instituce, které by tvořily celkovou strukturu, by měly právo
odtrhnout se. Každý účastnický celek by měl absolutní právo na sebeurčení,
právo sdružovat se nebo nesdružovat s většími uskupeními. Bakunin začínal
na místní úrovni a jako základní politickou jednotku navrhoval zcela autonomní
komunu. Komuna by si na základě všeobecného hlasovacího práva zvolila všechny
své funkcionáře, zákonodárce, soudce a správce komunálního majetku. Komuna by
si o svých záležitostech rozhodovala sama, ale pokud by se dobrovolně
federovala do další správní vrstvy – provinčního shromáždění – musela by její
ústava odpovídat tomuto provinčnímu shromáždění. Podobně musí být ústava
provincie přijata participujícími komunami. Provinční shromáždění by definovalo
práva a povinnosti existující mezi komunami a přijalo by zákony týkající se
provincie jako celku. O složení provinčního shromáždění by se rozhodovalo na
základě všeobecného hlasovacího práva.
Dalšími úrovněmi politického
uspořádání by byl národní orgán a nakonec mezinárodní shromáždění. Co se týče
mezinárodního uspořádání, Bakunin navrhoval, aby neexistovaly žádné stálé
ozbrojené síly a místo toho dával přednost vytváření místních občanských
obranných milicí. Spory mezi národy a jejich provinciemi mělo řešit mezinárodní
shromáždění. Toto shromáždění mohlo, pokud by to bylo třeba, vést válku proti
vnějším agresorům, ale pokud by členský národ mezinárodní federace napadl
jiného člena, pak měl být vyloučen a měla se proti němu postavit federace jako
celek.
Bakuninův nástin anarchie se
tedy zcela zakládá na svobodné federaci účastníků, která měla maximalizovat
individuální i kolektivní blaho.
BAKUNINOVA PLATNOST PRO
DNEŠEK
V celé této brožurce
mluvil Bakunin sám za sebe a je zjevné, které názory náleží autorovi brožurky.
V této poslední části by mohlo stát za to zhodnotit Bakuninovy myšlenky a
činy.
S nadvládou marxismu ve
světovém dělnickém a revolučním hnutí ve dvacátém století se stalo normou
Bakunina odmítat jako zmateného nebo irelevantního. Avšak za svého života byl
důležitou postavou, která si získala značnou podporu. Marx byl pod takovým
tlakem Bakunina a jeho stoupenců, že musel První internacionálu zničit tím, že
ji přestěhoval do New Yorku. Aby nepodlehla anarchismu, Marx ji zabil
byrokratickým manévrem.
Teď, když byl marxismus po
pádu SSSR a čím dál tím zjevnější korupci v Číně vážně oslaben, mají Bakuninovy
myšlenky a revoluční anarchismus nové možnosti. Jestliže se autoritativní
státní socialismus ukázal být lidožroutským monstrem, myšlenky libertinského
komunismu opět nabízejí věrohodnou alternativu.
Bakunin a jeho následovníci
měli mnoho trvalých kvalit, ale nejvíc si musíme cenit jejich skutečné
oddanosti revolučnímu svržení kapitalismu a státu. Bakunin byl mnohem víc
praktikem než teoretikem, k velkému znepokojení hlav evropských států se
pouštěl do skutečných povstání. Malatesta, Machno, Durruti a mnozí bezejmenní
bojovníci v této militantní tradici pokračovali. Takzvaní anarchisté,
kteří přijímají reformistický přístup, jsou pohanou anarchismu. Buď jsme
revolucionáři, nebo zdegenerujeme do neefektivní pasivity.
Bakunin předvídal nebezpečí
státního socialismu. Jeho předpovědi o militarizované, zotročené společnosti,
ovládané marxistickou vládnoucí třídou se uskutečnily takovým způsobem, který
nemohl plně předvídat ani Bakunin. Lenin, Trockij a Stalin svojí arogancí a
brutalitou předčili i cary. A Bakuninovo hodnocení se ukázalo jako správné i po
desetiletích reformistického socialismu, který často vytvářel vlády.
V Británii máme nejzazší možnou urážku pracujících lidí v podobě
”socialistických lordů”. Za služby kapitalismu se labouristickým poslancům
nakonec poskytuje povýšení do šlechtického stavu.
Bakunin bojoval za
společnost založenou na spravedlnosti, rovnosti a svobodě. Na rozdíl od
politických vůdců levice měl obrovskou důvěru ve spontánní, tvůrčí a revoluční
potenciál pracujících lidí. Jeho přesvědčení a činy jsou odrazem tohoto
přístupu. Revolucionáři se tak z jeho federalismu, militantnosti a z jeho
opovržení státem, který ve dvacátém století nabyl gigantických a nebezpečných
rozměrů, mohou naučit mnoha hodnotným věcem. Bakunin nás může naučit mnohému,
ale i my musíme rozvíjet své myšlenky tváří v tvář novým výzvám a
příležitostem. Musíme si zachovat revoluční jádro jeho myšlenek, ale také mířit
vpřed. Takový je Bakuninův odkaz.
S tímto na mysli
rozvíjí Anarchist Communist Federation revoluční anarchistickou doktrínu,
která, i když se rozhodně zakládá na Bakuninových myšlenkách, jde mnohem dál,
aby odpovídala požadavkům dnešního kapitalismu. Ekologická témata, otázky
imperialistické nadvlády nad světem, masivní diskriminace žen, automatizace
průmyslu, počítačová technologie atd., to vše jsou témata, kterými je třeba se
zabývat. Vítáme výzvy!
Podle brožury vydané
Anarchist Communist Federation (Velká Británie,1993), přeložil Vadim Barák