Yaacov Oved
Anarchokomunismus a
španělská revoluce
Předmluva
Vážení čtenáři,
naše nakladatelství vám předkládá v této brožurce text izraelského
historika Jaacova Oveda „Anarchokomunismus ve španělské revoluci“. Tato
práce byla přednesena a otištěna ve sborníku „Anarchism. Community and
Utopia.“, vydaném Filosofickým ústavem AVČR v edici Václava
Tomka v Praze 1993. Tato práce tak byla u nás přístupná, ale pouze
v angličtině.
Jacoov
Oved se věnuje problematice svobodných
kolektivů řízených anarchisty. Anarchisté ve Španělsku působili už od 60.let
19.století, kdy vyslal do této země svého agitátora G.Fanelliho sám M.A.Bakunin.
Brzy se zde vytvořila početná sekce I.Internacionály, která byla pod
vlivem bakuninského anarchokolektivismu. Marxismus zde měl vliv naopak zcela
minimální. Po revolučních událostech v 70.letech bylo anarchistické hnutí
zatlačeno do ilegality, ale už v 90.letech došlo k novému rozvoji včetně
pronikání Kropotkinových teorií anarchokomunismu. Na některých místech,
hlavně v Andalusii, se pokoušeli rolníci vytvářet vesnické a zemědělské
komuny, tato vlna agrárního komunalismu nabývala poměrně velkých rozměrů.
Feudální latifundisté (šlechta a církev) se ovšem snažili za pomoci armády a
policie tyto komuny rozbíjet. To vyvolalo vlnu anarchistického násilí - řadu
lokálních povstání a teroristických atentátů, na něž ale vláda odpovídala
masovým zatýkáním stovek aktivistů, jejich mučením a někdy i popravováním
(zdejší specialitou byla garota - uškrcení strunou). Na začátku 20.století
získávali anarchisté vliv i mezi dělníky ve městech, hlavně v Katalánsku.
To vedlo např. k potlačenému povstání v Barceloně roku 1909 (la
semana - tragický týden) V roce 1911 se sjednotili anarchosyndikalisté
z různých průmyslových odvětví i anarchokomunisté z venkova do nové
organizace - „Confederacion Nacional de Trabajo (CNT)“, jež měla před 1.
Světovou válkou skoro půl milionu členů, a byla tak největší odborovou organizací
ve Španělsku. V roce 1922 se CNT stala sekcí „Mezinárodní
asociace pracujících (IWA)“ - internacionály revolučních syndikalistů a
měla už skoro milion členů. Za diktatury Primo de Rivery byla
v ilegalitě a její aktivisté byli ve vězení, nebo v emigraci. Mnoho
odborářů bylo zabito nájemnými vrahy (pistoleros), např. přední aktivista Salvador
Seguí. Ve 20. Letech vznikla ovšem v ilegalitě i legendární „Federación
Anarquista Ibérica (FAI)“, jež měla členy jak ve Španělsku, tak i
v Portugalsku, kde místní čtvrtmilionové anarchosyndikalistické odbory
CGT vedly zdrcující boj s fašistickými povstalci už na přelomu 20. A
30. Let (následovala diktatura generála Sallazara až do 70.let). Ve
Španělsku byla monarchie svržena v revoluci roku 1931, kdy vystoupily CNT
(přes 1 milion) a FAI (asi 20 000 členů) z ilegality. CNT
byly odbory založené na principech revolučního syndikalismu, většina členů
(dělníků i zemědělců) se orientovala na anarchosyndikalismus či libertinský
komunismus, ale mnozí se drželi linie tzv. politicky neutrálního syndikalismu.
Do CNT vstupovali i mnozí členové POUM (revolučně marxistická až
trockistická strana, asi 20 000 členů). FAI byla pak politická
organizace otevřeně revolučních anarchistů, kteří se snažili ovlivňovat CNT dle
svých ideálů. V té době zde už fungovala též odborová organizace UGT
(tehdy asi půl milionu členů), jež měla strukturu více centralistickou a
strategii oproti CNT reformistickou. Do UGT vstupovali hlavně
socialisté typu sociální demokracie a komunisté - stalinisté. Byli v něm i
předáci POUM. Socialisté (od tzv. pravicového křídla Juana Negrina
až po tzv. levicové křídlo Larga Caballera) se spojili s částí
liberálů do strany PSUE (v Katalánsku PSUC). Stalinisté měli
původně vlastní komunistickou stranu PCE, ale v té bylo jenom
několik set členů, a proto se v polovině 30. Let připojili do koalice PSUE.
Roajalisté a klerofašisté se sdružovali kolem strany CEDA. Tento
pravicový blok ovládl zemi v letech 1932-35, což vedlo k vlně
nepokojů, povstání a represí. Největší takovou akcí bylo povstání a komuna
v Astúrii v říjnu 1934. Na jaře 1936 vyhrála parlamentní volby
levicová koalice tzv. Lidové fronty. Tehdy měla CNT dva miliony
členů a FAI 30 000 členů. V červenci 1936 ale vypuklo vojenské
povstání pravicového bloku CEDA, vedené generály, jako byl Franco.
Dělníci a rolníci si ovšem vymohli rozdání zbraní a z velké části území
(Katalánsko, Andaluzie, Levant a části Aragonu a Kastílie) ubránili. Republika
měla města jako Barcelona, Valencie či Madrid ( o nějž se tvrdě bojovalo).
Pravicoví povstalci ale ovládali Baskicko, část Kastílie, v Aragonu dobyli
Zaragozu, zázemí měli na Kanárských ostrovech a v Maroku. Začala občanská
válka. Protože pracující drželi zbraně a měli pod kontrolou rozlehlé území
s půdou a továrnami, přirozeně začala i sociální revoluce. Obyvatelstvo se
tak rozdělilo do několika nepřátelských táborů. Na jedné straně stál pravicový
blok sdružující roajalisty, šlechtu a církev (toužící po obnově monarchie a
feudalismu) a fašisty - falangisty (toužící po diktatuře dle Mussoliniho
vzoru). Ze zahraničí byl aktivně podporován vojenskou silou fašistické Itálie a
nacistického Německa a ideovou podporu
velkoburžoazie v tisku Západní Evropy (což vedlo k hanebné politice
tzv. neutrality a nevměšování, což znamenalo blokádu republikánských sil).. Na
druhé straně stáli obránci republiky a antifašisté, ale tento tábor zdaleka
nebyl jednotný. Liberálové a umírnění socialisté hájili pouze parlamentní
demokracii a odmítali sociální revoluci. V zahraničí se opírali o propagandu
demokratického tisku a nevelké dodávky zbraní z Mexika. Zdánlivě
překvapivě se na jejich stranu (tedy na kontrarevoluční pozici) postavili i
stalinisté, podléhající diktátu SSSR. Ti neměli zájem na revoluci, která byla
vedena anarchisty a trockisty, tedy silami nepřátelskými stalinismu a SSSR.
Komunistická strana byla tehdy početně velmi slabá., a proto se spojila
s reformistickým a parlamentaristickým blokem PSUE a UGT. Ze
SSSR ovšem přicházelo množství zbraní (ale Stalin si za ně nechal platit
zlatou rezervou !!! - to i Franco platil Hitlerovi pouze
směnkami) a Kominterna posílala do Španělska i Interbrigády. To
postupně zvětšovalo prestiž komunistů, PSUE a UGT, jejíž členská
základna v roce 1937 prudce stoupla.
Aktivisté CNT,
FAI a POUM bojovali přirozeně také v antifašistickém táboře
(byly to dokonce anarchistické milice, které odrazily v létě 1936 první
ofenzívu fašistů a zachránili tak velkou část území ještě před pomalým
vybudováním Lidové armády vedené PSUE a příchodem Interbrigád).
Anarchisté, a-syndikalisté a trockisté se ale nespokojovali s pouhou
obranou republiky, chtěli více. V revoluci tak roku 1936 CNT
zkolektivizovala velké množství půdy a syndikáty pracujících obsadily a
převedly pod anarchistickou správu továrny, dopravu a poštu v Barceloně i
některých jiných městech. Odpůrci revoluce se však s tím nesmířili. Když
díky tlaku SSSR zesílila na jaře roku 1937 jejich pozice, tak vyprovokovali
v květnu v Barceloně pouliční
boje mezi CNT a POUM na jedné straně a UGT a PSUC
na straně druhé. Anarchisté byli po barikádových bojích poraženi, POUM
byla postavena mimo zákon (a likvidována agenty sovětské tajné policie GPU,
kteří přijeli ze SSSR) a policie začala vyklízet syndikalistickou samosprávu ve
výrobě a spojích. Koaliční vláda Caballerova (v níž byli i členové
POUM a CNT) byla nahrazena Negrínovým kabinetem podřízeným
vůli stalinistů. Tím byl zahájen kontrarevoluční proces likvidující i
anarchistická družstva zemědělců a rozštěpující antifašistický tábor. Posílil
tím samozřejmě pouze Franca. V roce 1939 byl dobyt i Madrid a
republika byla poražena. Fašisté
zahájili brutální represe proti CNT a FAI, které přešly do
ilegality (a partyzánského odboje) a do emigrace. Diktatura skončila teprve
v roce 1976, kdy obnovila svoji legální činnost i CNT. Nyní mají
tyto anarchosyndikalistické odbory asi 10 000 členů.
Agraristické
pro-komunistické hnutí pod hesly „Země a svoboda“ působilo pod vlivem
anarchistů vedle Španělska i v některých a připomenutí stojí rozhodně
např. Zapatistické hnutí v Mexiku v letech 1910-1917, či machnovské
hnutí na Ukrajině v letech 1918-1921. Tendence k tomu byly i jinde,
např. na Kubě. Množství prakticky fungujících družstev a komun bylo však
největší právě ve Španělsku. O vývoji tohoto hnutí, o jeho úspěších i chybách
pak ve stručnosti, ale přehledně pojednává právě následující práce Jaakova
Oveda.
Andrej
Funk
Anarchokomunismus
a španělská revoluce
Když 19.
července roku 1936 vypukla španělská občanská válka, začala jako její průvodní
jev i sociální revoluce. Politické vakuum, které následovalo po zhroucení
centrální vlády, bylo ihned vyplňováno spontánními místními iniciativami a
zemědělskými družstevními organizacemi. Současně s tím začala kolektivizace
průmyslových podniků a městských služeb. Během léta 1936 se tyto snahy rozšířily
na všechny oblasti, které byly pod republikánskou kontrolou.
Tento
fenomén okamžité kolektivizace, která v sobě zahrnovala změnu společenských
vztahů, a socializace výrobních prostředků, vtiskl této revoluci unikátní
podobu. Anarchisté hráli v revoluci kardinální úlohu a šířili propagandu, ve
které byly velmi populární články ruského anarchokomunisty Petra Kropotkina.
Máme zprávy, které hovoří o tom, že kapitoly z jeho knihy "Dobývání
chleba" byly veřejně čteny na všeobecných shromážděních v nově
ustavených agrárních družstvech. (1) V zimě 1936/37, na vrcholu
kolektivizačního procesu, zde bylo už okolo 1500 zemědělských družstev a příští
rok, v zimě 1938, narostl počet družstev na asi 2000, což zahrnovalo přibližně
800 000 lidí. Přihlédneme-li k tomu, že počet obyvatel v republikánské části
Španělska nikdy nepřesáhl 12 milionů, ze kterých bylo pouze asi 5 milionů
ekonomicky aktivních, tak je to velmi působivý jev. (2)
Po
občanské válce zde byla tendence kolektivizaci utajovat a většina historiků ji
nevěnovala více, než jen krátkou kapitolu. V nedávné době se tento trend změnil
a několik mladých španělských historiků publikovalo množství důležitých
monografií založených na regionální historii. (3) Tento námět byl však
lépe pojat v historiografii anarchismu (]ames Joll, Daniel Guerin, George
Woodcock, Murray Bookchin a další). Na tento příspěvek může být nahlíženo v
tomto kontextu a je zaměřen na analýzu anarchokomunistické ideologie a její
role ve formulování utopistických plánů a v popravě základů pro komunitní
experimenty. Chtěl bych zdůraznit to, že anarchokomunismus hrál ve vývoji,
který vedl ve Španělsku ke kolektivizaci, hlavní roli a vytvořil její sociální
a ekonomický charakter, čímž dal španělské revoluci nezaměnitelnou tvář.
Mezi
všemi anarchistickými teoriemi měl anarchokomunismus nejvíce utopických rysů.
Od všech dalších proudů anarchistického myšlení se lišil hlavně svým důrazem na
komunitní charakter budoucí společnosti. Petr Kropotkin, jako jeho praví
a největší představitel, začal tyto myšlenky formulovat v Rusku ne později,
nežli v roce 1873 v manifestu nazvaném Musíme se zabývat zkoumáním budoucího
ideálního systému ? Ve své kladné odpovědi na tuto otázku vyobrazil
strukturu budoucí společnosti s její ekonomikou, hodnotami a výchovou, jako
založenou na komunitních principech. (4)
Uplynulo
nicméně dvacet let, než byl Kropotkin schopen podat svoje teorie
systematicky ve dvou knihách, které vydal během svého exilu v Anglii: Dobývání
chleba (1892) a Pole, továrny a dílny (1899). Tyto knihy vyjadřují
většinu z jeho utopických anarchokomunistických idejí, které byly složeny
z těchto prvků: sociální revoluce povede k okamžitému nastolení komunismu, po
revolučním období bude následně zrušeno soukromé vlastnictví, všechen majetek
bude patřit celé společnosti a bude jí k dispozici, zmizí všechny formy
centrální autoritativní vlády a společnost bude organizována ve federacích
integrovaných dobrovolných komunit. Tyto komunity budou striktně zajišťovat
osobní svobodu. To byla jedna z Kropotkinových hlavních zásad, která ho
vedla k tomu definovat svoji vizi jako "komunismus svobodných lidí,
syntézu mezi politickou a ekonomickou svobodou".
Bude
zrušen existující systém námezdní práce a namísto toho bude přijat systém
rozdělováni podle potřeb a odevzdávání práce podle schopností. Práce je chápána
jako fyziologická potřeba osobnosti, výraz jejích mnohých potenciálů. Budou
zrušeny rozdíly mezi vesnickým a městským prostředím i mezi fyzickou a duševní
prací a namísto toho budou v jednotlivých komunitách integrovány různé funkce,
schopnosti a kvality. Každá komunita bude schopna uspokojovat svoje základní
potřeby. Výchova se bude těšit zvláštnímu postavení jako integrativní
společenský prvek, který bude utvářet novou osobnost, která by se vyrovnala s
výzvami nové společnosti.
Kropotkinův
utopický náhled byl zakořeněn v jeho antropologickém pojetí lidské
přirozenosti, v trendech vzájemné pomoci, které nahlédl během svých studii
přírody a historie. Přes Kropotkinovu spřízněnost s agraristickým
prostředím, inspirovanou jeho zkušenostmi s ruskými komunitami Mir a Obščina,
byl jeho přistup modernistický. Jeho utopické články vynášely technologický
pokrok, který byl zajišťoval prostředky pro vývoj odlehlých miň, a tak
přispíval k decentralizaci výroby a k ustavení nezávislých komunit, které by v
sobě zahrnuly jak zemědělství, tak průmysl. (5)
Během
80.let minulého století narostla Kropotkinova popularita, jako předního
anarchistického teoretika. Španělsko bylo jednou z prvních zemí, kde se jeho
anarchokomunistické teorie dostaly do širokého oběhu, protože byly na začátku
80.let přeloženy do španělštiny a otištěny v prestižním časopise Tierra y
Libertad V 80.letech byly už Kropotkinovy myšlenky španělskými
anarchisty široce zastávány. (6)
Kromě
teoretického anarchokomunismu 90.let 19.století byly ve Španělsku ve vesnických
oblastech hluboce zakořeněny komunitní tradice. Nejpozději v 70.letech
19.století byly tyto tradice v Andalusii přijaty španělskými anarchisty, kteří
vytvořili směs teorií "zlatého věku" a vesnického komunalismu. Ve své
knize o španělském agrarismu (Colectivismo agrario en Espaňa), na to
poukázal významný španělský právník a sociolog Joaquin Costa. Později
udělal to samé historik Juan Diaz Del Moral ve své knize Historia de
las agitaciones pesinas Andaluzas (1967) Tyto tradice daly španělskému
anarchismu zvláštní zabarvení a zajistily mu základnu pro vytvoření jeho
anarchokomunistické větve.
V
roce 1911 byla ve Španělsku založena Národní konfederace práce (Confederacia
National de Trabajo - C.N.T.) Tato federace byla živena hlavně ze dvou
zdrojů - na jedné straně mezi městskými dělnickými odbory napevno zakotvil
anarchosyndikalismus a na druhé straně byl tradiční zemědělský komunalismus
sloučen s anarchistickými teoretickými koncepty v Kropotkinově duchu. Toto
jedinečné spojení syndikalismu a komunalismu bylo poprvé jasně vyjádřeno v
kongresové rezoluci z roku 1919 z Madridu. Na úrovni programu bylo rozhodnuto
přijmout ideologii communismo libertario, libertinského komunismu, což
je španělský výraz pro anarchokomunismus, který kladl větší důraz na svobodu,
než na problém absence vlády. (7)
V
tomto stadiu nebyl dopad tohoto programu příliš zřetelný, protože pár let
předtím byly všechny legální aktivity C.N.T. zastaveny během diktatury
Primo de Rivery, která vydržela až do roku 1931. Po ustavení Druhé
republiky ve stejném roce už anarchismus opět nebyl mimo zákon a různorodé
okolnosti otevřely pro communismo libertario cestu k novým horizontům
aktivity a vlivu.
A
tak v době, kdy anarchistické hnutí ve světě bylo v úpadku, začalo vzkvétat ve
Španělsku. Španělští anarchisté dokonce věřili, že sociální revoluce je
nevyhnutelná, a to může vysvětlit neobvykle velký počet publikací, které se
věnovaly utopickým ideám budoucí společnosti ve Španělsku. Tyto publikace integrovaly
Kropotkinovy anarchokomunistické teorie se španělskými družstevními
agraristickými tradicemi zakořeněnými v lokálních dějinách mnoha zemědělských
oblastí.
Bylo
to právě tehdy, kdy byl zaveden pojem communismo libertario, který
nahradil dřívější pojem anarchokomunismu, a tak více zdůraznil svobodu, než
neexistenci vlády.
Mezi
lety 1932-33 vypukly v zemědělských oblastech Andalusie, Katalánska a Aragonu
vzpoury iniciované anarchisty, jejichž revoluční motto volalo po zavedení
libertinského komunismu. (8) Tyto vzpoury padly a jako jejich důsledek
se léta 1934-35 nesla ve znamení věznění a perzekucí anarchistických militantů.
Anarchisté byli krutým zacházením ze strany státu postaveni před nutnost
zesílit svoje ideologické aktivity, aby připravili revoluční kádry pro budoucí
boje. Pod převládajícími okolnostmi začaly španělské anarchistické kruhy
diskutovat svoje programy pro revoluční vyhlídky, z čehož vykrystalizovaly dva
přístupy:
a)
komunitní přístup, který pojímal autonomní komunity jako hnací sílu revoluce a
jádro libertariánské společnosti. Tento přístup chápal libertinský komunismus
nejenom jako slogan či válečný pokřik, ale jako vizi budoucí post-revoluční
společnosti.
b) anarchosyndikalistický
přístup, který chápal syndikáty jako organismus, který by mohl zajistit
prostřednictvím samosprávy pracujících výrobu po revoluci.
Hlavní
platformou pro tyto ideologické úvahy byl teoretický časopis La revista
blanca a novinářem, který ho redigoval, byl Frederico Urales Juan
Montseny. Jeho přístup v sobě slučoval Kropotkinův optimistický
antropologický pohled na svět a ocenění vesnických komunit, které chápal jako
nejvíce vhodné pro uskutečnění družstevních principů založených na solidaritě.
Frederico Urales věřil, že revoluce se musí dostat přes fázi krize
kapitalismu a směřovat k obnovení komunitních tradic ve svobodných španělských
vesnicích.
Tyto
myšlenky byly v roce 1932 popularizovány anarchistickým publicistou - povoláním
lékařem - Isaacem Puentem, který napsal brožuru Communismo libertario
-finalidad de la C.N.T. V roce 1933 se jí dostalo značného rozšíření a v
roce 1935 byla vydána podruhé. Práce v hrubých obrysech popisovala utopický
plán, jak ve Španělsku nastolit vládu libertinského komunismu. Stejně jako
Frederico Montseny, přijal Puente Kropotkinovu koncepci lidské
společnosti jako připravené přírodou ke spolupráci, poskytování vzájemné pomoci
a solidaritě. V souladu s tím odmítl myšlenku revoluční, nebo post-revoluční
elity, která by sloužila jako vůdce do nové společnosti..
Hodnota
svobody měla tak kardinální význam a rovnala se spolupráci. Podle Puenteho
by komunalismus byl hnutím zespoda, jak lidé směňují ke spolupráci na základě
svých společenských instinktů.
Puente počítal
s možností, že by Španělsko mohlo být první zemí, která by přivedla na svět
libertinský komunismus a byla by tedy vystavena tlaku nepřátelských států.
Podle něho zde byla šance, jak překonat bojkot, dokud by zemědělské oblasti
přijímaly libertinský komunismus a zajišťovaly tak dodávky potravin. Puente
pokládal španělskou družstevní tradici za opěrný pilíř vývoje a jeho koncepce
byla hlavně agraristická.
Kropotkinovy
teorie jsou stejně jako španělská zemědělská družstevní tradice jasné. Puente
přisoudil důležitou roli dobrovolným, ekonomicky soběstačným a společensky
suverénním zemědělským organizacím. Protože věřil v přímé revoluční akce, tak
vyzdvihoval spontánní místní aktivity. Odmítal potřebu jakéhokoli vedení
-"takzvaných architektů nové společnosti". Jeho nedůvěra v jakékoli
ekonomické plánování a průmyslový vývoj byla kritiky chápána jako slabé místo
jeho utopie. Puenteho knize se dostalo široké popularity, způsobila
dlouhotrvající debatu a vedla také k neshodám mezi různými směry
anarchistického myšlení ve Španělsku. Způsobila ale to, že když se začaly
utopické programy šířit, tak se libertinský komunismus stal normativním
principem.
V
letech 1932-36 nebyl Puente jediným, kdo se zabýval představou budoucí
společnosti. Zásadním přispívatelem k těmto snahám byl Diego Abad de
Santillan (narodil se ve Španělsku v roce 1897, emigroval do Argentiny, kde
hrál důležitou roli v anarchistickém hnutí). Na začátku 30. let se vrátil do
Španělska a podílel se na různých anarchistických publikacích. Vrcholem jeho
snah byla kniha El organismo economico de la revolucion (1936). Její
jedinečnost byla v důrazu na moderní ekonomiku a následný imperativ plánovat a
koordinovat ekonomiku jako jádro celé společné snahy.
Podle
Abada de Santillan byl ekonomický lokalismus zastaralý a všechny teorie
autarchických a svobodných komunit byly tedy podle něj zpátečnické utopie.
hlavním rysem jeho pojetí bylo "svobodné experimentování" množství
různorodých společenství, které by se vywjely skrze vzájemnou shodu. Santillanův
program se pouštěl do problémů. které byly Puentem a Montsenym ignorovány
a ve skutečnosti se snažil prezentovat libertinský komunismus jako odpověď na
problémy průmyslové společnosti (11).
Na
začátku roku 1936 ve Španělsku proběhl významný vývoj. Anarchisté se zúčastnili
únorových voleb, ve kterých Lidová Fronta dosáhla mírné většiny a
podařilo se jí sestavit vládu. To byl základ pro to, aby anarchisté
přehodnotili svoje ideologické pozice (včetně libertinského komunismu) na
sjezdu, který se konal na začátku května 1936 v Zaragoze. Jeho 150 dictamines
zahrnovalo články, kde se mluvilo o libertinském komunismu jako definovaném
lokálními syndikáty v duchu Isaaca Puenteho.
Zaragozská
kongresová debata o libertinském komunismu se odehrála 9. května. Většina
řečníků se zabývala představou budoucí společnosti bez toho, aby šli do
detailů. jak ji dosáhnout. Mnoho příspěvků se věnovalo popisováni komunitních
spotřebních aktivit, rodině a postavení ženy. Některé příspěvky se zabývaly
volnou láskou, individuální etikou, náboženstvím, racionální výchovou, uměním,
nebo dokonce právy tak marginálních skupin, jako byli nudisté. Nebyla zde
nicméně žádná zmínka o organizovaném revolučním boji, nebo jak se vyrovnat s
výrobou během revoluce a po ní. (12) Obecně můžeme říci, že na
zaragozském kongresu existovala propast mezi blížícími se revolučními událostmi
a organizovaným myšlenkovým úsilím, které by se na ně připravovalo.
Tyto
výsledky byly pro některé anarchisty ze syndikalistického křídla nepřijatelné a
ti během debaty navrhli, aby byl ustaven výbor, který byl prozkoumal způsoby a
prostředky uskutečnění libertinského komunismu. Na další diskuse však už nebyl
čas.
19.
července vypukla občanská válka.
Když
začala revoluce, očekávání radikálních a anarchistických kruhů ihned dostoupila
toho, že předvídaná revoluční situace nastala a libertinský komunismus bude
brzy nastolen. Ale události prvních týdnů občanské války ukázaly, jak bylo
vedení C.N.T ve skutečnosti nepřipraveno a jak dalece rozsah místních
iniciativ předběhl centrální instrukce. (13)
Pomineme-li
diskuse o vlastním významu pojmu "libertinský komunismus", sloužila
rozhodnutí kongresu během prvních měsíců občanské války jako inspirace. Během
podzimních měsíců byly pamflety o libertinském komunismu vytištěny v mnoha
tisících exemplářů. Sloužily jako ideologický a programový model pro stovky
malých komunit, které deklarovaly svůj záměr ustavit comunas libres
(svobodné komuny) v duchu libertinského komunismu.
Reorganizace
nezávislých komunit během prvních měsíců války je těžko pochopitelná, pokud
neuvážíme dopad anarchokomunistických utopických vizí. Zahrnovaly zrušení
soukromého vlastnictví výrobních prostředků, zavedení lokálních pracovních
kupónů místo peněz, zabavení rozsáhlých soukromých pozemků, které pařily
nepřátelům republiky a které byly společně s půdou zralých držitelů používány k
zakládání kolektivních farem, organizaci komunitní práce - jednotek v různých
odvětvích, zrušení námezdního systému, který byl nahrazen "rodinnými
příjmy", uvádějícími do praxe zásadu "každému podle jeho
potřeb", integraci zemědělství a průmyslu a bezplatné vzdělání, založené
na racionalistických školách pro každého Francisca Ferrery.
Byl
to typ sociální revoluce následující jako vzor ducha Kropotkinových
utopických vizi a španělského comunismo libertairo. Byla zde určitá
nejistota ohledně způsobů a prostředků, jak toho dosáhnout. Nesčetné debaty nad
utopickými programy vedly k neshodám, kompromisům a pluralitnímu přístupu. Puenteho
model nebyl přijat celým španělským anarchistickým hnutím. Vedle stoupenců
libertinského komunismu zde byli syndikalisté, kteří ho odmítali. Navíc to byla
chaotická doba, která si vyžadovala improvizaci a mnoho rozdílných způsobů
organizace. Některé komunity preferovaly jiné formy spolupráce, než byl
kolektivistický způsob libertinského komunismu.
Brzy
začalo být jasné, že nastolení libertinského komunismu ve Španělsku nebylo
dosud dostatečně připraveno. Prvním varovným příznakem byla skutečnost, že
"družstvo" bylo preferováno před "komunou", což byl výraz
nízkých očekávám anarchistů a jejich pochybností v zavedení všeobklopujícího
libertinského komunismu.
Mělo
by být řečeno, že po vypuknuti občanské války ve skutečnosti revoluční proces,
nazývaný "kolektivizace", znamenal množství různých forem sociální a
ekonomické organizace, od družstev, která sjednotila soukromé farmy pomocí
společného obdělávání půdy, až k integrovanému libertinskému komunismu, ve
kterém se všichni vzdali celého svého majetku. Používání různých termínů
anarchistickým vedením vyjadřovalo jeho ochotu odložit svoje okamžité
anarchokomunistické aspirace a umožnit souběžnou existenci jiných forem
spolupráce, dokonce s poskytnutím "svobody experimentu".(14)
Většina
zemědělských družstevních vesnic byla založena v Aragonu během prvních pěti dnů
revoluce. Odtud se experiment šířil do Katalánska, Levantu, Andalusie a
Kastilie. V zimě 1936-37 bylo z 1500 zemědělských republikánských družstev 450
v Aragonu, což zahrnovalo asi 300 000 lidí, to jest okolo 70 % celé populace a
60 % obdělávané půdy. V Aragonu měl dokonce místní anarchokomunistický směr
životně důležitý dopad na způsob kolektivizace, a proto se na něj zaměříme a
probereme některé části vývoje v Levantu, kde proces kolektivizace probíhal až
do pádu republiky.
Samotný
fakt, že revoluce v Aragonu vypukla a rychle zde zapustila kořeny, můžeme
vysvětlit pomoci různých faktorů: kolapsu centrální vlády, který poskytl živnou
půdu pro široký společenský experiment, poté existenci množství relativně
izolovaných malých vesnic, malou hustotou dopravy a malou mobilitou a především
k revolučnímu procesu přispěla síla C.N.T. na obou březích řeky Ebro
před občanskou válkou.
Ideály
a hesla libertinského komunismu byly provolávány již během nepokojů z let
1932-33, kdy se ve hnutí velmi dařilo anarcho-militantskému proudu. (16) V
něm měly nejvýznamnější postavení kruhy mladých anarchistů - Juventud
libertaria - kteří reagovali na vládní represe založením kontra-kultury.
Organizovali večerní třídy, přednášky a diskusní skupiny, ve kterých načrtávali
vize komunitní budoucnosti založené na anarchokomunismu.
Represe
během dvou "černých let" (1934/35) vedly k uvěznění většiny starších
aktivistů, ale ti byli brzy nahrazeni mladými místními členy Juventud
libertaria. (17) Abad de Santillan se o nich zmínil ve své osobní
zpovědi, kterou napsal ihned po občanské válce:" ...oni začali jednat
spontánně... bez toho, aby čekali na direktivy od veder ní... Většina z nich
byli prostí vesničané, kteří předtím vstřebali různé revoluční ideje... Po
kongresu v Zaragoze na sebe strhli většinu Naivity v zemědělských oblastech."
(18)
Když
byl přerušen kontakt se Zaragozou (hlavním městem Aragonu) poté, co padla,
republikánský Aragon si vyvinul závislost na Barceloně v Katalánsku. Tento
region byl frontový a vznikly v něm anarchistické milice, které se skládaly z
aktivistů C.N.T. z Barcelony a Katalánska (působily zde i milice B.
Durrutiho - pozn. překl.). Tyto milice se pokusily osvobodit Zaragozu a
obnovit kontakt s Baskickem. Přestože selhaly v případě Zaragozy, tak do jejich
rukou padl východní Aragon, což přimělo aktivisty C.N.T. k zahájení
sociální revoluce a zakládaní družstev.
Historikové
mají různé názory na úroveň donucení, používaného anarchistickými milicemi k
dosažení jejich cílů, nicméně je shoda v tom, že donucení hrálo určitou roli.
Nemůže to ale být jediné vysvětlení kolektivizace. Formálně princip
dobrovolného začlenění do colectividades existoval bok po boku se
soukromými farmáři. Dokonce v mnoha oblastech, které byly daleko za frontou a
ve kterých nebyly oddíly milice, byla kolektivizace široce přijímána, jako například
v Levantu. (19)
Obecné
kolektivy směřovaly k lokálnímu charakteru a bylo zde mnoho rozdílů. Svědecká
přímo oplývají rozdílnými popisy uzákonění družstev. V roce 1979 Ronald
Fraser shromáždil a publikoval svědecká o španělské občanské válce v knize nazvané
Krev Španělska, která samozřejmě ukázala různící se pohledy. Zvláště
zajímavé jsou paměti Angola Navarra, drobného zemědělce z Allozy.
Připustil, že existovalo ovzduší strachu a nejistoty a že hlavní zájem byl
vyhnout se krveprolití.
"Souhlasili
jsme s tím, že se budeme kolektivizovat - jednoduše proto, abychom ušetřili
životy" O proceduře, kterou to bylo prováděno, řekl, že:"...bylo
svoláno vesnické shromáždění... Oni (představitelé milice C.N.T.) přišli
a řekli nám, že jiné vesnice se už kolektivizovaly a že chtějí, aby si byli
všichni rovni." Představitelé C.N.T. zdůraznili, že s nikým nebude
špatně zacházeno a navrhli jak zorganizovat družstvo.
Navarro
případně uznává, že:".. jakmile byly na přátelském základě založeny pracovní
skupiny, každému se dařilo dobře...a nebyla zde potřeba donucovat." Poté
dělá závěr: "Družstvo nebylo vůbec špatná myšlenka." (20)
Vážným
problémem byly vnitřní rozpory mezi ideály anarchistů a jejich činy během
občanské války, co se týká síly a donucování. Vůdci C.N.T. připustili,
že "...povinná kolektivizace jde proti libertinským ideálům. Cokoli, čeho
bylo dosaženo donucením, nemůže být libertariánské..."
Povinná
kolektivizace byla v očích některých libertariánů ospravedlněna potřebou
"živit zástupy na frontě", "...musíme pamatovat na to, že
probíhá válka a nebylo vždy možné se vyhnout donucení." Aktivisté C.N.T.
poznali, že dokud nejsou lidé přesvědčeni o jeho ospravedlnění, tak nemůže být
libertinský komunismus ustaven bez použití sily. Dohromady to znamenalo, že
mezi militanty z C.N.T. byl velký zmatek. Jak sami řekli:"Snažili
jsme se uvést do praxe libertinský komunismus, a je smutné, že nikdo z nás o
něm skutečně nic nevěděl... Všechno to sice bylo prodiskutováno a psalo se o
tom, ale nebylo to víc, než pouhá hesla..." (21)
Jiný
uvedl, že:"Bez toho, abychom uskutečnili libertinský komunismus, jsme
stvořili ekonomickou diktaturu... což šlo proti našim principům... Nechtěli
jsme zavést diktaturu, ale spíše jsme chtěli zabránit tomu, aby ji někdo zavedl
nad námi... Někdo musí být zodpovědný za vydávání nařízení, věci nemohou
pracovat jen tak, když si lidé dělají, co chtějí..." (22)
Někde
byla kolektivizace přijímána nadšeně, zvláště tam, kde existovalo jádro
místních anarchistů, kteří spolupracovali s farmáři v oblasti. Kdekoli jinde
neexistovalo toto jádro, bylo donucení nevyhnutelným výsledkem okolností.
Rychlý a spontánní proces vedl k různorodým formám družstev, od úplných komun
až ke kooperativám ve kterých bylo udržováno soukromé vlastnictví. V některých
družstvech se lidé museli vzdát svého vlastnictví, zatímco v jiných to nebylo
povinné.
Měli
bychom také uvážit to, že v Aragonu, který byl blízko fronty, bylo
družstevnictví zavedeno za válečných podmínek. Muselo se začít od nuly jak v
oblasti strojů, tak i v společenském smyslu slova. Organizátoři museli
zajišťovat řešení každodenních problémů bez nějaké přípravy. Většina z nich
byli ve skutečnosti vesničané nebo zemědělští dělníci, kteří před občanskou
válkou neměli žádnou zkušenost s organizační prací.
V
sebezpytném článku, který byl napsán v pozdní fázi občanské války, Diego
Abad de Santillan přiznal, že aktivisté C.N.T. udělali mnoho chyb a
zvláště poukázal na to, že: "Postrádali jakoukoli profesionální přípravu
pro konstruktivní úkoly, které před nimi stály... v mnoha případech museli
anarchističtí aktivisté zaplnit veřejné úřady bez jakéhokoli formálního
vzdělání... vyplýtvali jsme intelektuální energii v diskusích, jak se připravit
na revoluci, namísto toho, abychom se vyrovnávali s konstruktivními problémy..."
(23)
Navzdory
tomu všemu se anarchistům podařilo Neimprovizovat a být úspěšní v několika
oblastech.
Aragonští
farmáři, kteří byli obecně považování za individualisty, lpící na svém kousku
země, projevili nečekané velkou upíru přizpůsobivosti novému způsobu života.
Přidáním se k družstvu se mnoha farmářům zvýšila životní úroveň a začali s
moderním, mechanizovaným obděláváním půdy. Družstva dále poskytovala práci
každému, včetně žen a starých lidí, a tak zrušila skrytou nezaměstnanost na
malých usedlostech. (24)
Během
roku 1937 začalo být zřejmé, že aragonské zemědělství prosperuje. Podle
oficiálních údajů byla sklizeň pšenice o 20 % vyšší, než předchozí rok. Za
stejné období byla v Katalánská, které se nekolektivizovalo do té míry, sklizeň
nižší. Znamená to, že zavedení racionalizované organizace práce, mechanizace a
zúrodňování, k tomuto úspěchu rozhodně přispělo. Byly zde rovněž počátky
experimentálních farem, které měly podpořit kultivaci půdy a chov hospodářských
zvířat. (25) Nicméně ke kolektivizaci bychom neměli přistupovat pouze
prostřednickém ekonomických dat. Krátké trvání experimentu a převládající
válečné podmínky činí takový odhad zbytečným. Navíc anarchisté se nepokoušeli
dosáhnout pouze ekonomického úspěchu, ale spíše ustavit novou společnost.
Jedním
z jejích pozoruhodných aspektů bylo zrušení peněz. Tato politika nebyla
zakotvena na finanční teorii, ale spíše na morálním přístupu a symbolismu
nároků a hodnot jejich revoluce. Fraser ve výře zmíněné knize cituje
vesničana z Mas de Las Matas:"Peníze byly okamžitě zrušeny. Veškerá
produkce z kolektivizované půdy šla "na hromadu" ke společné
spotřebě... Mysleli jsme, že zrušením peněz bychom vyléčili většinu nemocí
společnosti. Dříve jsme si přečetli u anarchistických myslitelů, že peníze jsou
kořenem všeho zla. Ale neměli jsme vůbec představu o tom, jaké potíže to
způsobí..." (26)
Všechna
družstva upravila platový systém a materiální požitky. V září 1936 většina z
nich zavedla rodinné platy jako pragmatický prostředek, jak aplikovat komunitní
princip. Podle něj dostávala hlava rodiny denně ekvivalent asi 7-10 pesos, jeho
žena 50 %, jakýkoli další člen rodiny 15 % atd. Tyto prostředky mohly
být utraceny pouze za spotřební zboží, čímž bylo bráněno akumulaci kapitálu. V
únoru 1937 byly mezi aragonskými družstvy zavedeny potravinové lístky.
(neztotožňovat s např. poválečným systémem lístků - toto byly víceméně náhražky
peněz a neznamenalo to, že potravin byl nedostatek - pozn. předl)
Důležitou
inovací byla kolektivní organizace práce, kterou přijala většina družstev. Od
každého, kromě těhotných žen, se očekávalo, že bude pracovat. Většina lidí
pracovala od úsvitu až do soumraku. Byl zde trend maximálního zapojení všech,
stejně jako decentralizace autority. Byly ustaveny pracovní skupiny 5-10 lidí, kde
byly diskutovány aktuální problémy. Většina družstev přijala systém rotace
funkcí v práci. Byly požadovány denní zprávy a pracující byli přesunováni z
jednoho odvětví do druhého podle potřeb. Průmyslové závody byly integrovány do
ekonomického systému a tak nastala symbióza mezi průmyslem a zemědělstvím. (28)
Družstva
přijala systém přímé demokracie. Nejvyšší autoritou bylo všeobecné shromáždění,
které se scházelo jednou za měsíc. Odpovědnost za ekonomické a komunitní otázky
nesly autonomní odbory, které byly ihned zvoleny. Během prvních měsíců zde
nebyly žádné Známky toho, že by vznikala byrokracie. Bylo tomu zabráněno
věrností rovnostářským principům a neexistencí privilegovaných držitelů úřadů.
Na počátku nedostávali řídící členové za svoji práci žádné materiální výhody a
měli zvláštní postavení. Sekretáři a pokladníci dostávali stejný plat, jako
dělníci ve výrobě.
Navzdory
válce a pracovnímu úsilí si členové družstev dokázali najít čas na vzdělání i
kulturní aktivity. Každé družstvo mělo kulturní centrum, kde se mohli lidé
každého věku shromažďovat, aby poslouchali přednášky, potkávat se s lidmi, nebo
oslavovat.
Anarchistické
hnutí mělo dlouhou tradici vzdělávacích aktivit, už od té doby, co Francisco
Ferrera založil na začátku 20. století v Barceloně racionalistické školy s
moderními vyučovacími metodami. Jakmile mohli, začali anarchisté ve všech
družstvech zakládat vzdělávací instituce. Zavedli svobodné vzdělání pro obě
pohlaví do věku 15 let - a tak předešli dnešní systém národních škol. Školy, které
byly předtím v zemědělských oblastech pouhou raritou, byly teď nedílnou
součástí země.
Anarchistická
tradice vytvořila typ farmáře obrero consciente (všeobecně vzdělaného),
který se naučil čtení a psaní jako prostředkům sebevyjádření a porozumění světu
okolo. To motivovalo mnoho dělníků a farmářů, aby se vzdělávali, bez toho, aby
někdy předtím chodili do školy. (30)
Družstva
plnila průkopnickou práci ve zdravotních a sociálních službách. Zdravotní péče
byla v zájmu každého - a byla právem každého. Léky byly zadarmo, stejně jako
služby lékáren a místních lékařských ordinací. Několik lékařů se dokonce
zapojilo do komunitních aktivit, když se pokoušeli vylepšit preventivní
medicínu.
Jeden
z nejvíce působivých aspektů komunit byla péče o nemocné, invalidy a staré
lidi. Přes krátkou dobu. která jim byla vymezena. se několika družstvům
podařilo vybudovat domovy starých lidí a nemocnice, které sloužily celým
oblastem.
Nemocnice
byly založeny tam, kde předtím nikdy neexistovaly, zdravotní výbory pomáhaly
členům družstev, aby se dostali ke specialistům ve větších městech. (31)
V
aragonských komunitách se vyvinul proces osvobození žen. Zjevně měly stejné
postavení jako muži a byly relativně nezávislé. Zeny teď využívaly možnost
pracovat mimo dům, nebo v něm. Mnoho z nich dobrovolně pracovalo v komunitách v
závislosti na sezónních a příležitostných pracích. To přispívalo k jejich
pocitu rovnoprávného partnerství, zatímco dřívější tradice měla tendenci
spoutávat plnou rovnoprávnost předsudky. Když byly například stanoveny rodinné
platy, tak heny dostávaly méně. proti tomuto rozdílu protestovaly feministické
anarchistky, které viděly rozpor mezi rovnostářskou teorií a realitou, kde ženy
byly připoutány ke svým domácím pracem. (32)
Šest
měsíců po revoluci neměla aragonská družstva stále žádnou koordinující
federaci. Okolo ledna 1937 začalo být jasné, že některá družstva byla
blahobytná, zatímco jiná ne. Prohlásili, že to je imperativ, aby se ustavila
koordinující federace, která by řídila nová družstva, aby se stala více
rovnocenná.
Kongres
Federace družstev se konal v Capse 14. a 15. února 1937. Zúčastnilo se
ho 600 delegátů, kteří reprezentovali okolo 300 000 členů z 500 družstev. To
bylo velmi působivé číslo, jestliže uvážíme, že celková populace
republikánského sektoru Aragonu byla okolo půl milionu lidí. Ve skutečnosti
kongres, který založil Aragonskou Federaci Družstev, reprezentoval
většinu obyvatelstva. (33) Rozhodl podporovat družstevnickou propagandu,
založit experimentální farmy a technické školy, zrušit vnitřní oběh peněz a
zavést vzájemnou pomoc mezi družstvy, jako například půjčování strojů a pomoc
při práci. Nic z toho se ale neuskutečnilo, protože na obzoru se již stahovala
hrozivá mračna.
V
zimě roku 1937 bylo družstevnické hnutí v Aragonu na svém vrcholu, ale bylo
stále těžší expandovat. Vláda založila republikánské instituce a už zde nebyl
prostor pro místní iniciativy. Politické strany, které tvořily koalici v
republikánské vládě, nebyly příliš nakloněny družstvům. Komunisté (členové
korn. Strany - myšleni stalinisté, pozn. překl.), kteří se obávali
radikalizace venkova kvůli svým globálním politickým úvahám, byli přímo
nepřátelští. Za ministra zemědělství Uriba, který byl komunista, byl
vývoj družstev postihován a colectividades v Aragonu byly objektem obtěžování
(34).
Po
událostech v Barceloně v květnu 1937 byla vláda Larga Caballera
nahrazena Juanem Negrinem a vnitřní boj proti anarchistům a jejich
pevnosti v Aragonu zesílil.
11.
srpna akce začala. Aragonská rada byla rozpuštěna a její anarchističtí členové
uvězněni. Byla nahrazena Jose Ignacio Manteconem, který byl dosazen na
místu generálního guvernéra centrální vlády. Ten ihned nařídil svým oddílům,
aby zahájily akce proti družstvům. Více než třetina družstev tím byla zasažena,
okolo 600 jejich představitelů bylo uvězněno, někteří byli popraveni a jiní
vypovězeni ze země a nikdy se již do Aragonu nevrátili. Guvernér jmenoval
komise, které měly kontrolovat komunity a zrušit jejich kolektivní sítě. Půda,
dobytek a mechanizace byly navráceny svým původním vlastníkům. Ti, kteří byli
za tuto politiku odpovědni, byli přesvědčeni, že farmáři jí radostně přivítají,
protože byli ke vstupu do družstev přinuceni, ale byli usvědčeni ze lži. Kromě
bohatých latifundistů, kteří svoji půdu rádi viděli zpět, většina členů
družstev protestovala a pak, postrádajíce jakoukoli motivaci, byla neochotná
obnovit stejné úsilí ve své práci. Tento fenomén byl tak rozšířený, že úřady a
komunistické ministerstvo zemědělsko byly přinuceny se vzdát své nepřátelské
politiky (35).
Tažení
proti družstvům tedy skončilo 21. září. Z velmi rozšířené neochoty družstevníků
spolupracovat s novou vládou bylo jasné, že většina členů se do družstev
zapojila dobrovolně a jakmile byla vládní politika změněna, byla založena nová
vlna družstev. Ale čas už nemohl být vrácen zpět. Mezi družstvy a úřady
převládla atmosféra nedůvěry a jakákoli iniciativa byla velmi omezená.
Družstevníci obnovili práci, ale naneštěstí svoji úrodu sklidili už pro Franca.
V březnu 1938 republikánský Aragon padl a družstva byla rozpuštěna.
Aragonská
kolektivizace byla neúspěšná kvůli vnějším faktorům, ale známky slabosti byly
zřetelné už dříve. Tyto symptomy se projevovaly současně ve všech oblastech.
kam byla kolektivizace uvedena, ale byly více zřetelné v Levantu, kde kolektivizace
pokračovala až do pádu republiky v březnu 1939. Můžeme tedy Levant použít jako
relevantní příhrad pro trendy, které začaly, ale nevyvinuly se v Aragonu.
Navzdory
omezením a těžkostem Levant zaznamenával zfušování kolektivizace a roku 1937
Zde bylo asi 400 družstev. V prvních měsících revoluce probíhala kolektivizace
chaoticky, protože bylo aktivních několik nepřátelských sil zároveň. Různé
komunity si osvojili různé formy a způsoby jednání a ani syndikáty, ani vláda
nepublikovala zásadní program. Po počáteční "konfiskační horečce"
komunity obnovily obdělávání půdy a většina vládních uskupení, například C.N.T.,
nebo další odborová centrála U.G.T., měla tendenci ignorovat vzájemné
rozdíly a spolupracovat. (36)
Komunity C.N.T.
ve Valencii mohly být obecně rozděleny do dvou skupin: první byly zasaženy
radikálním revolucionářským trendem, který směřoval k libertinskému komunismu,
druhé náležely k různorodým skupinám. Těch prvních tu bylo méně, než v Aragonu.
Během prvních měsíců se sloučily do několika komunit, existovaly poutu krátkou
dobu a byly následně nahrazeny zemědělskými družstvy, jejichž členové náleželi
k C.N.T. Počítaly se k syndikátu, který vytvářel širokou sociální a
organizační jednotku a ignoroval všechny státní instituce. (37)
Mírné prostředky,
které anarchisté přijali, byly svým způsobem "pragmatizací"
libertinského komunismu. Byl to pokus, jak dosáhnout ekonomickou úspěšnost a
zajišťovat svoje válečné úsilí, zatímco se snažili přizpůsobit svůj ideál
převažujícím podmínkám. Nepovažovali kompromis za úchylku od svých ideálů, ale
za krátkodobou věc. kterou si vyžádaly okolnosti. Vítězství nad fašismem bylo v
této fázi to jediné hlavní. Družstva nemohla zajistit svoji nezávislost a
musela se přizpůsobit vládnímu diktátu, aby byla legalizována. Měla jednat v
souladu s normami a soubory nařízení, které byly uplatňovány vládními
agenturami a všechny místní iniciativy byly omezené. Družstva byla integrována
do regionální ekonomiky, a tak ztratila svoji autonomii a ekonomickou
jedinečnost.
Místní
peněžní kupóny se stávaly méně populárními a znovu začaly být používány
oficiální peníze. Rodinné platy ztratily svoji důležitost jako prostředek
uplatňování komunitního principu. Většina družstev znovu zavedla platové
odstupňování a lidé začali být placeni podle svého "společenského
přispění", své profese a svého zaměstnání, spíše, než podle svých potřeb.
Tato změna byla výsledkem tlaku profesionálních dělníků z družstev. Později v
roce 1937 začali dostávat členové výborů až čtyřikrát více, než zemědělští
dělníci. V roce 1938 valencijský kongres diskutoval opuštění rodinných platů
jakožto výjimečného systému a doporučil jejich znovuintegraci s profesním
odstupňováním. Byl zde také rozdíl 5-10 peset denně v různých oblastech podle
materiálních podmínek toho kterého družstva. (38)
Rostoucí
diferenciace mezi bohatými a chudými družstvy signalizovala těžký úpadek. V
roce 1938 mnoho anarchistů kritizovalo nastupující "neo-kapitalismus"
kvůli odlišným podmínkám, za kterých družstva vznikala. Některá vznikla na
bohatých majetcích, úrodné půdě a vysoce rentabilní produkci, zatímco některá
byla již od samého počátku chudá a rychle upadala. Podle této kritiky
"namísto solidarity a vzájemné pomoci převažuje kolektivní sobectví a
chudá družstva jsou vykořisťována těmi bohatými." (39)
V
lednu 1938 se ve Valencii sešlo ekonomické plénum C.N.T., aby
diskutovalo o ekonomických problémech a válečném úsilí. Po roce a půl války zde
byly tendence přijmout „realistickou“ a reformistickou ideologii. Byl zde
zřetelný požadavek na koordinaci válečné ekonomiky a C.N.T. a U.G.T.
se sobě navzájem přiblížily. Zástupci kritizovali „sobeckost těch členů, kteří
je řídí“, úpadek anarchistických ideálů v „nový druh kapitalismu“ a nedostatek
solidarity mezi valencijskými družstvy. Zjevně se jim nepodařilo překonat
předchozí stádium improvizace. (40).
Po
schůzi pléna bylo jasné, že se C.N.T. změnila a začala se vyhýbat
tradičnímu komunitnímu anarchismu. Rozhovory o sloučení C.N.T. a U.G.T.
ukázaly sblížení mezi těmito dvěma odborovými organizacemi. Shodovaly se v
ekonomických cílech a přijaly vládní požadavky týkající se válečného úsilí.
Různé anarchistické časopisy publikovaly velké množství stížností proti
takzvané "diktatuře výborů", které zasahovaly do osobních záležitostí
a nebraly na zřetel omezení možnosti arbitráže. V poznámkách o obecných
shromážděních jsou zmíraly o sankcích za "neslušné chování", neúčast
na shromážděních a zvláště sankcích proti lidem, kteří nepřišli do práce bez
patřičné omluvy. Přestože se takovéto způsoby zdají být sporadické, ukazují na
ústup od původního čistého anarchismu. Obecně můžeme vydedukovat to, že
anarchokomunistická kolektivizace soustavně upadala.
Anarchokomunisté
se ve Španělsku snažili vytvořit společnost složenou z autonomních družstev,
které by byly sjednocené v alternativním federativním svazku. Chtěli vytvořit
zárodek modelu budoucí společnosti, který by se rozšiřoval, aby nakonec obsáhl
celou společnost a po revoluci dosáhl svého konečného stadia. To, čeho dosáhli.
bylo velmi vzdáleno od jejich původních cílů. Nanejvýš vytvořili
anarchokomunistické buňky, které ve válečných podmínkách bojovaly o přežití a
setkávaly se s nepřátelstvím bojujících stran. Aby přežily, byly donuceny ke
kompromisům a to přirozené zasáhlo jejich anarchokomunistické charakteristiky.
Ve skutečnosti ztratil libertinský komunismus, který sloužil jako inspirace pro
prvotní stádium, postupně svůj význam v procesu svého uskutečňování.
Během
občanské války prošlo hnutí libertinského komunismu mnohými boji a pokusy. V
sociální revoluci dosáhlo pouze částečné a omezené realizace a zapojilo pouze
některé části zemědělských komunit a žádné z měst. Lidé nebyli připraveni.
Většina z těch. kteří zastávali ve hnutí funkce, byli farmáři a odboroví
předáci s omezeným vzděláním. Dále byli ti nejlepší z nich povoláni do milice a
museli být nahrazeni mladými a nezkušenýma členy. Jak se museli vyrovnávat s
každodenními břemeny, jejich původní zápal se zmenšoval a byli zaneprázdněni
hlavně řešením praktických a pragmatických problémů. Případně se museli podřídit
státním nařízením, které vedly k postupnému úpadku komunitních struktur.
Spolupráce se omezovala, rodinné platy byly zrušeny, znovu byl zaveden systém
námezdní práce a otevřela se propast mezi bohatými a chudými družstvy. Během
celého procesu bylo anarchistické hnutí nuceno ke kompromisům a nepokusilo se
zatlačit na svéhlavé rolníky, kteří chtěli obnovit obdělávání svých
individuálních pozemků. Všechny počáteční případy násilí a použití síly, které
se staly během prvního stadia, byly kritizovány a byly podniknuty kroky, aby
byly omezeny. Bylo to kvůli anarchistické představě dobrovolné organizace.
Nebyly
zde žádné pokusy vyrovnat se s problémem implementace teoretických myšlenek a
druhý rok občanské války lze hodnotit jako sérii zdržovacích akcí na ústupové
cestě. Nicméně, i když byly úspěchy španělských anarchistů pouhým stínem
anarchokomunistické utopické vize, ukázaly v chudých a válkou zasažených
oblastech velkou sílu anarchismu. Jestliže uvážíme převládající válečné
podmínky, můžeme se pouze divit nad tím, co všechno anarchistické komunity
navzdory všem zkouškám a strastem dokázaly v realizaci toho, co může být
nazváno "konstruktivní anarchismus".
Navzdory
tomu, že anarchokomunismus selhal ve svém uvedení do skutečnosti
prostřednictvím družstevnictví, tak se posílil vizí a společenským souhlasem,
který dal v zemědělských oblastech španělské revoluci nezaměnitelný ráz.
Inspiroval tisíce lidí, které se na ní podílely s neutuchajícím idealismem.
Nikdo z dalších partnerů v družstevním experimentu v zemědělském a průmyslovém
Španělsku netrval na integraci komunit a nikdo také nebyl prakticky inspirován
utopickou vizí podobnou té, kterou dokonalý libertariánský anarchismus
propagoval několik let před vypuknutím občanské války. Zůstává mnoho svědectví,
která hovoří o atmosféře nadšení a takřka snových zážitků. Mnozí zjistili. že
navzdory krutým útrapám "to byly nejlepší rohy našeho života" a
trvali by na tom, že by je klidně prožili znovu stejným způsobem. (41)
Anarchistická
družstva existovala ve Španělsku pouze po krátkou dobu. Nejstarší a
nejstabilnější z nich vydržela dva a půl roku, než byla po pádu republiky
dobyta armádou generála Franca. Přestože žila jen krátce, mají jedinečný
historický význam. Byl to v první pokus v moderní historii o založení společnosti
provozované na anarchistických principech, který byl široce založen jak co do
území, tak populace.
Předtím
zde byly pouze sporadické pokusy založit anarchistické komuny ve Francii,
Spojených státech, Brazílii a v Rusku během několika prvních let po revoluci.
Žádný z těchto pokusů však nemůže být srovnáván se španělskou epizodou, dokonce
ani anarchistické zřízení, které existovalo v oblasti ovládané Baťkou
Machnem v Jižním Rusku během let 1919-1920.
Španělské
anarchistické komuny neměly žádné předchůdce, které by napodobovaly.. poté, co
principiálně odmítly příklad ruských kolchozů a sovchozů, které
pokládaly za ovládané politickým a byrokratickým mechanismem. Rovněž ignorovaly
anarchistické a socialistické komuny v USA a nebylo zde rovněž žádné spojení se
socialistickými kibucy v Izraeli, které jim byly vzdáleny jak politicky,
tak ideologicky. Proto tedy nemohou být vysledovány žádné vzory vnější
inspirace.
Bylo
to jedinečné uskutečnění toho, co může být nazváno konstruktivním anarchismem,
vyjádřeným v širokém pokusu aplikovat anarchokomunismus v zemědělských
komunitách. Navzdory jedinečnosti tohoto fenoménu a jeho původnosti zde byly
prvky, které mohou být základnou pro srovnání s jinými experimenty, zvláště s
projevy komunitního života. To zahrnuje i reorganizaci společnosti v integrální
komunitní systém, zahrnující výrobu, spotřebu, vzdělání, kulturní život a
dokonce i osobní, rodinnou a společenskou morálku.
Přestože
schopnost anarchokomunistů uplatnit svoje utopické vize se plně neprojevila,
byly uvnitř omezených hranic Španělska odhaleny některé důležité problémy
uskutečňování komoditního života, jako například:
-
rozdíl mezi utopickou vizí svobodných a dobrovolných komun a donucovacími
pokusy milicí během prvních fází občanské války.
- založení společenských jednotek, od Sterých
se čekalo, že vytvoří nový svět, bez toho, aby dostaly odpovídající
profesionální a vzdělávací přípravu
.-.rozdíl
mezi principem odměňování podle potřeb, jak bylo zamýšleno v
anarchokomunistické ideologii a pragmatickou touhou podpořit lidi možností
dosáhnout více tím, že se jim slíbí odměna
-
objevení se rozporu mezi bohatými a chudými družstvy a výskytu projevů
"družstevního kapitalismu" ve vztazích mezi komunitami Měli bychom
mít na vědomí to, že ve složité realitě španělské občanské války trpěla
anarchokomunistická idea erozí prostřednictvím kompromisů a soustavným ústupem
od jejích západních principů. Proces eroze začal v prvních dnech republiky, kdy
byla utopistická vize přeměněna na předmět skutečné debaty.
Výsledný
diskusí mezi rozdílnými pojetími vyžadovaly kompromisy. Na pozadí války, v
době, kdy boj za uskutečnění teprve začal, zbyla namísto jasného plánu akcí
pouze nejasná vize libertinského komunismu.
Na
druhé straně se anarchokomunistická praxe, přestože skromná a krátkodobá,
nemusela vyrovnávat s hlavními problémy utopií, jmenovitě s překrucováním
ideálu pomocí používání síly, aby se ho dosáhlo. Navzdory kompromisům, které
omezily dopad anarchokomunismu, zůstal duch utopie nedotčen jako ideál, paprsek
naděje pro budoucnost. Konec občanské války, který vedl ke konci republiky,
zrušil proces kolektivizace a společně s ní i jedinečnou historickou
příležitost pro vyzkoušení "konstruktivního anarchismu" v širokém
měřítku.
Poznámky:
1)
Sam Dolgoff, The Anarchist Collectives, New York: Free Life, 1974, str.
130-133
2)
Frank Mintz, La autogestion en la Espaňa revolucionaria, Madrid: La
Pigueta, 1971, str. 189-199; Walter Benecker, Colectiviades y revolucion
social, Barcelona: Critica, Grijalbo, 1982, str. 108-11
3)
Aurora Bosch Sanchez, Ugestitat y Libertarios, Valencia 1983; Julian Casanova
Ruiz, Anarquismo y revocioon en la sociedad rural, Madrid,
Aragonesa, Siglo XXI, 1985; Luis Garrido Gonzales, Colectividades agrarias
en Andalucia, Madrid, Siglo XXI, 1979.
4)
Petr Kropotkin, Selected Writings on Anarchism and Revolution,
Cambridge, USA, MIT Press, 1970
5)
Stephen Osofsky, Peter Kropotkin, Boston, Twayne Publishers, 1979;
Martin A. Miller, Kropotkin, University of Chicago Press, 1976
6)
Jose A. Junco, La ideologia politica del anarquismo, Madrid, Siglo XXI,
1976, str. 360-368.
7)
Antonio Bar, La C.N.T. en los anos rojos, Madrid, AKAL Editor,
1981, str. 507-508; Robert W. Kern, Red Years, Black Years,
Philadelphia, Inst. for the Study of Human Issues, 1974, str. 21-50; Murray
Bookchin, Los Anarquistas espaňoles, Barcelona, Grijalbo, 1980, str.
258-265.
8) Edward E.
Malefakis, Agrarian refom and Peasant Revolution, Yale, 1970, str.
288-393
9)
Antonio Elorza, La utopia anarquista bajo la segunda napublica, Madrid,
Revista de Trabajo, 1970, str. 187-191.
10)
Xavier Paniagua, La sociedad libertaria, Barcelona, Critica, Grijalbo,
1982, str. 104-110
11)
Diego Abad de Santillan, El organismo economico de la revolucion,
Madrid, Zero, 1978
12)
Elorza, str. 235-237
13)
Diego Abad de Santillan, En anarquismo y la revolucion en Espaňa escritos
(1930-1938), Madrid, Editial Ayuso, 1976, str. 37(i372.
14)
Bemecker, str. 86-90; Alejandro Tiana Ferrer, Educacion libertaria y
revolucion social 1936-1939, Madrid, Univ. nacional de Educacion a
Distancia, 1988, str. 32-41
15)
Alardo Pratts, Vanguardia y retaguardia: la guerra y la revolucion en las
Comarcas Argonesas, Santiago, 1938, str. 89
16)
Felix Carrasquer, Las colectividades de Aragon, Barcelona, Laia, 1985,
str. 13-28; Julian Casanova Ruiz, Anarquismo y revolucion en la sociedad
rural, Madrid, Aragonesa, Siglo XXI, 1985, str. 33-39.)
17)
Graham Kelsey, Anarchism in Aragon during the Second Republic, v: Spain
in Conflict, ed. Martin B., Londonm Sage Publ. 1986, str. 66-69.
18)
Diego Abad de Santillan, Por que perdimos la guerra, Madrid, Del Torro,
1975, str. 115
19)
Mintz, str. 96-102
20)
Roland Fraser, Blood of Spain, New York, Pantheon, 1979, str. 358, 360
21)
tamtéž, str. 349-351
22)
tamtéž, str. 357
23)
Abad de Santillan, El anarquismo...,
24)
Pratts, str. 89-128
25)
Hugh Thomas, Anarchist Agrarian Collectives, v: The republic and the
Civil War in Spain, ed. Raymond Carr, Oxford, 1971, str. 253-255; Ruiz, str.
195; Bernecker, str. 256
26)
Fraser, str. 354
27)
Thomas, str. 259-260, Mintz, str. 120-122, 139; Bernecker, str. 180-188
28)
Carrasquer, str. 143-146
29)
tamtéž, str. 171-186
30)
Ferrer, str. 193-202; Carrasquer, str. 129-137
31)
Carrasquer, str. 160-169
32)
Ruiz, str. 59-60, 198-202
33)
tamtéž, str. 178-185; Abad de Santillan, Por que perdimos..., str. 117-121
34)
Bernecker, str. 138-151
35)
Las colectividades campesinas, Barcelona, 1977, str. 314-331; Mintz,
str. 180-183
36)
Sanchez, str. 236-244; Higino, Noja Ruiz, Labor constructiva en el campo,
Valencia, Ediciones Libre Studio, 1937, str. 30, 49-52
37)
Sanchez, str. 243-253
38)
Mintz, str. 350-351; Bernecker, str. 187-188
39)
Sanchez, str. 280-282; Pierre Brouse a Emile Temine, The Revolution and The
Cívil War in Spain, London, Faber and Faber, str. 162-166; Fraser, str.
357; viz též Schivo Historico Nacional - Salamanca, P.S. (M) Carpeta 2467
40)
Mintz, str. 202-220; Sanchez, str. 196.198
Sanchez, str. 378-379; Carrasquer, str.
217-294