Vzděláním ke svobodě

Španělská inspirace

Vzdělávací programy se staly jednou z prvních aktivit Mujeres Libres¹⁾. Jejich nejdůležitější součástí bylo tažení proti analfabetismu. Nedostatek „kulturního rozhledu“ totiž mnohé ženy odrazoval od účasti na boji za revoluční změny. Gramotnost tak mohla být jedním z prostředků navracejících ženám sebedůvěru a podporujících je v politických aktivitách.

V roce 1936 začaly v barcelonských kancelářích ML na Plaza de Cataluna probíhat intenzivní kurzy sociální historie, umění, ekonomie a práva. Na konci roku již měly vlastní institut (Instituto Mujeres Libres) sídlící na Calle Cortes a o několik měsíců později otevřel své brány Casal de la Dona Treballadora, který od října 1937 nabízel výuku v následujících oblastech:

Základní vzdělání: čtení, psaní, pravopis, aritmetika, zeměpis a přírodopis

Doplňkové základní vzdělání: světová historie, francouzština, angličtina, ruština, psaní na stroji a těsnopis

Dodatečná příprava na povolání: ošetřovatelství, péče o děti, učňovská výuka, šití, zemědělská výroba

„Sociální formování“: odborové organizování, sociologie, ekonomie a všeobecný kulturní rozhled.

Kurzy „sociálního formování“ se staly nutností pro budoucí aktivistky. Podstatou výuky bylo naučit ženy převzít odpovědnost za své životy, podporovat jejich nezávislost, osobitost.

ML také nabízely kurzy základního vzdělání, které měly za cíl připravit generaci učitelů schopných vychovávat děti pro život ve společnosti fungující na principech svobody, rovnosti a solidarity. Filosofie Mujeres Libres propojovala anarchistickou teorii s praxí - vzdělávání nemělo být chápáno jako proces zkrocení přirozených instinktů a přivyknutí poslušnosti a disciplíně, ale jako rozvíjení dětských zájmů. Děti se podle nich nejlépe učí tím, že společně poznávají okolní svět a mohou si jej „ohmatat“, čímž zároveň rozvíjejí svou schopnost spolupracovat s druhými. Kvalitní vzdělání a respekt k individualitě dítěte se měly stát neodmyslitelnou součástí procesu sociální revoluce, neboť připravovaly jedince pro život ve společnosti, kde nebude panovat žádná dominance. Naopak autoritářské školy (nebo rodiny), založené na strachu, vychovávají jedince submisivní k vládě i jiné autoritě.

Učitelé proto měli mít speciální přípravu, aby vůbec byli schopni přiblížit dětem rovnostářskou společnost a probouzet v nich kreativitu: „Ať se nikdo nestane učitelem bez dostatečné představivosti, intuice a umění inspirovat“ - to bylo jedno z ústředních hesel Mujeres Libres. A tito „noví učitelé“ se měli držet následujících principů:

1. Pedagogiku je třeba považovat za umění postavené na tvořivosti.

2. Vzdělávání je o tom, aby učitelé každému dítěti v každém momentě umožnili objevovat životní pravdy.

3. Žádná doktrína není natolik dokonalá, aby mohla být legitimně dětem vnucována.

4. Učitel nemá mít rád „abstraktně všechny děti“, ale každé konkrétní dítě pro jeho jedinečnost. Zároveň se má od dětí učit.

5. Učitel má přizpůsobovat výuku individuálním schopnostem a dovednostem studentů.

6. Měl by se vyvarovat podporování soutěživosti, trestání, ale i povrchního odměňování.

7. Třídy mají být malé (ideálně ne více než 10 žáků na jednoho učitele).

Další formu možného vzdělávání představovaly zemědělské programy. ML zakládaly pro dívky přicházející do měst z venkovských oblastí tzv. rolnické školy. Tato centra pomáhala dívkám osvojit si dovednosti (teoretické i praktické), které jim po návratu do rodných vesnic měly umožnit efektivnější participaci v kolektivizovaném zemědělství.

„Městská (sídlištní) centra" zase nabízela noční kurzy, které mohly navštěvovat ženy pracující přes den. Jak v městských, tak venkovských oblastech byly nejnavštěvovanější hodiny literatury doplňované kurzy základního vzdělání, technických dovedností, dětské péče, ošetřovatelství a zdravovědy. Tyto kurzy umožňovaly absolventkám vyučovat v nových školách, nebo pracovat v nemocnicích a různých zdravotnických zařízeních - na frontě i za její linií. Postupem času přibývalo válečných uprchlíků, takže ML přicházely do míst, kde se běženci shromažďovali a poskytovaly i jim vzdělávací programy - pro dospělé i děti.

V červenci roku 1937 založila katalánská autonomní vláda Institut pro odborný výcvik žen (Institut d'Adaptació Profesional de la Dona), za spolupráce UGT (Všeobecný svaz pracujících, socialistický protějšek CNT) i CNT (Národní konfederace práce, syndikalistická organizace). Institut vznikl poté, co vláda převzala kontrolu nad Escuela de Adaptación Profesional de la Mujer (společný projekt ML a CNT) a vzal si za cíl poskytovat ženám vědomosti, které budou potřebovat jako pracovní síly nahrazující muže, kteří odcházeli ve stále větším počtu na frontu. Institut také doplňoval „Escola Profesional per a la Dona" založenou v roce 1883 pro potřeby textilního průmyslu.

ML však tento institut považovaly pouze za částečné řešení: „Nemohl dosáhnout svých záměrů bez předchozí přípravy, a to nejen ve smyslu poskytnutí základních vědomostí a schopnosti porozumění, ale i duchovní a sociální formace“²⁾. Plány ML byly širší. Jak vysvětluje Soledad Estorach, „školy pro odborný výcvik (řízené autonomní vládou), otevíraly dveře ženám, aby je naučily technickým znalostem, které jim měly umožnit zastoupit muže v zaměstnání. My (v Casal) jsme ale spojily technickou výuku s jakousi sociální přípravou. Byly jsme spíše školou pro aktivisty“³⁾. ML samozřejmě nebyly jedinou organizací, která využívala vzdělávací programy pro širší politické cíle.

Vzdělávací programy navštěvovaly tisíce žen, jen např. do Casal docházelo v prosinci 1938 každodenně 600 - 800 žen. Mimo to se rozšiřovaly i programy ML zaměřené na tisk a propagandu doplňované časopisy, knihami i letáky vlastní produkce - s různými tématy od životopisů slavných revolucionářek až po péči o děti. Již v prvních měsících revoluce pak zřídily stánek na známé barcelonské třídě Ramblas, aby se tyto publikace snadněji dostaly k potencionálním čtenářkám a čtenářům.

Na celonárodní i regionální úrovni také ML vytvářely výbory pro kulturní a propagační účely. Přímo v Barceloně fungovalo pravidelné rozhlasové vysílání. Další ženy cestovaly po katalánském venkově, aby mluvily s těmi lidmi, ke kterým se nemohly dostat téměř žádné informace z propagačních materiálů ani z rádia. Na místní úrovni zakládaly jednotlivé agrupación (lokální skupiny ML) putovní knihovny. V listopadu 1938 mělo sedm z dvanácti členek Regionálního výboru Mujeres Libres Katalánska na starosti kulturu a propagaci. Situace byla obdobná po celém Španělsku.

Secciones de Trabajo

S programy všeobecného vzdělávání byly úzce propojeny aktivity a projekty koncipované tak, aby ženám umožnily stát se kvalifikovanou pracovní silou v zaměstnáních a odvětvích, které byly do té doby mužskou doménou. Jádro těchto aktivit tvořily programy, na kterých Mujeres Libres obvykle spolupracovaly s lokálními odborovými svazy. Jejich příprava byla náročná, neboť vyžadovala zohlednit „ženská specifika“.

„Secciones de Trabajo (skupiny, které měly připravit ženy pro vstup do pracovního procesu - pozn. překl.) byly pravděpodobně nejdůležitější aktivitou. Okamžitě jsme začaly s touto prací, protože podstatné bylo dostat vůbec ženy z domovů. Nakonec existovaly skupiny Mujeres Libres téměř ve všech továrnách. Mnohé z nich se přímo nesoustředily na „emancipaci žen“, zato jim ale umožňovaly diskutovat o problémech v zaměstnání... Musely jsme být opatrné, abychom nepřebíraly práci jiným organizacím, především odborům, a abychom nepodněcovaly vzájemný antagonismus mezi muži a ženami.“⁴⁾

Secciones de Trabajo musely samozřejmě předložit návrhy na řešení problému péče o děti. Jestliže se měly ženy stát rovnocennou pracovní silou, bylo třeba je zbavit odpovědnosti za hlídání dětí během pracovní doby. Za tehdejší novinku je třeba označit propagované kladení zodpovědnosti za výchovu dětí na společnost jako celek. Již na svém prvním kongresu se ML zavázaly, že budou usilovat o zřizování dětských center v továrnách a dílnách (za dohledu ošetřovatelské služby) a že o nich budou také informovat v různých tiskovinách - tím vytvořily prostředí pro jejich následný vznik.

Do července 1937 fungovaly jen v Madridu následující přípravné programy pro ženy: výuka mechaniky, šití, náročnější přípravy pro práci v textilních továrnách jakož i školy pro budoucí řidičky a kovodělnice. ML v Barceloně měly své pracovní skupiny v mnoha odvětvích - dopravě, metalurgickém průmyslu, veřejných službách, textilkách, zdravotnictví, obchodu, duchovní práci... - zpočátku jen na místní úrovni, později na regionální i celonárodní. Spolupracovaly přitom především s CNT.

Některé z lokálních odborů se do těchto programů zapojovaly očividně s entusiasmem. Např. Pura Pérez Arcos, která byla mezi první skupinou žen, jež získaly licenci k řízení barcelonských tramvají, popisuje svoji zkušenost s Odborovým svazem pracujících v dopravě jako „fantastickou“.

ML ale nepomáhaly jen ženám z měst. Pro venkovské ženy zřizovaly tzv. experimentální zemědělské stanice v Barceloně, Aragonu a Valencii, do kterých se sjížděly ženy z celého okolí. Secciones de Trabajo připravovaly ženy na důstojnější zapojení do pracovního procesu a pořádaly pravidelné vzdělávací prohlídky továren. „Naše skupiny měly šanci chodit do zkolektivizovaných továren, kde se někdy zastavil provoz na patnáct či dvacet minut, někde i na celou hodinu a kde s námi diskutovali dělníci. To se samozřejmě dělo jen se souhlasem závodních rad, takže jsme měly asistenci zástupců odborů. Prohlídky probíhaly po celé Barceloně - v textilním, válečném, dopravním, metalurgickém, energetickém průmyslu, v dřevovýrobě, ale i v komunách (pueblos). Některý den jsme navštívily třeba i padesát různých míst.“⁵⁾ Širším záměrem těchto setkání se stal cíl, aby i Mujeres Libres měly své zastoupení v každé továrně a ve všech odborových skupinách.

Odbory a ML zaujímaly k těmto programům částečně odlišný postoj. Zatímco odborové svazy se soustředily hlavně na zajištění ženských pracovních sil na místa uvolněná muži odcházejícími na frontu, koncepce ML byla jiná. Považovaly přiměřeně placenou práci v důstojných pracovních podmínkách za stejné právo mužů i žen, a to bez ohledu na to, je-li válka či mír. „Nemluvíme o začlenění žen do pracovního procesu jako o daru či nutnosti,“ prohlašují v roce 1938. „Práce je právem, které ženy získaly v prvních dnech krvavých bojů.“⁶⁾

„Je pravda, že vzhledem k situaci pracující třídy v těchto letech bylo prakticky nemožné, aby pracující žena byla plně ekonomicky nezávislá. Ale umožnit ženám vykonávat placenou práci mimo domov přece jen způsobilo změny... I muži měli najednou větší respekt ke svým manželkám.“⁷⁾

ML používaly dvě různé, ale související metody. Články v časopisech analyzovaly historii práce a ženské participace na ní; konkrétní organizované programy pak zdůrazňovaly specifické potřeby žen ve válce a v revoluční situaci.

Většina teoretických statí ML pojednávala o práci v jejím historickém kontextu. Jak to vyjádřila Mercedes Comaposada, „práce byla tradičně chápána jako trest či nutnost nebo jako kombinace obojího. Lidé pracovali, aby přežili. S nástupem kapitalismu „trestající“ aspekty práce ještě zesílily. Kapitalismus (a racionální management) docílil průmyslového pokroku za tu cenu, že zapomněl na lidské bytosti. Revoluční změna musí napravit duchovní i fyzické újmy, které napáchala těžkopádná a monotónní práce.“⁸⁾

ML kritizovaly konkrétní pracovní podmínky za kapitalismu (pro muže i ženy), ve svých teoretických úvahách se ale soustředily především na popis toho, jaký význam by práce měla mít v nově uspořádané společnosti: 1.) Práce je nutná a nepostradatelná součást života. 2.) Lidé jsou schopni využívat nové technologie, které jim ulehčí pracovní zátěž a zorganizují výrobu tak, že jim stroje budou sloužit. 3.) Vykořisťování jedněch druhými bude odstraněno.

Práce by měla být výrazem lidských schopností a kreativity, nezbytným předpokladem skutečné svobody. Představa práce jako součásti plnohodnotného života byla důležitá především pro ženy, protože do té doby samy sebe často považovaly za neschopné produktivní práce.

Ženám měly být zaručeny rovné šance při získání pracovního místa, a také, což se v praxi mnohde nedělo ani po revolučních změnách, měly být ohodnoceny stejně jako muži. ML dokonce na mítinku libertinského hnutí v říjnu 1938 pronesly k odborovým předákům následující výzvu: „Jestliže nesouhlasíte s tím, aby ženy, které odvádějí stejnou práci jako muži, dostávaly stejné platy, měli byste to už konečně říci jasně.“⁹⁾ Některé šly ještě dále - Mercedes Comaposada tehdy například prohlásila: „Všechny platové diference musí být bezprostředné odstraněny, včetně rozdílů mezi manuální a intelektuální prací“. Základním požadavkem přesto zůstalo – „Stejnou mzdu za stejnou práci!“.

ML vzdělávacími i pracovními programy oživily anarchistickou teorii o přímé akci a „učení se praxí“ (learning by doing), a to za velmi ztížených podmínek - v době občanské války a boje proti fašismu.

B. R.

Podle Free Women of Spain (Anarchism and the Struggle for the Emancipation of Women), Marfha A. Ackelsberg, Indiana University Press, 1991, část V. - "Education for Empowerment, Preparation as Revolution".

Poznámky:

1) Mujeres Libres (Svobodné ženy) - organizace anarchistek, které bojovaly za osvobození žen i za sociální revoluci během španělské občanské války i později. Více viz Existence č.7 - prosinec 1999.

2) Boletín de Información, CNT - FAI, (září 1937)

3) Pařížské interview se Soledad Estorach ze dne 4. ledna 1982

4) Tamtéž

5) Tamtéž

6) „Realizaciones de'Mujeres Libres“, Tierra y Libertad, 30. července 1938

7) Mercedes Comaposada v pařížském interview z 5. ledna 1982

8) „El trabajo“ a „El accidente espiritual“, Mujeres Libres, str. 6

9) „Actas del Pleno Nacional de Regionales del Movimento Libertario“, Barcelona, říjen 1938