HOMÉRSKÉ HIMNI a WÁLKA ŽAB A MIŠÍ

HOMÉRSKE HYMNY a VÄLKA ŽAB A MYŠÍ

Pod spolecný název „Homérske hymny" shrnujeme sbírku 35 staroreckých epických básní v daktyíském hexametru, které oslavuji recká božstva, zejména tzv. bohy olympské, Pouze šest z techto básni jsou rozsáhlejší celky s epickým vyprávením, u ostatních vlastni vypráveni chybí. Jména autoru ani dobu vzniku neznáme, interpretaci docházíme k názoru, že vznikly mezi 7,—5. stol. pr. n. I. patrne mezi maloasijskými Ióny. Válka žab a myši byla sice už ve staroveku pricítána Homérovi a považována za dílko jeho mládl, avšak jazykové zjevy, metrické nepravidelnosti i kulturní pozadí nás nutí klást básen do doby mladší — asi do 5. stol. pr. n. 1. — a hledat místo vzniku v Athénách.


O DOBE A VZNIKU HOMÉRSKYCH HYMNO A „VÁLKY 2AB A MYŠÍ"

Na pocátku recké literatury stoji jako první písemne zaznamenané a zachované literární památky dve rozsáhlé epické básne Ilias" a „Odyssea." První z techto básní lící poslední rok desetiletého obléhání maloasijské Tróje reckými vojsky, druhá návrat jednoho z reckých velitelu, Odyssea, po pádu Tróje do vlasti. Za autora techto básní byl už ve staroveku zpravidla považován slepý básník Homér, pocházející podle tradice z nekteré iónské kolonie na maloasijském pobreží nebo z nekterého iónského ostrova. Podle dnešního stavu našeho bádání klade se ,,Ilias" zpravidla do 8. stol. pred naším letopoctem, kdežto ,,Odyssea" bývá považována za' mladší a radí se až do stol. 7. Je však jisté, že obe básne jsou vyvrcholením delšího nám neznámého vývoje a mely nesmírný vliv na celé starorecké a ješte i byzantské písemnictví. Vliv homérske poesie se projevil i v jiných kulturních oblastech, napr. v umení výtvarném, a po staletí se udržela homérska predstava o bozích a o olympské rodine. Znalost obou básní byla velmi rozšírena a z jednoho místa Xenofontovy ,,Hostiny" je známo, že leckdo dovedl odríkat i obe básne zpameti.
Nejstaršími širiteli epické poesie byli zprvu pevci zvaní aoidové, kterí doprovázeli svuj prednes hrou na strunný nástroj zvaný forminx, v mladší dobe pak rap-sódové,  kterí recitovali bez  hudebního doprovodu.

Tito pevci navštevovali jednak šlechtická sídla, kde pri hostinách prednášeli písne oslavující hostitele tím, že odvozovali jeho puvod od nekterého božstva, jednak pricházeli na místa, kde hyl pestován kult urcitého božstva spojený s ruznými pravidelne se opakujícími slavnostmi. Ve svých písních tu chválili puvod božstva a oslavovali jeho hrdinské ciny. Takové oslavné písne se nazývaly hymny. Ponevadž Rek nepotreboval ke styku s bohem prostredníka v osobe knezove a ponevadž recká modlitba a hymnus už v dobe nejstarší byly pomerne velmi málo svírány rituálními predpisy, mohl se hymnus velmi brzo rozvinout do samostatného literárního útvaru.
Do mythické doby klademe jména nejstarších skladatelu hymnu: Olena z Lykie, Pamfa, Orfea, Musaia. Hymnem je také zpev slepého Demodoka o lásce Area a Afrodity, které známe z „Odysseje" a jehož parodistic-ký ráz má analogii v homérském hymnu na Herma nebo i v hymnu na Afroditu. Z techto starých epických hymnu se však zachovala pouze sbírka 35 básní složených daktylským hexametrem, z nichž nekteré už ve staroveku byly známy pod jménem hymnu homérskych, Jenom šest z techto básní jsou rozsáhlejší celky obsahující i epické vyprávení, nejkratší skládají se pouze z úvodu a záveru, oslovení a pozdravu božstvu, kdežto vlastní vyprávení chybí. Ve staroveku byly podobné básne nejcasteji oznacovány výrazem[pro oi mi on, f tj. predzpev, úvod. Zdá se, že kratší hymny opravdu byly pouze vzýváním božstva na pocátku delší recitace. Ctenár ,,Iliady", ,,Odys-seje" nebo Hésiodova díla ,,Práce a dny" ví, že básník vzýval na pocátku svého díla Musu. Rapsód zase vzýval to božstvo, pri jehož slavnosti nebo k jehož pocte i prednášel. Název prooimion byl pak prenesen i na delší ] hymny, které jsou už samostatným epickým vyprávením.


V Je nesnadné pojednávat o sbírce homérskych hymnu
jako o celku. Neznáme autory jednotlivých básní, neznáme místo jejich vzniku a nemužeme je ani zaradit do ! urcité doby. Sbírka totiž byla sestavena v dobe pomer-
ne mladé, bud ješte pro potreby rapsódu v dobe, kdy jejich umení už sláblo, nebo až v tak zvané dobe alexandrijské,  kdy se filologové,   knihovníci a archivári, ? soustredení kolem knihovny v Alexandrii a podporovaní
i vládnoucí  dynastií  Ptolemaiovcu,   vedecky zabývali
starými literárními památkami. Sbírka tedy byla redi-I gována nekdy mezi 5. až 3, stol. pred n. I, Dobu vzniku
mužeme približne urcit jenom u hymnu rozsáhlejších bud j podle narážek na urcitou událost známou z historie,
podle predstavy o kultu, který pozdeji prošel dalším jí vývojem, jindy klademe jako termín, pred nímž básen
4 musila vzniknout, nejakou významnou událost, o níž se
i básník ješte nezminuje. Na základe podobných úvah
I klademe vznik hymnu vetšinou do 7. až 5. stol. pr. n. L
Nekterá císla sbírky jsou však ješte mladší. Tak hymnus j na Area, který svým rázem odpovídá zcela náboženským
pomerum na konci staroveku, kdy docházelo k tzg). náboženskému synkretismu, splývání predstav o analogických božstvech antických a orientálních, pricemž \ antické mythy byly vykládány pod vlivem názoru astrolo-
gických symbolicky, pochází snad až z 4. stol. n, l. Tato domnenka je velmi pravdepodobná a je posilována ješte tou okolností, že homérske hymny se zachovaly ve vetší í rukopisné sbírce hymnu, která obsahovala vedle homér-
skych hymnu ješte hymny orfické, hymny Kallimachovy
8
9
a hymny novoplatonika Prolila z 5. stol. n. i Hymnus na Area má totiž velmi podobný ráz jako hymny orfické, hymny sekty založené na stoických predstavách o pfírode a náboženství, které pocházejí z 2.—3< stol. n. I. Do sbírky homérskych hymnu se tedy dostal asi omylem, chybným zarazením.
Také místo vzniku lze u vetšiny hymnu stanovit pouze s urcitou pravdepodobností, nejcasteji podle božstva, kterého se hymnus týká. Vetšina opevaných božstev mela kult v iónských maloasijských mestech, zvlášte ve Smyrne a Milétu, zde tedy snad také vznikla vetšina hymnu.
Pokud se týce formy a úcelu techto hymnu, nejde již o pravé hymny kultovní. Ty totiž vycházely z predstavy, že božstva se lze zmocnit jenom tím, zeje zavoláme pravým jménem. Proto spocívají tyto hymny v hromadení jmen a epitet pricítaných urcitému božstvu, po prípade uvádejí vzývající i rodice a místo zrozeni Proto obsahují nejstarší hymny naší sbírky casto báji o zrození božstva. Nepohtížíme na ne tedy jako na hymny náboženské, ale jako na literární díla. Nekteré z nich jsou legendami, jež vyprávejí o vzniku urcitého kultu (aitiologické legendy z rec, aition—prícina), nebo o hrdinném Cínu boha (aretalogické legendy, z rec. areté — ctnost, statecnost), Ostatne ani daktylský hexametr neprísluší kultovní písni, která byla skutecnou zpívanou písní, aí už jednotlivce nebo sboru, a patrí tedy do oblasti poesie melické (melos — písen), skládané lyrickými metry.
Otázka autorství hymnu je ovšem otázkou nerešitelnou. Již ve staroveku vládla v této veci nejistota a za autora považován Homér nebo nekterý z jeho následov-
10
\j níku (Homeridai, príslušníci rodu Homérova, ale také
f rapsódi vubec). Jako autora hymnu na Apollóna uvádejí
: nekteré antické zprávy jinak neznámého Kynaitha.
i Každý, kdo Cetl ,,Iliadu" a ,,Odysseu", nalezne
I v hymnech homérska epiteta, vazby i celé verše. Je nutno
i| si uvedomit, že v otázce originality trier antický ctenár,
v tomto prípade lépe posluchac, ponekud jiná merítka než ctenári dnešní. Pripomenme si znovu, jak rozšírena byla tehdy znalost homérske poesie. Znalec homérske \ poesie dovedl posoudit použití homérskeho verše na
í vhodném míste, jindy zase jemnou narážku, nekdy i s pa-
rodickou príchutí, jako líbivou básnickou hru. Ostatne 1 t ješte v dobe klasické na vrcholu antické literatury bylo
napodobení starých — mimésis tón archaión — výrazem estetické dokonalosti. O pomerné samostatnosti a tvurcích schopnostech autoru hymnu svedcí vhodné j používání epického slohu. Tito básníci dovedli vhodne
jí potlacit epický sloh tam, kde by nebyl vhodný pro kratší
j ^ útvar hymnu. Nepoužívali dlouhých epických prirovnání \ a nesáhli ke konstantnímu opakování veršu.
Vzhledem k nejednotnosti sbírky je nutno zmínit se nekolika slovy alespon o vetších hymnech. ] Hymnus na Démétru (I) je nejstarším svedectvím
j o eleusinských mystériích,, agrárním kultu v Eleusine
j u Athén (podrobnejší poucení o nem nalezne Ctenár
j v poznámkách). Zasvecenci, mystové, oslavovali príchod
1 Démétrin do Atiky a v záveru slavností znázornovali
svým jednáním hledání Persefony Démétrou. Persefoné patrí mezi ona agrární božstva, která ve svých osudech j zpodobnují strídání rocních pocasí a vecný návrat jara.
j Ponevadž v básni není zmínka o Athénách, soudíme, že
i
II
I
básen vznikla drive než byl tento kult prijat do státního kultu athénského, tj. asi zacátkem 6. stol. Zajímávaje v hymnu zmínka o Krété, která hy mohla ukazovat na souvislost techto mystérií s agrárními kulty krétskymi. Námet byl u básníku oblíbený až do konce staroveku a casto zpracováván. V mladší dobe byla jako místo únosu Persefonina uvádena Sicílie a tato sicilská verse mythu byla rozšírena zejména v dobe alexandrinské, z jejíž poesie prevzal námet Ovídius v ,,Promenách". — Krátký hymnus na Démétru (XXX) patrí mezi ony, které se skládají jen z úvodu a záveru. Všechny jeho tri verše pocházejí z velkého hymnu na Démétru.
Mnoho bylo diskutováno o í hymnu na Apollóna(II), v nemž velmi pravdepodobne splynuly hymny dva, jeden na Apollóna délského, druhý napsaný na oslavu boha delfského. Hymnus patrí asi k nejstarším císlum sbírky. Lze tak soudit už z toho, že Pausanias a Herodot podle pramenu nám neznámých pricítají podobný hymnus mythickému pevci Olenovi (hymnus o Eileithyi, tj. ochránkyni porodu, která hraje významnou úlohu práve v mythu o zrození Apollónove, a písen o Hyperborejcích, z jejichž zemeApollón prišel podle báje do Delf). I zde je pozoruhodná zmínka o puvodu prvních kneží Apollóno-vých a jejich písní, paianu, z Kréty. Krásné verše o slepém pevci z Chiu, který pozoruje tanec délských dívek, prý daly vzniknouti legende o slepote Homérove. Na druhé strane to byly zase asi práve tyto verše, které — vedle pozoruhodného stárí hymnu— vedly k tomu, že jeho autorství bylo pricítáno Homérovi. O autorovi však nelze ríci více, než že jím byl kolem r. yoo nekterý rapsód — homérovec — z Chiu.
Hymnus na Herma (III) patrí po literární stránce k nejlepším císlum sbírky. Rozvíjí dále onu jemnou satiru na výjevy z života olympské rodiny, jak se objevuje už v záveru prvního zpevu ,,Iliady" nebo ve zpevu Démodo-kove v ,,Odysseji". Hermes tu vystupuje v podobe boha-zlodeje, který spáchal svuj první zlocin hned po narození. O této cinnosti Hermove kolovalo nekolik mythu, Tak se vyprávelo, že Hermes ukradl Achilleovi mrtvého Hektora, Héfaistovi jeho náradí, Poseidonovi trojzubec, šaty své matce Maxi, když byla v koupeli. Vedle toho je Hermes oslavován jako buh užitecných vynálezu. Vedle objevu sedmistrunné lyry pricítá se mu také vynález syringy, dále prý vynalezl sandály a roucha vubec. Pro kulturní historii je hymnus na Herma významný tím, že odráží úpadek náboženského cítení a touhu nižších, obchodnických a remeslnických vrstev po spolecenském vzestupu a po bohatství. Básník, který zná dobre nejen Homéra, ale i Hésioda, žil nekdy v 6. stol. pr. n. I.
Do téhož okruhu poesie s parodistickým nádechem patrí i hymnus na Afroditu (IV), který je vlastne erotickou novelou a obrázkem z života iónské aristokracie. Báje byla známa už Homérovi, u nehož je Anchísés spojencem Priamovým a jeho syn Aineias jedním z nejlepších trójských bojovníku. Postavu Anchísovu jest radit mezi ony maloasijské postavy, které svým mládím a sVou krásou vzbudily lásku bohyne Afrodity. Z pozdejších zpracování mythu víme, že Anchísés byl za tuto lásku pozdeji potrestán hnevem božím a ochromen. Hymnus byl snad složen pro slavnost bohyne Afrodity s príjmením Aineias, která mela kult v Ambrakii.
Motiv zpracovaný v hymnu na Dionýsa (V) j— báje
12
13
ú únosu boha Dionýsa tyrhénskými plavci, ó jeho zázracném zachránení a potrestaní únoscu zaujala Casteji antické básníky. Báji známe zejména ve zpracování Ovídiove z jeho „Promen". Podobne jako nekteré scény z Homéra nebo z hymnu na Démétru dává nám predstavu o živote starovekých pirátu. Kratší hymnus na Dionýsa (XVI) oslavuje narození bohovo a byl prednášen asi pri nejaké jarní slavnosti Poslední hymnus (XXXIII) je složen ze dvou zlomku, z nichž jeden se zachoval jako citát u Diodora, druhý v rukopisné tradici. Oba zlomky pocházejí asi z jednoho a téhož hymnu, jehož námetem snad bylo Dionýsovo prijetí mezi olympské bohy.
\ Hymnus na Pána (VI) vznikl asi v Athénách, kde byl jeho kult zaveden po bitve u Marathónu, v níž prý Pánpomá-halRekum v boji proti Peršanum. Z ostatních kratších hymnu je nutno povšimnouti si hymnu na Athénu (XXVIII), jehož námetem je báje o zrození Athénine z hlavy Diovy. Ilustrací k této báji je scéna zobrazená na východním štítu Parthenónu. Podobne jako již uvedený hymnus na Area (XIII), jehož Arés je již zcela nepodobný Homérovu bohu války, ba je na základe astrologických úvah jeho pravým opakem, blíží se orfické mystice i hymnus na Hélia a na Selenu (XI, XII), která bývala ztotožnována s Ar -temidou a s bohyní Hekaté. Oba hymny pocházejí pravdepodobne od téhož autora. Hymny na Hestii (j$V, XXIV) byly snad urceny pro prednes v soukromém dome a básníci jimi vzývali ochránkyni rodinného krbu. Mythos o Héfaistovi, v té podobe, jak je podán v homérském hymnu (XVIII), má obdobu v báji o Prométheovi a jeho darech lidstvu. Hymnus na Apollóna a Musy (XXXII) byl snad urcen pro boiótskou slavnost Mus. Básník se
H
v nem hrde staví po bok králu. Konecne je treba upozornit, že zcela z okruhu homérske mythologie vypadá frýžskáNeMmaÚahoku(XXI) bohyneKybelé, uctívaná v Pessinuntu ve Frygii. Do Recka pronikl její orgiastický kult až v 5. stol. pr. n. I. prostrednictvím kupcu a otroku.
Literární vliv homérskych hymnu se projevuje zejména v Sofokleove satyrském dramatu Slídici, které zpracovává stejný námet jako hymnus na Herma, v helenistické dobe pak v hymnech Theokritových a Kallimachových, které jsou ucenou, umelou obnovou tohoto literárního druhu. Epickou formou byl složen i stoický hymnus na Dia od Kleantha a duchem stoické prírodní jilosofie jsou proniknuty i zmínené už hymny orfické.
Mezi díla pricítaná už ve staroveku Homérovi patrí t<^| Batrachomyomachia |— Válka žab a myší, kterou staroveké zprávy radí mezi tzv, paignia, žertovné básne, které básník složil v svém mládí. U dalších básní, které byly rovnež pokládány za pokusy mládí, známe pouze tituly. Ponekud presnejší predstavu máme pouze o básni „Margites", epické básni o hlupákovi, která parodovala „Odysseu". Analogickým prípadem v latinské literature jsou nekterá drobná dílka pricítaná hned Vergiliovi jako básnické prvotiny („Ciris", ,,Culex" aj.), hned zase mu odpíraná z toho duvodu, že básník vážné epické skladby nemohl podobné verše složit. Tato nejistota o autorství vládla už osmdesát let po Vergiliové smrti. » Nelze se tedy divit, že žádná staroveká zpráva nám neurcuje autora Batrachomyomachie a že Homérovi byla básen už ve staroveku upírána z podobného duvodu, jako tomu bylo u Vergilia. Ojedinelé zprávy uvádejí jako autora jinak neznámého Pigreta z Karie. Duvody, které
15
pro jeho autorství prinášeli nehten moderníbadatelé, však nejsou presvedcivé,
Pro pomerne mladý puvod básne svedcí zejména nekteré zjevy jazykové (pronikání vulgarismu do básnického díla),  metrické nepravidelnosti   (zanedbávání césur a délek) a konecne i kulturní pozadí básne, které je na vyšší úrovni, než je tomu v poesii homérske. Tak se v básni mluví o jemném pecivu, o kucharích, vítezové bitvy stavejí vítezné znamení (tropaion, od r. trepó — obrátiti na útek) — to vše homérska poesie nezná. Literárne historický vývoj nás ovšem nutí zaradit dílko do doby, kdy se ješte konaly pokusy oživit starou epiku. Tyto pokusy byly marné, nebot epická poesie oslavující vládnoucí šlechtické rody a opevující jejich božský puvod ztratila smysl zároven se zánikem této šlechtické rodové spolecnosti. Batrachomyomachie paroduje podobné pokusy a patrí tedy pravdepodobne do 5. stol, pr. n. I, do období mezi iambografem Hipponaktem (kolem r. 550 pr, n. L), který se v nekterých verších posmívá epice, a mezi klasikem parodie Hegemonem z Thasu v 5. stoh, který vytvoril z parodií epické poesie zvláštní literární druh.
Básen vznikla asi v Athénách, jak o tom svedci narážka na chrám Áthénin i na kvákání žab v blízké athénské Ctvrti Limnai, které známe též z Aristofanovy komedie „Žáby'1.
Svou formou je básen parodií, a to nejspíše parodií na „Iliadu". Pripomenme si lícení bitevní scény v ,,Iliade":
Jej jak zpríma nan hnal, svým ostrým oštepem bodl v celo, a okraj prílby ho nezdržel kováním težký:
!prílbu a lebecní kost hrot prorazil, v hlave mu mozek celý zalila krev — tak zabil ho, jak se nan rítil.
(prekl, O. Vanorného)
4 h
Ia srovnejme podobnou scénu z Batrachomyomachie: I Hrabone jinou zbraní zas usmrtil Bahnivál chrabrý,
l kamenem ostrým mu lebku roztríštiv; ihned mu mozek
J vytékal, stríkaje z nozder, a krví se trísnila puda.
I (prekl. O, Smrcky)
I Podobné analogie bychom našli i pro ostatní bitevní scény.
f Autor paroduje snad nekteré neduslednosti homérske
1 poesie i tím, že znovu privádí do boje hrdinu, kterého
nechal již dríve zahynouti v boji, nebo že hrdinové téhož i jména se objevují ve vojsku obou bojujících stran. Pred-
ci pokladem pochopení komického úcinu básne je tedy zna-
I ' lost homérske poesie, ale ukázali jsme již ve výkladu
i, o hymnech, že básník mohl tuto znalost predpokládat
\ u všech svých ctenáru. Velká cást komického úcinu spocívá
j v jménech hrdinu, která jsou volena podle typických
\ vlastností nebo cinnosti svých nositelu. Scéna, kdy Athéna
| naríká nad zniceným rouchem, které jí rozkousaly
\- myši, a na dluhy, do nichž kvuli této škode upadla, patrí
'}¦ zase mezi ony žertovné výjevy ze života jednotlivých
I bohu, které, jak už jsme poznali pri cetbe homérskych
1} hymnu, se aspon v náznacích objevovaly už v homérske
epice. Volbou svých hrdinu se blíží básen zvírecímu eposu, l velmi oblíbenému v evropské literature stredoveké, jehož
v však antická literatura nezná, nebo zvírecí bajce. Pro
zarazení do tohoto literárního druhu však chybí hasni poucný záver. Není nezajímavé pripomenout, ze také staroveká bajka znala námet o prátelství žáby s myší, jehož zpracování se nám zachovalo v jedné bajce Ezopove, v níž však žába úmyslne myš utopila a byla za to po zásluze potrestána.
Velké množství rukopisu (z 10. až 15. stol,), v nichž se nám básen zachovala, svedci na jedné strane o její velké oblibe a rozšírenosti, na druhé strane však vedlo casté opisování k znacnému porušení puvodního textu. Ve staroveku znali Batrachomyomachii Statius a Marti-alis, vydávali a komentovali ji byzantští ucenci od 12, stol. Známý byzantský básník Theodoros Prodromosji napodobil ve své ,,Katomyomachii" — válce myší s kockou. Batrachomyomachie byla prvním reckým textem, který byl r- ISS3 tišten na universite ve Wittenberce a byla i oblíbenou cetbou Filipa Melanchthona, Napodobuje tuto básen, vydal Nemec G. Rollenhagen r. isgs dobovou satiru o nekolika tisících verších pod názvem ,,Frosch-meuseler.'' Je pozoruhodné, že také slavný italský básník G. Leopardi (1826) ji uznal za hodnu zpracování v stáncích.
Nový ceský preklad se svým rozmerem — prízvucným hexametrem, jehož použití pro preklad antické epiky kanonisoval u nás svými preklady už O. Vanorný — mnohem lépe približuje reckému originálu než drívejší preklady, aniž je porušován prirozený rytmus ceského jazyka.
Ružena Dostálová-Jeništová
I.
NA DÉMÉTRU
Démétru kaderí krásnych chciopevat, bohyni svatou, s dcerou kotníku štíhlých, již uchvátil Hádés, když
otec,
v dálku vidoucí hrímatel Zeus, mu ji prislíbil dríve.
Vzdálena matky se zlatým srpem a skvelými plody, s družkami z Ókeanoven se bavila, útlými v boku, kvetiny na bujné louce si trhajíc, fialky krásné, kosatce, hyacint, ruže a šafrán i narcis, jejž dívce s tvárí jak rozvitý kvet tam nástrahou zplodila Zeme, konajíc Diovu vôli a vdek i Vladari Stínu. Podivuhodne se skvel ten kvet a úžasem plnil pohled nan smrtelné lidi a stejne nesmrtné bohy; z jednoho korene jeho sto hlavicek vyrostlo výše, vuni pak líbeznou šíril, až širé vysoké nebe, celická zem i dmoucí se more, vše slastí se smálo. Okouzlena tou krásou chce dívka kvetnou tu hrícku pribrat a vztáhne k ní ruce — tu rázem se na pláni
nýské
rozevre rozlehlá puda a vyrazí Hostitel Stínu s konmi nesmrtelnými, syn Kronuv s mnohými jm|ny. Uchvátiv ji, ac marne se bránila, na zlatém voze <¦¦ odvážel naríkající, kdy zoufale volala otce, . Kronovce nejvyššího a nejlepsího, v své tísni. Avšak z nesmrtných bohu ni z lidí smrtelných nikdo neslyšel její hlas, ani olivy s krásnými plody,
Persaiova jen dcera, ta bohyne laskavé mysli, Hekaté se skvelou rouškou, to z jeskyne zaslechla
tehdy,
ješte pak Hélios vládce, syn jasný Hyperiónuv, Kronovce otce jak volala dívka; ten však dlel práve, vzdálen jsa ostatních bohu, v svém chráme modliteb
plném,
aby tam od smrtelníku zas prijímal obeti krásné. Tehdy — s Diovou vulí —ji s konmi nesmrtelnými odvážel, nevole plnou, syn Kronuv s mnohými jmény, bratr jejího otce, buh Stínu, jež prijímá k sobe,
Pokavad božská dívka kol zemi a hvezdnaté nebe ješte spatrovat mohla i proudné rybnaté more, slunecních paprsku zári a doufala uvidet ješte ctihodnou matku a s ní sbor bohu žijících vecne, dotud nadeje cit jí konejšil sklícené srdce.
Pak se však jejím nárkem i hory i hlubiny more rozléhaly a tehdy ji slyšela velebná matka. Prudký žal jí zachvátil srdce. S kaderí božských jala se rukama svýma si skvelý strhávat závoj, rouškou pak tmavé barvy si prikryla ramena obe, potom se dala v kvap jako pták a hledala díte po souši, po mori, všude; však nikdo jí nemohl z lidí povedet jistou pravdu a nikdo z nesmrtných bohu, také nižádný z ptáku se jistoty poslem jí nestal. Takto velebná Déó, dve horící pochodne nesouc, devet za sebou dní jen po zemi bloudila smutne, aniž kdy ambrosie neb nektaru lahodné chuti
i(   požila v zármutku svém, ni koupele neprála telu. Když však již po desáté jí jasná jitrenka vzešla, prišla jí Hejcaté v cestu, svou pochoden držící v rukou, zprávu jí zvestovat spela a tato pronesla slova;
Démétro, strujkyne casu a skvelých dárkyne plodu, který ti z nebeských bohu ci kdo snad ze smrtelníku unesl Persefonu a zármutkem sklícil tvé srdce? Její jsem slyšela hlas, však nezrela ocima svýma, který lupic to byl. To vše ti hned po pravde ríkám.
Tak tedy Hekaté dela; jí v odpoved nerekla slova 5  Démétér kaderí krásných, však zároven s ní se v tu chvíli do výše rychle vznesla, své horící pochodne v rukou. K Hélioví pak prišly, jenž hlídá bohy i lidi, stanuly pred jeho vozem, i zví dala bohyne jasná:
Hélie, aspon ty hled prece mne, bohyne, šetrit, ; - jestli jsem slovem neb skutkem kdy potešila tvé srdce. Neklidným nadvzduším volat a úpet jsem slyšela dívku, kterou jsem, líbezný kvet, já zrodila, puvabem vzácnou, jak by ji mocí kdos jímal, než nic jsem nemohla spatrit. Ty však, Hélie, ty, jenž shlížíš paprsky svými - > s jasného nadvzduší na celou zem i na všecka more, po pravde o mé dcerce mi povez, zdali jsi videl, kdo mi ji budto z bohu neb ze smrtelných snad lidí bez mého vedomí vzal a unesl pres její odpor.
Rekla a Hyperiónuv syn jí odvetil takto: Démétro, velebná paní, již Rheia kaderí krásných zrodila, zvíš to, vždyt velmi te ctím a líto mi tebe, pro dceru kotníku štíhlých že truchlíš; nižádný jiný z nesmrtelných než oblacný Zeus ti není v tom vinen; on to byl, jenž ji dal bratru Hadovi, aby se zvala <  kvetoucí chotí jeho, ten na vuz j i uchvátiv mocí,
22.
23
hlasite úpející ji odvezl v podsvetí chmurné.
Ty však, bohyne, zastav i velký pro dceru nárek
i svuj nesmírný hnev, jejž marne bys chovala v srdci;
Hádés Hostitel Stínu, ti není prec nehodným zetem,
bratr to stejného rodu, a k dustojnosti-li hledíš,
dostal svuj údel tehdy, když na tré se delila vláda,
sídlí pak spolecne s temi, jichž vládcem stal se tou
delbou.
Domluviv pobídl kone, ti poslušni pánova hlasu s vozem se rozbehli rychle jak ptáci širokých krídel.
Hroznejší žal a prudší tu pronikl matcino srdce. Vzplanuvši hnevem na Dia Kronovce, vladare mraku, míjela spolecnost bohu a nedbajíc olympských sídel, odešla k mestum lidí a chodila po žírných polích, skrývajíc pravou svou tvárnost cas dlouhý, aniž kdo
z mužu
aneb ze štíhlých žen ji poznával, hledel-li na ni, dokud v Eleusine se neoctla obetmi vonné, dum kde chrabrého Kelea stál, jenž tehdy tam vládl. Usedla poblíž cesty, jsouc zkormoucena v své duši, u samé Panenské studne, z níž meštané cerpali vodu, vzrostlý kde olivy ker svým stínem úpalu bránil, v podobe obstárlé ženy, jíž není práno již z daru zlaté Afrodity se tešit a potomstvo rodit; takové bývají chuvy a pestounky u detí králu, ochráncu právního rádu, a klícnice v palácích hlucných. Vladare Kelea dcery ji na tom spatrily míste, jdouce pro vodu snadno prístupnou, aby ji potom odnesly v kovových konvích až do domu milého otce. Ctvero, jak bohyne krásných, jich bylo v panenském
kvetu,
Kallidiké a Kleisidiké, pak milostná Démó, A'io   ctvrtá pak Kallithoé, jež ze sester nejstarší byla. Nepoznaly ji ovšem, jet nesnadno lidem zrít bohy; pristoupily k ní blíže a pravily perutná slova:
Odkud jsi, starenko, povez, a která jsi z letitých lidí? Proc ses vzdálila z mesta a nejdeš radeji blíže i:,   k obydlím? Tam prece jiste jsou v stinných komnatách
ženy
v takových letech, jako jsi ty, i mladšího veku, jež by te vítaly rády i vlídným slovem i skutkem.
Takto se ptaly a jim zas vznešená bohyne rekla: Budte zdrávy, vy milé, at kterékoli jste z mesta z nežného rodu žen. Já všecko vám povím, jet slušno, když se me tážete takto, dát pravdivou odpoved na vše. Dósó je jméno mé, to dala mi velebná matka; nyní pak dostala jsem se až z Kréty sem nedobrovolne. Po širém morském hrbetu me odtamtud proti mé vuli odvezli loupežní muži jen mocí a násilím. Cestou pristali k Thóriku s lodí, kde napred veškeré ženy na souši vystoupily, pak muži; ti zustali sami u zadních lodních lan a chystali pro všecky obed. Avšak tehdy muj duch nic netoužil po chutném jídle; >    vykradla jsem se tajne a pryc j en po cerné souši
pred svými zpupnými pány jsem prchala, aby z mé
ceny,
sami me nekoupivše, pak prodejem nemeli zisku. Tak jsem se octla až zde tou bludnou poutí a nevím, která je to tu zeme a jací lidé tu žijí. Vám, však bohové všichni, již mají olympská sídla, dejtež manžely rádné a prejtež vám porodit dítky, jakož si rodice prejí; vy mejte pak útrpnost se mnou,
24
25
milené dívky, at zvím, kam bezpecne mela bych jiti, do domu k muži a Žene, jimž ráda bych konala služby, jakým podle svých sil se venují zestárlé ženy. Mají-li nemluvnátko, to ve svých chovajíc loktech rádne bych opatrovala, též o dum péci bych mela, také lužko svých pánu bych stlávala v ložnici vzadu, stavené pevne, a Ženy bych pracím naucit znala.
Bohyni na ta slova hned dívka odpoved dala Kallidiké, jež z vládcových dcer byla nej spanilejší:
Maticko, cokoli dají nám bohové, at nás to trápí, musíme snášet my lidé; jsout daleko mocnejší nad nás. Tuto však dobrou radu ti dám a povím ti jména nekterých mužu, již u nás se veliké vážnosti teší, stojí obcanum v cele a hradby rodného mesta radami svými chrání a nálezy spravedlivými. Triptolemos je zde, jenž moudrostí slyne, a dále Dioklos, Polyxeinos tu též a Eumolpos chrabrý, Dolichos potom a s nimi náš otec zmužilé mysli. O jejich domácnost ovšem se starají manželky rádné, z tech však nebude žádná, jež spatrí c tebe by chtela znevážiti tvuj zjev a te odmítnout od svého domu, nýbrž rády te prijmou: vždyt bohum jsi podobna veru, Chceš-li, poseckej chvíli, až do domu otcova odtud s Vodou prijdeme zpet, my zevrubne povíme všecko matce své Metaneire a snad by te vyzvala sama, abys zustala u nás a v jiných se neptala domech. Synácek zrozený pozde, jí vytoužený a drahý, v síni stavené pevne je rodicum k radosti chován. Kdybys ho odchovala, až v jinošská léta by dospel, leckterá z nežných žen, jež tebe by spatrila potom, mohla by závidet tobe, tak velké bys odmeny došla.
Bohyne k slovum temto jen prikývla. Ony pak vodou plnily nádoby lesklé a plné s radostí nesly. V prostorný otcuv dum si pospíšily, kde matce vyprávely hned príhodu svou: ta vyzvala dcery, aby ji došly hned pozvat, že za velkou mzdu ji chce
prijmout.
Jako když v j arní dobe bud j aluvky anebo lanky -t    po louce poskakují, když dosti se napásly píce,
dívky tak, zdvihnuvše výš svá puvabná rasnatá roucha, bežely úvozem zpet a v poskoku kadere bujné, zlaté jak šafránu kvet, kol ramen se pohazovaly. Zastaly vznešenou paní zas u cesty tam, kde ji dríve ,-Md samotnú zanechaly; hned k otcovu domu ji vedly, ona pak krácela vzadu, jsouc v milém sklícena srdci, od hlavy zakryta všecka, a temne zbarvená ríza zlehka pri chuzi vlála kol pružných bohyne nohou. Brzo pak do domu došly, v nemž Keleos Diovi milý Ais   bydlil, a v predsíni octly se tam, kde velebná matka sedela u dverí síne, jež dukladne stavena byla, majíc v nárucí synka, své útlé poupe; tu dcery bežely k ní, však bohyne na práh jen vstoupila,
hlavou
sahajíc k stropu, a vchod hned božskou plnila zárí. i <\ < Ostych i úžas j al matku a strachem zbledly j í tváre; povstala se svého kresla a zvala ji, aby si sedla. Démétér, struj kyne casu a skvelých dárkyne plodu, na lesklé panino kreslo se zdráhala usednout sama, mlcky jen na míste stála, své krásné sklopivši oci; 7í (.až když prostou židli jí Iambé, peclivá služka, pristavit pospíšila a rounem ji pokryla bílým, teprv usedla na ni a pres tvár si spustila roušku.
26
27
Dlouho sedela tam tak bez hlesu, sklícena všecka,
aniž se na koho slovem jen obrátila neb cinem;
ani se neusmála a bez jídla, bez pití tak jen
sedela, v zármutku tonouc a v touze po štíhlé dceri,
až když drahnou již chvíli ji škádlila, velebnou stále,
peclivá Iambé nemým a žertovným posunkováním,
vzbudila u ní úsmev i smích a laskavou mysl;
ta sejí pozdeji také svou povahou líbila vždycky.
Metaneira šla potom jí podat cíš sladkého vína,
ona však odmítla, rkouc, že vína se napiti nesmí;
vyžádala si zato, by smísila z jecmene mouku
s vodou a s jemnou mátou a toho jí poskytla k pití.
Paní schystala smes a pohár z ní bohyni dala;
prijala velebná Déó a zasvetila tak nápoj.
Nejdrív pak Metaneira k ní mluvila zdobená pásem:
Vítej mi, ženo, tušímt, že nejsi nízkého rodu, nýbrž z rodicu vzácných; v tvých ocích se dustojnost
zrací
s puvabem, jak by tvuj puvod byl z králu chránících
právo.
Co nám bohové dají, atnás to sebevíc trápí, musíme snášet my lidé, to j ho nám na šíji leží; když jsi však prišla sem, ted budeš mít všecko, co já
mám.
Synácka tuhle mi chovej, jenž pozde nám bohy byl
<> seslán, když jsem již nedoufala, ac vroucne jsem prosila o nej. Kdybys ho odchovala a v jinošská léta by dospel, leckterá z nežných žen, jež tebe by spatrila potom, závidela by tobe, jak velkou bych odmenu dala. Takto jí odvetila pak Démétér s celenkou krásnou:
uZdráva bud, paní, i ty a bohové dejte ti štestí! Ráda prijmu tvé díte na starost, jakož si žádáš, vychovám synka a troufám, že nedbalé pestounky vinou nebudou moci ni kouzla ni hlodavý neduh mu škodit; prostredek, který já znám, je silnejší zhoubného cerva,
?>.:,¦   proti traplivým kouzlum znám rovnež ochranu mocnou. Takto rekla a díte si pritiskla božskými lokty k vonným nadrum; tu matka hned radost cítila v srdci. Moudrému Keleovi tak v dome pestila synka, kterého Metaneira mu zrodila zdobená pásem.
i.',    Démofoón pak prospíval tak, že byl podoben bohum, nekojen prsem ni jídlem neživen; Démétér sama ambrosií ho natírala jak zrozence z boha, libým nan dýchajíc dechem, když ve svou náruc ho tiskla. V noci ho norívala jak polínko do žáru ohne,
i     což bylo rodicum tajno; jen velký v nich budilo podiv, jak jim rozkvétá krásne, že málem bohum se rovnal, Mohla tak vecné mládí a nesmrtelnost mu zjednat, matka však Metaneira, jež pozbyla rozvahy, tiše za noci z vonné síne šla slídit a nahlédla za ní. '     Projel jí o díte strach, že vzkrikla a dlanemi prudce v stehna se uderila; zle pobloudila v své mysli, žalostne naríkajíc pak pronesla perutná slova:
Ach, ta cizinka tebe, mé díte, v plameny ohne norí, mne v srdci pak plác a kruté úzkosti vzbouzí.
Takto volala lkajíc. Ji slyšela bohyne jasná, Démétér s celenkou krásnou, a rozhorlivši se na ni, synka, jenž necekán již se narodil v knížecím dome, z rukou svých nesmrtelných jí od sebe složila na zem, když ho vynala z ohne, a hrozne se hnevala v srdci. K matce pak Metaneire se zároven ozvala takto:
28
29
Nevedomí vy lidé a neschopní poznati napred, ani v cem štastný údel k vám prichází, ani v cem špatný. Tak jsi z nerozumnosti. i ty ted zbloudila težce. Neúprosný proud Stygu, ta prísaha bohu, mi svedkem: Chtela jsem nesmrtelným a nestárnoucím tvé díte ucinit pro všecky dni a cest mu propujcit vecnou; nyní však není mu možno již uniknout smrti a zhoube. Ale ta trvalá cest mu navždycky zustane prece, na muj že vzat byl klín a v mých že spocíval loktech. Na jeho pocest, když v obehu let se priblíží j aro, jinoši eleusinští tu spolu vždy svádeti budou navzájem tuhý boj a zápasy po všecky veky, Jsemt já Démétér, vez, jež uctívána je všude, bohum i smrtelníkum vždy nej vetší radost a spása. Slyš tedy, veliký chrám a v nem oltár nechat mi zrídí veškeren lid zde pod mestem tím a pod jeho strmou hradbou na návrší, jež nad Kallichorem se zdvíhá; sama já slavnostní urcím obrady, abyste príšte, s úctou je konajíce, mou prízen si hledeli získat.
Sotva to rekla, hned zmenila vzhled a postavu svoji, stareckou podobu svrhla a kolkolem vanul dech krásy; libá vune se nesla z ras božského jejího roucha, z nesmrtelného tela se daleko linula záre, kaderí rusých proud jí s ramenou splýval a svetlem pevný se naplnil dum, jak blesk by jej osvítil rázem. Vyšla pak síní ven. Tu ochabla kolena matce, bez hlesu dlouho stála a ani drahnou tu chvíli na díte nepomyslila, by milácka s podlahy zdvihla. Žalostný jeho hlas v tom zaslechnou sestry a rychle seskocí z úpravných lužek, z nich jedna hned rukama
svýma
hošíka chopí, zvedne a k svým ho privine nadrum, druhá rozžehne ohen a jiná z ložnice vonné rozbehem puvabných nohou zas pospíší probudit
matku.
Obklopily pak decko a myly je, laskaly všecky,
to však jen trepalo sebou a marne je zkonejšit chtely;
cítilot horší chuvy a pestounky okolo sebe.
Po celou tehdy noc hnev bohyne usmirovaly ženy, trnouce bázní, a jakmile jitrenka vyšla, mocnému Keleovi, co Démétér s celenkou krásnou vykonat ukládala, šly po pravde oznámit všecko. Pocetný tedy svuj lid dal vladar v hromadu svolat, tam pak rozkázal všem, aby Démétre kaderí krásných staveli bohatý chrám a oltár na mírném vrchu. Poslechli jeho hlasu a jali se nemeškajíce staveti, jak jim kázal, a po vuli boží chrám rostl.
Když pak skoncili stavbu a ustali v únavné práci, domu se rozešli všichni; tu Démétér, bohyne rusá, usedla v chráme a tam, všech vzdálena blažených bohu, trvala, nyjíc steskem a touhou po dceri štíhlé. Tenkrát na zemi živné rok lidem nejukrutnejší schystala, nejhroznejší, kdy síme nevzešlo z pudy, nebot pod prstí skryté je držela Démétér mocná. Nadarmo mnoho býku pluh zahnutý po polích táhlo, nadarmo do mnohých brázd pak zapadalbelavý jecmen. Všechen smrtelných lidí rod tak byla by tehdy zhubila krutým hladem a bohy v olympských sídlech slavných by zbavila poct, jež z daru a obetí mají, avšak poznal to Zeus a v své to rozvážil mysli. Iride zlatokrídlé on uložil povolat nejdrív Démétru kaderí krásných a postavy puvabu plné.
30
3i
Rekl své slovo a íris hned poslechla Kronovce Dia, vladare mraku, a letem tu dlouhou probehla dráhu. Do mesta Eleusiny když dospela, obetmi vonné, nalezla Démétru v chráme, kde v tmavém sedela rouchu, ihned se ozvala k ní a pravila perutná slova:
Démétro, otec Zeus, jenž nezmarné úradky chová, do sboru vecných bohu te volá, zpet abys prišla; poj d tedy, at vzkaz Diuv mým slovem nevyzní marne.
Temi ji prosila slovy, však jejím nehnula srdcem. Pak tedy otec Zeus k ní vysílal blažené bohy vecne žijící všecky; ti strídave pricházejíce, bohyni domlouvali a nabízeli jí dary mnohé a skvelé i pocty, jež u nich by zvolila sobe. Žádný nebyl však s to jí vuli a smýšlení zvrátit, zustala neústupná, nic nedbajíc recí, v svém hnevu; na Olymp vuní plný že nikdy nevkrocí dríve, ríkala, plodum zeme že také vzejiti nedá dríve, než ocima svýma zas uzrí dceru svou slicnou.
Jakmile hrímatel Zeus to uslyšel, vidoucí v dálku, Herma se zlatým prutem v ríš podsvetní vyslal, by
Háda
premluvil vlídnými slovy a sám pak odvedl zase ctihodnou Persefonu zpet na svetlo z temnoty chmurné do sboru nesmrtelných, a tak aby konecne matka, ocima svýma ji spatríc, již ustala od svého hnevu. Ihned poslechl Hermes a opustiv olympské sídlo, spešným letem se snesl až v temné hlubiny zemské. Vladare v paláci zastal, kde na lužku sedel a jemu po boku ctihodná chot jen s nevolí v srdci a težkým po milé matce steskem, jež tehdy daleko od ní pro ciny blažených bohu svuj zhoubný strojila zámer.
Pristoupiv blíže k nemu, tak promluvil Argovrah silný: Temnovlasý Háde, jenž zástupum zemrelých vládneš, vyslal me otec Zeus a z Erebu vyvést mi kázal velebnou Persefonu zas na svetlo k nim, aby matka ocima svýma ji spatríc již nechala záští a hnevu krutého proti všem bohum; vždyt hrozné obmýšlí
dílo —
pozemských lidí mdlé pléme zahubit: veškeré síme pod zemí nechává skryté a pocty vzdávané bohum marí tak. Strašné záští má v srdci, s nesmrtelnými stýkat se nechce, jen sedí, všech vzdálena, ve vonném
chráme,
skalnatou Eleusinu si za své zvolivši mesto.
Rekl a podsvetí pán, jen obrvím pohnuv, se usmál, ochoten poslechnout hned, jak Zeus, král bohu, mu
kázal.
Moudrou Persefonu pak nemeškal vybídnout slovy:
Persefono, jdi k matce, jež v tmavé je odena roucho, vlídný však chovej cit a smýšlení v srdci svém ke mne, nechtej pak nijak príliš se oddávat stesku a smutku. Pred bohy nesmrtelnými ti nebudu nehodným chotem, otce když Dia jsem bratr; ty zustávajíc zde se mnou, nade vším budeš paní, co život tu má a se hýbe, ve sboru nesmrtelných pak nej vetší úctu mít budeš; kdož by te zlehcovat chteli, ty trest bude stíhat vecne, když by nedbali toho, tvou velebnost obetmi smírit, zbožne je konajíce a nosíce príslušné dary.
Persefoné z tech slov se zaradovala a hbite radostí vyskocila. V tu chvíli Hádés jí lstive z jablka granátového dal snísti lahodné jádro, o sebe pecuje vcas, by nedlela naporád potom
32
33
u své ctihodné matky, jež tmavým je odena rouchem. Prichystav zlatý vuz, hned Aidóneus, Hostitel Stínu, zapráhl do neho vpredu své rychlé nesmrtné kone. Bohyne vstoupila na vuz a vedle ní Argovrah silný do rukou oteže chopil i bic a pobídl kone do behu sínemi ven; ti chute se do trysku dali. Ve chvílí dalekou dráhu projeli; nezadržely nesmrtných koní úprk ni proudící reky, ni more ani výšiny horské ni úvaly porostlé trávou, hluboký nade vším vzduch jen proráželi svým letem. Zastavil potom v míste, kde Démétér s celenkou
skvelou
pred chrámem plným vuní meškala; spatrivši dceru, dala se vbehjakpohorskýmlesem se bakchantka žene. Naproti Persefoné, jak spatrila líbezné oci matciny, zdvihla se z vozu a ihned skocila na zem, pribehši k ní sejí na šíji vrhla a tiskla ji v náruc. Zatím co dcerušku matka v svém objetí držela ješte, tušení lsti a nesmírný strach se v ní ozvaly náhle, prestala milácka laskat a rychle tak se jí ptala: Nepožilas, mé díte, v té dobe, cos trávila dole, neceho od jídla? Povez, nic netaj, at obe to víme! Tak totiž po návratu tam z obydlí hrozného Háda se mnou i s Kronovcem otcem bys bydlila, vladarem
mraku,
u všech olympských bohu jsouc ve cti a vážnosti stálé; jinak — odejdouc nazpet v tech temných hlubinách
zemských
dlít budeš tretinu casu, jejž skládají období rocní, dve pak tretiny u mne a ostatních nebeských bohu. Kdykoli rozkvete zeme zas vonnými jarními kvety
tisícerými, tu vždycky se z podzemní temnoty chmurné nahoru vrátíš k podivu všem — i bohum, i lidem. Povez však, jakže te unesl tam, v to temné své sídlo silný Hostitel Stínu a jak te obelstil potom.
Prekrásná Persefoné jí dala zas odpoved tuto: Já tedy, milá matko, to všecko ti po pravde povím. Tehdy, když rychlý Hermes tam s oním poselstvím
prišel
od otce Kronovce Dia a ostatních nebeských bohu, z Erebu že se mám vrátit, bys ocima svýma me spatríc nechala krutého záští a hnevu proti všem bohum, vyskocila jsem radostí hned, však on ješte lstive z jablka granátového mi sladké jádro dal do úst, mocí pak proti mé vuli me prinutil, abych je snedla. Jak me svobody zbavil, když byl to i samého otce Kronovce chytrý plán, a unesl v hlubiny zemské, také ti povím a nac se ptáš, ti vyložím všecko. Celá družina naše si na louce rozkošné hrála, Leukippé, Élektra, Fainó a Ianthé byly tam se mnou, Melité, Kalliroé a Rhodeia, laché také, Mélobosis a Tyché, pak Rhodopé, Ianeira, Ókyroé jak v kalichu kvet a Chryseis, Plútó, Akasté, Admété ješte a Kalypsó puvabu plná, "Oranie a Styx i milostná Galaxauré, Pallas též budící boj i Artemis, strelkyne šípu; tam jsme se bavily hrou a trhaly líbezné kvety, kosatce v pestré smesi a hyacint, rozkošný šafrán, lilie k obdivu zvoucí i poupata ruží a potom narcis, jejž širá zeme tam zbarvila tak jako šafrán. Radostne vztáhla jsem ruku a trhám —¦ tu pojednou
zdola
34
35
zeme se rozestoupila a silný Hostitel Stínu vyrazil z ní a na zlatém voze me unášel pod zem, ac jsem se bránila s krikem a ostrým volala hlasem. To tedy se smutkem v srdci ti všecko po pravde ríkám.
Tehdy tam po celý den, co jedné mysli tak byly, vroucne se objímajíce, své srdce útechou hojnou navzájem posilovaly, a zármutek v duši se tišil; radost pak prijímaly a dávaly jedna i druhá. Zatím již prišla blíž k nim Hekaté se skvelou rouškou, vítala dceru Démétry ctné a tiskla ji v náruc; od té doby jí k službe a k pruvodu oddána byla. K nim tam s poselstvím poslal syn Kronuv, vidoucí
v dálku,
Rheiu kaderí krásných, by privedla zpet mezi bohy Démétru s tmavým rouchem, a slíbil dáti jí pocty ve sboru nesmrtelných, jež sama by zvolila sobe; souhlas k tomu též dal, že dcera vždy z rocního behu tretinu bude trávit v té podzemní temnote chmurné, dve však tretiny u ní a ostatních olympských bohu. Takový Diuv byl vzkaz a Rheia ho poslechla ráda. Spešne s olympských výšin se snesla a v nejbližší chvíli pribyla na Rarskou plán, jež bývala úrodným dríve kusem zeme, však tehdy tak ležela neplodná, pustá, bez jediného lístku, jen skrývala belavý jecmen, jak tomu bohyne chtela, ctná Démétér kotníku
krásných;
brzy vsak s postupem jara se mela štíhlými klasy
opet vlnit a potom se mely zas požaté hrsti
ježit težkými klasy a povrísly v snopy se skládat.
Z nadvzduší neklidného v ta místa vstoupila nejdrív;
všem bylo setkání milé a radost cítily v srdci.
Rheia se skvelou rouškou pak první promluví takto:
Dcero má, bourící Zeus te volá, vidoucí v dálku, aby ses vrátila k bohum, a pocty slíbil ti dáti takové v jejich sboru, jež sama bys vybrala sobe; souhlas k tomu též dal, že dcera tvá z rocního behu ?     tretinu bude trávit vždy dole v podzemí chmurném, dve však tretiny s tebou a s ostatním nebeským
božstvem,
Tak tedy del, že se stane, a hlavou prikývl k tomu, Pojd tedy, poslechni, díte, a tím svým nesmírným
hnevem
na Dia, vladare mraku, se nedávej ovládat déle! Lidem pak hned zas plody nech rust, v nichž jejich
je život.
Poslechla Diova vzkazu ctná Démétér s celenkou
krásnou;
k rustu hned vzbudila vše, co plodily hrudnaté role,
brzy pak širá zeme se zaskvela listím a kvety.
Sama pak ukázat šla hned knížatum chránícím právo,
Triptolemovi a Diokleovi, zdatnému jezdci,
silnému Eumolpovi a mocnému Keleovi,
obetní služby rád a sverila obrady svaté
všem, zas Triptolemovi a s Dioklem Polyxeinovi,
taje, jež porušit nesmí ni vyzvídat nikdo ni zjevit;
h>': mocnát je pred bohy bázen, že hlas již zaráží v hrdle. Blahoslavený ten, kdo z pozemských lidí je videl; kdo však nezasvecen jich úcasten nebyl, ten nikdy po smrti v podzemí dusném tak dobrý údel pak nemá. Když tak bohyne jasná již urcila úkoly všecky,
'ir    do shromáždení bohu se spolecne na Olymp vznesly U Dia bleskovládce tam bydlí bohyne obe
36
37
velebné, úctyhodné. Je'preštaslen, z pozemských lidí koho si oblíbí ony a venují jemu svou prízen; do jeho velkého domu mu pošlou k ochrane krbu" Pluta, jenž prináší zdar a blahobyt smrtelným lidem.
Paní, jež ovládáš kraj, kde Eleusis vunemi dýse, Paros objatý morem a spolu skalnatý Antron, dárkyne plodu a casu strujkyne, velebná Déó, s prekrásnou Persefonou, svou dcerou, laskave prejte, abych smel za svuj zpev žít spokojen v dostatku
blahém.
Já pak jinakou písní zas ješte vzpomenu tebe.
II.
NA APOLLÓNA
Pametliv Apollóna chci slavit ho, jistého strelce, pred nímž se bohové tresou, když Diovým palácem
krácí;
všichni tu ze svých kresel se zdvíhají, jakmile blíže prichází on a ješte svuj luk si napíná slavný. Jediná s bourným Diem tu na míste zustane Léto, synuv povolí luk a víkem uzavre toulec, lucište rukama svýma mu sejme se statných plecí, naproti otcovu místu mu na sloup zavesí obé na zlatý hreb, jej sama pak usadí na jeho kreslo. Vítaje milého syna sám otec v poháru zlatém ihned mu nektar podá; a potom usednou teprv ostatní bohové též; i plesá v srdci svém Léto, lukem Že vládnoucího a silného zrodila syna.
Zdráva bud, blažená Létóí Jsou tvoji to rozenci oba slavní, Apollón vládce a Artemis, strelkyne šípu; tuto jsi v Ortygii, jej na skalném zrodila Délu, o patu Kynthu tam jsouc oprena, táhlého vrchu, pri brehu ínópských vod, kde blízká kynula palma.
3P
Jak mám opevat tebe, jenž tolika zpevy jsi slaven? Všude je rozšíren zvyk, ó Foibe, te velebit písní, po souši živící skot i po vodstva ostrovech všude, Veškeré rozhledné vrchy jsi oblíbil sobe a strmé výbežky vysokých hor i do more tekoucí reky,
39
brehy, jež do slaných proudu se sklánejí, zátoky morské. Mám-li zpívat, jak Léto te zrodila k poteše lidem na výspe skalnaté tam, kde spolehla na horu Kynthskou, na Délu objatém morem, kde z obou stran cernavá
vlna,
svištícím vetrem jsouc hnána, výš na suchou stoupala
pudu,
odkud maje svuj puvod, všem lidem smrtelným
vládneš ?
Co jich kde v sobe Kréta, co kraj jich athénský
chová,
Euboia proslulá plavbou a Aiginský ostrov, co Aigy, Eiresie a Peparéthos, vln príboji zvyklý, v Thrákii cnející Athos a Pélia výšiny horské, Samos Thráckého more a stinné pohorí Idské, vysoká Autokané a Fókaia v iónském kraji, Skýros, vzdelaný Imbros a v dým se halící Lémnos, posvátný Lesbos, kde Makar, syn Aioluv, založil sídlo, nejúrodnejší ostrov, jenž v mori se rozkládá, Chios, roklemi prorvaný Mimas a korycké výšiny srázné, bohatstvím skvící se Klaros a vrcholy Aisagejské, zavlažovaný Samos a strmé Mykalské vrchy, co jich zná Milétos, Koós, to dávné Meropu sídlo, vysoko ležící Knidos a Karpathos šlehaný vetry, Naxos a blízký Paros i Rhénaia, skalnatá výspa — po všech tech místech šla Léto, když mela již porodit,
Foiba,
zdali by která zeme jí pro syna útulek skytla. Všecky však strachem se chvely a odvahu nemela žádná prijmouti božské díte, byt sebevíc úrodná byla. Teprv na ostrov Délos když vkrocila velebná Léto,
40
jeho se tázat jala a pravila perutná slova: Déle, zdaž by ses chtel stát sídlem pro mého syna Foiba Apollóna a bohatý chrám mu zde zrídit ? Jinak nikdo prec nikdy se nedotkne tebe — to poznáš—¦ nebude požehnána ni skotem, ni bravem tvá zeme, nebudeš plodit vína ni oplývat hojností rostlin. Pakli zde bude svuj chrám mít Apollón, nemylný strelec, lidé odevšad sem se budou pak scházet a žertvy privádet tobe a vonný dým se tu ponese vzhuru z obetí neustálých; svým lidem pak výživu zjednáš z rukou poutníku cizích, když není tucná tvá puda. Radost mel z reci té Délos a odvetil temito slovy: Preslavná velkého Koia zrozenko, velebná Léto, rád bych já veru vítal zde zrození Jistého strelce na své pude; vždyt vskutku mám príliš neblahou povest u všech lidí a takto bych cti prec nesmírné došel. Obávám se však, Léto, to zatajit nechci, tech recí: príliš prý sverepý bude ten Apollón, ríká ta povest, on jako mocný pán si pak sám prý osvojí vládu nad bohy nesmrtelnými i nad lidmi po zemi živné. Proto já v mysli své tu hroznou obavu chovám, aby pak ten tvuj syn, jak spatrí slunecní svetlo, nezhrdl ostrovem tímto, když tak má skalnatou pudu, nezvrátil jej svou nohou a nesrazil do proudu morských. Tam pak mohutná vlna se bude jen prelévat stále pres hlavu mou; on v jinou však zem, jež bude mu milá, prijde a tam si založí chrám a stromové háje, ve mne pak polypu rod své skrýše a tuleni cerní bezpecná obydlí svá si zrídí, když nebude lidí. Lec že bys, bohyne, chtela mi velkou prísahu složit, první že prekrásný chrám on založí na této pude,
41
aby byl veštírnou lidem, a potom teprve jiné
(že si dá zasvetit chrámy a posvátné stromové háje)
u všech ostatních lidí, mát mnohými jmény být slaven.
Pravil a prísahu bohu mu Léto složila velkou; Svedkem budiž mi Zeus a širá nebesa shury, jakož i Styžský proud, jenž pod zem stéká a bývá prísahou nejhroznejší a nejvetší blaženým bohum: najisto na tvé pude zde Foibuv stát bude povždy vonný oltár a háj a tebe on nad jiné poctí.
Když se tak zarekla Léto a skoncila prísahu rádne, zaplesal Délos, že jemu se narodí Apollón vládce.
Po devet dní a po devet nocí pak trpela Léto bolesti nesnesitelné. K ní sešly se na ostrov tehdy prední bohyne všecky; tam Dióné byla a Rheia, Ichnajská s nimi Themis i burácná Amfitríté, jakož i bohyne jiné krom-Héry belostných loktu, která prodlévala dál v paláci mracného Dia. Eileithyii jen, pudící plod, vše zustalo tajno; na vrchu Olympu dlela, kde za clonou oblaku zlatých Héra belostných loktu ji zúmysla meškala dlouho, závistí jímána jsouc, že Léto pletencu krásných tenkrát zroditi mela tak silného, mocného syna. Bohyne íridu tedy z té vzdelané vyslaly výspy, aby též Eileithyii tam privedla, slíbivše dát jí devítiloketní retez, jenž ze zlatých drátku je spleten; stranou, od Héry dál, jí ukládaly s ní mluvit, ta že by ješte svým slovem ji od cesty odvrátit mohla.
Jakmile vyslechla Iris, co žádaly, rychlá jak vítr, dala se v beh a spešným tu vzdálenost probehla letem. Když pak již v sídle bohu se na strmém Olympu octla,
42
vyzvavši Eileithyii, by ven k ní ze síne vyšla, ihned perutná slova k ní pronesla, všecka tak verne, jak jí je na srdce kladly ty bohyne z olympských sídel. Recí svou dovedla tedy jí milé premluvit srdce, vyšly pak, krácejíce jak plachých dvé holubic spolu. Sotva se Eileithyia, plod pudící, blížila Délu, Létu projela bolest a porodit cítila vuli. Objala pažemi palmu a koleny svými se pevne oprela o mekkou louku; tu pod ní se zasmála zeme, vyklouzlo na svetlo díte a zavýskly bohyne všecky. Tehdy te bohyne, Foibe, hned omyly, príjemnou vodou ciste a v beloucké plátno, jež cerstve utkáno bylo, jemne te zavinuly a zlatou je ovily stuhou. Nevzala Apollóna pak rodicka, aby pil z prsu, Themis mu nektaru dala a líbezné ambrosie rukama nesmrtelnýma; tu radost cítila Léto, z ní že takový syn, ten lucištník silný, se zrodil.
Jakmile tehdy, Foibe, té nebeské krme jsi požil, nestacil povijan zlatý te držet, jak jsi se trepal, pouta te prestala vázat a pustily konecky všecky. Potom k bohyním hned tak promluvil Apollón Foibos: V loutne a v krivém luku své zalíbení chci míti, Diovu nezvratnou vuli pak lidem zjevovat veštbou.
Del a po zemi širokých cest se jal kráceti rázem Foibos s dlouhými vlasy, ten nemylný strelec. I žasly bohyne všecky a Délos se celý zlatou^skvel zárí; zíraje na Zevova a Létina skvelého syna, radosti pln, že buh si ho pred ostrovy a souší vyvolil za své sídlo a zvlášt si ho oblíbil v srdci — zaplál, jak horský vrchol když lesními kvety se zaskví.
43
IWINi
Sám pak, Stríbrnoiuký, ty jistý strelce, jsi stoupal brzy tam na horu Kynthskou, jež roklemi prorvána
všecka,
brzy zas po jiných výspách jsi k jiným putoval lidem. Mnohé tvoje jsou chrámy a posvátné stromové háje, všecky též rozhledné vrchy jsou milé tobe a strmé výbežky vysokých hor a do more tekoucí reky, nejvíce však, ó Foibe, ty z Délu v srdci se tešíš, kde k tvé oslave valne se Ióni s dlouhými rouchy scházejí, manželky ctné i dítky vodíce s sebou; pametlivi jsou tebe a zápasem pestním i tancem teší tebe a zpevem, když zrídí velkou tu slavnost. Kdo by tak shromáždené v ten cas tu Ióny zastal, nesmrtelní že jsou, by rekl, a neznalí stárí; spatril by všech jich puvab a v svém by se potešil
srdci,
na muže pohlížeje i na ženy s krásnými pásy, na jejich rychlé lodi a na všecko bohatství hojné. Mimo to velký ten div, jehož slavná nezájde povest: délských dívek to sbor, tech služebnic Jistého strelce; ty když Apollóna svou písní oslaví nejdrív, po nem velebnou Létu a panenskou Artemidu, vzpomenou mužu a žen dob dávných a o jejich cinech zpívají staré zkazky a jímají zástupy kouzlem. S pruvodním klapotem taktu i ruzné hlasy všech lidí napodobovat znají a každý by rekl, že slyší vlastní svuj hlas; tak souhlasí verne ten zpev jejich
vzácný.
Apollón s Artemidou nám nyní milostiv budiž, zdrávy pak budte vy všecky! A také vzpomente na mne,
nekdy až z pozemských lidí sem zavítá cizinec jakýs, zkušený svízelu cest, a vás se tu vyptávat bude: Povezte, dívky, který to muž sem nejlepší z pevcu prichází k vám a který svým zpevem vás nejvíce teší? Tehdy pak jedním hlasem mu všecky tu odpoved
dejte:
Slepý muž to, jehožto vlast je skalnatý Ghios, ten, jehož veškerých zpevu i pozdeji vytrvá sláva. My zase vaši slávu chcem svetem roznášet dále, pokud se budeme toulat, kde mesta jsou k bydlení
vhodná;
všude tam uverí nám, co také je skutecná pravda.
Neustanu však já dál slaviti Jistého strelce, stríbrolukého Foiba, jejž zrodila velebná Léto.
Lykii, pane, zveš svou i rozkošnou Méonii, Milétos také je tvuj, to puvabné pomorské mesto, na Délu objatém morem však sám jen panuješ mocne. Odtud syn preslavné Léty, hrou na dutou loutnu se
teše,
dále se ubírá tam, kde leží skalnatý Pýthó; ve vonné božské roucho je oden a nástroj, jejž zlatým tepátkem rozehrává, se ozývá sladkými zvuky. Odtud jak myšlenka rychle se od zeme na Olymp
vznesl
k paláci Diovu prímo a do sboru ostatních bohu; ihned tu nesmrtelní jen na loutnu myslí a na zpev. Musy, jež krásným hlasem se strídají, pospolu všecky velebí nebeské dary, jež bohy blaží, a pejí o strastech lidí, jichž život je v rukou nesmrtných
bohu,
44
45
v nevedomosti jak žijí a bezradní nemohou nalézt prostredek proti smrti ni odvrátit od sebe stárí. Charitky vrkocu krásných a Hóry veselé mysli, Harmonie a Hébé i úsmevná Afrodite, tancí, tvoríce kruh, a všecky se za ruce drží; v jejich se mísí rej ne nehezká, nikterak malá, nýbrž vynikající i vzrustem, i podobou slicnou Artemis, strelkyne šípu a rodná Foibova sestra. Ve stredu jejich Arés a Argovrah bystrého zraku tancí, Apollón Foibos pak sám, jenž na loutnu hraje, ladne se nadnáší k hudbe, kol neho pak leskem to svítí z kmitavých pohybu nohou a krásne tkaného roucha. Ke všemu všemoudrý Zeus a Léto kaderí zlatých prihlížejí a oba se s hrdostí pohledem teší, ve sboru nesmrtelných jak milý syn jejich plesá.
Jak te ted opevat mám, když všelikou písní jsi slaven? Mám-li pet o tvých láskách a výpravách k žádoucím
ženám,
jak ses o Azantovnu šel ucházet, spanilou dívku,
s Ischyem Elatovcem, jenž bohum rovným byl jezdcem,
ci jaks mel s Leukippem zápas a s manželkou
Leukippovou,
s Triopem Forbantovcem zas jindy, v závodu tom pak, sám jsa peší, co on byl na voze, nezustals za ním? Ci mám, Nemylný strelce, spíš pet, jak ses poprvé
vydal
na zemi hledat místo, kde lidem bys veštírnu zrídil?
Nejdríve do Píerie jsi sestoupil s olympských výšin, k Enienum šels dál a do písecného pak Lektu, prošels i Peraibu kraj a brzo jsi k Iólku prišel,
na Kénaiu jsi Euboie dospel, proslulé plavbou; na pláni lélantské stanuls, však nezvábila tvé srdce, aby sis tam svuj založil chrám a stromové háje. Odtud, Nemylný strelce, pak prekrociv Eurípu proudy, na svatou zelenou horu jsi vystoupil, s té zase dolu krácels do Mykaléssa a v Teuméssos posetý trávou. Potom i v thébské sídlo jsi zavítal, v stromoví skryté; nebylo cloveka ješte, jenž v Thébe svaté by bydlel, nevedly tenkrát ješte ni žádné cesty, ni stezky úrodnou rovinou thébskou, jen les kol pokrýval všecko.
Odtud kráceje dál jsi prišel, Nemylný strelce, k Onchéstu posvátnému, kde háj má Poseidon vzácný. Koník s vozíkem krásným, jejž poprvé zapražen táhne, tam se z únavy vzchopí; tu vozataj, trebaže zdatný, seskocí na zem s vozu, jde pešky a koníci zatím, zbaveni rídící ruky, dál prázdným rachotí vozem. Jestliže v háji pak voj se zláme, vlastníci jenom o kone mají péci, vuz oprou a nechají stati, (takový zajisté rád se od prvopocátku ujal), o milost božstvo pak prosí a vuz je svým údelem
chránen.
Na své pouti pak dál ses ubíral, Nemylný strelce, ke Kéfisu ses odtamtud obrátil, krásnému toku, který od Lilaie své puvabné prameny sbírá. Prekrociv reku a prošed i vežatou Ókaleiou, Svémocný, do Haliartu jsi dále šel travinatého, pak jsi k Telfúse dospel; tam hledals bezpecné místo, abys tu svuj si založil chrám a stromové háje. Blízko u ní jsi stanul a tato k ní pronesl slova:
Telfúso, na tomto míste já chrám chci prekrásný zrídit, který by lidem veštírnou byl, a oni mi potom
46
47
budou po všechen cas sem privádet bezvadné žertvy, veškerí, co jich bydlí kde na žímém Peloponnésu, v Európe na souši dál i po výspách objatých morem; prijdou se tázat veštby a já jim úradky boží neklamne zvestovat budu, v svém chráme bohatém
vešte.
Promluviv takto Foibos, hned stanovil základy
chrámu,
rozsáhlé šírkou i délkou. To jakmile Telfúsa zhlédla, rozhorcila se v srdci a tato pronesla slova:
Svémocný Foibe, poslyš, co k úvaze tobe chci dáti, když ty zde na tom míste svuj chrám chceš prekrásný
zrídit,
který by lidem veštírnou byl, a oni bý tobe privádeli pak po všechen cas sem bezvadné žertvy, já tedy neco ti povím a ty o tom uvažuj v mysli: dupání rychlých koní zde stále ti na obtíž bude, rovnež hýkání mezku, co pijí z mých posvátných
zdroju;
spíše pak budou poutat zde pozornost mnohého z lidí s dupotem bežící kone a krásne zrobené vozy nežli snad veliký chrám a hojné poklady jeho. Ovšem tys mocnejší, pane, než já a ve všem mne predcíš, nejvetší moc je tvá; však chtel-li bys poslechnout rady, radeji zrid svuj chrám tam pod svahem Parnasu v Kríse! Nebudou krásné vozy tam rachotit, nebude tobe dupání rychlých koní tam k pevnému oltári vnikat. Tam tedy veštnému božstvu necht slavné zástupy lidí prinášejí své dary; ty sám pak s radostí v srdci od lidí z okolních sídel tam prijímej obeti krásné.
i Získala Apollóna tou recí, aby tak sama
mela slávu v tom kraji jen Telfúsa, nikoli Foibos. \ Odtud, Nemylný strelce, ses cestou ubíral dále,
¦1 do mesta Flegyu prišels, tech zpupných, bezbožných
mužu,
l o Dia nedbajících, již bydleli na této zemi
i v úvale krásném, kde poblíž se rozlilo Kériské pleso,
j Odtud s dychtivým spechem jsi vystoupil k horskému
] hrbetu, \ do Krísy potom vkrociv jsi pod snežný Parnásos prišel,
k onomu boku, jenž k západu hledí; mohutná skála shora tu visí a pod ní se rozbíhá hluboká prurva drsného vzhledu; tam teprv se rozhodl Apollón Foibos založit žádoucí chrám a tato promluvil slova:
Na tomto tedy míste já chrám chci prekrásný zrídit který by lidem veštírnou byl a oni mi potom budou po všechen cas sem privádet bezvadné žertvy, veškerí, co jich bydlí kde na žírném Peloponnésu, j v Európe na souši dál i po výspách objatých morem;
í prijdou se tázat veštby a já jim úradky boží
neklamne zvestovat budu, v svém chráme bohatém i vešte. Takto promluviv Foibos hned stanovil základy
chrámu
rozsáhlé šírkou i délkou; a kamenný práh na nich í _ potom
j položil Trofónios a bratr s ním Agamédés,
! synové Erginovi, již bohum bývali milí;
| kolem stavely dál pak nescetné zástupy lidí
z úpravných kamenu chrám, aby písnemi povždy byl
slaven.
48
49
Poblíž byl puvabný pramen, kde Apollón vládce,
syn Diuv,
lítou usmrtil san svým šípem z pevného luku, ztucnelou obludu velkou a dravou, jež premnoho zlého páchala na zemi živné i samým lidem a mnoho štíhlonohému bravu, jak po krvi žíznila stále. Od Héry zlatotrunné kdys prevzala Tyfaóna, krutou pro lidi trýzen, a živila hroznou tu stvuru. Héra ho zrodila kdysi, jsouc rozhnevána v svém srdci na chote Dia, když on drív preslavnou Athénu zplodil ze své hlavy; a tehdy zlý hnev jal velebnou Héru, ve sboru nesmrtelných pak tato pronesla slova:
Poslyšte, bohové všichni a vy též, bohyne všecky, jak me oblacný Zeus sám zacíná zlehcovat první, ackoli chotí svou si me ucinil, peclivou družkou; beze mne sám dal život Athéne jiskrných zraku, která z blažených bohu smí vysoko predciti jiné, Héfaistos však, muj syn, mnou zrozený, mezi vším
božstvem
musí mrzákem být, jenž na obe nohy je chromý. Hanbou pro mne byl v nebi a výtkou, a tak jsem ho
sama
chopila rukama svýma a v širé more ho svrhla; stríbronohá Thetis, jež Nereovou je dcerou, vzala ho v kruh svých sester a s nimi se starala o nej. Mela se necím jiným spíš zavdecit blaženým bohum! Lstivý ty opovážlivce, co jiného zamýšlíš ješte? Sám sis troufal dát život té Athéne jiskrných zraku? Já jsem ji nemohla zrodit? A prec tvou chotí jsem slula vždycky u bohu vecných, již sídlí na širém nebi. Pozor si dej, at já ted zlého cos nesvedu tobe!
Však už to nyní i já tak nastrojím, aby se muj,též narodil syn, jenž nad nesmrtelné by vynikl bohy,
1( i když zhanobit nechci tvé posvátné lužko ni svoje.
Nebudu na tvé lože ted vstupovat, ve spolecnosti nesmrtných bohu chci dlít, však docela vzdálena tebe.
t Rekla a s hnevem v srdci dál od bohu krácela potom
\- Héra vznešených zraku a modlitbu na mysli mela;
zvysoka rukou pak bijíc do zeme, volala takto:
Slyšte me nyní, zeme a širé s výsosti nebe, božští též Titánové, vy v podzemí prebývající,
:( tam, kde je Tartaros velký, z nichž lidé vzešli i bozi,
vyslyšte nyní vy všichni mou prosbu a dejte mi syna,
, Dia když budu se stranit! At nijak mu nezadá v síle,
mocnejší necht je, oc bourící Zeus je nad Krona vetší!
Zvolala takto a v pudu zas pádnou bušila pestí. Pojednou žírná zeme se pohnula; vidouc to Héra, v srdci se zaradovala, že tušila splnení prosby. Potom až do té chvíle, kdy rok se již dovršil celý, k Diovi dumyslnému ni na lužko nevstoupla nikdy Héra vznešených zraku, ni na kreslo zdobené skvostne, na nemž po jeho boku, své rozvážné smýšlejíc rady, sedávala vždy drív; jen v chrámech modliteb plných
t trvala neustála a ze svých se tešila žertev.
j Když pak se naplnoval již dnu a mesícu pocet
f v opetném obehu roku a nastaly príslušné doby,
zrodila nikterak bohum ni lidem podobnou stvuru,
hrozného Tyfaóna, tu krutou pro lidi trýzen.
Vzala ho velebná Héra a hned ho donesla k sani,
! zlé tak sverujíc zlému, a ona ho prijala k sobe.
[ Mnoho páchala škod zlá san kol lidskému rodu;
;¦ kdokoli se s ní setkal, ten mel den záhuby jistý,
50
51
dokud ji nezasáhl, svou silnou vymrštiv strelu, svémocný Apollón vládce; tu krutými bolestmi rvána klesla, strašlive chroptíc, a jen se zmítala v prachu. Ohromný kolem se rozléhal rev, kdy po lesní pude Z boku se válela na bok tak dlouho, až pustila ducha, z tlamy své chrlíc krev. Tu zajásal Apollón Foibos: Tak si tu nyní lež a práchnivej na zemi živné! Nebudeš záhubou krutou již nadále živoucím lidem, kterí požívajíce, co štedrá zeme jim plodí, budou do techto míst mi privádet bezvadné žertvy. Nyní již od tebe bolestnou smrt ani Tyfaón žádný neodvrátí, ni kletá Chimaira, nýbrž zde na prach cerná zeme^te stráví a na nebi zárící slunce. Chlubne tak prohlásil Foibos, jí temno pak zastrelo
zraky.
Héliuv posvátný žár ji v prach tam obrátil brzy; odtud to místo ted Pýthó se zve a Apollón zase príjmí Pýthický má, že práve na tomto míste prudkého Hélia žár v prach obrátil netvora zlého. Tehdy Apollón vládce to dobre v mysli své poznal, Telfúsa s krásným tokem že úskocné mluvila k nemu; ihned zamíril k ní pln hnevu a rychle tam došel, blízko pak u ní stanul a tato k ní pronesl slova: Telfúso, chtelas tím, že me oklameš, rozkošné
místo
ovládat puvabným tokem svých vod, vsak nemá být
po tvém;
má prece sláva zde zustane též, ne toliko tvoje.
Rekl a skalní útes vtom Foibos Apollón srazil dolu k ní s kamení deštem a cisté proudy jím pokryl. Potom v stromovém háji si zrídil obetní oltár
blízko, kde puvabné zrídlo se vinulo; na tom pak míste vládce, jejž Telfúským zvou, lid veškerý uctívá zbožne, i}        protože Telfúsy svaté proud tam pokoril takto.
Tenkrát Apollón Foibos již o tom premítal v mysli, odkud a jaké muže by zavedl za sluhy boží (        do Pýthu skalnatého, kde o chrám péci by meli.
Ješte v tech myšlenkách trval, když spatril na trpytném
mori
rychlý koráb; v nem cetní a statní se plavili muži, od Knósu Mínóova to Krétané, kterí tam vládci
«>        konají obeti slavné a hlásají rozkazy božské
Foiba se zlatým mecem a vše, co zjeví on lidem,
^        vešte z vavrínu svého, jenž pod svahy Parnasu roste. Za obchodem a ziskem ti mužové na lodi cerné do Pylu písecného se vezli a k pylskému lidu. S nimi jak na té ceste se Foibos Apollón setkal, podobu delfína v mori vzav na sebe, do lodi rychlé
v       vskocil a tak tam ležel jak velká obluda hrozná; jak si však nekterý z plavcu jen usmyslil blíže ho
zhlédnout,
otrásal lodí na stranách všech, až praskaly trámy. Zticha pak tedy v lodi jen sedeli, trnouce bázní; nikdo se neodvažoval kdes na lodi s cernavou pridou uvolnit pevná lana a nikdo stahovat plachtu, nýbrž jak upevnili hned pred plavbou remení všecka, porád pluli tak dál, co prudký odzadu Notos pohánel rychlou lod. Tak míjeli Maleiu nejdrív, podle lakónských brehu pak dopluli k Tainaru mestu,
i        které je venceno morem, a ke kraji Hélia prišli, blažícího rod lidí, kde stále hunaté ovce
'        Hélia vládce se pasou a mají radostný pobyt.
52
53
Tam oni zadržet chteli svou lod a vystoupit na souš, ¦ divný si prohlédnout zjev a uvidet ocima svýma, zustane-li ta stvura dál na spodku vyduté lodi ci zda se vrhne zpet zas do morské rybnaté tune. Avšak úpravná lod se nedala kormidlem rídit, zajíždela hned dále kol žírneho Peloponnésu, zatím co dechem vánku ji svémocný Apollón vládce lehce pohánel vpred. Tak další dráhu si razíc, k Aréne priplouvala a k rozkošné Argyfei, mimo Thryon a alfejský brod i výstavné Aipy k Pylu až písecnému a k sídlum pylského lidu. Plula pak podél Krun a Chalkidy, minula dále Dýmu a Élidu skvelou, kde panují EpejŠtí muži. Fery když míjela lod, již Diuv provázel vítr, Ithaké s pohorím strmým se ukázala jim z oblak, Dúlichion i Samé a Zakynthos porostlý lesem. Když pak lod obeplula již celý breh Peloponnésu, smerem ke Kríse brzy jim kynul rozlehlý záliv, žírný Pelopuv ostrov svým vodstvem oddelující. Cerstvý a silný Zefyr tu zadul z Diovy vule, fucící z jasných nebes, a prudký, aby co nejdrív prejela letící lod svou dráhu po morských vodách. Tak oni napotom tam, kde vychází zora a slunce, pluli a vudcem byl jim syn Diuv Apollón vládce; do Krísy patrné z dálky pak dospeli, bohaté révou, do prístavu, kde v písku se morský zarazil koráb. Svémocný Apollón vládce tu rázem vyskocil z lodi, hvezde ve svetle denním jsa podoben; nescetné jiskry sršely od neho kolem a záre stoupala k nebi. Do své svatyne vstoupil, jda radou trojnozí vzácných, tam pak roznítil plamen, své strely zjevuje lidem.
Po vší Kríse tu záre se rozlévala, až pokrik j zdvihly manželky mužu a dcery s krásnými pásy,
(; užaslé Foibovým leskem, jenž strachem naplnil
všecky.
Odtud zas na lod skocil, tak rychle, jak myšlenka letí, ( podobu jarého muže vzav na sebe, v rozkvetu mládí,
silného, jemuž vlasy až k širokým splývaly plecím.
Ihned oslovil plavce a pravil perutná slova:
Kdožpak, cizinci, jste? A odkud po vodních drahách
plujete? Za obchodem ci bez cíle po širém mori I jen se touláte tak, jako lupici na lodích bloudí,
život dávají všanc a zkázu cizincum nosí?
Procpak zkormoucene tak sedíte? Proc ani na zem s nechcete vystoupit z lodi a uložit náradí lodní?
' Takový obycej prec je u lidí starostí plných,
i kdykoli s cernou lodí se z more priblíží k zemi,
: zemdleni námahou cesty, a touha po chutném jídle
(   ¦ v takové oddechu chvíli se hned jim v útrobách hlásí.
Promluviv tato slova jim v prsou odvahu vzbudil.
Nácelník mužu krétskych pak jemu zas v odpoved
pravil:
! fcizince — smrtelníkum ty nijak sic podoben nejsi
vzezrením ani vzrustem, než bohum spíše se rovnáš — budiž vítán a zdráv a bozi ti doprejte zdaru! To však po pravde, prosím, mi povez, abych to vedel: který to kraj zde a zeme? A jací lidé tu žijí? Jinam zamýšlejíce jsme po morí hlubokém pluli, do Pylu chteli jsme z Kréty, kde náš je domov a puvod;
/ nyní proti své vuli jsme jinou dojeli cestou,
i jinou drahou až sem, ac toužíme vrátit se domu.
j Jiste to nekterý z bohu ted sem nás nechtící vedl.
54
55
Odpovídaje jim, tak promluvil Apollón Foibos: Cizinci, kterí jste dríve kol Knósu plného stromu prebývali, vy nyní se nevrátíte již nazpet do mesta puvabného a do svého domova každý k milé manželce své, ted budete na péci míti zde muj bohatý chrám, jenž u mnohých lidí je v úcte. Jsemtjá, vezte, synDiuv, jenž Apollónem jsem nazván, vás pak, ne s úmyslem zlým, jsem pres velké hlubiny
morské
privedl práve až sem: zde budete na péci míti skvelý muj chrám, jenž u lidí všech bude ve velké
úcte,
úradky bohu budete znát a po jejich vuli po všecky života dni zde naporád budete cteni. Nuže jak reknu vám já, tak rychle mne poslušní budte. Remeny rozvázat spešte a plachty predevším spustte, potom si vytáhnete hned na souš rychlý svuj koráb, zboží si vyberte všecko a náradí soumerné lodi, poblíž na brehu morském pak postavte obetní oltár; zapalte ohen a v obet tam jecné sypejte zrní, obstupte oltár kolem a zbožnou se modlete myslí! Že pak v té první chvíli jsem na vodách mlžného more, delfína podobu maje, vám vpadl na rychlý koráb, jakožto Delfínského me vzývejte, sám pak ten oltá