ZTRACENÁ LÉTA

Příběh hokejového zločinu







VLADIMÍR ŠKUTINA
&
ROBERT BAKALÁŘ


































Vladimír Škutina, Robert Bakalář 1990
ISBN  80-85211-00-9


ÚVODEM
V emigraci žilo nebo žije 1,5 milionů Čechů a Slováků. Mezi nimi celá řada vynikajících československých hokejistů, bývalých i současných. Počínaje Josefem Malečkem a potom klubem, který vznikl po roce 1948, kdy celé jedno švýcarské mužstvo bylo složeno z československých emigrantů. Potom to pokračovalo. Ta jména nemusím říkat. V době, kdy jsme chtěli lidem připomenout, co všechno naši sportovci dokázali, jakým způsobem přitom byli pronásledováni a jak to všechno mohlo být jinak, dostal se nám v Curychu do ruky dopis, vlastně rukopis nápadu na knížku o zlatém, stříbrném a špatném čase československého hokeje, kterému autor, jenž nám výstřižky a výňatky poslal, dal název „Na západ je cesta dlouhá“. Když jsme se seznámili s materiály, z nichž v té době byl samozřejmě nejzávažnější materiál Roberta Bakaláře o tragédii československých hokejistů po roce 1950, o tragédii Vladimíra Kobranova, Václava Roziňáka, především ing. Bóži Modrého, Stanislava Konopáska, Gusty Bubníka a dalších, rozhodli jsme se, že se o tom musí naši lidé dozvědět. Musí se o tom dočíst, musí se dozvědět, jak to vlastně s tím naším hokejem bylo. Jak to začalo, jak to postupovalo, jak to bylo v roce 1947, kdy jsme se stali poprvé mistry světa, jak potom v roce 1949. Jak následovaly všechny ty tragédie. To „nahoru dolů, nahoru dolů“. Tak vlastně vznikla ona knížka. Vyšla v době, kdy se připravovala olympiáda v Moskvě. A my i touto knížkou jsme chtěli dokázat, že tam olympijské hry nepatří. Že nikdy nepatří do země, která pronásleduje lidská práva člověka a sportovce. Vždyť vlastně všichni sovětští hokejisté byli profesionálové a troufali si hrát na mistrovství světa, olympijských hrách pro amatéry. Vždyť všechno, co sovětský hokej umí nebo z počátku uměl, vlastně přišlo z Československa. To byly ty začátky, kdy tam naše LTC mužstva přijela a musela prohrávat. Vždyť satelit si nemůže dovolit, aby porazil takovou supervelmoc a navíc diktaturu.
Tohle všechno nás vedlo k tomu, že jsme materiál, který jsme dostali z Československa, bez svolení autorů vydali a předali do rukou našich čtenářů. Čtenářů v emigraci bylo dost. Lidi byli zvědaví a hlavně souzněli s námi. Mysleli si stejné věci, jako jsme si mysleli my a byli na naše chlapce, kteří žili v emigraci a hráli za západní, kanadská, americká, švýcarská a západoněmecká mužstva, velice pyšní. Vždycky jsme hledali v novinách, kde jaký náš, československý, hokejista něco dokázal. A nebyli to jen hokejisté. Byli to naši vynikající krasobruslaři, počínaje Ájou Vrzáňovou, kteří zůstali v emigraci a později působili v různých ledních revuích, nejvíce v Holiday on Ice. My jsme byli velice pyšní, když tam bylo jméno, které znělo česky a byli jsme rádi, že pocházíme z této země, která takové sportovce dala celému sportovnímu světu.
Takže když dnes vychází reprint této zvláštní a podivuhodné knížky, podivuhodné proto, že vznikla za velice pitoreskních okolností, kdy byla vlastně propašována za hranice, já osobně jako jeden z těch, kteří se na tom podíleli, se cítím velice poctěn. Vychází snad i proto, aby lidé v Československu v roce 1990 věděli, jak my jsme tenkrát, před těmi deseti, patnácti, dvaceti a čtyřicetidvěma lety už cítili s touto zemí a těšili se, až se duha svobody rozklene i nad Československem.
Tak aby nám ten hokej šlapal „do toho, do toho“ a aby nám to vycházelo i na sportovním hřišti, na sportovním stadiónu, jako nám to, doufejme, bude vycházet ve státě a politice.

					VLADIMÍR ŠKUTINA










DOPIS Z PRAHY
Píšete nám, že se na Západě nemůžete domáknout pravdy, jak to bylo v tom padesátém, když Čechoslováky, tehdejší mistry světa v ledním hokeji, kteří měli obhajovat titul v Londýně, nikam nepustili a navíc celé mužstvo zavřeli, jen aby skutečně měli důvod nepustit je na Západ.
Je fakt, že z komunistického kriminálu se hned tak nevyleze, a když už, tak rozhodně ne rovnou na Západ. Ale zůstává také skutečností, že řídké výjimky jsou, a byly i tenkrát, ale protože všechno kolem nich je zamlženo hypotézami, zůstaňme u toho, že potvrzují pravidlo.
K logice vaší otázky patří samozřejmě i skutečnost, že když jste později mluvili s těmito hokejovými „kriminálníky“, jimž se po několika desítkách let podařilo opravdu zdrhnout na Západ, neřekli vám nic. Ti, co zůstali tady, na otázku „jak to tenkrát skutečně bylo?“ řvou smíchy a mají přitom slzy v očích.
Shrňme tedy: Písemné doklady nejsou a účastníci tehdejší „kriminální“ aféry mlčí jako hrob. Nenapadlo vás v Curychu, že k tomu musí být u vás i u nás pádné důvody o téhle věci nemluvit ani po třiceti letech? Říkáme vám to tolerantně, bez jakéhokoli postranního záměru kohokoli poškodit či dotknout se ho, protože ublížit je vždycky snadné; a v tomto případě by to nebylo ani funkční, protože všichni si vytrpěli svoje a právo mlčet jim musí každý přiznat.
Jen nás znervózňuje, že svým přímočarým dotazem, abyste „mohli konečně informovat“, jste si zapomněli asi ve své roztržitosti přiznat, že pravda je drahá.
Není to jiné ani u nás. Jen s tím rozdílem, že my tady se musíme bát a bojíme se, kdežto vy byste se bát nemuseli, a máte přitom strach zrovna jako my. To asi proto, že „zachvátí-li tě, zahyneš!“
Milánkové, nic ve zlém. Vy si v exilu šuškáte to nejhorší o exilu a přitom buď nevíte, anebo si to neuvědomujete, že desinformační středisko Čs. ministerstva vnitra to ví, posílá mezi vás své lidi, aby vypouštěli balónek po balónku, a když pak prasknou, mohou se zavázat do pytle, a inventarizovat jako zisk pod titulem: Lži.
Leč – záměru bylo dosaženo, vy jste zase trochu víc otupěli, ani se mezi sebou už nestýkáte tolik a tak často jako dřív, propadli jste panice, které jsme říkali od konce první republiky šeptaná propaganda.
My si tady taky šuškáme, jenže šuškat si mezi sebou o sobě, to by byl trochu paradox.
Tady se šušká, že tenkrát v padesátém šlo o větší zádrhel než obvykle. Přišel-li rozkaz k zatčení od tehdejšího komunistického ministra Václava Kopeckého, tady v Praze se to vykládá tak, že v celé té hře měl prsty Tarasov, tehdejší člen sovětské státní hokejové komise; aby se proslavil, musil si šplhnout; při tom šplhání měl jenom dvě možnosti. První byla předem zavrženíhodná. Musil by si hrát na lišku, ale to podmiňovalo přiznat, že hrozny nejsou kyselé, ale příliš vysoko. Jaképak přiznávání, když tady se měly zabít dvě mouchy jednou ránou a kromě toho musily vyjít dlouhodobé kalkulace. Opravdový bolševik řeší takovou situaci vždycky revolučně a přimixuje k tomu třídní hledisko; a když i to chybí, tak se najde nějaký ten prohřešek; pak už jen stačí, aby se po jediném slově rozžhavila horká linka z Kremlu na Pražský Hrad, a vazal udělá ještě víc, než mu bylo poručeno anebo o co byl „bratrsky“ požádán.
Neexistuje lstivější politika než sovětská, protože je založena na nekonečné trpělivosti, zatímco na Západě se všeobecně soudí, že z obchodních důvodů není možné si takovou trpělivost dovolit. Měli jste více možností sledovat vývoj účasti či neúčasti na Olympiádě v Moskvě v letošním roce, než my tady, i když v souhrnu jsme se to dověděli právě tak, jenže nám k tomu navíc vytrubovaly fanfáry. V našich očích to Západ prohrál mravně, ale co víc, s takovým vývojem se v Moskvě i tady počítalo. Proč? Protože, jak už bylo řečeno, sovětská politika má čas, plno času, a tak nakonec každé rozhodnutí připadne v její prospěch. Sověti jsou v tomto smyslu jedněmi z nejdokonalejších modelářů, sochařů, ano, i plánovačů a plánovatelů, protože vědí, že když si počkají, všechno jim vyjde, jak si to narýsovali. Uvědomují si totiž, že účel světí prostředky, a tomuto zákonu podrobují neúprosně všechno a každého.
Přehlédneme-li (třeba zatím jen ve sportu) sovětské úspěchy, nemůžeme vidět odděleně od tohoto cílevědomého plánu, uskutečňovaného s tvrdošíjnou nelidskostí ani československou hokejovou aféru z roku 1950. Uvědomte si: Před rokem 1950 trénovali českoslovenští hokejisté sovětský mančaft dobrovolně. Kde jsou všechny ty bohapusté, ty „bratrské“ mítinky s dámami i bez nich, s alkoholem a jen zřídkakdy bez alkoholu, v klubovnách sovětských hokejových hřišť a malých „zimních paláců?“ Můžeme vyčítat však hokejistům to, co jsme ochotni přiznat politikům, kteří měli právo se mýlit? Četli jste Kravčenka? Tady koluje. U vás se dostane normálně. Ale… vy jste ho asi nečetli, protože u vás se skutečně dostane, aniž je na to kriminál. Ti z vás, kdo ho četli, vědí, že vydírání patří do každého sovětského scénáře.
Tady se šušká, že o osudu čs. hokeje bylo prakticky rozhodnuto už v roce 1949, kdy se Čechoslováci stali mistry světa, zatímco Sověty vyslaly jako pozorovatele členy státní hokejové sekce – s Tarasovem. S týmž Tarasovem, který po roce 1950, tedy po onom nelidském
skandálu v Praze jezdil do Prahy a sháněl další trenéry, kteří by trénovali „bratrské“ sovětské mužstvo. Samozřejmě, že je sehnal. A aby mu věřili, semtam v Praze utrousil, že rok 1950 znamená pro Československo konec nadějí. Nedomnívejte se, že zůstal jen u tohoto tvrzení. Když později postupně naše hokejisty, zavřené v roce 1950, začali z kriminálů pouštět, vtíral se „opravdový“ přítel do jejich rodin, které navštěvoval, a měl ještě tolik troufalosti, že z nich tahal rozumy. Některé manželky hokejistů na to dodnes vzpomínají se slzou v oku…
Jenže: Jaká byla skutečnost? Co všechno se událo mezi rokem 1949 a 1954, kdy sovětské hokejové mužstvo přijelo poprvé na mistrovství světa v ledním hokeji do Stockholmu – a zvítězilo? Stála za tím ona sovětská matematická přesnost, anebo to bylo jen dílo náhody, jak jsou ještě dnes mnozí ochotni věřit?
Ale kdopak už dnes myslí na náhodu?
Ale prosím: Jsou lidé, dokonce i v Československu, kteří si vsadí a vyhrají.
Počet pravděpodobnosti máte – jenže v obráceném slova smyslu; bude totiž asi málo lidí na Západě, kteří uvěří této tezi, vycházející ze šeptandy v Československu, kde je Tarasov nenáviděn, zatímco na Západě je vážen a ctěn; a tak ještě případnému západnímu čtenáři, který nevěří v danou skutečnost, ale na to, co si přeje, dodejme pro útěchu: Může se samozřejmě šuškat cokoli a nemusí to být pravda.
PROLOG
Předchůdcem dnešního ledního či kanadského hokeje byl u nás tzv. bandy hokej, zvaný též hokej s míčkem, pocházející ze skandinávských zemí, kde se tento druh sportu pěstuje dodnes. První zaznamenaný zápas v bandy hokeji se hrál na našem území již počátkem století, 6. ledna 1901 a prvními aktéry byla mužstva pražské Slavie a Bruslařského závodního klubu. Samozřejmě, že hráči se rekrutovali z ostatních sportovních odvětví, byli to lehcí atleti, fotbalisté a cyklisté. Během několika let se však konkurence rychle rozrostla, vzrostl i počet zápasů, pořádala se utkání mezinárodní a mistrovská. Již tehdy se ve sporých novinových zprávách objevují jména později tak známá jako Lawn Tennis Cercle (LTC), SK Smíchov, 1. ČLTK a samozřejmě SK Slavia a AC Sparta.
Na rozdíl od většiny ostatních druhů sportu, které nám přivezli cizinci, nebo naši lidé, kteří poznali tu či onu hru v cizině, odjeli čeští hokejisté na učenou v kanadském hokeji sami. Začátkem roku 1909 vyslal Český svaz bandy hokeje mužstvo na turnaj v kanadském hokeji do Chamonix. Výsledky zápasů s již ostřílenými mužstvy z Francie, Belgie, Švýcarska a Anglie znamenaly sice též i první porážky, ale nadšení oněch prvních českých „Kanaďanů“ se přeneslo na ostatní sportovce – jak to zimní počasí jen trošku dovolilo, proháněli se kluci, studenti a i dospělí po každém pražském plácku za oním malým černým nesmyslem – nejdříve zvaným puck, potom kotouč a nakonec opět, již česky puk. Stojí jistě za vzpomínku uvést zde jména oněch prvních sedmi pionýrů, kteří se stali průkopníky hokeje u nás. Byli to: Josef Gruss (pozdější předseda Čsl. Olympijského výboru), Fleischmann, Hammer, Jarkovský, Malý, Palouš a Vindyš.
„Kanada“ se ujala velmi rychle, a tak již po dvou letech, v únoru 1911, odjelo české mužstvo poprvé na mistrovství Evropy, které se konalo v Berlíně. Kromě našeho týmu se zúčastnila mužstva Belgie, Švýcarska a pořádající země, Německa. Skeptici předpovídali našim hokejistům bohatou brankovou nadílku a ani na svou dobu senzační výsledek, který dosáhli čeští hráči těsně před začátkem šampionátu – těsná porážka proti mužstvu Kanaďanů působících v Evropě a hrajících pod hlavičkou Oxford Canadiens v poměru 0:4 – nezměnila nic na mínění veřejnosti. O to větší však radost a překvapení, když po vítězném utkání našich se Švýcarskem (13:0) následovalo tentýž večer 4:1 nad mužstvem Německa a triumf byl dovršen dalším úspěchem v poměru 3:0 nad Belgií. Čeští hokejisté, před dvěma lety pouze snaživí žáčci, porazili přesvědčivě tehdejší evropskou elitu a vybojovali první titul mistrů Evropy. A již tehdy byli úspěšní sportovci patřičně slaveni a vítáni – na pražském nádraží císaře Františka Josefa očekávala berlínské vítěze hudba a velký dav pánů, paní a dívek provolávající slávu mistrům…
V příštím roce 1912 se konal evropský šampionát poprvé na pražské půdě, po tom, co naši využili svého práva posledního vítěze. Výsledek na hřišti mluvil sice v náš prospěch – po vítězství 5:0 nad Rakouskem a plichtě 2:2 s mužstvem Německa jsme sice měli lepší brankový poměr než tým z Říše, ale nakonec v důsledku různých protestů a nesrovnalostí bylo mistrovství Evropy anulováno. Rok nato, v Mnichově, rozhodl o mistrovském titulu opět jenom rozdíl branek – po nerozhodném výsledku s naším mužstvem se poprvé a naposledy stali mistry Evropy Belgičané. V dalším roce se konalo mistrovství Evropy znovu na německém území, kde byly možnosti hrát nezávisle na počasí – tentokrát v Eispalastu na Lutherstrasse v Berlíně. Český tým byl již značně omlazen, poprvé se zde na mezinárodní scéně objevil i legendární hráč pozdější fotbalové „železné Sparty“ Karel Pešek-Káďa a hned úspěšně: Po hladké výhře nad Belgií 9:1 a perně vybojovaném vítězství nad reprezentačním mužstvem Německa (2:0) vystoupili naši hráči již podruhé na nejvyšší stupínek.
První světová válka přerušila na delší dobu veškeré sportovní kontakty, takže další mezinárodní soutěž se konala až v roce 1920 v Antverpách při příležitosti zimní části Olympijských her. Poprvé se zúčastnily i zámořské celky, mužstva Kanady a USA. Hrací systém vedl k tomu, že některá mužstva sehrála pouze dvě, jiná až pět utkání, pro naše reprezentanty se však naskytla příležitost si změřit síly s Kanadou (0:15), tak i s týmem Ameriky (0:16). Posledním soupeřem Československa bylo Švédsko a jediná branka tohoto zápasu, kterou vstřelili naši již ve třetí minutě utkání, rozhodla o neoficiálním titulu nejlepšího mužstva evropského kontinentu. Tuto prohru nám Švédové vrátili obratem ve Stockholmu. Deset měsíců nato u příležitosti šestého ročníku evropského šampionátu jsme byli poraženi 4:6. O rok později, ve švýcarském Sv. Mořici jsme však po výhrách 8:1 nad Švýcarskem a 3:2 nad Švédskem opět přebrali žezlo nejlepšího mužstva Evropy. Další léta již byla méně úrodná – roku 1923 v Antverpách jsme obsadili pouze třetí místo za Švédskem a Francií a v roce 1924 po těžkých porážkách na Zimní Olympiádě v Chamonix (s Kanadou 0:30, se Švédskem 3:9 a na závěr se Švýcarskem jediná výhra 11:2) jsme se do Milána, kde se konalo mistrovství Evropy, raději ani nepřihlásili.
Uspořádání jubilejního desátého evropského šampionátu v roce 1925 bylo svěřeno Čsl. hokejovému svazu a narazilo, díky nepřízni počasí, na nebývalé potíže: v Praze nebyl led, uspořadatelé neměli štěstí ani v Táboře, kde na rybníce Jordán počala obleva a vydařil se teprve závěr. Potom, co se všechna zúčastněná mužstva přesunula do Starého Smokovce ve Vysokých Tatrách, se počasí konečně umoudřilo a několik málo set šťastlivců se stalo svědky vítězného tažení našeho nového národního mužstva Po výhrách 6:0 nad Belgií a 2:0 nad Rakouskem rozhodla branka vstřelená Karlem Koželuhem, profesionálním mistrem světa v tenisu proti Švýcarům. Titul evropského mistra putoval již počtvrté do Československa. V našem týmu zůstali již jenom tři mohykáni, kteří pamatovali slavný berlínský začátek (Vindyš, Jirkovský a Boban Šroubek), dva přední hráči však hráli též naposledy za národní mužstvo. Dle rozhodnutí Mezinárodní hokejové ligy, které padlo těsně po ukončení soutěže, nesměli napříště reprezentovat hráči, kteří provozovali jako profesionálové jiné sportovní odvětví. Mimo Karla Koželuha spadl pod tento paragraf i fotbalista Káďa.
Toto oslabení se projevilo i v příštích letech, následující ročníky evropských šampionátů přinesly pro nás střídavé výsledky, nikdy však pronikavý úspěch, který by navazoval na předcházející umístění. V Davosu roku 1926 obsadili Čechoslováci po opakovaném finále s mužstvy Rakouska a Švýcarska druhé místo, ve Vídni v roce 1927 jsme po porážkách od Rakušanů, Němců a Belgičanů skončili dokonce až pátí. Rok nato, na Zimní Olympiádě ve Svatém Mořici jsme se po jediné porážce od Švédů dokonce ani neprobojovali do finálové skupiny. Štěstí přinesla našim hokejistům až maďarská metropole Budapešť v roce 1929, kdy Československo po výhrách nad Německem 3:1, Polskem 2:1 a mužstvem Itálie 1:0 získalo bez ztráty bodu již popáté mistrovský titul. Následující rok 1930 se hrál na pokračování ve třech zemích, nejprve v Chamonix, potom v Davosu a závěrečná utkání pod střechou v Berlíně. Naši podlehli již v prvním vylučovacím zápase mužstvu Švýcarska a rozloučili se tak definitivně se soutěží, kterou vyhrála Kanada (potřetí mistrem světa), zatímco německý tým získal v rozhodujícím utkání se Švýcarskem poprvé evropský šampionát.
V letech 1931 a 1932 jsme se jak v polské Krynici při mistrovství světa, tak i v Berlíně při Evropském šampionátu museli vždy spokojit s pátým místem, což však. nevadilo, aby se při příležitosti prvního mistrovství světa, které bylo uspořádáno na pražském Zimním stadiónu, nesešel rekordní počet 18 účastníků. Po výhrách nad Rakouskem 2:1, Itálií 3:1 a Rumunskem 2:0 následovaly dva těsné „fotbalové“ výsledky v semifinálové skupině (Polsko a Švýcarsko jsme porazili shodně 1:0) a porážka proti mužstvu USA poměrem 0:6. Byli jsme ve finále. Tam jsme prohráli s Kanadou čestně 0:4 a Malečkovy dvě branky v posledním utkání s Rakušany postačily k šestému evropskému prvenství (2:0). Mistrem světa se stalo americké mužstvo, které v rozhodujícím zápase překvapivě, ale zcela zaslouženě porazilo Kanadu 2:1. Československo reprezentoval v Praze zase již značně omlazený kádr: Peka, Vorel, Pušbauer, Dorazil, Peters, Tožička, Maleček, Hromádka, Cetkovský, Mattern, Kučera, Michálek a Švihovec.
Rok 1934 nám přinesl opět pouze páté místo (mistrem světa se stala Kanada, mistrem Evropy Německo po výhře nad Švýcarskem 2:1) a Čechoslováci se již připravovali na Davos, místo bojů o evropský a světový šampionát v roce 1935. Přesto, že se československý tým musel spokojit s nevděčným čtvrtým místem za Kanadou, Švýcarskem a Anglií, zůstal tento ročník nadlouho v paměti všech hokejových fanoušků: v utkání s Kanadou vedli naši hokejisté celých 58 minut jednobrankovým rozdílem, až dramatický závěr zápasu rozhodl o tom, že nepřemožitelní zámořští hráči odešli z ledu přece jen jako vítězové. Po dvou brankách vstřelených v poslední minutě zápasu porazila Kanada ČSR 2:1. V příštím, olympijském roce, prohráli naši representanti obě utkání se zámořskými soupeři – s Kanadou 0:7 a s USA 0:2. Až náš poslední zápas s mužstvem Anglie, za kterou nastoupili většinou hráči narození v Kanadě, rozhodl nejen o evropském, ale i o světovém titulu: po vítězství nad námi 5:0 se Anglie stala poprvé a zatím naposledy olympijským vítězem, mistrem světa a Evropy.
Londýn v roce 1937 nám přinesl opět jenom páté místo (prohráli jsme pouze s Kanadou 0:3 a s Německem 1:2) a rok nato v Praze jsme skončili za Kanadou a mistrem Evropy Anglií jako třetí, malou náplastí bylo přitom vítězství nad mužstvem Německa v poměru 3:0, oslavované národem podobně jako o nějakých třicet let později každý úspěch v zápasech proti SSSR …
Poslední předválečný šampionát se konal ve Švýcarsku, v Cu-rychu a Basileji. Již tradičně získala světové prvenství znovu Kanada, boj o evropský šampionát se však protáhl na delší dobu. Po trojnásobném prodloužení hrálo Švýcarsko s Československem nerozhodně (0:0) a rozhodnutí přinesl až opakovaný zápas, hraný měsíc po skončení soutěže opět v Basileji: Švýcaři zvítězili 2:0 a získali poslední mírový titul. O deset dnů později přišel již 15. březen 1939 a s ním konec sportovních styků. Na další soutěže nejlepších hokejových mužstev si příznivci hokeje museli počkat celých osm let, přechodně dostaly přednost jiné zbraně.
Zlatá léta československého hokeje
Přešla již skoro dvě léta od skončení nejhrůznější války v lidských dějinách, sportovní činnost se rozběhla opět na plné obrátky, ale k uspořádání hokejového mistrovství světa a Evropy se neměl nikdo. Obě válkou ušetřené a bohaté země s velkou hokejovou tradicí, Švédsko a Švýcarsko – nejevily pražádný zájem a snahu, Německo bylo vyřazeno ze sportovních dění na příkaz politických velmocí, ve Francii a Anglii zájem o lední hokej značně opadl. Tu se našlo u nás pár nadšených jedinců a jejich iniciativa přinesla své ovoce. Přes všechny těžkosti jak hospodářské tak i organizační bylo rozhodnutí Československého hokejového svazu korunováno úspěchem – Mezinárodní federace LIGH pověřila Prahu uspořádáním prvního poválečného mistrovství v roce 1947. Naše přípravy začaly dlouho před tímto konečným rozhodnutím. Mužstvo, které mělo nastoupit cestu slávy, se formovalo již od zimy 1945/46 a svými výsledky v utkáních proti evropským soupeřům i různým kanadským a americkým armádním výběrům živilo mezi fanoušky a veřejností onu jiskérku naděje, že se jednou konečně dokážeme probojovat k metám nejvyšším.
TI, KTERÝM VĚŘÍME
»Ruch«, Praha 1947
Naším současným nejlepším levým křídlem je Stanislav KONO-PÁSEK. Světové mistrovství jej zastihlo ve vojenském stejnokroji. Konopáskovi je 23 roků. Je odchovancem „líhně Zábrodského“ a také se svým rostencem a současně i starším synem svého prvního učitele je bezvadně sehrán. Hokej hraje od svého devátého roku; první mezistátní zápas hrál loni se Švýcary a Švédy. Je vynikající bruslař, technik i střelec. A hraje rád a dobře kopanou.
Nejzkušenějším representantem Československa je Ladislav TROJÁK z pražského LTC. Ač je již 32 roků stár, patří k nejdokonalejším bruslařům. Jeho bojovnost a vytrvalost je příslovečná. Hokej hraje od 14 let. Začínal v Košicích, když se hrálo ještě bandy na ledě. V r. 1934 objevili ho činovníci LTC při turnaji ve Vysokých Tatrách. ČSR representoval poprvé na Olympijských hrách v Ga-Pa v r. 1936 a od té doby je stálým členem národního mužstva.
Ztraceným a znovu nalezeným synem je Jaroslav DROBNÝ. O vánocích odletěl do Indie, odkud se měl vrátit snad až na jaře. Pro zranění se musel předčasně vrátit. V hokeji se s ním letos rozhodně nepočítalo, ale „… stará láska nerezaví“ a tak Drobný ihned po příjezdu oblékl hokejový dres a začal s tréninkem. Není to sice hráč jak jsme ho znali dříve, ale jeho forma pro zařazení do národního mužstva je dostačující. Ještě vloni se o něm tvrdilo, že je naším nejlepším hokejistou. Potvrdí to na letošním mistrovství světa? Je stár 26 roků, hraje hokej od šestnácti, před 10 roky hrál poprvé mezistátně s Maďarskem, podruhé na světovém mistrovství v roce 1939 v Curychu.
Vladimír ZÁBRODSKÝ, třiadvacetiletý četař aspirant, je oporou první útočné řady čs. mužstva. Je odchovancem LTC, to znamená svého otce, neboť Zábrodský st. je uznávanou autoritou ve výchově hokejového potěru. Vláďa (nebo také Vova) začínal s hokejkou v 10 letech, hrál za žákovské i dorostenecké družstvo klubu a nejraději s Konopáskem. Přátelé hokeje v něm vidí nástupce Malečka, ale to vše ukáže budoucnost. Je technicky i střelecky vynikající a se svými spoluhráči je dokonale sehrán.
Václav ROZIŇÁK hraje za ligový Stadión Podolí. Je odchovancem klubu, hraje tam od mládí. Dnes je Roziňákovi 24 roků a má před sebou pěknou dráhu jak v ledním, tak i v pozemním hokeji, kde patří k našim nejlepším hráčům. Je typem skromného sportovce, o němž se již několikátou sezónu mluví, že přestoupí do „čelnějšího“ klubu. Bojovník, technicky velmi nadaný. A hraje se mu dobře s každým, říká.
Karel STIBOR, třiadvacetiletý vojín čs. armády je miláčkem bariér v Praze, v Curychu i ve Stockholmu. Jeho přirozená živelnost a bojovnost vynesly mu ve Švédsku přezdívku – čertík. Stibor je střelec a umí uvolnit spoluhráče, stejně jako umí postavit a ukázat. Odchovanec LTC, kde hrál v žákovském družstvu. Za národní mužstvo debutoval ve Švédsku. Hraje rád a celým srdcem, ale s kým nejraději, prý neprozradí. Je dobrým fotbalistou.
Josef KUS, dvacet šest roků stár, úředník, hrál do roku 1937 v HOVS Praha, odtud přestoupil do AC Sparty, za kterou hrál jednu sezónu. Od roku 1939 je členem našeho mistrovského družstva LTC Praha, kde hraje většinou pravé křídlo. Representačně si zahrál už i v roce 1939 na akademickém mistrovství světa v Norsku, kde naši získali titul mistra světa v hokeji. A protože je sportovcem každým coulem, vzal si za manželku vynikající rychlobruslařku.
Vladimír BOUZEK, jediný zástupce moravského hokeje, je hráčem Horácké Slavie Třebíč. Hokejovou hůl vzal poprvé do ruky v 15 letech, dnes je mu 27 roků. Je i vynikajícím fotbalistou, hraje za ligovou Slezskou Ostravu. V obou sportech hraje středního útočníka. V hokeji si vydobyl mezinárodní čapku až letos v utkání se Švýcary v Curychu. Také našim akademikům pomohl k vítězství. Je spolehlivým a obětavým bojovníkem vynikajícího přehledu a smyslu pro spolupráci a umí včas střílet.
JUDr. Miroslav SLÁMA patří mezi nejoblíbenější hráče čs. týmu. Začínal v DSK Třebíč jako patnáctiletý a po maturitě se rozjel do Prahy, kde vstoupil do klubu vysokoškoláků. V r. 1940, po likvidaci VS okupanty, vstoupil do 1. ČLTK Praha. Na mistrovství světa startuje poprvé. Obránce hraje teprve v této sezóně, jinak hrál útočníka. Je klidný, pohotový a taktický hráč, jehož největší předností je ukázněné a slušné vystupování.
Obránce Josef TROUSÍLEK, je odchovancem žižkovského LTC. Závodně hraje již 13 roků, dnes je stár 29 let. Na mistrovství světa startuje potřetí. Poprvé byl stavěn jako náhradník v r. 1938 v Praze, ale nezahrál si. O rok později hrál s úspěchem v Curychu. Zkušenosti sbíral v letenských klubech Slavii a Spartě, až v roce 1939 uvízl v LTC Praha. Je naším nejtvrdším obráncem jak v obraně, tak i ve střelbě.
Nejstarším representantem ČSR je ing. František PÁCALT, mnohonásobný internacionál. Je mu 34 roků a na svůj první mezistátní zápas se již ani nepamatuje. Hraje na mistrovství světa již počtvrté. S hokejem začínal v 19 letech v 1. ČLTK Praha. Hrál i za LTC, ale nakonec se vrátil do svého mateřského klubu. Je všestranným sportovcem, hraje znamenitě odbíjenou a kopanou a vyniká v lehké atletice. Nejlépe se mu hraje v obraně s dr. Slámou. Je zkušeným taktikem, který dovede v pravý čas zaútočit.
Oldřich ZÁBRODSKÝ, jedenadvacetiletý obránce, hraje na mis-
trovství světa poprvé. Na kluziště vstoupil v roce, kdy zahájil školní docházku a hrál v žákovském družstvu spolu se Stiborem, Pokorným, Müllerem aj. Obvykle, protože byl menší postavy, byl stavěn do obrany vedle dlouhého Faltýna, ale v obraně hraje i dnes raději než v útoku. Mezinárodní čapku si dobyl v utkání se Švýcarskem, hrál i na akademickém mistrovství v Davosu a je na prahu slibné hráčské kariéry.
Miloslav POKORNÝ, dvacetiletý a nejmladší člen našeho národního mužstva, začínal v LTC už jako žák. Hrával středního útočníka. Je vyučen mechanikem, za války byl totálně nasazen v Aerovce. Z LTC odešel do AC Sparty, vloni byl zapůjčen SK Podolí, ale letos se vrátil do svého mateřského klubu, s nímž podnikl zájezd do Švédska. Přitom si odbyl svůj mezinárodní křest. Je připraven jako obránce, ale je dobrý i jako střední útočník či levé křídlo. To hrálo zřejmě hlavní roli při jeho nominaci.
„Markýz“, jak v LTC říkají Vilému ŠŤOVÍKOVI (29 let), je již ostříleným obráncem klubového i národního týmu. Letos bude hrát již na třetím mistrovství světa, internacionální čapku si dobyl v r. 1938. Je odchovancem LTC, kde začínal jako žák ve 13 letech. V obraně hrál již s celou řadou partnerů a se všemi, jak říká, si rozuměl. V létě hraje kopanou a jezdí závodně na kole za Slavii. Pověstný je jeho střelecký „pech“. Snad ho letos opustí.
Zdeněk JARKOVSKÝ, druhý brankář našeho národního mužstva, je dnes stár 28 roků. Svou kariéru začínal v SK Nový Bydžov, odkud byl získán pro štvanický ČLTK. Mezinárodně si zahrál dvakrát proti Švýcarsku. Rozhodně nechce prozradit, za kým se mu nejlépe chytá – snad aby si některého obránce nepopudil a aby si na něm některý nenápadně nevylil zlost. Příležitostí bývá přece dost… kromě hokeje neprovozuje žádný sport. Takhle někdy se jít vykoupat, to ano, ale ani košíková ani kopaná nebo tenis Jarkovského nelákají.
Ing. Bóža MODRÝ má za sebou bleskovou kariéru. Začal hrát hokej v r. 1936 a o rok později již chytal za národní mužstvo na mistrovství světa. Je stár 31 roků a na světových šampionátech startuje potřetí. Je odchovancem LTC a nejlépe se mu hrálo za dvojicí ing. Pácalt-Šťovík v Curychu. Modrý, má-li den, je nepřekonatelný. Brankář, matematik a geometr – je souhrn toho všeho. Je i výborným hráčem házené.
Matěj BUCKNA je kanadský Slovák, který se z ničehož nic objevil v roce 1935 na Zimním stadiónu a skromně žádal, aby si mohl zahrát. Na štěstí ho tenkrát pánové zahrát nechali a Matěj se jim odvděčil. Hned v prvním utkání proti VS Praha dal pět branek z dvanácti a až do dneška (s výjimkou let okupace, kdy žil v Kanadě) v 110 zápasech nastřílel 160 branek. Je nejen skvělým hráčem, ale i coachem, jakého LTC i národní mužstvo nutně potřebují. Škoda, že si nemůže obléci representační dres. Je stále kanadským občanem a dosud o naše občanství nepožádal a sotva asi zažádá. Ale i tak dal našemu hokeji velice mnoho.
MISTROVSTVÍ SVĚTA A EVROPY 1947, PRAHA
1. DEN
RAKOUSKO-POLSKO 10:2 
ČSR-RUMUNSKO 23:1 
ŠVÝCARSKO-ŠVÉDSKO 4:4
ZAHÁJENÍ
Je sobota 15. února. Čas: 14.30 hod. Nad zimním stadiónem vlají vlajky osmi národů, které budou bojovat o titul mistra světa. A již zaznívá slavnostní Sukův pochod, na kluziště vjíždějí representanti s vlajkami. Nejprve Rakušané s červenobíločervenou, potom Belgičané a konečně dohodnutí zástupci hvězdnaté vlajky americké. Pak Poláci, Rumuni, Švýcaři a Švédové. Nakonec my: Troják s Roziňákem a Bouzkem nesou vlajku. Obecenstvo srdečně zdraví všechny příští soupeře, kteří se řadí čelem k hlavní tribuně. Dvě minuty ticha. Za všechny sportovce, kteří se nedožili prvního mistrovství ve svobodném světě. Fanfáry z Libuše, projevy, krátké a jasné řeči, jaké bychom chtěli slyšet vždy při podobných příležitostech. Nic zbytečného, osm tisíc diváků strne v nepohnutí, když zazní první takty československé hymny. První mistrovství světa v kanadském hokeji po strašné světové válce bylo zahájeno. Před dvěma roky zaháněla nás ještě siréna do sklepů a krytů, dnes je výzvou k nástupu prvních dvou mužstev: Rakouska a Polska.
PRVNÍ ZÁPAS
Poláci nastoupili v červených dresech proti modrým Rakušanům. Obě mužstva – zvláště rakouské – hrála kdysi význačnou úlohu v evropském hokeji. Časy se mění: následky války byly vidět nejen na dresech, ale i na výkonnosti. Celkem utkání slabší úrovně, ve kterém naše obecenstvo sympatisovalo s Poláky. Ale zkušenost Nowaka a ostatních starých známých rozhodla o vítězství Rakušanů, i když výsledek 10:2 neodpovídal průběhu hry a poměru sil.
HRAJE ČESKOSLOVENSKO!
Večer přišlo více diváků než na zahájení. Neboť v 19 hodin v sobotu nastupovalo naše národní mužstvo k prvnímu boji. Z boje sešlo. Rumuni – přes všechnu snahu – byli příliš slabým soupeřem a naši v tréninkovém tempu sázeli bezmocnému a výbornému brankáři Rumunů jednu branku za druhou. Mohlo to být ještě více, ale několik vyložených gólů skončilo u dr. Drona, na tyčce nebo o píď vedle branky. V. Zábrodský dal osm branek, Drobný pět a ti ostatní celkem deset. Jenom Modrý, Sláma a Pácalt, tedy tři muži s akademickými tituly, se nezúčastnili trestání hostí brankami. Naopak se svorně přičinili o jediný úspěch Rumunů.
PRVNÍ PŘEKVAPENÍ
Švédové nastoupili v úloze vyloženého favorita proti borcům helvétského kříže. Zdá se, že si toho byli patřičně vědomi, zatímco Švýcaři bojovali od začátku o svůj nejlepší letošní výsledek s jejich mužstvem. Kdo šel v zadumání po Hlávkově mostě, byl asi nadmíru překvapen  mohutným  řevem tribun „Hop Švíc!“. Sympatičtí Švýcaři nikdy (vzhledem k tělesným proporcím soupeřů je to pochopitelné) nesáhli k ostrému, až brutálnímu stylu Švédů, kterým vyloučení jednoho a někdy i dvou hráčů vyneslo oslabení a tím i úspěch Švýcarů. Zápas skončil 4:4, když Trepp a Poltera vyrovnali v poslední třetině dvoubrankový náskok soupeře. Nutno ovšem přiznat, že Švédové byli o branku lepší a vítězství v takovém poměru by bylo zasloužené. Švédům bude tenhle bodík možná hodně chybět.

2. DEN
ŠVÉDSKO-BELGIE 24:1 
POLSKO-RUMUNSKO 6:0 
USA-ŠVÝCARSKO 4:3
DVA TUCTY
Další vyložený outsider se objevil v neděli dopoledne v Belgičanech. Byla to taková hra na kočky s myší ve větším měřítku, přičemž Švédové dávali branky. A nedali pokoj, až nás o jednu přetrumfli. Poražení měli maličkou výmluvu, že jim dva nejlepší hráči nenastoupili a musili dát nahonem jednoho z útočníků do svatyně, ale právě ten schytal co mohl a sem tam i co nemohl. Švédové se prospali ze svého sobotního vlastně neúspěchu a na oběd už šli s lepší náladou. A ani jedna náhodná branka, která uvízla v jejich síti, jim ji nepokazila.
ODPOLEDNE JEN PŮLTUCET
O utkání Polska s Rumunskem nebyl v podstatě velký zájem, protože oba státy spadají do té slabší polovičky a hrálo se tedy o některé mezi šestým
a osmým místem. Rumuni, kteří se věčně jezdí učit hrát skutečný hokej, mají už jen jednu naději, která by je mohla ušetřit před posledním místem: Belgii. Poláci hráli lépe než proti Rakousku. Rumuni hůře než proti nám.
ZASLOUŽENÉ VÍTĚZSTVÍ USA
Po tahanici, kdo vlastně z těch Američanů má hrát, plácli si kapitáni a dohodli se, že v zájmu representace vyberou nejlepší hráče obou mužstev. Řečeno, uděláno. A dobře. Vyrostl nám řádný soupeř. Tvrdí, rychlí i techničtí hosté ze zámoří porazili zaslouženě unavené Švýcary rozdílem jedné branky, kterou dali v konečných fázích hry. Švýcaři – opět podporováni naším obecenstvem – si zvykli na přízeň publika a rozhodčích a někdy nebylo jasno, byli-li skutečně zraněni či hrají-li si na lazary. Občas dovedli pěkně zaútočit, ale byli málo důrazní, a tak maličký a klidný brankář Američanů se zdaleka tak ne-zapotil, jako Perl na protější straně. Na hanbě bylo více Američanů, ale tentokrát to nedovedli Švýcaři tolik využít jako v sobotu, kdy při Landellově nepřítomnosti dali tři branky. Američané získali první dva body a dokázali, že se s nimi musí počítat. A vážně počítat.

3. DEN
ŠVÝCARSKO-RUMUNSKO 13:3 
RAKOUSKO-BELGIE 14:5 
ŠVÉDSKO-USA 4:1
O NIC NEŠLO
V poledním a odpoledním pondělním zápase o nic nešlo. Zápasy dopadly podle očekávání, přičemž jedinou senzací bylo vítězství Rumunů nad Švýcarskem, když už ne v celém zápase, tedy alespoň v druhé třetině. Jinak byli ovšem Švýcaři suverénními pány na hřišti, ačkoliv soupeř hrál velice obětavě a dosud nejlépe. Druhý zápas byl snadnou záležitostí Rakouska a tady zase překvapilo pět branek, které přece jen uvízly v jeho síti. Proti čtrnácti je to však málo.
NEJVÁŽNĚJŠÍ SOUPEŘ: ŠVÉDSKO
S napětím očekávané utkání ukázalo, že ani posílení Američané nemají naději na titul mistra světa. Tvrdá švédská obrana dlouho nepustila soupeře vůbec k brance, střelba z dálky Američanům nešla a naopak Seveřané získávali náskok dvou, tří a nakonec čtyř branek. Ke konci se omezili téměř jen na obranu, ve které jsou mistry, a dovolili zámořským hráčům, aby ochutnali jen jednou slast vstřeleného gólu. Na tomto utkání se mohli soudcové, kteří toho dne právě neúřadovali, přesvědčit, jak jejich kolegové dovedli pokazit zápas a jak se to dělat nemá. Obecenstvo také se vzácnou solidaritou skandovalo „soudce ven, soudce ven!“ Ale ti mu tu radost neudělali a kazili zápas dál. Celkem bylo utkání slušnější, než se očekávalo (a než se mnozí diváci těšili), k nějakým závažnějším výstřelkům nedošlo. Vyvrcholením a hlavní událostí bude zřejmě sobotní utkání Československo-Švédsko. Tak těžkou posici jsme letos ještě neměli…

4. DEN
ČSR-RAKOUSKO 13:5 
BELGIE-USA 2:13 
ŠVÉDSKO-POLSKO 5:3
JE TO ÚSPĚCH?
Po odpočinku nastoupili naši s menšími změnami v sestavě proti rakouskému národnímu mužstvu. A než jsme se rozkoukali, vedli naši sousedé z jihu 3:2, čímž skončila první třetina. Teprve ve druhé třetině se naši rozehráli a do konce zápasu zatížili konto skvělého brankáře Wurma ještě jedenácti brankami, zatímco nejistý Jarkovský lovil ještě dvakrát puk ze své sítě. Obecenstvo se rozcházelo dost rozladěno. Prodiskutovávala se znovu naše sestava, zvláště obrany, hubovalo se na ležérnost našich a rázem opadl všechen optimismus k získání titulu mistra. Jediné, co se uznávalo, to byla statečnost a slušnost našeho soupeře, i když se mu nadále nedávalo mnoho nadějí.
JASNÁ ZÁLEŽITOST
Utkání s Belgií bylo hladkou záležitostí Američanů, ačkoliv se očekávalo vítězství ještě vyšší. Belgičané jsou špatní bruslaři, technicky také nejsou na výši, ale dovedou včas dobře vystřelit. Kdyby se dostali častěji před branku soupeře nebo aspoň k jeho třetině, vypadal by výsledek jistě docela jinak.
PRVNÍ SENSACE
Večer nastoupilo národní mužstvo Švédska jako vyložený favorit proti mužstvu Polska. Poláci, mocně povzbuzováni obecenstvem, pustili se do hry s nečekaným zápalem a nadšením a zle zatápěli švédské obraně. Podařilo se jim dokonce vstřelit dvě branky než přišli ke slovu Švédové. Ale i potom udrželi otevřenou hru, takže číselný poměr branek, vyjadřující celkem těsné vítězství jednoho z favoritů mistrovství, je velice spravedlivý.

5. DEN
USA-RAKOUSKO 5:6 
RUMUNSKO-ŠVÉDSKO 3:15 
ČSR-POLSKO 12:0 
ŠVÝCARSKO-BELGIE 12:2
NOVÁ SENSACE!
To skutečně nikdo z diváků nečekal. Rakušané se od svého prvního zápasu hodně polepšili, rozjezdili a snad i naše strava jim jde k duhu. Zato Američané, o kterých se tvrdilo, že sehrají alespoň při mistrovství, hráli tak jako vždy: sólově, zbrkle, sobecky a téměř bez zájmu o výsledek. K poslední třetině nastoupili Rakušané s chutí udržet nerozhodný výsledek, pak poznali, že se to dá vyhrát – a vyhráli. Ani zoufalý nápor Američanů na konci zápasu nepřinesl vyrovnání. Unavení vítězové se ubránili a radostně zdraveni obecenstvem prokázali, že promluví hodně důležité slovo do utváření konečné tabulky.
RUMUNI NEBO BELGIE POSLEDNÍ
Ani další zápas rumunských hráčů s mužstvem Švédska nenasvědčoval, že by mohli počítat s lepším než posledním místem. Hustá chumelenice byla větší zábranou Švédům, právě tak jako večer našemu národnímu mužstvu. – Belgičané se snažili o nejčestnější výsledek proti Švýcarsku a obstáli celkem dobře.
NAŠI SE POLEPŠILI
Naši hráči si vzali pravděpodobně k srdci zjevnou nespokojenost obecenstva s výkonem proti Rakousku a zahráli o mnoho lépe.  Přes statečný odpor Poláků získávali naši více půdy, až v poslední třetině byli úplnými pány na hřišti. Sedm branek třetí třetiny ani nevystihuje velkou převahu našich. Byla to vhodná a hojivá náplast na úterní zklamání.

6. DEN
USA-RUMUNSKO 15:3 
POLSKO-BELGIE 11:1 
ŠVÝCARSKO-ČSR 1:6
DVAKRÁT BEZ NÁMAHY
Vítězství Ameriky a Polska byla očekávána a tipy se mohly vztahovat pouze na to, kolik branek uvízne v soupeřově brance. Úroveň zápasů – přes statečný odpor poražených – byla hodně nízká. Američané se příliš nesnažili. Hlavní bylo, že padaly góly a že si vítězové polepšili skóre.
PRVNÍ PŘEKÁŽKA!
Ve čtvrtek večer přišlo na stadión pro 11 tisíc diváků o dva tisíce víc. Na stadióně to ovšem vypadalo podle toho! Nebylo vůbec k hnutí, pár lidí omdlelo, pár lidí si zkazilo zimník či boty, zmatek nad zmatek – a přitom se hrálo. Pořadatelům šla z toho tak hlava kolem, že úplně zapomněli na nosítka, na nichž by bylo možno odnést zraněného hráče a nechali ho tak dlouho v náručí bratří Delnonů, až přišel k sobě a nosítka nepotřeboval. Utkání samo bylo jasnou naší záležitostí. Mohli jsme vyhrát ještě víc, ale 6:1 není nakonec tak špatné. Švýcaři měli zase smůlu: hned na začátku se „strefil“ Zábrodský místo do branky do Bánnigrova obličeje a za zraněného spoluhráče nastupuje do branky Perl. Ve třetí třetině se srazili prudce jedoucí Schubiger s Trousílkem a zatímco náš obránce zůstal stát, padl Švýcar na led tak nešťastně, že utrpěl těžký otřes mozku a ještě nějaké vnitřní zranění. Nakonec se zase obnovilo zranění Konopáskovi, který odstoupil ze hry. Rozhodčí posuzovali hru velmi přísně a zvláště Američan p. Brown nám nebyl nakloněn. To všechno byly stinné stránky tak důležitého zápasu. Klady byly také. Největším bylo naše vítězství.

7. DEN
RAKOUSKO-RUMUNSKO 12:1 
POLSKO-USA 2:3 
ČSR-BELGIE 24:0
SOUPEŘ NA PŘÍDĚL
Rakušané, kteří jsou vlastně největším překvapením mistrovství, hráli v pátek odpočinkový zápas před těžkými utkáními se Švédskem a Švýcarskem, jen tak mimochodem dali soupeři jeho obvyklý příděl a snad toho mohlo být ještě víc. Rumuni měli chabou útěchu v jediné vstřelené brance.
STATEČNÝ BOJ POLÁKŮ
K poslední třetině nastupovala mužstva Ameriky a Polska s nerozhodným poměrem 2:2. Poláci už byli svým hrdinným bojem úplně vyčerpáni a střídali snad každé dvě minuty. Jediná branka, která rozhodla o těsném vítězství Američanů, není polským neúspěchem.
DVA TUCTY A REKORD
Od  prvního  okamžiku  bylo  všem zřejmo, že ve večerním utkání by mohl být překonán švédský rekord ze zápasu s týmž soupeřem i ona nezapomenutelná výhra nad Belgičany před 12 lety, kdy jsme vyhráli 22:0. Nebylo to nic nesnadného. Branky padaly výbornému brankáři Belgie jedna za druhou, že i v rozhlase si to reportéři popletli a jednu branku zapomněli. Dva tucty jsou dva tucty a přinesly i titul nejlepšího střelce mistrovství našemu střednímu útočníku Zábrodskému, který byl v ráži a zatížil nejvíce soupeřovo konto. Byl to dobrý kondiční trénink na nejdůležitější zápas, v němž však naši nevyužili všechny možnosti k sehrání. Chyběla ovšem obě levá křídla, Konopásek a Stibor, jež ze svých nejlepších sil nahrazovali Roziňák a Pokorný s úspěchem.

8. DEN
BELGIE-RUMUNSKO 4:6 
ŠVÝCARSKO-RAKOUSKO 5:0 
ČSR-ŠVÉDSKO 1:2
ZTROSKOTÁNÍ…
Na domněle rozhodující utkání o titul mistra světa se přišel podívat i pan president a řada ministrů. Pak také třináct tisíc diváků, kteří jednohlasně hubovali na špatnou organisační službu. Mnoho tisíc diváků bylo uvnitř bez lístku a asi dva tisíce těch „šťastných“ s lístky zůstalo venku. Nervosita se přenesla i dovnitř a byla patrná i na našich hráčích. Sotva se začalo, už byl gól. Bohužel – v naší brance. To nám na klidu nepřidalo. Naopak to byl soupeř, který hrál klidněji a lépe. V druhé třetině dokonce zvýšili hosté náskok a ani zoufalý finiš našich nepřinesl vyrovnání. Jenom Zábrodský dvě minuty před koncem snížil na 1:2, ale to bylo málo. Švédové zvítězili.
Objímali se, kdekdo v nich viděl mistra světa. Zaslouženě. V tomto utkání nás převyšovali hlavně neskonalou bojovností a snahou, zatímco naši první dvě třetiny hráli téměř úplně bez zájmu. Oba důvody rozhodly o naší porážce: za prvé byli Švédové lepší a za druhé – naši hráči byli horší. Když po zápase zazněla hymna, mlčeli jsme zaraženi na svých místech; jsou zklamání, která strašně bolí. Všechen československý lid zmlkl, zmizely úsměvy s tváří. Poprvé v historii světového hokeje mohli jsme stát na nejvyšší metě. Je sice ještě naděje, ale malá. Přemalá, vlastně žádná. Rakousko přece nemůže ohrozit Švédy!

9. DEN
POLSKO-ŠVÝCARSKO 3:9 
ŠVÉDSKO-RAKOUSKO 1:2 
ČSR-USA 6:1
ZÁZRAK!
Kdyby nám někdo tvrdil, že se zázraky nedějí, nevěřte mu. Ani jeden z diváků při nedělním odpoledním zápase nepomyslil na to, že bude stejná obdoba sobotního utkání. Jenže Švédové si vyměnili role: z překvapujících hráčů se stali překvapení. Ve své roli jistého mistra světa zklamali právě tak žalostně jako den před tím my. Zase tu hrálo hlavní roli nadšení a chuť. Diváci vybičovali Rakousko úplně k nadlidskému vypětí sil a k – vítězství. Mistrovství světa nevyhráli Čechoslováci, ale Rakousko Čechoslovákům. Senzační výsledek se rozběhl po Praze rychlostí blesku a zahnal úplně deprimující náladu. K večeru spěchaly zase tisíce ke stadiónu a desetitisíce k přijímačům. Poslední zápas rozhodne. Nesmíme prohrát! Vítězství, které nám v pravém smyslu slova padlo do klína, tentokrát nesmíme ztratit!
PŘECE JEN MISTRY!
Odpustili jsme všechno zklamání a roztrpčení našim hráčům. Kdo však očekával hladké vítězství bez boje, byl překvapen: Američané hráli jako dosud nikdy s pevnou vůlí po vítězství. Jezdili jako draci, útočili, bránili, stříleli, bojovali – a naši si chtěli za každou cenu vynahradit trpkou porážku. Zvítězili jsme. Skóre bylo příliš nepoměrné ke hře. Ale zvláště náš druhý útok Kus – Drobný – Stibor předváděl nádhernou hru, kterou doplňovali nepřekonatelný Sláma a Modrý. Byl to boj. Nevyrovnal se sice dramatičností, úzkostí, pochybami a vírou odpolednímu, ale těch šest branek si naši museli vydobýt. Konečně v neděli večer jsme mohli se všemi přítomnými zazpívat naše hymny s radostným rozechvěním, že na stožár vítězů stoupá vlajka malého národa, našeho, československého státu, který v soutěži osmi národů získal přece jen nejvíce potřebných bodů. Jsme první. Toho dne večer kronikář našeho hokeje zapisoval rozechvělou rukou to, v co den před tím přestal věřit.
KONEČNÁ TABULKA 1947
1. ČESKOSLOVENSKO	7	6	0	1	85:10	12	
2. ŠVÉDSKO	7	5	1	1	55:15	11	
3. RAKOUSKO	7	5	0	2	49:32	10	
4. ŠVÝCARSKO	7	4	1	2	47:22	9	
5. USA	7	4	0	3	42:26	8	
6. POLSKO	7	2	0	5	27:40	4	
7. RUMUNSKO	7	1	0	6	17:88	2	
8. BELGIE	7	0	0	7	15:104	0	
RAKUŠANŮM CUKR DÁT
O PESIMISMU, OPTIMISMU A NAKONEC I AUSTROSLAVISMU
Budiž vzdány díky nejvyšší – hokejové mistrovství světa je ukončeno a tím je i konec hokejového deliria, které počalo lomcovat národem v míře netušené. V domácnostech se nevařilo, v úřadech se neúřadovalo a ve školách se neučilo. Nákaze šířené pány Lauferem a spol. podlehl kdekdo: ctihodní vědátoři zvedali šedé hlavy od svých pokusů, aby se dotazovali svého okolí, „jak si stojíme“ a milenci kráčející ruku v ruce zasněženou letenskou strání místo aby promlouvali o posvátnosti svých citů, zasněně dumali nad tím, zda budeme mistry, čili nic. Zápasů přibývalo a naše šance na získání mety nejvyšší vůčihledně stoupaly. A tak plni optimismu očekávají jsme klání, které zkušené vědmy prohlásily za rozhodující – boj se Švédskem. Co zbývá dodat – barvotiskové obrazy bitvy na Bílé hoře či Kosově poli blednou ve srovnání s touto tragédií. Viléme, Hynku, Mašlonko… ale marné volání! Nelítostné zavytí sirény zhasilo s poslední třetinou i nejposlednější jiskérky naděje a dalo nad pokořeným a zneuctěným městem zavlát vlajce pyšného dobyvatele. A tak zatímco mužové národa poraženého zatínali u svých přijímačů bezmocně pěsti a skřípali zuby, zatímco ženy kvílely a batolata naříkala, zahalilo se město v šedivý a bezútěšný smutek, ve kterém zplihly vlajky Zimního stadiónu dosud bojovně se třepotající. Od úst k ústům šla pověst o celonárodní katastrofě a jak praví očití svědci o půlnoci tohoto dne byly slyšet z bludiště petřínského vrchu přesmutné vzdechy a kolem pavilónu KČT bloudil bledý stín Jiřího Plachého se zlomeným mečem. Vlna zoufalství a pesimismu se zmocnila národa, byly šířeny pověsti, že prvý útok národního mužstva vstoupil do kláštera a Matěj Buckna hodlá v příští sezóně trénovat LTC Kardašová Řečice, neboť Zimní stadión bude z úředního nařízení přebudován v hasičskou ústřednu. Tyto zvěsti je třeba dementovat, avšak třímáme v rukou důkazy pesimismu nad jiné pádné – nedělní noviny. Poslechněme sami: Švédsko – nový mistr světa! Přestože čs. národní mužstvo stojí ještě před utkáním s USA, sobotní prohrou zpečetilo svůj osud. Jen jedna možnost zbývá. Prohra nebo remisa Švédů s Rakouskem, která je – při současném výkonu švédského mužstva vyloučena (Rudé právo). – Švédové budou mistry světa! Unikl nám hrdý titul mistrů světa a ztratili jsme zároveň i titul mistrů Evropy. Už nyní lze říci, že dnes v neděli dovrší seveřané svůj triumf a porazí i posledního soupeře, který jim stojí v cestě – Rakousko. (Svobodné slovo). Prohráli jsme boj o mistrovství světa a Evropy. V dějinách našeho ledního hokeje jsme nikdy neměli tak blízko k poctám nejvyšších met, kterými jsou získané tituly mistra světa a Evropy. (Lidová demokracie). – Taktičtí Švédové budou mistry světa. (Právo lidu). – Zklamání… siréna houká konec, Švédsko bude mistrem světa. (Mladá fronta). – Švédsko mistrem světa. Propásli jsme velkou příležitost – dnes už je pozdě naříkat. Švédové nám v sobotu ukázali, že titul je pro letošní rok v nejpovolanějších rukou. (Práce). A tak to šlo dál, švédská katastrofa byla zkoumána na předních stranách listů psychologicky i pathologicky, což vše vedlo k uzávěrům nadmíru pochmurným. Až do nedělního odpoledne, kdy se stalo to, co vzneslo do pražských ulic náladu všesokolských sletů, kongresů a všenárodních manifestací: Rakousko porazilo Švédsko 2:1. Zpráva o tom se rozšířila jako blesk: v kavárnách nastalo radostné pozdvižení, biografy přerušily představení, aby svým návštěvníkům podaly tuto radostnou zprávu a v Národním divadle – jak se zapřísahají očití svědci – doktor Bartolo zpíval árii, jejímuž úspěchu na této scéně, se málokterý může rovnat. Prozradíme vám její opravenou versi: „Musím jít k donu Basilovi, Rakousko vyhrálo 2:1“ A večer celý národ seděl opět u svých přijímačů, s nadějí, nadšením a vírou, která tentokráte nebyla marná a nebyla zklamána. Ovšem, nebýt toho, že odpoledne Felix Austria… A proto i když nechceme být podezíráni z austroslavismu, voláme s Palackým: Kdyby nebylo Rakouska musili bychom si ho vytvořit (alespoň v ledním hokeji).
hř + s.
MISTR SVĚTA SE PŘIPRAVUJE NA V. ZIMNÍ OLYMPIJSKÉ HRY
»Ruch«, Praha 1947
K V. zimním olympijským hrám ve Sv. Mořici jedeme jako letošní hokejoví mistři světa. Celý svět bude v Mořici zastoupen, přijede nejen Kanada, ale i mužstvo USA a obhájce olympijského vítězství –Velká Británie. Co jméno, to kus hokejové tradice a historie. Kanada si samozřejmě jede pro titul, jistě nepřipustí, aby se opakoval rok 1936. Stejně tak USA a rozhodnutí Britů zúčastnit se turnaje naznačuje, že mají i oni jisté vyhlídky obhájit poslední vítězství. A jsou zde ještě Švýcaři a naši největší soupeři – Švédové. Jak obstojí v takové soutěži mistři světa 1947 – mužstvo Československa?
KDO ŘÍDÍ PŘÍPRAVU?
Předseda ČsÚLH vrch. řed. Josef Loos je jedním z těch, kteří vedou opravdu svůj milovaný sport. Vždyť je bývalým mezinárodním hráčem ledního hokeje, dokonce i representantem národního mužstva Čech v r. 1911 a 1914 na mistrovství Evropy v Berlíně a v r. 1920 na Olympijských hrách v Antverpách, kde jsme skončili třetí za Kanadou a Amerikou. A proto je také velmi vážen i v samotném ústředí LIGH, kde je místopředsedou. Ovšem to všechno mu nedělá takové starosti jako to, aby do Sv. Mořice jelo naše mužstvo v nejlepší sestavě a co nejdokonaleji připraveno. Sám předsedá zvláštní komisi, jež vede olympijskou přípravu. V komisi jsou ještě páni Kabeš a Polonyi a trenér a rádce národního mužstva Mike Buckna.
Právě minulé úterý skládali do rukou předsedy ČOV dr. Joe Grusse slib všichni nominovaní hráči. Jenom Jaroslav Drobný složí slib dodatečně po svém návratu z Ameriky. Připravují se: brankáři ing. Modrý, Jarkovský, Jirka, Tesař, obránci Trousílek, Šťovíček, Hajný, Švarc, O. Zábrodský, Dr Sláma, Dr Okoličány, útočníci Troják, V. Zábrodský, Konopásek, Stibor, Matouš, Kobranov, Kus, Pokorný, Bouzek, Roziňák, Jeřábek, (1. ČLTK), Č. Pícha, Mizera, Prchal, Reitmajer, Rajman.
15. LEDNA BUDE ROZHODNUTO
V ten den musí být oznámena definitivní sestava 15členného mužstva komitétu ZOH ve Sv. Mořici. A v pátek 30. ledna bude zahájen hokejový olympijský turnaj na třech mořických hřištích. Rozlosování a úprava soutěže bude dohodnuta na zvláštní poradě ve Sv. Mořici 27. až 28. prosince 1947.
NAŠE VYHLÍDKY
Rok 1928, kdy Maleček se svými spoluhráči odešel ze Sparty a vstoupil do LTC, je nejen historickým pro náš hokej, ale účinně ovlivňuje jeho život a úspěchy i dnes. Neboť vysoká úroveň klubového mužstva LTC je souběžnou s úrovní naší státní representace, kde je LTC hlavním dodavatelem hráčů. Jistě tomu bude i letos, ač v 1. ČLTK Praha a v Bratislavě dorůstají nebo již dorostli znamenití hráči, kteří však národní mužstvo jen doplňují. Pravda, neumíme si národní mužstvo představit bez přehledu dr. Slámy nebo spolehlivosti Drobného (bude-li připraven). Stejně tak uvítáme, když se do representačního mužstva dostanou i ostatní nadějní hráči, ale skutečnost je taková: Mistrovský klub má vyrovnané mužstvo s největší mezinárodní zkušeností. A v hokeji vždy musíme brát sehranost celku nejvíce v úvahu. A tak pravděpodobně pojedou do Mořice dvě úplně jiné „pětky“ z nichž namátkou jmenujeme: dr. Sláma, dr. Okoličány, Kobranov, Drobný, Matouš a navíc náhradní brankář, tři útočníci a jeden typický „obojživelník“, universální hráč pro útok i obranu.
A VYHLÍDKY OSTATNÍCH?
Zatím nevíme, jaká mužstva vyšle do Svatého Mořice Kanada a USA. V Anglii probíhá příprava podle návrhu Mr. Aeherna a náš mistrovský klub při svém zájezdu do Anglie bude mít pravděpodobně příležitost poznat, jak to olympijský výběr Británie hraje. Velmi vážným soupeřem budou Švýcaři, kteří jsou připravováni Kanaďanem Cookem, jsou rozhodnuti omladit mužstvo bří Cattiniové a Bibi Torriani se sotva v sestavě objeví. A o Švédech není pochyb, že pojedou do Mořice s největším odhodláním získat to, co jim letos jen o dohmat uniklo. Ale protože zámořská mužstva budou sotva takové úrovně jaká byla ona, jež do Evropy jezdila před druhou světovou válkou, jsou i naše vyhlídky nadějné.

ZIMNÍ OLYMPIÁDA, MISTROVSTVÍ SVĚTA A EVROPY 1948, SVATÝ MOŘIC
Almanach »Svobodné slovo«, Praha 1948
1. DEN
ČESKOSLOVENSKO – ITÁLIE 22:3 
Třetiny 6:0, 10:1, 6:2. 
Branky ČSR: Roziňák a Sláma po 5. V. Zábrodský 4, Konopásek 3, Drobný a Stibor po 2, Troják 1. Itálie: Fardella 2 a Rauth 1.

Zápas se opozdil o půl druhé hodiny, neboť pořadatelé zapomněli dopravit Italy k zápasu. Za celý zápas byl vyloučen pouze jediný hráč – Šťovík. Italům byl zraněn nejlepší hráč Dionisi, a to pukem v závěru druhé třetiny. Do konce zápasu již nehrál. Československo nastoupilo v nejlepší sestavě, ale prvý útok se pouze rozjížděl. Proto se střelecky lépe uplatnil druhý. Tři branky Italů padly po hrubých chybách obrany, dvě mohl Modrý krýt, ale byl oslněn. První svůj gól vstřelili Italové za stavu 12:0. Nejlepší ze čtvrtstovky byla dvacátá Drobného, nejlepším italským hráčem brankář Mongini.

POLSKO – RAKOUSKO 7:5 
Třetiny 0:2, 4:2, 3:1

Poláci původně neměli v soutěži hrát, neboť doma se jim nevěřilo. Nikdo však není ve své vlasti prorokem a Poláci po nadšeném výkonu nakonec porazili staré Rakousko, nejstarší mužstvo turnaje. Hrál za ně Ulrich, který působil dlouhý čas v Bratislavě. Rakušané získali sice v prvé třetině dvoubrankový náskok, který však ztratili a poslední třetinu o dva góly prohráli. Celkově hra byla hokejově diluviální a ani jediné mužstvo nehraje moderní hokej.

KANADA – ŠVÉDSKO 3:1 
Třetiny 1:1, 1:0, 1:0.

Švédové byli označováni za favority vzhledem k porážkám kanadského mužstva před soutěží v Paříži a v Basileji. Brzy po zahájení získali také vedení brankou Lindstroema a pak začali pěstovat svou proslulou obrannou hru. To se jim však stalo osudným. Kanaďané dali v každé třetině po brance, když těžili ze Švédských chyb. Švédům byl zraněn na hlavě Rolf Pettersen. Švédové hráli brutálně a vyvolávali půtky. Kanaďané se až příliš lehce přizpůsobili a v závěru hráli na každé straně, kromě brankářů, jen tři hráči. Americký rozhodčí Brown zkrátil raději utkání o minutu v zhledem k bitkám na ledě. Kanaďané vstřelili třetí branku v prvé minutě poslední třetiny a pak hráli obranu. Porazili Švédy jejich vlastní methodou.

ŠVÝCARSKO – USA 5:4 
Třetiny 1:0, 1:1, 3:3.

Švýcaři porazili mužstvo USA velmi šťastně. Zápas jim vyhrálo hlediště, neboť i samotní američtí representanti z jiných sportů přáli Švýcarsku. Podobně i rozhodčí, kteří neuznali regulérní branku Rileye. Tento hráč byl nejlepším na hřišti společně se středním útočníkem druhého útoku Uli Polterou, který střelecky rozhodl zápas. Byl to pro Ameriku zápas nevyužitých příležitostí, neboť Riley a Warburton byli často sami před Perlem, ale stříleli vedle. Švýcarská obrana selhala. Warburton mohl dosáhnouti nikoli jen tři branky, ale dvakráte tolik.

2. DEN
ČESKOSLOVENSKO – ŠVÉDSKO 6:3 
Třetiny 3:2, 3:1, 0:0. Branky ČSR: V. Zábrodský 3, Konopásek 2, a Stibor 1. Švédska: Ake Andersson, Ake Ericson a Granlund po 1.

Švédové neopakovali svůj úspěch z loňského mistrovství světa. Nebylí ani tak dobří. Hrají nadále velmi tvrdě, ale zastaralým způsobem. Československý hokej je proti němu skutečně moderním. Švédové brání většinou v pěti. Rozhodl konec prvé a začátek druhé části. Po 2:2 jsme rychle vstřelili tři branky. Konopásek konečně proti Švédům zahrál a neobával se již bodyčeků. Společně se Zábrodským dali také pět branek. Druhý útok byl střelecky chabý. Led byl pod hřejivými paprsky měkký a zdálo se, že to bude výhoda robustních Švédů. Když se tak nestalo, žádali po 5:2 přerušení zápasu a sehrání nového utkání na lepším ledu.

VELKÁ BRITÁNIE – RAKOUSKO 5:4 
Třetiny 1:2, 1:1, 3:1.

Zápas byl zajímavý jen tím, že každou z devíti branek vstřelil jiný hráč. Jak u Británie, tak i u Rakušanů, kteří ještě na začátku poslední části vedli o gól. Opět nevydrželi a Angličané nakonec ještě těsně vyhráli. Spatný stav ledu byl dlouho výhodou pro Rakušany, Angličané svým výkonem jen potvrdili, že nepatří do silné čtyřky a rozhodně nebudou nejlepší na světě jako 1936, kdy vyhráli olympijský turnaj v Garmisch-Partenkirchenu.

ŠVÝCARSKO – ITÁLIE 16:0 
Třetiny 4:0, 9:0, 3:0.

Švýcaři hráli tak, aby neobdrželi branku. To se jim také podařilo. Italové byli nuceni nastoupit bez svého nejlepšího útočníka Dionisiho. Na špatném ledu Italové dobře bránili prvou a zvláště poslední třetinu, ale zhroutili se v prostřední. Střelcem Švýcarů byl opět Uli Poltera.

USA – POLSKO 23:4 
Třetiny 5:0, 9:1, 9:3.

Američané platili na starý hokejový systém Poláků, kteří byli bezradní proti dlouhým přihrávkám. Protože se Američanům dařila i střelba, vytvořili rekordní poměr. Poláci v prvé třetině vůbec Američany neohrozili. Harding dostal čtyři branky jen z polských úniků, když se Polákům podařilo náhodně uniknout ze sevření. Poláci nedovedli využíti mnohdy ani oslabení Američanů, kteří strávili na hanbě sedmnáct minut – nejvíce obránce Kirrane, sedm.

3. DEN
ČESKOSLOVENSKO – POLSKO 13:1 
Třetiny 2:0, 5:1, 6:0. Branky ČSR: Bouzek 5, V. Zábrodský 4, Drobný a Trousílek po 2, Polska: Lewacki 1.

Souboj dvou slovanských národů se vyznačoval slušnou hrou a přece v něm došlo ke dvěma neblahým zraněním: polský brankář Przedziecki byl přímo knokautován těžkým pukem Drobného. Dohrál za něho Maciejko. Československu se naopak zranil Ko-branov na počátku druhé třetiny při pádu. Mužstvo Československa postavilo některé nové hráče, hlavně celý druhý útok a v obraně. Z prvého útoku odpočíval Konopásek a na jeho místě hrál Drobný. Po zranění Kobranova přešel na křídlo Hajný a v obraně střídali pouze tři hráči. Poláci hráli krajně obětavě a na začátku druhé části byl stav pouze 2:1. Teprve potom Čechoslováci ukázali mistrovský hokej. Střelecky se uplatnil nedoceněný Bouzek
.
KANADA – ANGLIE 3:0 
Třetiny 1:0, 1:0, 1:0.

Tak jako proti Švédsku i proti Anglii vstřelila Kanada v každé třetině jednu branku, která jí zcela postačila k výhře. Shodou okolností byli i střelci shodní jako v minulém utkání. Zápas se vyznačoval až přílišnou bojovností a mnohdy i řvavostí, takže zřídka hrála mužstva úplná. Anglie překvapila dobrým výkonem celku, ale hráči byli vesměs pomalí. U Kanady opět vynikl brankář Dowey a Haider, který byl s V. Zábrodským nejlepším středním útočníkem soutěže.
USA- ITÁLIE 31:1 
Třetiny 6:0, 11:1, 14:0.

Mužstvo USA překonalo vlastní brankový rekord z minulého dne. Jeho převaha byla přímo drtivá. Italové se snažili o otevřenou hru, ale nedovedli vůbec čelit americkému stylu. Jsou také špatní bruslaři. Mnoho nechybělo, aby USA překonaly rekord Kanady z olympijských her 1924 z Chamonix, kdy porazila Švýcarsko 33:0.

ŠVÝCARSKO – RAKOUSKO 11:2 
Třetiny 2:2, 3:0, 6:0.

Rakušané překvapili odporem. Zhroutili se až v poslední třetině, do které nenastoupil dříve zraněný Huber. Rakušané nedovedou hospodařit se silami a v závěru zápasu jsou zcela vyčerpáni. Švýcaři šetřili útok Polterů a Treppa. Řada Davosu se dlouho nemohla rozehrát. Rakušané špatně čelí kolmým přihrávkám a hrají příliš do šíře, tedy zastaralým způsobem. Náhradní brankář Reichel selhal.

4. DEN
ČESKOSLOVENSKO – VELKÁ BRITÁNIE 11:4
Třetiny 4:1, 6:1, 1:2. Branky ČSR: Konopásek 4, V. Zábrodský 2, Drobný, Pokorný, Roziňák a Troják po 1. Velká Británie: Dawey 3 a A. Green 1.

Byl to nejlepší zápas Čechoslováků od začátku soutěže. Poprvé však Čechoslováci prohráli třetinu a to poslední, když Švýcarský rozhodčí Hauser přísně vyloučil i brankáře Modrého. Dvě branky dosáhla Velká Británie v přesilové hře, když soupeř měl o hráče méně. Pouze jednu branku vstřelil útočník, ostatní tři obránce Dawey. Modrý nebyl jistý. Jedinečný výkon podal prvý útok a pak Drobný, i když střelecky se zcela neuplatnil. Angličané přešli v poslední části do náporu. Hráli krajně obětavě a tvrdě.

KANADA – POLSKO 15:0 
Třetiny 5:0, 6:0, 4:0.

Kanadský brankář Dowey dostal ve třech zápasech soutěže jedinou branku. Poláci nevstřelili ani čestnou, přestože měli mnoho příležitostí. Měli další smůlu, že po zraněném brankáři Prze-dzieckim byl zraněn i druhý Maciejko, vážně na nose. Pro špatný stav ledu se hrál zápas s půlhodinovým zpožděním. Z Poláků je nejlepším hráčem Skarzynski.

ŠVÉDSKO – RAKOUSKO 7:1 
Třetiny 3:1, 1:0, 3:0.

První vítězství Švédska v soutěži a čtvrtá sériová prohra Rakušanů. Zápas byl očekáván se zájmem vzhledem k tomu, že loni v Praze Rakušané porazili Švédsko 2:1 a připravili je o mistrovství světa. Tentokráte však nebylo o vysoké výhře Švédů pochyb. Obě mužstva nastoupila v prvé třetině ve stejných, modrých dresech. Došlo k četným přihrávkám soupeři a do druhé třetiny Rakousko nastoupilo ve vypůjčených dresech klubu ze Sv. Mořice.

5. DEN
USA – ŠVÉDSKO 5:2. 
Třetiny 2:0, 2:1, 1:1.

Američané se dokonale rozehráli a vedli již 4:0. Předností je dokonalá souhra. Švédové dlouho nemohli přijít do tempa a tvrdilo se, že v důsledku banketu, který uspořádal princ Bertil na počest jejich vítězství nad Rakouskem. To byla ovšem svatomořická fáma, skutečností zůstalo, že někteří výborní švédští hráči vůbec nehráli, jako Landelius, Nurmela a za Johansona velmi úspěšně chytal Svandberg. Obránce Arne Johansson byl častěji na hanbě než na ledě. Nejlepším hráčem Američanů zůstal Riley.

KANADA- ITÁLIE 21:1 
Třetiny 11:0, 6:0, 4:1.

Po prvé třetině se zdálo, že Kanada vytvoří rekordní brankový poměr. Pak však „hlad po brankách“ ustal a Kanaďané dali možnost hry několika náhradníkům, kterých měli nadbytek. Itálie nedovede hrát obranně a proto volila otevřenou hru. Po dohodě byl zápas hrán již dopoledne a to zcela bez diváků. Italové vstřelili čestnou branku až v závěru zápasu a to spíše náhodou.

6. DEN
ČESKOSLOVENSKO – RAKOUSKO 17:3
Třetiny 4:0,  5:1,  8:2.  Branky ČSR: Drobný a V. Zábrodský po 4, Bubník, Roziňák a Troják po 2, Hajný, Pokorný a Stibor po 1. Za Rakousko: Gross 2 a Wurmbrandt.

Zápas započal těsně po osmé hodině na kluzišti hotelu Suvretta, ještě 300 m nad Mořicem. Za sněhové chumelenice mu přihlíželi jen odvážlivci. Československo obdrželo opět „tradiční tři branky“. Tentokráte mělo jako poslední instanci Jarkovského, který hrál celkově spolehlivě. Při našem způsobu hry je jasné, že dostaneme náhlé branky. Huber zachránil Rakušany od přídělu jistě 30 branek. Dalším slibným hráčem je střelec Gross, většina má zenit slávy za sebou. Čechoslováci před rozhodnými zápasy zkoušeli v obraně kombinace Trousílek – Pokorný a O. Zábrodský – Hajný. Místo Konopáska hrál na křídle Gustav Bubník.

ŠVÝCARSKO – VELKÁ  BRITÁNIE 12:3
Třetiny 5:2, 5:1, 2:0.

Švýcaři porazili Velkou Británii přesvědčivěji než Čechoslováci. Posílili obranu Uli Polterou. Po slabším začátku se rozehráli k velkému výkonu. Angličané vděčí brankáři Simonovi za pouhý tucet branek, které obdrželi. Střelcem Švýcarů byl Duerst, ale také Lohrer se ukázal ve formě. Souhra Švýcarů je dokonalá a práce kanadského trenéra Cooka zjevná, neboť Švýcaři se zlepšili hlavně v rychlosti. Hrají také moderní hokej dlouhých pasů. Angličané v pomalosti naopak připomínají želvy.

POLSKO – ITÁLIE 13:7 
Třetiny 3:1, 6:2, 4:4.

Obě mužstva vytvořila zvláštní rekord: do tohoto střetnutí po čtyřech utkáních vstřelili Poláci jen 12 branek, Italové pouze 5. Tudíž v jediném zápase dosáhli více než ve všech předcházejících. Poláci dobyli druhého zaslouženého vítězství a turnaj jim velmi prospěl. Italům byl ve druhé třetině zraněn výborný brankář Mongini a dohrál za něho Zopegni. Italové hráli rozháraně, bez systému, zatímco Poláci se snažili o souhru. V závěru utkání Poláci hráli pouze o čtyřech a Italům se poslední třetinu podařilo hrát alespoň nerozhodně. Itálie v pěti utkáních obdržela více než 100 branek, tudíž dvacítku průměrně za zápas.

7. DEN
KANADA-USA 12:3 
Třetiny 3:1, 4:0, 5:2.

Mnoho vyloučených, americký obránce Cunliffe zraněn a na deset minut mimo kluziště, rekordní návštěva a pohroma mužstva USA. To je stručná charakteristika utkání. Kanada převyšovala americké hráče v rychlosti a bezvadné střelbě. Haider a Mara naprosto rozvrátili obrannou hru USA a stříleli branky s obdivuhodnou lehkostí, přestože Harding ještě mnoho schytal. Od Ameriky se očekával mnohem tužší odpor vzhledem k předcházejícím výsledkům, ale zápas se změnil v ukázkovou hru Kanady. V tomto zápase předvedli Kanaďané dosud nejlepší hru a Haider vynikal ještě vysoko nad ostatní.

RAKOUSKO – ITÁLIE 16:5 
Třetiny 3:4, 6:0, 7:1.

Velmi ostrý boj o poslední místo, které připadlo Itálii. Mnoho vyloučených hráčů a na každé straně dvě zranění. Italové vyhráli první třetinu, kdy překvapil střelecky Federici. Pak však dokonale odpadli. Rakušané vyhráli prvý zápas hlavně zásluhou brankáře Hubera a útočníka Feistritzera. U Italů si nejlépe vedli střelci branek. Italové byli i na Rakušany pomalí a bez souhry.

ŠVÝCARSKO – ŠVÉDSKO 8:2. 
Třetiny 3:0, 3:1, 2:1.

Švédové, kteří loni měli na mistrovství světa jen krůček k titulu, jsou v Mořici mezi outsidery. Po dvou porážkách hráli téměř bez zájmu. Tvrdí, že mužstvo bylo špatně sestaveno. Skutečností je, že prohrávali již 6:0, kdy vstřelili svou prvou branku. Švýcaři těžili z technické hry Polterovy řady. Zápas byl neobyčejně slušný. Prvá branka Švédů padla z dálky, druhá z vlastní akce Lindstroema.

VELKÁ BRITÁNIE – POLSKO 7:2 
Třetiny 2:0, 1:1, 4:1.

Polsko bojovalo ze všech sil, ale nestačilo takticky ani technicky. Angličanům postačily akce jedinců, hlavně F. Greena a Oxleye, k rozvrácení polských zadních řad, vzhledem k pomalosti obránců. Nejlepším polským hráčem zůstal Skarzynski. O zápas nebyl vůbec zájem.

8. DEN
ČESKOSLOVENSKO – KANADA 0:0 
Prvý nerozhodný zápas v soutěži a prvý bez branek.

Československo opustilo útočný způsob boje a hrálo většinou obranným systémem. Obě mužstva začala nervózně, ještě více Kanada. Útočné akce obou stran byly velmi opatrné. Z Kanady se snažili proniknout oba střední útočníci Haider a Mara, z nichž prvý se ukázal jako daleko nejlepší hráč soupeře. Utkání bylo celkem slušné. Čechoslováci měli čtyřikrát přesilu, když byli v průběhu boje vyloučeni: Mara dvakrát, Dunster a Laperriere. Z přesilové hry však nic nevytěžili. Kanaďané hráli dvakrát proti oslabenému Československu o vyloučeného Roziňáka a Slámu. Výsledek bez branek při moderním pojetí hokeje je unikátem. Obě mužstva promarnila mnoho příležitostí a V. Zábrodského puk v závěru utkání jen těsně minul opuštěnou kanadskou branku.

ŠVÝCARSKO – POLSKO 14.0 
Třetiny 8:0, 5:0, 1:0.

Švýcarsko šetřilo nejlepší hráče na utkání s Československem a po prvé – vysoko vyhrané – třetině dalo příležitost náhradníkům. Nehráli bratři Polterové ani Trepp. Poláci se snažili hrát v prvé třetině otevřenou hru, pak jen zoufale bránili.

ŠVÉDSKO  – VELKÁ BRITÁNIE 4:3 
Třetiny 1:2, 1:1, 2:0.

Polovinu zápasu měli Angličané zjevnou převahu a vedli již 3:1. Zdálo se, že se Švédové zhroutí, neboť v 15. minutě druhé třetiny jim byl zraněn brankář Svandberg a současně odstoupil Lindstroem pro žaludeční potíže. Pak však vstřelili náhodnou branku a když se jim v poslední třetině podařilo v 5. minutě vyrovnat, ovládli hru a Stig Carlsson vstřelil vítězný čtvrtý gól. Pak se Švédové stáhli do obrany a výsledek udrželi.

USA-RAKOUSKO 13:2 
Třetiny 4:2, 4:0, 5:0.

Rakušané v tomto zápase měli mužstvo pouze na jednu třetinu. V desáté minutě dokonce vedli 2:1, ale v tempu nevydrželi. Od druhé třetiny se většinou jen bránili. Američané hráli ještě pod dojmem přídělu od Kanady a pouze Bruce Mather ve středu útoku byl třídou. Rakouský brankář Huber si rozhněval americké hráče, že používal příliš hokejky pří šarvátkách před brankou, a proto před rakouskou brankou nebrzdili, ale často smetli Hubera i s jeho svatyní.

9. DEN
ČESKOSLOVENSKO – ŠVÝCARSKO 7:1
Třetiny 1:0, 2:1, 4:0. Branky ČSR: V. Zábrodský 3, Bouzek 2, Konopásek a Troják po 1. Za Švýcarsko H. Duerst.

Největší překvapení soutěže v kruté porážce sebevědomých Švýcarů. Čechoslováci bez Drobného podali vynikající hru. Bouzek se osvědčil a vstřelil dvě důležité branky: prvou a čtvrtou. Byl to nejlepší zápas Čechoslováků v soutěži, u kterých se podstatně zlepšila obrana. Nejlepším hráčem zůstal V. Zábrodský. Závadou hře byla sněhová vánice, takže každých deset minut bylo nutno sníh odklízet Švýcaři jen jednou využili oslabení Čechoslováků a v přesilové hře vstřelili svůj čestný gól. Švýcarům selhaly obrany, zvláště brankář v poslední části, kdy pustil tři puky do sítě v jediné minutě. V jednom z okamžiků byli na ledě jen tři Čechoslováci a Švýcaři neprorazili.

KANADA – RAKOUSKO 12:0 
Třetiny 5:0, 5:0, 2:0.

Kanada bez zvláštní námahy dala Rakušanům tucet branek. Dbala pouze, aby si nepokazila brankový poměr. Jako vždy obstarali střelbu Haider a Mara, oba střední útočníci. Rakušané se snažili sice opakovat loňské překvapení z Prahy, kdy dopomohli Československu k titulu mistrů světa vítězstvím nad Švédskem, ale umění jim chybělo. Pomalostí byli snadnou kořistí rychlých Kanaďanů.
ŠVÉDSKO – ITÁLIE 23:0 
Třetiny 6:0, 10:0, 7:0.

Teprve po deseti minutách vstřelili Švédové prvou branku, když Italům byl vyloučen Badognio. Pak následovala sprška gólů. Je však zajímavé, že posledních deset minut Švédové zase vyšli naprázdno. Italy zachránil od ještě větší pohromy Bedogno, který chytal z nouze – oba italští brankáři byli před tím zraněni.

USA – VELKÁ BRITÁNIE 4:3 
Třetiny 1:1, 2:0, 1:2.

Velmi nebezpečný zápas, hraný zbytečně tvrdě. Američanům byl zraněn Kirrane, který musel být odnesen z ledu, a Riley. Oba byli udeřeni holemi do hlavy. Utkání skončilo o tři hodiny později, než se předpokládalo. Nejzajímavější ze zápasu byla penalta – prvá po dobu trvání turnaje. Rozhodčí ji nařídili v 11. minutě druhé třetiny proti Angličanům. Riley si odklízel sníh před anglickou brankou, ale Davey a Simon mu zase ledovou plochu zasypávali. Nakonec Riley vstřelil Simonovi přece jen branku. Američané již vedli 3:1, Angličané vyrovnali, ale čtyři minuty před koncem utkání Mather rozhodl o výhře USA.

10. DEN
ČESKOSLOVENSKO – USA 4:3 
Třetiny 3:1,  1:2, 0:0.  Branky ČSR: Drobný, Konopásek, Troják a V. Zábrodský. USA: Cunliffe, Mather a Riley po 1.

Tak jako v Praze Čechoslováci vedli již 4:1, ale nakonec vyhráli těsně o branku. Mnoho nechybělo, aby Američané vyrovnali. Na vítězích byla patrná únava z těžké série tří. Druhému útoku chyběl Bouzek a obraně zase taktický Sláma. Ještě štěstí, že Modrý byl ve velké formě. Američané hráli krajně obětavě a bouřlivě povzbuzováni se snažili o nejlepší výsledek. Jedna branka V. Zábrodského nebyla uznána: v posledních minutách prvé třetiny. Nejlepšími hráči Američanů byli útočníci Mather, Riley a Cunliffe, vyznamenal se i brankář Riley. Obě mužstva dohrála vyčerpána a poslední třetina skončila bez branek.

KANADA – ŠVÝCARSKO 3:0 
Třetiny 1:0, 1:0, 1:0.

Tento zápas mohl ještě prospět Československu – kdyby Švýcarsko hrálo alespoň nerozhodně. To se však nestalo. Kanada v každé třetině vstřelila po brance jako proti Švédsku a Velké Británii. Pak nechala soupeře dělat co umí. Švýcarům nepřálo ani počasí, neboť se dostavila náhlá obleva. Tím byla zničena jejich hlavní zbraň – souhra. Během zápasu došlo k četným vyloučením a 9000 diváků bouřilo proti anglickému rozhodčímu De Marwiczovi.

ŠVÉDSKO – POLSKO 13:2 
Třetiny 5:1, 4:1, 4:0.

Švédové dostali jen o jednu branku více než Čechoslováci. Po celý zápas měli zjevnou převahu. Nejlépe si vedli oba Erickssonové a Landelius. Zápas byl poměrně slušný. Poláci nemohli nic získat a bránili se pouze, aby nedostali stovku branek v turnaji. To se jim skutečně podařilo. Největšími obětavci byli Csorich a Marchewczyk.

VELKÁ BRITÁNIE – ITÁLIE 14:7 
Třetiny 6:2, 5:3, 3:2.

V posledním utkání Italové překvapili houževnatým odporem, ale přece jen dostali v turnaji více než 150 branek. Snažili se hrát útočně a dařila se jim i střelba. Posilou byl Dionisi, který po zranění v prvém utkání většinu zápasů nehrál. Angličané si částečně zlepšili brankový poměr. Nejlepšími jejich hráči byli obránce Davey, v prvém útoku Oxley a ve druhém Chapell. Olympijský vítěz z roku 1936 skončil šestý.
NEPORAŽENÍ HOKEJISTÉ
»Ruch«, Praha 1948
Kdo by chtěl dnes lamentovat nad tím, že se nám nepodařilo zvítězit v olympijském hokejovém turnaji a získat zlatou medajli, tomu bude třeba připomenout, s jakými obavami sledoval naše mužstvo před odjezdem do Sv. Mořice, tehdy po velmi slabé hře i výsledku s mužstvem AHA. Co bylo řečí o slabé obraně, o tom, že někteří hráči umějí zahrát jen za svůj klub, o problému levých křídel a o malé bojovnosti celku, o krizi našich brankářů. Budeme-li třetí, budeme rádi. Tak zněly prognózy. A nyní naši hokejisté si odnášejí stříbrnou medajli za druhé místo, kterého jsme nikdy v historii olympijských her dosud nedosáhli, a nadto zůstávají z devíti mužstev spolu s vítěznou Kanadou neporaženi, se ztrátou pouhého bodu. Naše mužstvo potvrdilo více než jasně své evropské prvenství přesvědčivými vítězstvími nad Švédskem, Anglií, Švýcarskem a dalšími, dovedlo, třeba jen těsně, zdolat zámořský tým USA a umělo hrát s Kanadou nerozhodně v souboji bez branek. A to, že jsme v turnaji druzí právě za Kanadou, nemusí nás zdaleka mrzet. Vždyť země javorového listu a rozených hokejistů vyslala na Olympiádu mužstvo složené z vojenských letců, pravých amatérů, když má jistě ještě doma dost mužstev téže kvality. Až budeme mít u nás, s pomocí množících se umělých kluzišť, tolik výborných hráčů a takový výběr jako Kanada, podaří se nám snad i ji porazit.
Je jisté, že se Kanadě podařilo vyhrát lepší taktikou, když nedovedla svého největšího soupeře ČSR porazit. Vyhrála, protože všech osm jejích soupeřů jí umělo vstřelit jen pouhých osm branek. Proti tomu jsme my zůstali druzí, protože jsme dostali 18 branek, třebaže jsme jich dali více než Kanada. Konfrontoval se zde starý kanadský způsob hry s „bodyčekovou“ obranou s moderním útočným hokejem. Zastánci kanadského systému tvrdí, že tento způsob by nám mohl přinést vítězství. Podle něho bychom obdrželi stejně málo branek jako Kanada, ale naše lépe sehrané útoky by o několik branek více nastřílely než více méně sóloví útočníci kanadští. Obránci nového moderního systému útočného hokeje zase říkají, že záleželo na počtu obdržených branek, ale že jsme měli zachovat útočný styl i v zápase s Kanadou a tak že bychom ji porazili.
To jsou všechno kdyby, ale my máme dojem, že naše mužstvo hrálo nejlépe jak umělo a jak mohlo a že jediný zkušený a dosud výkonný borec, který řídil náš tým a který nejlépe zná právě Kanaďany – Mike Buckna – nejlépe věděl, jak na to. Vedl naše mužstvo již k dvěma titulům mistrů Evropy, k titulu mistrů světa a uměl nyní s ním dosáhnout největšího československého úspěchu na ledě – odejít z Olympiády neporaženi!
KONEČNÁ TABULKA 1948
1. KANADA	8	7	1	0	69:5	15	
2. ČESKOSLOVENSKO	8	7	1	0	80:18	15	
3. ŠVÝCARSKO	8	6	0	2	67:21	12	
4. USA	8	5	0	3	86:33	10	
5. ŠVÉDSKO	8	4	0	4	55:28	8	
6. V. BRITÁNIE	8	3	0	5	39:47	6	
7. POLSKO	8	2	0	6	29:97	4	
8. RAKOUSKO	8	1	0	7	33:77	2	
9. ITÁLIE	8	0	0	8	24:156	0	
Ztracená léta československého hokeje
Jak se vlastně rodí lidské osudy?
Kdo a jak to vpisuje a tvaruje písmena, z nichž je poskládán život člověka, příběhy lidí, kroniky bytí nebo nebytí?
Kdosi moudrý kdysi pravil: „Každý svého štěstí strůjce…“ Ale platí to opravdu a platí to skutečně vždycky?
O osudech lidí z tohoto příběhu se rozhodli jednat jiní. Hodila se jim do neuvěřitelné, nepochopitelné a zrůdné kombinace, jejich sláva a popularita.
Psal se březen roku 1950…

V roce 1948 po únorovém převratu byl přijat zákon, jehož dopad byl pro Čechy a Slováky tragický. Zákon nesl paradoxní název „Na ochranu republiky“ a měl číslo 231. Nejtragičtěji vyzníval jeho 1. paragraf.
Tehdy byli zatčeni hokejisté, kteří dokázali v roce 1947 na pražské Štvanici poprvé v historii vybojovat pro Československo titul mistrů světa. O rok později na olympiádě ve Svatém Mořici byli druzí a ve Stockholmu v zimě roku 1949 se československé mužstvo stalo podruhé mistrem světa.
Odměnou první jim bylo nadšení lidí, těch prostých fanoušků, kteří byli hrdi na to, jak se Československo dokázalo výrazně zapsat do nových dějin evropského sportu tak krátce po druhé světové válce.
Tou druhou „odměnou“ pak byly mistrům světa politické intriky, jejichž obětí se v době začínající studené války a československých politických procesů, stali.
Na konci neuvěřitelné, absurdní a vymyšlené historie byla zasedací síň bývalého Státního soudu v Praze na Pankráci a dvanáct odsouzených. Celkový součet trestů byl 77 let a osm měsíců…
Za obžalobu ze špionáže a velezrady byli odsouzeni:

ing. Bohumil Modrý	–	15 let
Gustav Bubník		–	14 let
Stanislav Konopásek	 – 	12 let
Václav Roziňák		– 	10 let
Vladimír Kobranov	– 	10 let
Josef Jirka			–	  6 let
Mojmír Ujčík		–	  3 roky
Zlatomír Červený		–	  3 roky
Jiří Macelis			–	  2 roky
Antonín Španinger		–	  1 rok
Přemysl Hajný		–	  1 rok
Josef Stock			–	  8 měsíců

Jednání soudu bylo tehdy tajné. Obžalovaní a posléze odsouzení nikdy nedostali ani obžalovací spis, ani rozsudek. Ten byl vynesen za nepřítomnosti veřejnosti po dvoudenním jednání 7. října 1950.
SE ZLATEM DO KRIMINÁLU
Vraťme se ale o pět let nazpět. Do doby, ve které se začala psát jedna z nejslavnějších kapitol nejen našeho hokeje, ale celého poválečného sportu v Československu.
V roce 1945 sdružoval Český svaz ledního hokeje 874 klubů, 21870 hráčů, 4431 dorostenců, 428 žáků a 730 rozhodčích. Popularita hokeje a hlad po sportu vedl k myšlence uspořádat v Praze první poválečné mistrovství světa.
Krátce po konci druhé světové války putovaly do Švédska a Švýcarska dopisy s návrhy sehrát přátelská mezistátní střetnutí, a zároveň do sídla LIGH v Curychu kandidatura na pořadatelství mistrovství světa v roce 1947.
Kongres v roce 1946, který se konal v Bruselu, nejprve rozhodl o pořadí kandidátů na uspořádání šampionátu v roce 1947: Anglie , Československo a Švýcarsko. V říjnu 1946 ale Angličané odřekli, a tak sekretariát LIGH potvrdil, že pořadatelem prvního poválečného mistrovství světa v ledním hokeji bude v únoru 1947 Československo.
Do Prahy tehdy přijelo osm mužstev. Hlavními favority byly týmy Československa a Švédska. Když však seveřané nad naším týmem předposlední den vyhráli 2:1, zdálo se být po vidině zlata. Jenže v závěrečný den dokázali podceňovaní Rakušané nad Švédy vyhrát 2:1 a to dodalo našim hráčům energii. V posledním zápase turnaje na-stříleli Američanům šest branek a poprvé se stali mistry světa.
Zlaté medaile tehdy převzali: Modrý, Jarkovský – Pácalt, Sláma – Trousílek, Šťovík – Troják, Zábrodský, Konopásek – Kus, Drobný, Stibor – Roziňák, Bouzek, Pokorný.
O rok později, v podstatě stejná sestava, do níž jen přibyli O. Zábrodský, G. Bubník a Kobranov; odešli Kus a Pácalt, vybojovala na olympiádě ve Svatém Mořici stříbro.
Bylo jasné, že Československo disponuje nejlepším mužstvem Evropy a že je jen otázkou času, kdy znovu sáhne po světovém zlatu.
TRAGÉDIE NAD LA MANCHEM
(Vzpomíná Václav Roziňák)
„Už v přípravě na mistrovství světa v Praze, stejně jako na olympiádu v roce 1948, jsme hodně hráli s kanadskými profesionály, kteří působili v Anglii nebo ve Francii. Nejslavnější mužstva se tehdy jmenovala Brighton Tigers a Wembley Lions. Profíci toho tehdy uměli opravdu hodně a nám tyto zápasy dost pomáhaly.
V přípravě na mistrovství světa ve Stockholmu, které se mělo konat v březnu 1949, jsme letěli opět do Francie a Anglie. Bylo to v listopadu.
Pamatuju si to jako dnes, i když je to vzpomínka stará 20 let. (Václav Roziňák na tuto příhodu vzpomínal v lednu 1968). Šestého listopadu jsme hráli v Paříži, také s profesionály. Vyhráli jsme nad Racingem Club Paris 4:3 a druhý den jsme pokračovali do Londýna.
Šest našich kamarádů – Troják, Šťovík, Pokorný, Stibor, Jar-kovský a Švarc – ještě nemělo anglická víza a tak, zatímco my letěli do Anglie, oni museli ještě den počkat.
Ale přes La Manche se už nikdy nedostali… Letadlo zmizelo, pátrání po něm bylo bezvýsledné. Tak zahynulo šest našich nejlepších kamarádů…“

Úřední zpráva z té doby říká, že v pondělí 8. listopadu 1948 bylo z letiště Le Bourget, kde se dnes konají tradiční světoznámé letecké přehlídky, vypraveno dvoumotorové letadlo typu Beachkraft. Za kniplem letounu seděl zkušený pilot René de Narbonne, který měl za sebou desítky hodin nalétaných ve druhé světové válce. Posádku malého letounu tvořili: Zdeněk Jarkovský (brankář 1. ČLTK Praha) Miroslav Pokorný, Karel Stibor, Vilibald Šťovík, Ladislav Troják (obránci a útočníci LTC Praha) a Zdeněk Švarc (obránce HC Stadion Praha).
Dodnes nikdo neví, kde našli hrob.
Letadlo startovalo z letiště v Le Bourget za nepříznivého počasí v 16.28 hodin. Kontrolní věž měla s pilotem poslední spojení v době, kdy byl letoun mezi Paříží a La Manchem.
Na pevnině se nikdy žádné stopy po zříceném letadle nenašly. A tak jen dohady nechávají tušit, že se letadlo po ztrátě orientace v nepříznivém počasí zřítilo do chladných vln Kanálu…

„Byli jsme tehdy zdrceni ztrátou životů skvělých kamarádů. Měli přiletět do Londýna rovnou k zápasu s Wembley Lions.
Čekali jsme na ně, ale nedočkali se. Nikdy…
Pan Ahearne, tehdejší předseda LIGH a promotér celého zájezdu, okamžitě další zápasy turné zrušil.
Horší to však bylo doma. Poměry se po únoru 1948 rychle měnily, a na sportovce, ať už to byli fotbalisté, nebo hokejisté či tenisté, se mnozí začali dívat jako na produkt buržoazních poměrů.
Šokem pro mne bylo, když se objevily hlasy, že naši kamarádi emigrovali a že si pro to zvolili takovouto cestu. A ti, kteří to říkali, to mysleli smrtelně vážně.
Bylo to k pozvracení necitelné, surové a hanebné.“
Po návratu domů nenašel nikdo z vedení odvahu, aby navštívili pozůstalé a tak hokejisté sami navštívili rodiny Pokorných, Stiborovy a Trojákovy. Hráči, kteří byli na vojně, byli dlouho považováni za vojenské zběhy…

Po únoru 1948 musela z Československa odejít řada sportovců, sportovních funkcionářů či sportovních mecenášů. Znárodňovací vichřice jim vzala majetek, ale především sociální a mravní jistoty ve spravedlivou možnost života. A tak raději než nedůstojné živoření a ponižování, volili nelehký a nejistý osud exulantů.
Na vánoce 1948, jako už tradičně, trávili hokejisté LTC Praha vánoční týden ve švýcarském Davosu na Spenglerově poháru. Tehdy ho vyhráli potřetí za sebou. Při návratu domů se výprava hokejistů zastavila v curyšském hotelu Dolder. Tam hokejisty navštívili ti, kteří ze strachu odešli z Československa. U vědomí jejich kvalit jim nabídli výhodné angažmá v zahraničí.
Tento okamžik si pamatujte. Ještě o něm bude řeč.
Tenkrát, na vánoce 1948, se všichni do jednoho rozhodli vrátit se domů do Československa…

Tří měsíce později odjeli hokejisté do Švédska. Psal se březen roku 1949 a ve Stockholmu se hrálo 27. mistrovství Evropy a 15. mistrovství světa.
Na Valhalla vágen, kde je olympijský stadión, se československým hokejistům dařilo. Hrálo se pod otevřeným nebem, jak bývalo tehdy zvykem.
Českoslovenští reprezentanti v devíti dnech sehráli sedm zápasů a jen dvakrát prohráli – v kvalifikaci s domácími Švédy a den před skončením šampionátu ve finálové skupině s USA. Jinak porazili Finsko 19:2, Kanadu 3:2, Rakousko 7:1, Švýcarsko 8:1 a v závěrečném zápase, který rozhodoval o zlatu, velkého favorita šampionátu – domácí Švédy 3:0.
V utkání proti Kanadě byl surově zraněn Bouzek a tak se rozpadla řada Kobranov – Bouzek – Bubník. Příležitost pak dostali i Pícha a Mizera.
Zalistujme v novinách té doby. Vedoucí výpravy Josef Loos, tehdy kromě jiného napsal:
„K rozhodujícímu nedělnímu zápasu se Švédskem nastoupili naši v dobré pohodě, nijak nedeprimováni sobotní porážkou od USA. Zato Švédové byli zřejmě znervóznělí, odpovědnost z boje o titul před vlastním obecenstvem na ně doléhala.
V první třetině bylo hráno velmi rychle, ale na újmu přesnosti. Obě mužstva měla několik pěkných možností. Ve třetí minutě druhé třetiny byl vyloučen Švéd Nurmela a Zábrodskému se podařilo vstřelit první branku. Útok stíhal útok, oba brankáři měli možnost ukázat svoje umění. Až v 11. minutě vsítil Roziňák druhou branku. Švédové dali do útoku všechny síly a zle nám zatápěli, zvlášť když byl vyloučen Konopásek a měli početní výhodu. V závěrečné třetině pozměnili Švédové mužstvo. Jejich nejlepší hráč Ake Andersson nastoupil ve středu útočné řady místo Lil Johansona a spolu s Nurmelou a průbojným Öbergem na křídlech stále útočil. Naše obrana byla však na místě a šťastná 13. minuta rozhodla utkání – Konopásek zachytil přihrávku Mizerovu a třetí brankou zpečetil naše vítězství…“
Tolik tedy zažloutlý novinový archiv z března 1949. Hovoří kromě jiného i o tom, kteří z československých hokejistů přiváželi domů během tří let druhý titul mistrů světa.
Tady jsou jejich jména. Řada z nich pak byla na léta vyškrtnuta ze všech písemností. Prostě, jako kdyby neexistovali. Od té doby -jedné z nejsmutnějších chvil v historii našeho sportu – však československý hokej dělil ještě celý rok.
Mistry světa ve Stockholmu se tehdy v roce 1949 stali: Modrý -Trousílek, Hajný, Macelis, Němec – Roziňák, Zábrodský, Konopásek – Kobranov, Mizera, Pícha – Bubník, Marek, Charouzd, Bouzek.
Čtrnáct zlatých medailí, které vezli domů do zlaté Prahy. Měl uplynout pouhý rok a ze zlatých chlapců se měli stát špioni a vlastizrádci.
Tak absurdní obrat nikdo nečekal a ani nemohl předpokládat. Na Wilsonově nádraží, na Václavském náměstí i na Národní třídě vítaly svoje mistry světa desetitisíce šťastných.
Jejich radosti však mělo každým dnem ubývat…
Stránky a články z tehdejších novin jsou svědectvím té doby. Připomeňme si ji. Je to nutné hlavně proto, abychom pochopili souvislosti, abychom alespoň částečně poznali začátky něčeho, co posléze zasáhlo a ovlivnilo život většiny obyvatel této země.
Mladá fronta píše o tom, jak byla v Lysolajích ustavena první pionýrská skupina na okrese Praha-západ.
V Práci se objevuje titulek: Stachanovec Rossijskij posílá pozdravy našim úderníkům.
Ve zprávách z parlamentu se můžeme dočíst, že každý náš občan se může podívat na rozpočet s hrdostí pána ve svém domě.
O něco později ministr spravedlnosti Alexej Čepička (zeť Klementa Gottwalda) tvrdil, že zlidovělé soudy chrání vymoženosti pracujícího lidu, že jsou ochráncem lidově demokratického řádu a pomáhají odhalovat a potírat zločinnou činnost reakce. (V té době byl přijat i zákon 231, který umožňoval odsoudit za velezradu i pro myšlenku).
Koncem listopadu 1949 bylo přijato komuniké z porady Inform-bira, které později připomínalo výstřel ze signální pistole.
Vzápětí potom byl v Bulharsku zahájen první proces s Rajko Kostovem a jeho „protistátní“ skupinou.
Titovo jugoslávské vedení bylo označeno za špionské a Tito nazván zrádcem.
Začaly procesy i v Československu. Rudé právo píše o tzv. Či-hoštském zázraku a nabízí k uvěření, že byli odhaleni domácí strůjci a jejich páni ve Vatikánu. České duchovenstvo bylo označeno jako agenti angloamerických štváčů.
Další procesy byly zahájeny v Lounech, v Hodoníně. Titulky hovořily o vyrovnání si účtů pracujícího lidu s teroristy a vrahy. „Pomozte odhalit pikle těchto zrůd…“ volá Rudé právo té doby.
ODBOČENÍ TENISOVÉ
Když jsem v roce 1968 začal psát v časopisu Stadión seriál s názvem totožným, jako má tato knížka, narážel jsem ve vyprávění i písemnostech velmi často na jedno jméno: Jaroslav Drobný.
Do té doby jsem znal jeho tvář jen z fotografií v časopisech zahraniční provenience, protože my jsme se tvářili, jako když ho neznáme.
Jako když neznáme jednu z největších postav československého sportu. V té době, v roce 1968, se říkalo, že tři naši sportovci proslavili Československo víc, než celý batalión diplomatů: Zátopek, Čáslavská a… Drobný.
Setkal jsem se s ním až v roce 1973 v Londýně, když Jan Kodeš vyhrál Wimbledon. Byl druhým Čechem, který to dokázal. Ten první však musel před anglickou královnou a vévodou z Kentu vystupovat, i když to zní dnes absurdně a neuvěřitelně, jako Egypťan.
Byl milý a ochotný. A by! to tak trochu i on, kdo byl za Kodešo-vými úspěchy, protože v zahraničí mu nejednou přispěl cennou radou. A v Londýně, na travnatém kurtu s ním strávil nejednu hodinu.
Kluk správce tenisových kurtů na Štvanici měl ke sportu blíž než k čemukoliv jinému. A tak hrál hokej i tenis a oboje na světové úrovni. Není totiž na světě tenista, který by zároveň byl mistrem světa v hokeji a stejně tak i wimbledonským vítězem. A naopak.
V roce 1947 byl členem týmu, který v Praze získal první historické zlato. O rok později přivezl z olympiády stříbro.
Do Stockholmu v roce 1949 už však neodjel…
(Vzpomíná Jaroslav Drobný)
Jedenáctého července 1949 jsme spolu s Černíkem odjížděli na turnaj do Švýcarska. Počítali jsme, že tam s Černíkem (Drobného spoluhráč z daviscupového týmu, pozn. autora) budeme asi týden. V kapse jsem žmoulal padesát dolarů a těšil se do Gstaadu. Na turnaj tehdy byli přihlášeni i západní Němci Goepfert a Bereitner, Španěl Masip.
Po dvou dnech, když už byl turnaj rozehrán, jsme dostali z Prahy pokyn, abychom z turnaje odstoupili a vrátili se domů.
Odmítli jsme. Byli jsme v nezáviděníhodné situaci: na turnaj jsme vlastně jeli na náklady pořadatele a byli jsme pro diváky hlavním tahákem. Odjet – to by pro pořadatele znamenalo značnou finanční ztrátu. A tak jsme hráli dál.
Vzápětí se v Gstaadu objevili pracovníci československého velvyslanectví v Bernu, pánové Jan Zelenka a Jaroslav Němec. Znovu opakovali příkaz k okamžitému návratu domů. Jednali s námi velmi arogantně a nadutě.
Když pak oba odjeli domů, řekl Černík, že se do Československa nehodlá vrátit. Já stále váhal. V Praze jsem na něco podobného ani nepomyslel. Pak ale ve mně začal vyhrávat docela obyčejný, lidský strach.
Když se vrátím, říkal jsme si, budu moci vůbec ještě hrát? Budu moci jezdit tam, kam chci? Měl jsem v té době před sebou turné do Ameriky a obával jsem se, že mne tam už nepustí.
V Gstaadu jsme se prvně setkali se západními Němci a Španěly, pro které to byly po druhé světové válce první turnaje. A my měli zakázáno s nimi hrát! Co když se tohle všechno bude opakovat, napadlo mne. Kdo nás bude zvát na turnaje, když utkání s nimi bychom měli – podle nařízení z Prahy – skrečovat?
Dostal jsem strach, že už nikdy nebudu moci hrát v zahraničí, že se nebudu moci po světě svobodně pohybovat. A nesouhlasil jsem s tím, že se politické vztahy a problémy míchají do sportu.
A pak jsem tehdejšímu řediteli turnaje v Gstaadu panu Scherzovi oznámil, že se už do Československa vrátit nehodlám. Že zůstávám ve Švýcarsku.
Tak by to asi ve zkratce bylo celé. Snad ještě by za zmínku mohlo stát, že později za námi přijel pan Richard Slánský, bratr Rudolfa Slánského, a vyžádal si rozhovor s Černíkem. Já u něj být nesměl, protože pan Slánský se domníval, že iniciátorem celé akce jsem byl já.
A tak mi začal nový život. Jednoduchý v žádném případě nebyl. Můžu s klidným svědomím říci, že ze začátku jsem se měl strašně špatně. Moje štěstí bylo, že jsem hrál hokej a tenis, a z toho se daly pro začátek vydělat nějaké peníze.
Dva roky jsem pracoval ve Švýcarsku jako hokejový trenér a zároveň i hrál tenis. Chtěl jsem do Spojených států, kde byla v té době moje dívka. Cestoval jsem však na provizorní švýcarské dokumenty, protože československý pas neplatil. V Americe bych býval mohl zůstat, kdybych tam přijel z Československa rovnou. Takhle bych musel čekat na občanství pět let. Nejméně pět let a to bez ohledu na jméno. Drobný, nedrobný, tam to bylo každému jedno, byť mne z tenisu znali.
A tak jsem zase cestoval. Po třech měsících jsem musel z Ameriky pryč. A zase jsem mě starosti. Když s ničím jiným, tak třeba se sháněním víz.
Mně se v té době hrozně stýskalo. Čech už je takový. Podívat se do světa, okusit to všechno na vlastní kůži a pak honem domů do své hospůdky nebo k mámě na buchty. Byl jsem sám, bez těch opravdových přátel, bez maminky a tatínka, dlouho i bez peněz. Tenkrát se tenis hrál za pusinky…
Říkal jsem si, jestli jsem neudělal chybu, když jsem zůstal venku. Jenže pak jsem se dozvěděl, co se stalo s kluky, se kterými jsem hrál, se kterými jsem sedával v šatně, a uvědomil jsem si, že stejně bych dopadl i já…“

Jaroslav Drobný byl jednou z největších postav světového tenisu padesátých let. Aby měl klid, přivítal nabídku tehdejšího egyptského krále Faruka a stal se egyptským občanem.
A tak ne Československo, ale Egypt se v roce 1954 mohl pochlubit tím, že se jeho občan stal vítězem nejceněnějšího turnaje světa, kterým je Wimbledon.
Připomeňme si ještě některé další tenisové výsledky Jaroslava Drobného. Ve Wimbledonu v roce 1949 prohrál až ve finále se Schroederem v pěti setech, o rok později byl v semifinále a v roce 1952 opět prohrál až ve finále se Sedgmanem. Rok na to hrál opět v semifinále a podlehl Nielsenovi. Ale v roce 1954 slavně zvítězil nad Rosewallem 13:11, 4:6, 6:2 a 9:7. Jaroslav Drobný i dvakrát vyhrál mistrovství Francie v letech 1951 a 1952, třikrát se stal mezinárodním mistrem Itálie, v letech 1950, 1951 a 1953.
Jen tenhle kusý výčet úspěchů Jaroslava Drobného hovoří o tom, že to byl ve své době jeden z nejlepších a nejuznávanějších tenistů světa.
A přece existovala jedna pochybnost. Byl a cítil se jako Čech a nebo jako Egypťan, či Angličan nebo světoběžník, jakých v té době bylo po světě mnoho?
(Vzpomíná Jaroslav Drobný)
„Jsem Čech a mám svou zemi rád. Ale nemám rád, když se míchá politika do sportu. Sportovci totiž mnohdy ani nemají čas přemýšlet o věcech, které se po nich leckdy chtěly. Nechtějme dělat ze sportovců po dobu jejich aktivní kariéry politiky. To bychom taky jednou mohli chtít, aby například ministerští předsedové hráli třeba tenis… ale v rámci svých služebních povinností. Což uznáte, jak alespoň doufám, je nesmysl…“

Jaroslav Drobný se v roce 1953 oženil. Jeho ženou byla Rita Anderssonová Jarvisová. Byla v těch nejtěžších dobách jedním z mála lidí, kteří mu rozuměli a uměli pomoci.
Ještě dlouho po vynuceném odchodu z Československa zářila na tenisovém nebi hvězda Jaroslava Drobného. Země, ze které vyšel – vlastně jen hrstka těch, kteří jí v té době vládli – se bez uzardění vzdali jeho služeb.
Když se Jaroslav Drobný tehdy v roce 1949 nevrátil do Prahy, skončila na dlouhou dobu i účast našich tenistů v Davisově poháru.
V letech 1950 až 1954 Československo v této soutěži nehrálo.
Tenis byl tehdy chápán jako ryze buržoazní sport. Další z nesmyslů té doby.
A doklad o tom, jak vypadají ztracená léta…
Pro bližší pochopení situace a atmosféry té doby několik nahlédnutí na tiskové stránky. Informace i jejich duch jsou poplatné tomu, co se v Československu dělo po únoru 1948.
V prvních třech letech po roce 1948 stanulo před státními soudy 29000 lidí. Dalších 70000 jich bylo postaveno před soudy krajské.
V táborech nucených prací – především v jáchymovských a příbramských uranových dolech – bylo přinuceno pracovat 27000 odsouzených.
V té samé době volilo odchod do emigrace přes 300000 Čechů a Slováků…
Ve sportovním týdeníku Ruch v ročníku 1949 se čtenářům oznamují světové rekordy Emila Zátopka.
Fotografie ministra Václava Kopeckého, který přijímá před světovým šampionátem ve Stockholmu československé hokejisty.
Pod titulkem Jen o krůček, se popisuje boj Jaroslava Drobného se Schroederem ve finále Wimbledonu.
V Praze se konalo mistrovství světa v odbíjené a naše družstva byla ve finále.
Alena Vrzáňová se ve svých sedmnácti letech stala v Paříži mistryní světa v krasobruslení. V Ruchu se tehdy psalo: „V Americe by Vrzáňové nabídli místo hvězdy v nové oslňující revue, filmovou smlouvu, osmiválec a kdoví co ještě. U nás jí nic takového nenabídneme, protože nechceme sportovců zneužívat k špatným účelům. Nabídneme Vrzáňové víc: nabídneme jí bratrství našich mladých lidí, nabídneme jí štěstí, které přináší láska a úcta člověka k člověku.“
To všechno předcházelo mistrovství světa v hokeji roku 1950. Ten březen se tenkrát nijak nelišil od jiných březnů jiných let. Zima odcházela jen pomalu, ale jaro do Prahy ještě nepřišlo.
Ta zpráva pak přišla nečekaně, jako rána pěstí v nejčernější tmě. Jedenáct hokejistů československého národního mužstva bylo zatčeno!
Tahle zvěst se po republice roznesla rychlostí blesku. Byli zatčeni v den, když už vlastně měli být v Londýně na mistrovství světa v hokeji.
Třináctý březen 1950 se měl stát černým dnem československého hokeje. Jenom hokeje… ?
JAK TO TENKRÁT BYLO
Odletová hala ruzyňského letiště připomínala v tu sobotu 11. března 1950 včelí úl. Vřelo to tam halasem mladých hlasů, protkávaných – přes určitou protřelost světem – špatně utajovaným vzrušením.
Byl pátý rok po válce a každá cesta za hranice byla pořád něčím svátečním. I pro ty, kteří v hale postávali, byť už měli na kontě nejednu cestu letadlem, nejeden úspěch. Většina z nich měla doma už dvě zlaté medaile z mistrovství světa a stříbro z olympiády.
Na betonové rolovací ploše stála stříbrná dakota, která měla před sebou cestu do Londýna, kde ve Wembley Empire Pool už visely vlajky zemí, které přihlásily své reprezentanty na světový hokejový šampionát.
V koutě letištní haly se tyčila do výše hromada sportovních vaků s hokejovou výzbrojí. A kolem ní postávali a posedávali ti, kteří už za pár hodin měli uchopit do svých rukou hokejové hole a znovu měli bojovat o hokejové světové zlato.
Přišla hodina odletu.
Dakota s prázdnými sedadly stále parkovala na stojánce a mezi hokejisty se začal šířit neklid. Napětí stoupalo s přibývajícími minutami a naráz se začala v odletové dvoraně šířit informace nejprve šeptem a posléze nahlas: „Nikam se neletí, protože rozhlasoví reportéři nedostali víza. A dokud je mít nebudou, nikam se ze solidarity neletí.“
Obraz v letištní hale už čtvrtou hodinu nedostával jinou podobu než tu, která vládla na začátku. Krátké filmy, promítané v maličkém kině, nemohly uklidnit žádného z rozrušených hráčů.
Vedoucí výpravy Josef Matějka pak všechny svolal a opakoval jim zprávu, kterou všichni znali: „Pokud neobdrží rozhlasoví reportéři anglická víza, nepoletí se…“
Požádal pak všechny hráče, aby se vrátili domů a v pondělí se shromáždili v Tyršově domě. Tam mělo být s definitivní platností rozhodnuto o účasti československé hokejové reprezentace na londýnském mistrovství světa.
Hokejoví reprezentanti – největší kandidáti na světové zlato v tom roce 1950 – se tedy rozešli domů a v nervozitě a nejistotě přečkali neděli.
V pondělí dopoledne se opět všichni a včas sešli v Tyršově domě. Seděli v prostorách, kde tehdy sídlil hokejový svaz. Jen z vedení tu nebyl nikdo.
A hokejisté stále čekali. Kdybychom tvrdili, že seděli klidně a trpělivě a že mlčeli jako putičky, nikdo by asi nevěřil. Hodiny ubíhaly. Zvony na věžích pražských kostelů odbily desátou, jedenáctou, poledne…
Bylo po dvanácté, když se otevřely dveře a vešel jeden z členů vedení hokejového svazu:
„Mládenci, přejděte, prosím, vedle do Zbrojnice. Chce s vámi mluvit bratr Truhlář…“ (Stará Zbrojnice byla ubytovnou ČOS s velkým sálem a Josef Truhlář předsedou čerstvě se utvořivšího Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport a bývalým starostou Sokola.)
Stařičký Josef Truhlář s bílými vlasy a baronsky nakrouceným knírem přišel za pár minut. Do hlubokého ticha pak oznámil:
„Mládenci, nikam se nejede. Ale zachovejte, prosím vás, klid…“
Hlas se mu třásl a bylo na něm vidět, že nemá daleko k pláči. Osmnáct – do té chvíle – nevědomých mužů vybuchlo. Ze změti hlasů nejjasněji zazníval ten s otázkou: „Proč jsme se tedy tak dlouho dřeli a kdo to rozhodl…?“
Josef Truhlář stál se sklopenou hlavou a jen naslouchal. Až po chvíli řekl, že za to všechno nemůže, že to dostal jako příkaz.
(Vzpomíná Zlatko Červený)
„Řekli nám tenkrát, že je to rozhodnutí vyšších míst a že je to z politických důvodů. Hned nám také řekli, že místo mistrovství světa bude v Praze uspořádán velký turnaj za účasti našich nejlepších mužstev. Měli jsme vztek, byli jsme plni síly a věřili jsme si. Šlo nám o obhájení titulu. A navíc jsme začali tušit, že důvod toho, proč jsme zůstali doma, je asi někde jinde než jen v tom, že dva reportéři nedostali – alespoň tam se to tvrdilo – anglická vstupní víza.“

Přenesme se z těch vypjatých březnových dnů roku 1950 v Praze za kanál La Manche do Londýna. Na hokejisty tam v té době čekal dr. Vilém Benda, který byl telegramem ministra informací Václava Kopeckého jmenován druhým vedoucím výpravy.
V inkriminované době pracoval na ministerstvu informací a osvěty jako osobní tajemník ministra Kopeckého. Měl ve svém referátu na starosti právě sport a už v únoru odjel do Norska na mistrovství Evropy v krasobruslení. Pod jeho vedením tam tehdy československé barvy hájili manželé Balunovi, Alena Vrzáňová, Dagmar Lerchová, Černá, inž. Fikar, dr. Heinz a redaktor ČTK Vosolsobě. Část výpravy se hned potom přesunula na mistrovství světa do Londýna, kde se Vrzáňová stala světovou šampiónkou, ale do Československa se odmítla vrátit.
(Vzpomíná dr. Vilém Benda)
„Československým velvyslancem v Londýně byl tehdy dr. Bystrický. Dostával informačními kanály, nikdo už nedokáže odkud vedly, zprávy které naznačovaly, že prý hokejisté chtějí hromadně emigrovat. Nezdálo se mi to, protože měli už nespočet příležitostí předtím. Většinu z nich jsem znal osobně, protože když v roce 1949 vybojovali titul mistrů světa, obstarával jsem z pověření ministra Kopeckého poukazy na automobily, které byly zbaveny daně z přepychu, která se v té době tenkrát platila. S mnohými jsem si tykal.
Po svém jmenování druhým vedoucím výpravy jsem dostal do Londýna i další zprávu – tlumočil mi ji redaktor Zemánek z ČTK. měl jsem se ujmout funkce rozhlasového reportéra v případě, že vstupní víza reportérů Laufera a Procházky nebudou vyřízena včas. Z toho jsem soudil, že se s účastí hokejistů v té době – bylo krátce před šampionátem – počítalo i v případě, že oba rozhlasoví reportéři do Londýna neodletí…“
Celá situace s neudělenými anglickými vízy pro rozhlasové reportéry se vyvíjela velmi podivně. Původně měli do Londýna odletět Josef Laufer a Štefan Mašlonka. Ve čtvrtek, tedy v podstatě 36 hodin před odletem, změnil rozhlas nominaci a místo Mašlonky měl komentovat Otakar Procházka. Navíc v té době bylo zvykem, že se výjezdy sportovních novinářů vyřizovaly spolu s výpravou.
V tomto případě už tomu tak nebylo. A anglické velvyslanectví – jak se předpokládalo – by nebylo schopno do sobotního odletu hokejistů vstupní víza vyřídit. I když tomu nakonec mělo být jinak. Ale na to se jaksi v režii celého procesu zapomnělo.
Hokejisté, čekající ve Staré Zbrojnici nemohli tušit, že nepoletí nikam, že je to causa rozhodnutá už jinými a jinde. Nemohli tušit, že rozhodnut už s největší pravděpodobností byl i jejich osud. Krutě, cynicky, bez stínu slitování, bez známky soucitu. Samozřejmě, že hokejisté tušili, že se s nimi hraje nečistá hra, ale její výsledek je ani ve snu nenapadl.
Na čarování s anglickými vízy si pamatuje tehdejší spolupracovník americké tiskové agentury Associated Press pan Tomáš Svoboda. V roce 1950 mu bylo 25 let.
JAK TO BYLO S VÍZY?
(Vzpomíná Tomáš Svoboda)
„Hned ve čtvrtek byla sice podána žádost o vstupní víza pro pana Procházku, ale bylo jasné, že z formálních důvodů není možné žádost vyřídit. My jsme se to v agentuře dozvěděli v pátek. Celý problém jsem vysvětlil svému šéfovi panu Poloweckému, který se ihned spojil s britským atašé panem Piggetem a vysvětlil mu, proč musí být víza do soboty hotova…“

Stalo se takřka nemožné. Pan Pigget dokázal pohnout byrokratickým aparátem britského ministerstva zahraničních věcí a přinutil ho pracovat i v sobotu.
Vízum pro rozhlasového reportéra bylo tedy uděleno a do Prahy přišlo telegrafickou cestou v sobotu kolem 14. hodiny. Tedy něco kolem dvou hodin před původně plánovaným odletem československé hokejové výpravy.
„Jak jsme se to dozvěděli, okamžitě jsem tuto informaci volal na hokejový svaz. Ale mužstvo přesto neodletělo…“ vzpomíná Tomáš Svoboda.
Další osud pana Svobody už s osudem hokejistů spojen není. Pokud nebudeme za shodné rysy považovat fakt, že Tomáš Svoboda byl v padesátých letech v procesu s Vlado Clementisem odsouzen na dvacet let. Ve vězení prožil devět a čtvrt roku.
Když jsem hledal další materiály k případu hokejistů, objevil jsem v archívu Československé televize film režiséra Františka Pojdla (dnes žije ve Švýcarsku) a redaktora Mariana Wendta. Film se jmenoval „Proč zmizel šéf“, a vysvětloval důvody emigrace jednoho z nejlepších poválečných hokejistů Československa Vladimíra Zábrodského. Jeho úloha v celém případu je dodnes hodně nejasná a asi nevyjasnitelná. Ale k tomu se ještě vrátíme.
Ve vzpomínaném filmu hovoří o situaci v roce 1950 právě reportér Otakar Procházka: „Nebyli jsme nijak vázaní na odlet naší výpravy. Věděli jsme, že víza jsou na cestě a měli jsme přece svoje pasy. Tak to bývalo i jindy. Hokejisté mohli odletět v sobotu a my mohli za nimi v pondělí přiletět. Takže důvody, proč hokejisté tehdy neodletěli, byly zcela jasně jiného rázu…“
Mezi těmi, kteří ve Staré Zbrojnici sousedící s Tyršovým domem oznamovali hokejistům, že obhajovat stockholmské zlato v Londýně nebudou, byli vedle starosty Sokola Josefa Truhláře i náčelnice Vlasta Pešková a dr. Pernica.
Jaký paradox v porovnání s rokem minulým, kdy po návratu ze Stockholmu tehdejší ministr informací a osvěty Václav Kopecký řekl:
„Podali jste přesvědčivý výkon a důkaz o tom, jak v poměrech sjednocené tělovýchovy a sportovního hnutí může náš sport pod sjednocenou vlajkou obrozeného Sokola spěti k dalšímu rozvoji a k nové slávě …“
V tuto chvíli, 13. března 1950, zněla tato slova jednoho z předních politiků země výsměšně.
Byť však měli vztek a zlost, netušili jak krutá osnova politické pavučinové sítě je začíná obmotávat…
KDO CHCE ZŮSTAT VENKU?
Doba po převratu v únoru 1948 vyhnala za hranice Československa statisíce lidí. Mezi nimi i sportovce. Už byla řeč o Jaroslavu Drobném, Aleně Vrzáňové, ale v zahraničí zůstali i krasobruslařka Nekolová, tenista Černík, lyžař Šponař, hokejisté Marek, Sláma, Oldřich Zábrodský a další.
Už byla řeč i o tom, jak při návratu ze Spenglerova poháru v Da-vosu hokejisté tehdy nejlepšího klubu v Československu LTC Praha, rokovali zda se vrátit nebo zůstat.
Za bratry Zábrodskými – Oldřichem a Vladimírem – přišel tehdy bývalý hokejista a jejich spoluhráč z LTC Josef Maleček. Později působil ve Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky. Spolu s ním hovořili o možné emigraci celého LTC i někteří další zástupci tehdy se rodící Rady svobodného Československa.
Nabídka nebyla marná: působit v anglické profesionální lize, v níž tehdy hrála mužstva slavných jmen, složená především z kanadských profesionálů – Harringay Racers, Paisley Pirates, Brighton Tigers a další. Československý hokej měl dobré jméno a angažmá by zcela jistě přineslo i nemalý finanční efekt.
Tehdy, těsně před Silvestrem 1948, pozval Vladimír Zábrodský celé mužstvo k sobě do pokoje a oficiálně hráčům oznámil, jakou dostal pro celý tým nabídku.
Na této schůzce – a to je důležitý fakt – se měl každý vyjádřit, zda chce či nechce zůstat v zahraničí. Většina hokejistů byla ochotna zůstat, ale jen v případě – a to je další důležitý fakt – že zůstane celé mužstvo. Jako jednotlivci zájem neměli…
ZE SOUDNÍHO SPISU
Předběhněme teď na chvíli vývoj dalších událostí. Porušme chronologii a podívejme se, jak toto jednání viděl pozdější Státní soud. Následující řádky, které byly vybrány z odvolacího spisu v roce 1968, hovoří totiž o tom, v jaké době se přelíčení konalo. Spis Státního soudu byl veden pod číslem TS l/IV 47/50…
„Obvinění byli členy národního hokejového družstva Československa a zúčastňovali se reprezentačních hokejových mezistátních zápasů a to i na Západě. Koncem roku 1948 se zúčastnili takových zápasů ve Švýcarsku a při této příležitosti byli sváděni bývalým čs. hokejistou Malečkem a jeho dvěma společníky, kteří emigrovali na Západ, aby zůstali jako celek v zahraničí.
Někteří členové hokejové družstva čítajícího 14 členů, byli pro to zůstat v zahraničí, ovšem jen jako celek. Mezi ně patřili obvinění až na Augustina Bubníka a někteří s tím nesouhlasili a byli pro návrat do ČSR. Došlo k hlasování, při kterém bylo odevzdáno 8 hlasů pro stanovisko zůstat v zahraničí a 6 hlasů proti tomuto stanovisku. Obvinění (rozuměj Modrý, Bubník, Kobranov, Jirka, Roziňák a Konopásek) hlasovali pro to, aby celé mužstvo zůstalo v zahraničí.“
V odvolacím spise se nicméně konstatuje, že vzhledem k tomu, že nedošlo k jednomyslné shodě zůstat za hranicemi, dohodli se všichni hráči pro návrat domů. To ale soudu v roce 1950 buď nevadilo a nebo tento fakt nechtěl brát v potaz. Pokračujme tedy v listování ve spise…
„Jak vyplývá z výpovědi shora uvedených obviněných a dalších výsledků řízení, pokoušeli se Maleček a jeho společníci i poté, kdy se hokejové družstvo rozhodlo k návratu, znovu je přemluvit, aby zůstali v zahraničí.
Když pak byli obvinění v roce 1949 ve Švédsku, jednal s nimi jistý inž. Plzák, který v té době bydlel ve Švédsku, aby celé mužstvo zůstalo ve Švédsku. Tento požadavek byl odmítnut proto, že nabídka finančního zajištění hráčů se nejevila dostačující a celé mužstvo včetně obviněných – až na hráče Marka – se tehdy vrátilo zpět do ČSR.“
Tedy opět odmítnutí lákavé nabídky, opět marné přesvědčování, ale zároveň úporná snaha soudu dokázat nedokazatelné. Zajímavé je však v této souvislosti následující konstatování soudu. Praví se v něm:
„Podle skutkových zjištění mělo dojít k odmítnutí návrhu inž. Plzáka z toho důvodu, že obvinění očekávali daleko výhodnější nabídku při příštím zájezdu do Londýna …“
Scestná to teorie. V profesionálním světě platí jasné pravidlo -cena sportovce je dána jeho okamžitým výsledkem. Za ten se platí a ne za iluzorní vidinu nějakého budoucího úspěchu, který ani nemusí přijít. Cena našich hokejistů tedy musela být – pokud budeme takto uvažovat – mnohem vyšší okamžitě po skončení světového šampionátu ve Stockholmu než za rok v Londýně. Ten byl daleko a jeho výsledek nejistý.
Zajímavé je v tomto směru rovněž konstatování Presidia Nejvyššího soudu, který v roce 1968 projednával odvolání všech obviněných a odsouzených. Praví se v něm totiž, že uvedená zjištění jsou v úplném rozporu s obsahem spisů, zejména s výpověďmi všech obžalovaných.
V odvolání se totiž praví, že podle nevyvrácených výpovědí totiž nebyli jako celek nikým přemlouvání, aby zůstali ve Švédsku, a také neměli v úmyslu tam zůstat. Pokud inž. Plzák učinil takovou nabídku jednotlivcům, jako inž. Modrému, Kobranovovi, případně Bubníkovi, byly tyto nabídky odmítnuty.
Obžaloba stavěla na neskutečných věcech; na domněnkách, na debatách, jakých se po světě v nejrůznějších souvislostech odehrávají tisíce. S jediným, rozdílem – lidé za ně nebyli souzeni. Jako například ta, že Bubník na soustředění před mistrovstvím světa v Anglii přemlouval hráče k tomu, aby zůstali v Londýně, s čímž – prý souhlasili Jirka a Kobranov. A to ještě za předpokladu, že by tam zůstalo celé mužstvo.
V soudním pojednávání je zachycena i jedna další zajímavá epizoda, která – jak se ukázalo – měla mít pro budoucí jednání Státního soudu nemalý význam. Díváme-li se na ni dnešníma očima, zdá se nám neuvěřitelně malicherná. Hovoří se v ní o spojení inž. Modrého a Bubníka s americkým občanem kpt. Martinem Bowem.
Nejprve snad, kdo byl kapitán Martin Bowe? Už bylo řečeno, že byl Američan. Byl pracovníkem americké Permit Office, která zastupovala zájmy Německa v Praze. Kromě toho byl – a to je podstatné – velikým fanouškem sportu. Chodil hrát a dívat se na tenis, měl rád i hokej. Býval častým hostem na zápasech LTC a bylo proto samozřejmé, že mnohé hráče znal osobně. Nejlépe se však znal s inž. Modrým a také s Bubníkem. Především proto, že oba hovořili velmi dobře anglicky a navíc sestra Augustina Bubníka byla českou zaměstnankyní Permitt Office.
V obžalobě se však o těchto faktech nehovoří. Za to je tam zmínka o tom, že prý Bowe konkrétně Bubníkovi slíbil, že by mohl hokejistům zajistit finanční podporu pro jejich začátek v zahraničí.
„Nebylo však prokázáno, že by mezi Bowem, Modrým a Bubníkem došlo k nějaké konkrétní a určité dohodě v tomto směru a to zejména proto, že nebylo jisté, zda by i ostatní členové hokejového
mužstva souhlasili s tím, aby za hranicemi zůstali jako celek,“ praví se v rozhodnutí Presidia Nejvyššího soudu z roku 1968.
Nicméně na základě smyšlenek byli kvůli známosti s kapitánem Bowem obviněni.
Kapitán Martin Bowe tehdy po jejich zatčení musel do 48 hodin opustit Československo.
(Vzpomíná Václav Roziňák)
„Takové hovory jsme samozřejmě mezi sebou vedli. Ale to hlavně v situacích, kdy se vedení hokejové sekce nedokázalo postarat o řádný trénink a o přípravu hlavně pro mezistátní zápasy. Existovalo totiž nebezpečí, že chyby v přípravě nebo v nominaci by mohly ohrozit naše výsledky. Byli jsme mistry světa a chtěli jsme být ještě lepší. Na tom přece není nic špatného.“

S Václavem Roziňákem – stejně jako s některými dalšími hokejisty – jsem na toto téma dlouze mluvil v roce 1968, s Václavem Roziňákem pak i v březnu 1990 v jeho novém domově v Dübendorfu u Curychu.

„Samozřejmě, že si vzpomínám na ty nejrůznější debaty o tom, zda zůstat nebo se vrátit. Jenže víte, jako to chodí. Řeči se říkají -hlavně v kolektivu, který jednotlivci vlastně kryje záda – ale něco jiného je pak přeměnit slova v činy.
Neříkám, že jsme tenkrát nebyli slovně radikály. Tím ,že jsme jezdili do světa a mohli srovnávat, viděli jsme, jak se u nás věci mají. Jenže jsme zase na druhé straně měli doma rodiny, děvčata a měli jsme strach, zda bychom se s nimi ještě vůbec někdy mohli sejít. Mně se například v lednu 1950 narodil syn…
Naším mluvčím byl tehdy Vladimír Zábrodský. Výborný hokejista, ale sobec. Myslel hlavně na peníze. Někdy jsem měl dojem, že nehraje pro zábavu, ale hlavně pro prachy.
Ve Švýcarsku to byl taky on, kdo sjednával částky, za které bychom eventuálně byli ochotni v zahraničí zůstat. Hovořilo se tehdy o 60000 nebo o 80000 švýcarských franků – už si přesně nepamatuji. Ale pamatuji si, že polovinu z toho chtěl pro sebe.
A už tenkrát – nejen kvůli našemu hlasování – k dohodě nedošlo. Jestli pro Vovkovy velké požadavky nebo ještě kvůli něčemu jinému, to už nevím…“

V této souvislosti je potřeba připomenout ještě jeden fakt:
Tehdejšímu LTC Praha, který byl nejdůležitějším představitelem hokeje v Československu a byl i hlavním dodavatelem hráčů pro reprezentaci, v podstatě vládla rodina Zábrodských. Vladimír – zvaný Vovka – byl nejlepším hráčem Československa a zároveň výborným tenistou. Po odchodu Jaroslava Drobného do zahraničí se stal československou jedničkou. Velmi dobrým hokejistou byl i jeho bratr Oldřich. Otec pak fungoval jako tajemník a sekretář LTC. Bydleli na Letné a sekretariát klubu byl v podstatě u nich v bytě. Klub platil jak nájem, tak telefon a další náležitosti. V LTC platilo to, co řekla rodina Zábrodských.
Vraťme se proto ještě jednou do oněch svátečních dnů na přelomu let 1948 a 1949 ve Švýcarsku. Debata „šéfa“ se zástupci exulantů se konala na Silvestra odpoledne a skončila bez výsledku. Večer pak Zábrodský začal hájit názor, že bude lepší, když se výprava vrátí do vlasti.
Na Nový rok došlo k hlasování. Bylo tajné a mělo rozhodnout, zda se hokejisté vrátí nebo zda zůstanou. V této souvislosti ještě jednou Václav Roziňák:
„Už jsem říkal, že jsme slovně byli hrdiny a zabývali se nejrůznějšími nápady, ale když přišlo k hlasování, zvedli jsme ruku pro návrat…“
Ne všichni však toto rozhodnutí respektovali. Už v Davosu odešel od výpravy jeden z vedoucích pan Kroupa. V Curychu, kde LTC hrálo další zápasy, pak výpravu opustili Oldřich Zábrodský se Slámou.
„Zábrodský si tenkrát půjčil moje šaty,“ vzpomíná Roziňák. „Příště ti je vrátím. Už jsem je neviděl…“
Ihned po návratu se Zábrodský senior nechal ohlásit u tehdejšího ministra informací a osvěty Václava Kopeckého a oznámil mu všechny okolnosti zájezdů: od nabídky zůstat v zahraničí, přes hlasování, až po rozhodnutí některých členů výpravy LTC zůstat v zahraničí, i o dalších akcích exulantů žijících ve Švýcarsku, kterými chtěli působit na hokejisty LTC, aby zůstali v zahraničí.
Není vyloučeno, že právě v těchto chvílích se v autoritativní hlavě ministra informací a osvěty Václava Kopeckého a jeho spolupracovníků začala rodit myšlenka na přistřižení křidélek hokejistům. Nesmíme zapomenout, že bylo rok po únorovém převratu a že jediné správné bylo to, co bylo dělnické. A hokej patřil mezi tak zvané buržoazní sporty. Komunistické vedení už tehdy naplno rozpoutalo soudní kampaň proti všem, kteří byli nepohodlní. Ve výboru LTC samozřejmě nemohli chybět podnikatelé, obchodníci, advokáti. Hokej se už tímhle prostým faktem stal podezřelý a začal být centrem zájmu Noskova ministerstva vnitra.
Přispět k tomu měla i příhoda, která dnes zní absurdně.
(Vzpomíná Stanislav Konopásek)
„Byli jsme jednou z prvních československých sportovních výprav, která po válce navštívila Sovětský svaz. Jeli jsme do Moskvy učit je hrát kanadský hokej, který neznali. Oni hráli do té doby vlastně jen bandy hokej na ledě – tedy na velkém kluzišti s rychlobruslařskými bruslemi.
Bylo to v roce 1948 a my byli obviněni po návratu z toho, že jsme prý vyvíjeli činnost nepřátelskou republice a vztahům se SSSR. K naší tak zvané nekalé činnosti se vázala tato historie: Zájezd už vlastně skončil a my se chystali domů. Před hotelem jsme čekali na autobus, který dlouho nejel a v ruské zimě nám prostě bylo chladno. Stibor tehdy vyndal z tašky fotbalový míč, který si koupil, a začali jsme hrát „bago“. Opodál stál milicionář a díval se na nás tak žádostivě, že jsme ho pozvali, aby si zahrál s námi. No, a jako každý nový musel do „baga“. Samozřejmě, že se přitom i trochu naběhal. Ale to je účel. Že přitom bylo smíchu víc než dost – jen si představte, jak se mu asi muselo běhat v tom dlouhém kabátě – nemusím připomínat. Vyvrcholilo to tím, že mu někdo „šoupnul“ jesličky. A to v každém případě a u kohokoliv vzbuzuje všeobecné veselí. To přece sportovci znají. A tak jsme se našemu milicionářovi smáli a on se smál s námi…“

V Praze se pak od pracovníků hokejové sekce dozvěděli, že je neodpustitelné dělat si takovou legraci ze sovětských lidí. Tenkrát nad tím mávli rukou jako nad něčím nepodstatným.
Nemávli však na tím rukou jiní, jak se později mělo ukázat.

S tím zájezdem to bylo ostatně všelijaké. Původně měla jet reprezentace po OH na zájezd do USA. Protože však trenér A. Vodička – Komunista, jehož bratr byl velkým funkcionářem – nedostal víza, jelo se do SSSR. Alespoň tak to bylo tehdy hokejistům vysvětlováno.
CHVÍLE PŘED ZATČENÍM
Listoval jsem mnohými novinami té doby. Třináctého března 1950 vydala tisková agentura ČTK toto prohlášení, které bylo otištěno.
„Ačkoliv hráči a jejich náhradníci obdrželi britská víza tak, aby mohli odletět v sobotu 11. března, britské velvyslanectví do té doby neudělilo víza oběma rozhlasovým hlasatelům. Ministerstvo zahraničních věcí upozornilo, že nebudou-li oběma reportérům udělena víza, československé mužstvo nebude ochotno zúčastnit se mistrovství světa v Londýně. Na všech dosavadních výpravách doprovázeli hlasatelé naše mužstvo a československá veřejnost nepochopila, proč v tomto případě by měla být odkázána na zpravodajství zaměřené, jak známo, nepřátelsky vůči lidově demokratickému Československu…“
Železná opona nad československým hokejem spadla.
Nespadla však zřejmě asi z čistého nebe, jak dokládají dokumenty té doby. V čase, kdy se tisk a funkcionáři – ať už sportovní nebo političtí – rozhorlovali nad tím, že rozhlasoví reportéři údajně neobdrželi britská víza, svět už mnohé tušil.
Důkazem by mohla být žádost předsedy Mezinárodní hokejové federace, která přišla do pražského sídla ČOS, kde byla i tehdejší hokejová sekce, v neděli 12. března.
V dopise se pravilo, že LIGH žádá o okamžité zaslání putovních pohárů mistrů světa a Evropy, které rok předtím českoslovenští hokejisté vybojovali ve Stockholmu. Na poháry čekali pořadatelé v Londýně.
Proč asi ta žádost? Naše úřady přece v té době ještě tvrdily, že mužstvo je připravené k odletu, jen co reportéři obdrží víza. Když však byla v Praze vystavena a českoslovenští představitelé neustále prohlašovali, že to není pravda, udělalo si vedení LIGH i organizátoři mistrovství světa v Londýně jasný úsudek o co jde.
Těžko však někdo mohl tušit, jak nelidsky všechno skončí.
Kdo vlastně stál za rozhodnutím odvolat – nebo přesněji řečeno – zakázat účast mistrů světa na hokejovém šampionátě?
V roce 1968 mi tehdy pracovník ministerstva informací a osvěty dr. Vilém Benda řekl: „Kopecký měl dostat – nevím kdy a ani od koho – informaci o tom, že hokejisté snad mají v úmyslu uprchnout…“ Tak se o tom hovořilo na ministerstvu po mém návratu z Londýna, kde jsem na hokejisty čekal…“
Vraťme se tedy k 13. březnu 1950 – k černému pondělku nejen československého hokeje, ale celého sportu. Hodinu po hodině se schylovalo k tragédii, které však už byly běžné v ostatních oblastech života. Politické procesy běžely na plné obrátky.
Potřebovala snad tato obludná mašinérie za své oběti i sportovce? Je to dokonce pravděpodobné, protože hokejisté byli tehdy nejznámějšími a nejslavnějšími sportovci. A jejich potrestání – pokud možno exemplární – mělo být varováním nejen pro sportovce, ale pro celé národy Československa. Mělo být upozorněním, kdo je vlastně pánem v tomto domě.
Ze Staré Zbrojnice, sousedící s Tyršovým domem, odcházeli rozrušení hokejisté kolem třetí hodiny odpoledne. Moravští hráči -Vlastimil Bubník, Blažek, Václav Bubník a Vladimír Bouzek – šli na nádraží a jeli domů. Se svými pražskými kamarády zůstali jen budějovičtí hokejisté, kteří se v reprezentaci objevili po tragické smrti hráčů, kteří se v roce 1948 zřítili do vln kanálu La Manche. Hráči z Moravy v tu chvíli nemohli tušit, že je rychlík odváží za svobodou.
Pražští hokejisté, ať už byly členy LTC nebo 1. ČLTK, chodívali do Pštrosovy ulice do restaurace, která se jmenovala U Herclíků, ale protože stávala kousek za Národním divadlem, a kromě sportovců tam na dobré jídlo chodívali i herci z Národního, říkalo se jí Zlatá hospůdka.
Dceru majitele restaurace pana Herclíka si vzal za ženu Mojmír Ujčík. Jeho bratr Zdeněk hrával ve Spartě hokej a tak bylo jasné, že se tu scházeli sportovci i umělci z celé Prahy. Vpředu byl výčep a pár stolů, za dveřmi pak velká místnost. Její stěny byly vyzdobeny malířskými výjevy ze sportovního prostředí, v nichž převažovaly samozřejmě hokejové náměty. I Mojmír hrával totiž hokej a fotbal, ale srdeční vada ho přinutila sportu zanechat.
S většinou hokejistů byl Mojmír Ujčík – jak jinak – kamarád. Restaurace měla otevřeno každý den do tří hodin a potom zase od šesti. Dnes byste ji marně hledali. Nejprve se z ní stalo skladiště, dnes je celý objekt – jeden z nejstarších ve Vojtěšské čtvrti – zříceninou.
Události začaly dostávat rychlý spád.
Těsně předtím, než hokejisté odešli ze Staré Zbrojnice a než se rozešli domů, přišel s návrhem jeden z českobudějovických hráčů Jiří Macelis.
„Tak vás aspoň zvu za vodu do Zlaté hospůdky k Mojmírovi. Oslavíme spolu narozeniny syna.“
Macelisův syn měl právě týden a narodil se v době, kdy byli reprezentanti na soustředění v Kladně. Tam se samozřejmě o nějakém oslavování mluvit nedalo. Bylo přece před světovým šampionátem.
Mojmír Ujčík už měl dávno zavřeno a chystal se odejít, když v chodbě před výčepem zazvonil telefon. Šel k němu a zvedl ho.
„Ahoj Mojmíre…“ ozval se ve sluchátku hlas, který se zdál být Ujčíkovi hodně povědomý. Zeptal se pro jistotu, kdo volá, protože si myslel, že ho klame sluch.
Na druhé straně Vltavy stál v místnosti hokejového svazu u aparátu Stanislav Konopásek.
„Mojmír nechtěl věřit, že to volám já,“ vzpomíná Stanislav Konopásek. „Nechtěl věřit tomu, že jsme do Londýna na mistrovství světa neodjeli. Tak jsem mu to musel krátce vysvětlit a hned jsem ho za kluky poprosil, aby pro nás otevřel, protože nás Jirka Macelis zve na oslavu narozenin syna.“
Do Zlaté hospůdky přišli takřka všichni. Chyběli jen hráči z Moravy, kteří chtěli stihnout spojení domů, nebyli tu ani Václav Roziňák a Zlatko Červený. Nechyběl ale Vladimír Zábrodský, který postál ve výčepu snad deset minut, vypil pivo a zase odešel.
Václav Roziňák byl, stejně jako Macelis, čerstvým otcem. Jeho synovi bylo právě pět týdnů.
„Řekl jsem klukům, že přijdu za nimi, že potřebuju jen vyřídit pár věcí. Měl jsem v autě pytel s výstrojí a chtěl jsem si ho hodit do šatny na Štvanici. Zavolal jsem domů ženě, že jsme nikam neodletěli a že tedy přijdu domů. A že potom bych se rád zastavil u Mojmíra ve Zlaté hospůdce, kde Macelis slaví narozeniny syna
Paní Alena Roziňáková si dnes – po čtyřiceti letech – vzpomíná velmi přesně na ty chvíle. Svůj zážitek mi vyprávěla v útulné hale hezkého domku ve Švýcarském Dübendorfu, kde dnes Roziňákovi žijí:
„Váša přijel domů a bylo na něm vidět, jak je smutný z toho, že je nepustili na mistrovství světa. Nejdřív nechtěl ani jíst, ale pak přece jen něco málo snědl. Říkala jsem mu, aby přišel brzy domů, protože jsem ho v poslední době pro samá soustředění a zájezdy ani pořádně neviděla. Když odcházel, vyprovázela jsem ho slovy: Ne, aby ses tam zapomněl! Já vás znám, vy chlapi…“
Václav Roziňák se těšil ze svého syna. Jak mohl, byl doma. Když odcházel, loučil se slovy:
„Neměj strach, Alenko. Vrátím se za chvíli… Ani jeden jsme tenkrát v to pondělí odpoledne nemohli tušit, jak dlouho ta chvíle bude trvat…“
Trvala bezmála pět let. To ale Václav Roziňák, který mířil z Podolí po nábřeží podél Vltavy k Národnímu divadlu, samozřejmě předvídat nemohl.
Ve Zlaté hospůdce z počátku chyběl i českobudějovický brankář Zlatko Červený. Z Tyršova domu odjel na Letnou k Zábrodským vrátit kabát, který slíbil odvést do Londýna Oldřichu Zábrodskému.
Přirozeně se okamžitě naskýtá otázka, proč měl do Londýna převážet zrovna Zlatko Červený a ne přímo Oldřichův bratr Vladimír. I to byl jeden z problémů, kterým se zabýval Pojdlův film Proč zmizel šéf. Vladimír Zábrodský, který už v tu dobu žil ve Švédsku, na tuto otázku odpověděl:
„Byl to hezký flaušový kabát, který měl Olda rád a rodiče mu ho chtěli poslat. Já si ho na sebe vzít nemohl, protože jsem byl o mnoho vyšší a silnější než bratr. Požádal jsem proto Zlatka, který měl podobnou postavu jako Oldřich, zda by ho do Londýna nevzal na sobě on…“
Ano, doba byla plná napětí, nejistoty a podezírání. Rozhodně je však s podivem, že se dělalo tolik tajností s jedním kabátem. Druhá otázka je: když se bez kabátu Oldřich Zábrodský obešel od Švýcarského zájezdu na přelomu let 1948 s 1949, to se bez něj nemohl obejít i po dvou letech?
Nejrůznější spekulace nabízejí i nejmožnější důvody a kombinace, proč tomu tak bylo.
Ve Zlaté hospůdce se na chvíli objevil také Vladimír Kobranov. Rok předtím ve Stockholmu byl považován za nejlepšího amatérského hokejistu světa. A to přitom přišel do Prahy z Černošic v sezóně 1945/1946, hned hrál za 1. ČLTK ligu, rok na to se dostal do reprezentace, ale v Praze ještě nehrál, ale až o 2 roky později se stal nejlepším hráčem světa. Skutečně hvězdná kariéra. Kobranov si od Augustina Bubníka, kterému všichni říkali Gusta, půjčil auto, že si potřebuje po Praze vyřídit nějaké drobnosti.
Bubník i Kobranov byli přibližně stejně staří – dělil je rok – a oba byli jako vojáci základní služby v ATK, které tehdy sídlilo v Chuchli.
Pozvolna se stmívalo. Mezi spoluhráči už chyběl Zábrodský, který jen málokdy držel partu se svými spoluhráči. Byl příliš velkou individualitou. A možná měl i jiný důvod, proč odešel.
(Vzpomíná Mojmír Ujčík)
Mojmíra Ujčíka jsem tehdy před 22 lety, v lednu 1968, nenašel ve Zlaté hospůdce. Ani v Hanavském pavilonu na Letné, který rovněž kdysi patřil jeho tchánovi. Pracoval jako technolog v ČKD.

„Kluci byli tenkrát vzteklí a naštvaní. Nedivil jsem se jim. Takhle je podrazit… Nadávali a slova nevybírali. Jejich kuráž rostla s tím, co vypili.
Během odpoledne jsem si potřeboval něco telefonicky vyřídit. Telefon byl na stěně vedle dveří a skrz skleněnou výplň bylo vidět na ulici.
Bylo něco kolem půl páté, venku bylo ještě světlo. Jak jsem telefonoval, zahlédl jsem naproti na ulici dva postávající muže. Nic nápadného, nic mimořádného. Jen stáli a povídali si. Jako dva náhodně se potkavší známí.
Zavěsil jsem a v tom někdo klepe na sklo. A oni to ti dva. A jestli prý by nemohli dovnitř, že čekají na jakéhosi doktora Bláhu odnaproti.
„Určitě ho budete znát,“ přesvědčovali mne. „Ale není doma a nám je zima.“
Nezlobte se, povídám, ale máme ještě zavřeno. Otevíráme v šest.
Neuplynulo ani půl hodiny a ťukali znovu.
„Jak to, že když máte zavřeno, že tam jsou lidi?“ Udeřili na mě.
Řekl jsem, že je to uzavřená společnost. A ať se nezlobí, když je dovnitř nepustím.
V šest hodin jsem odemkl a tihle dva byli mezi prvními hosty. Vypadalo to, jako kdyby je doktor Bláha přestal zajímat. Objednali si pivo, natočil jsme jim ho a donesl ke stolku ve výčepu.
Kluci seděli v zadní místnosti a někteří už měli trochu v hlavě. Nedivil jsem se jim. Už mezi nimi byl i Roziňák a Červený, kteří mezitím také přišli. Jen Kobranov chyběl.
Bouři nevole vyvolaly rozhlasové zprávy v devatenáct hodin. Hlasatel v nich oznámil, že československá hokejová výprava neod-cestovala na mistrovství světa do Anglie proto, že rozhlasoví reportéři nedostali víza…“

Ti, kterých se to týkalo – hokejisté – věděli, že tato zpráva je lživou manipulací. Kdosi šel k telefonu a volal do rozhlasu, proč neřeknou pravdu. Ti dva, kteří se snažili dostat do restaurace už odpoledne, stále cucali své pivo ve výčepu a všechno slyšeli. Slyšeli ostrá slova na adresu ministra Kopeckého, ministerstva zahraničních věcí. Hokejisté rozhodně nepoužívali slov z příruček společenského chování.

„Hned po zprávách,“ vzpomíná dále Mojmír Ujčík, „se mne jeden z těch dvou zeptal, kde jsou záchody. Byly na chodbě, kterou se kolem kuchyně dalo vejít na dvůr. Po chvilce za ním odešel i druhý…“

Blížila se jedenadvacátá hodina. Václav Roziňák se začal loučit s kamarády s tím, že jede domů do Podolí za ženou a synem. Chvilku ještě postával s Mojmírem ve výčepu…
(Vzpomíná Václav Roziňák)
„Vykročil jsem ke dveřím, když se otevřely a do místnosti vstoupili nějací muži. Jeden z nich mně chytil za ruku a kam prý jdu. Odpověděl jsem mu, že mu do toho nic není a vytrhl jsem se mu…“
(Vzpomíná Zlatko Červený)
„Viděl jsem, jak nějaký chlap přiskočil k Roziňákovi a popadl ho za sako tak, že mu utrhl knoflík. Přiběhl jsem Vaškovi na pomoc, toho chlapa jsem odrazil a řekl mu: „Jestli nemáte co pít, tak si řekněte a my vám pošleme láhev. Ale nepleťte se mezi nás…“
Odpovědí byla rána pěstí do obličeje, až jsem spadl pod stůl. Jenže já byl v té době dost prudký a tak jsem to vrátil i s úroky. Šel jsem po něm a tvrdě ho přitiskl k zemi…“

Nikdo nevěděl v té chvíli, že ti muži byli pracovníci Státní bezpečnosti.
Bylo pět minut po deváté večer, v pondělí 13. března 1950, když se před Zlatou hospůdkou v Pštrosově ulici rozlehlo pískání píšťalek, rozletěly se dveře a do místnosti vběhli nejprve ti dva, kteří celé odpoledne „čekali“ na doktora Bláhu a za nimi skupina dalších chlapíků.
Teď už bylo jasné, že jde o policejní akci.
V hráčích se bouřilo všechno to bezpráví, které v sobě od soboty nosili. Dva roky v nich byl pěstován – od prominentů až po prosté fandy – pocit hrdých mistrů světa, kteří dostanou co chtějí, kteří mohou co chtějí, protože jsou přece naši zlatí hoši.
Určitě i tohle, spolu s mladistvým fanfaronstvím a kuráží, kterou jim dodal alkohol, mělo vliv na jejich reakce. A také na jejich odpověď na útok StB. Určitě se nechovali jako v tanečních, nadávali a někteří se i poprali. Ale přitom ani nevěděli s kým, protože příslušníci Státní bezpečnosti se zpočátku vůbec neprokázali.
Svědci, kteří byli tehdy ve Zlaté hospůdce, hovořili o tom, že přijel autobus i uniformovaných příslušníků SNB a s nimi i pověstné „zelené antony.“
Hokejisty potom do nich jednoho po druhém – s řetízky na rukou – odváděli.
(Vzpomíná Mojmír Ujčík)
„Když byla restaurace prázdná a já tam stál úplně zdrcený z toho, co jsem viděl a zažil, a co jsem hlavně vůbec nechápal, přišel ke mně jeden z velitelů akce a povídá mi:
„Tři nám chybějí. Kam zmizeli…?
Nevím koho hledáte, povídám.
„Mezi tam těma,“ kývnul hlavou směrem na ulici, kde stál „zelený anton“, „není ještě ten malej kudrnatej, velkej černej s pěšinkou a ten, co se mu narodil kluk.“
Tím prvním byl Gustav Bubník, druhým brankář Josef Jirka a posledním Jiří Macelis.
Policisté chtěli, abych je provedl restaurací i po domě. Prohlédli si kuchyň, sklep i půdu, nahlédli i do garáže na dvoře. Ale kluci nikde.
Až si pak jeden – to už vlastně byli na odchodu – vzpomněl, že na dvoře stálo ještě auto. Měl jsem takovou starou DKW. Tam našli Gustu, který se v ní snažil ukrýt…“
Bubník nejprve přes půdu vyvedl Stocka a Španingera, vrátil se zatelefonovat domů a pak se schoval v autě. Marně.
Zbývající dva, Jirka a Macelis, byli přivezeni do Bartolomějské ulice na pověstnou „čtyřku“ později.
V ten večer tedy byli zatčeni: GustavBubník, Stanislav Konopá-sek, Václav Roziňák, Josef Jirka, Zlatomír Červený, Jiří Macelis, Antonín Španinger, Přemysl Hajný a Josef Stock.
Ve Zlaté hospůdce vůbec nebyl inž. Bohumil Modrý, který se krátce předtím vzdal reprezentace, do Londýna už jet neměl, a byl s manželkou Erikou a dvěma dcerami Alenou a Blankou na horách.
V ten večer ještě nebyli zatčeni Mojmír Ujčík a Vladimír Kobra-nov. Mojmír Ujčík prosil velitele oddílu, aby ho vzal k výslechu sebou. Stále a stále opakoval, že kluci něco vypili a že ho tedy bude raději on sám informovat o pravém stavu věcí…
Mojmír Ujčík, který měl nemocné srdce a jemuž tři roky v kriminále rozhodně neprospěly, zemřel v roce 1977. Bylo mu 57 let. Zemřel v práci. Diagnóza: infarkt. Takhle na své zatčení a na první chvíle výslechu na „čtyřce“ v Bartolomějské ulici, vzpomínal v roce 1968.
(Vzpomíná Mojmír Ujčík)
„Byl jsem v šoku a nevěděl jsem, co se vlastně děje. Státní bezpečnost za mnou přišla druhý den v úterý. A abych jim ještě jednou ukázal restauraci a byt.
Pak mne sebrali – bylo to odpoledne – a odvezli do Bartolomějské. Vyslýchali mne až do rána. Seděl jsem na kulaté stoličce, kolem mne se střídalo pět vyšetřovatelů. Střídavě na mne řvali, chvílemi zase mluvili velice laskavě. Až za dlouho jsem poznal, že je to dobře propracovaná metoda, jak z lidí dostat přiznání. I když já se neměl přiznávat k čemu.
Chtěli například vědět, kde je Kobranov, kterého v restauraci nenašli. Zajímalo je, kam šel a s kým. Ptali se mne na to, co vím o tom, že prý hokejisté chtěli uprchnout do Anglie. Zda jsou proti režimu, jaký kdo z nich je.
Když teď přemýšlím o tom, co všechno vyšetřovatelé věděli a co si jen výslechy chtěli upřesnit a doplnit, nabývám přesvědčení, že celá tahle akce byla pečlivě připravovaná. Zajímalo je třeba co vím o tom, že prý Josef Jirka (to byl brankář, který měl jet do Londýna místo Bohumila Modrého) chce emigrovat. Měl jsem mu prý nějaké věci schovat a pak prodat. Peníze potom dát jeho mamince. Znal jsem Pepíka dobře a dlouho, a proto jsem nevěřil, že by byl něčeho takového schopen.
Ale vzápětí jsem si uvědomil, co by mohlo být zdrojem podezření. Pepík, jestli si dobře vzpomínám, tehdy dostal pohled od nějakého svého kamaráda z Londýna. Kromě jiného v něm stálo, že se těší, až se znovu uvidí.
A Pepík Jirka tehdy při nějaké příležitosti v legraci řekl: „To by byla sranda tam zůstat, viď?…“ A smál se přitom.
Vyprávěl mi potom v téhle souvislosti, že mohl zůstat ve Švýcarsku, kde se potkal s Oldou Zábrodským. Ale to přece nebylo nic trestného, vždyť se vrátil.
Pepíkovi Jirkovi tehdy vyšetřovatelé připsali „k dobru“ i to, že vezl od obuvníka Stočese, který měl dílnu naproti mojí Zlaté hospůdky, dopis pro nějakého jeho přítele. Stočes v něm svého kamaráda prosil, aby mu buď po Jirkovi nebo poštou poslal nějaké obuvnické časopisy.
Jirka, kdoví proč, zašil tenhle dopis do chrániče. Kdyby ho měl v kapse, nemohlo se přece nic stát…“

Tak skončila vzpomínka Mojmíra Ujčíka. Otázkou však je, zda by se opravdu nic nestalo, kdyby Josef Jirka vezl ten nevinný dopis v kapse. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
A ti, kteří chtěli bít, už tu hůl v ruce drželi. Obrazně, ale i fakticky.
Hokejisté už – jak dokazují vzpomínky některých z nich – byli sledováni nejen na zahraničních zájezdech, ale i na domácích soustředěních. Naposledy to bylo na kladenském zimním stadiónu před odletem do Londýna. Mojmíra Ujčíka sebrala Státní bezpečnost v úterý dopoledne 14. března 1950. Ve stejný den se naplnil osud i Vladimíra Kobranova.
(Vzpomíná Vladimír Kobranov)
Vladimír Kobranov vletěl do velkého hokejového světa raketovým tempem. Jeden rok vesnický hokejista, další rok reprezentace a v roce 1949 už byl považován za nejvýraznější postavu světového amatérského hokeje poválečné doby.
Jeho rodiče přišli do Československa v roce 1918. Po říjnové revoluci byli vyhnáni z Ruska a jejich cesta k nám vedla přes Jugoslávii. Otec patřil k předním vodohospodářským odborníkům.
O povahových vlastnostech Vladimíra Kobranova, o jeho skromnosti, píli i jisté zarputilosti svědčí fakt, o kterém vyprávěl jeho bratr Oleg.
Když se Vladimír Kobranov vrátil ze stockholmského mistrovství světa jako nejlepší hráč, první věc, kterou udělal bylo, že si oblékl tepláky a šel běhat do lesů za Černošicemi.
Vraťme se ale k tomu černému pondělku 13. března 1950. Vladimír Kobranov – dnes žijící ve Švýcarsku – na něj vzpomíná takto:
„Přijel jsem ke Zlaté hospůdce těsně kolem deváté večer. Chtěl jsem Gustovi Bubníkovi vrátit auto, které jsem měl od něj půjčené, a společně pak jet do kasáren ATK v Chuchli. Pak jsem ale uviděl policejní uniformy, zelené antony a kluky, jak je s pouty na rukou odvádějí. Viděl jsem, že je zle, ale netušil jsem proč. A taky jsem nevěděl, co se vlastně přihodilo.
Pomalu jsem projel přes náměstíčko před restaurací a zamířil do Dejvic k Bubníkům. Zazvonil jsem a starému panu Bubníkovi jsem řekl, že je zle. Do kasáren jsem se vrátil druhý den ráno kolem deváté hodiny. Už na mne čekali a tak vlastně začala ta moje tragédie.“

Vladimír Kobranov začal s hokejem před válkou v roce 1936 v Černošicích. Když mu bylo 14 let, dokázal sehrát za nejrůznější věkové kategorie – dokonce už i za muže – také šest zápasů za den. To hlavně o svátcích. Jeho snem bylo hrát v LTC Praha, kam ho lákal Jiří Tožička, ale nakonec se ocitl v neméně slavném 1. ČLTK. Jeho dres oblékal například Jaroslav Drobný.
Kobranov z doby svých začátků nosil v hlavě několik vzpomínek. Například tu, jak před prvním tréninkem na ČLTK nemohl dospat. Vstával v půl čtvrté ráno, protože se trénovalo od pěti hodin. Druhá vzpomínka byla na setkání s Jaroslavem Drobným v šatně a pak na střetnutí s tatínkem Jaroslava Drobného, který byl správcem kurtů na Štvanici.
„Já vlastně na hokeji prodělával,“ vypráví Vladimír Kobranov. „Strkal jsem do něj peníze, kterých jsem moc neměl a starý pan Drobný to viděl. Když pak Jarda zůstal ve Švýcarsku, dal mi jeho košile i sako. Jednou mi dokonce Standa Konopásek, s ním byla pořád psina, povídá: Tak co, Jardo, jak se máš … ?
Když jsme jeli do Londýna, přinesl pan Drobný balíček: Kobříčku, říká mi, vemte tadyhle Jardovi buchty. On je má tak rád…“
Slibně se rozvíjející kariéra Vladimíra Kobranova, kterou velice přesně odhadli kanadští profesionálové, kteří ho chtěli angažovat, byla přervána v samém začátku. Bylo mu 23 let, když se – místo otevřených bran stadiónů – za ním zavřely brány vězení.
Někteří z hokejistů byli ve vyšetřovací vazbě na Pankráci. Jiní zase seděli v policejní vazbě v Bartolomějské ulici. Nesměli o sobě vědět a proto byli rozstrkáni po různých celách.
Zažívali obrazy – alespoň si tehdy mysleli – jako z Dantowa Pekla. Netušili, že zažijí ještě něco daleko strašnějšího.
V celách posedávali a polehávali lidé na slamnících, na zemi, na kavalcích, prostě tam, kde bylo místo. Ve stísněných kobkách nebylo k hnutí, ani k dýchání. Někteří byli ve vazbě dva dny, jiní dva týdny, další celé měsíce.
(Vzpomíná Stanislav Konopásek)
„Vyslýchali mne čtyři dny a čtyři noci. Byl jsem na Pankráci na samotce. Tam odtud mne vozili k výslechům. Nesměl jsem ani zavřít oči, natož spát. Dozorce – nikdy jsem nepochopil, odkud se tam vzal vždycky v tu správnou chvíli – měl neobvyklý způsob buzení: kopanec, ať padl, kam padl. A samozřejmě řev a nadávky…“

Místnost, ve které hokejisté čekali na výslech, nazvali biograf. Pánem tam byl dozorce – štíhlý, s prořídlými rezavými vlasy a s malinkým knírkem pod nosem. Vypadal neškodně. Člověk by na první pohled řekl, že je to obyčejný kavárenský seladón a nebo uniformovaný hrdina z nějaké operety.

„Krok měl jako kočka – plíživý a záludný. Nosil bílé kecky, aby ho nebylo slyšet. A běda tomu, kdo se pohnul nebo se šeptmo snažil dohovořit se sousedem.
V ten okamžik se „biograf“ zahltil řevem, v němž nadávky: „Ty svině zaprodaná, ty darebáku, pověsím tě a já se budu smát, až se budeš houpat…!“, patřily k těm mírnějším.

A tenhle „strážce cti, demokracie, pravdy a morálky“ neváhal na podporu svých argumentů a své pravdy použít i býkovce. Kdoví, zda ho nezdědil po svých předchůdcích z gestapa…
JAK BYL ZATČEN MODRÝ
Mezi hokejisty, kteří byli zatčeni ve dnech 13. a 14. března 1950 bylo sice deset mistrů světa, ale vlastně žádná velká ryba. Vladimír Zábrodský byl zván jen k výslechům. Bylo to podivné, podezřelé a vzbuzovalo to i v tehdejší době, stejně jako nyní, – hodně spekulací. O Vladimíru Zábrodském ostatně ještě bude řeč.
Zřejmě chybou špatné režie Státní bezpečnosti bylo, že mezi zatčenými nebyl jeden z nejuznávanějších hokejistů té doby, inž. Bohumil Modrý. Byl totiž s celou rodinou – manželkou a dcerkami Blankou a Alenou – na dovolené na horách.
Inženýr Bohumil Modrý se narodil v roce 1916. V době londýnského šampionátu mu tedy bylo 34 let. V reprezentaci se objevil už před válkou, po olympijských hrách v roce 1936. Tehdy přišel do Prahy jako hrající trenér LTC Čechokanaďan Matěj Bukna, který začal budovat jak nový tým LTC, tak reprezentaci. Jan Peka tenkrát uvolnil v brance místo jedenadvacetiletému Bohumilu Modrému. A ten se také objevil v reprezentačním dresu ve druhém únorovém týdnu roku 1938, kdy byla Praha dějištěm mistrovství světa. Modrý – kromě hokeje – hrál také výborně českou házenou. To však v dresu Slávie Praha.
Na mistrovství světa v roce 1938 skončilo Československo na světě třetí, v Evropě pak druhé.
Inženýr Bohumil Modrý sehrál za Československo od roku 1937 s válečnou přestávkou do roku 1949 celkem 71 zápasů. Kromě světového bronzu z roku 1938, měl na svém kontě olympijské stříbro z roku 1948 a dva tituly mistra světa z let 1947 a 1949. Odborníci považovali Bohumila Modrého za nejlepšího evropského brankáře.
Co asi tu „chybu v režii“ způsobilo? Především skutečnost, že inž. Bohumil Modrý už nebyl v reprezentaci a do Londýna ani jet nechtěl.
Když totiž českoslovenští hokejisté přivezli v roce 1948 z olympijských her ve Svatém Mořici stříbrné medaile – dokázali tehdy remizovat 0:0 s bezkonkurenčními Kanaďany – přijal je tehdejší ministr informací a osvěty Václav Kopecký. Chtěl samozřejmě znát názory a přání hokejistů. Bohumil Modrý, tehdy mu bylo 32 let, měl jednu velkou tužbu: Kanaďané mu tenkrát ve Svatém Mořici, stejně jako Kobranovovi, nabídli angažmá v zemi javorového listu, v zemi kolébky ledního hokeje. A to bylo samozřejmě lákavé. Zatímco Kobranov tehdy váhal a nakonec odmítl, protože ještě neabsolvoval vojenskou základní službu, Modrý projevil zájem. Kromě hokeje chtěl rozvíjet i svou civilní profesi stavařského inženýra.
Ministr Kopecký inž. Modrému slíbil, že když bude ještě za rok v roce 1949 na mistrovství světa ve Stockholmu chytat, že povolení k cestě do Kanady dostane.
Českoslovenští hokejisté se pak ve Švédsku stali mistry světa a když byli opět přijati, připomenul inž. Modrý slib z loňského roku. Zpočátku sice všechno vypadalo nadějně, rodina Modrých už začala pracovat na vyřizování formalit, jenže pak nastal ve vývoji zlom. Úřední místa rozhodla jinak – prý by ohrozil bezpečnost republiky a tak se jeho cesta do Kanady nedoporučuje.
Bohumil Modrý zareagoval rozvážně, jak bylo ostatně jeho vlastností, ale kategoricky. Napsal na vedení hokejové sekce ČOS dopis, ve kterém oznamuje, že končí s reprezentační činností. Do přípravy na londýnské mistrovství světa už tedy zařazen nebyl.
Třináctého března 1950, kdy došlo k zatčení jeho kamarádů, byl inž. Bohumil Modrý v Krkonoších na tehdejší Stalingradské chatě.
V březnu 1990 vzpomínal ve Svobodném slově tehdejší lyžařský instruktor na Stalingradské chatě pan Balík na okamžiky, kdy se Modrý dozvěděl zprávu o zatčení svých kamarádů. Informaci mu telefonicky sdělil vedoucí LTC Praha Jan Gardavský.
„Bóža tehdy zůstal dlouhou dobu tiše a otřeseně sedět a pak jen řekl: To jsem měl štěstí, že už jsem nebyl v manšaftu…“
Musel to asi být šok pro náčelníky a stratégy Státní bezpečnosti, když zjistili, že jejich případ nemá vůdčí osobnost. Když ten, který byl jedním z vůdců mužstva, duchovní hlavou reprezentace především pro své ušlechtilé a jemné, nenásilné povahové rysy, jim ve vykonstruované mozaice celého případu chybí.
To štěstí, o kterém mluvil Bohumil Modrý, proto mělo trvat jen krátce. Inženýr Bohumil Modrý byl zatčen krátce před velikonocemi. Psal se 24. březen 1950.
Státní bezpečnost už mohla být spokojen. Případ teď mohl dostat svůj název…

V novinářském životě existují setkání, na která se nezapomíná. Když jsem začal v lednu 1968 tenhle příběh psát, zůstal vlastně nehotovým dílem. Nebylo ani mnoho času jít do hloubky některých problémů. Tenkrát jsem hledal a našel paní Eriku Modrou. Inženýr Bohumil Modrý už v té době pět let nežil. Zemřel v červenci 1963. bylo mu necelých 47 let a na jeho zdraví se zcela jistě podepsala krutá léta věznění.
Našel jsem ji tehdy – něžnou a křehkou, ale vnitřně silnou – a osamocenou se dvěma dcerami.
Po dvaceti dvou letech jsem ji hledal znovu. Našel jsem ji stejně křehkou a jemnou, stejně silnou, ale už samotnou. Obě dcery už byly provdány.
Když jsem zazvonil u dveří jejího nového bytu, křídlo dveří se jen nedůvěřivě pootevřelo. Zahlédl jsem jen oči za brýlemi a tvář, kterou jsem si pamatoval. Jako kdyby nevěřila, dveře opět přivřela. Pak se upamatovala a dveře se doširoka rozletěly.
„Jak jste mne našel? A proč jste přišel…“
Stále držela mou ruku ve své.
„Přišel jsem to dopsat, paní Eriko. Váš Bóža si to zaslouží…“ odpověděl jsem.
Chvíli mne v pokoji nechala samotného. Na knihovně stála zarámovaná fotografie nádherného člověka. Pamatoval jsem si ji už z doby před 22 lety. Bohumil Modrý byl skutečně oduševnělý, šlechetný a krásný člověk.
„Musela jsem si vzít nitroglycerin,“ řekla, když se vrátila. „Zlobí mne srdce a tolik mne rozrušilo, že jste přišel. Ale jsem ráda…“
(Vzpomíná Erika Modrá)
„Nikdy na ten den nemůžu zapomenout. Bohoušek byl na dvoře a klepal koberce. Chtěli jsme mít na velikonoce čisto. Pak přišli ti dva. Byli ohromně slušní, pomohli Bóžovi dokonce ten koberec srolovat. Ale ať prý jde s nimi. Ze to nic není, jen taková formalita a že bude za chvíli doma…
Nikdy v životě nezapomenu ten jeho pohled, když se na mne podíval po otázce, kdy přijde. 
– Buď večer… nebo za dvacet let, řekl tenkrát Bóža.
Byli neuvěřitelně rafinovaní. Řekli dokonce Bóžovi, aby si vzal auto, aby byl rychleji doma. Ale už jsem ho neviděla. Jen večer mu dovolili zatelefonovat.
Nemohla jsem pochopit, proč ho zatkli. Myslela jsem si, že je to kvůli mně. Tatínek byl totiž Švýcar, ale zemřel v roce 1949. Nevěřila jsem vlastním uším, když jsem se dozvěděla, z čeho ho vlastně viní. Prý měl organizovat ilegální útěk celého mužstva do zahraničí… Nesmysl!
Povím vám jednu historku, která se stala v roce 1946. Tenkrát obě naše děti dostaly zápal plic, ale už byly mimo nebezpečí. Bóža z toho byl ale tak zničený, že odmítl letět na zájezd do Anglie. To si myslíte, že by tenhle člověk, který fanaticky lpěl na svých dcerách, chtěl od nich utéci a nechat mne tu s nimi samotnou?
Určitě až do přelíčení netušil, co ho čeká. Dokonce ho postavili do čela – já vím, že to zní neuvěřitelně – protistátní skupiny. Tak je dokonce i potom soudili. Protistátní skupina Modrý a spol… Proboha…!“

Život pani Modré nebyl jednoduchý. Zůstala sama se dvěma dcerami, peněz nebylo nazbyt a navíc sebou nesla Kainovo znamení, že je napůl Švýcarka. A tak šila doma všechno, na co se jí podařilo sehnat objednávku. Například pro ČSTV šila trenýrky a vlajky.
Paní Erice Modré bylo v roce 1990 rovných sedmdesát let. Pět let čekala na svého muže, až vyjde z kriminálu, dalších osm let se dívala na jeho pomalé umírání a následujících sedmadvacet let už žila jen vzpomínkami.
Téměř nikoho ze spoluhráčů svého Bóži od roku 1968 neviděla. Někteří žijí mimo Prahu, někteří jsou nemocní, Roziňák s Kobranovem se v roce 1968 rozhodli zůstat ve Švýcarsku.
Až jednoho únorového, nádherného slunečného dne roku 1990, se paní Erika Modrá sešla u Domu umělců se Stanislavem Ko-nopáskem. Přiznám se, že za tím setkáním jsem byl tak trochu já sám. Bylo to to nejmenší, co člověk může pro druhého udělat…
JAKOU ROLI HRÁL ZÁBRODSKÝ
A tak všichni, kteří měli odjet do Londýna a kteří byli v „podezření“ z emigrace, byli pod zámkem, pod bezpečným dohledem Státní bezpečnosti. Jediný chodil po svobodě: nejlepší hokejista z nich, mluvčí, který byl u všech jednání, muž jehož bratr emigroval – Vladimír Zábrodský.
Zodpovědět otázku, proč právě on jediný zůstal na svobodě, není vůbec lehké.
O rodině Zábrodských a o jejím vlivu v LTC Praha už řeč byla. V archívech Československé televize jsou uchovány fragmenty – nepoužité – z filmu Proč zmizel šéf, který se zabýval důvody emigrace Vladimíra Zábrodského v šedesátých letech. Výpovědi spoluhráčů i dalších lidí, kteří s Vladimírem Zábrodským přišli do styku, jsou zajímavé:
Vladimír Zábrodský starší: Vovka byl vždycky gentleman. Vzpomínám na jeden poválečný tenisový zápas s Mitičem na Letné. Vovka měl tohoto Jugoslávce, jak se říká, na lopatě. Mitič už byl vyčerpaný a tak poprosil Vovku, zda by zápas nemohli dohrát druhý den. Vovka souhlasil… a druhý den prohrál.
Faktem je, že byl trochu prchlivý. Nedivím se tomu, protože mu byla upíraná přízeň shůry. Celá rodina trpěla jeho náladami, měl rád peníze, to měl, ale kdo ne…“
Stanislav Konopásek: Vždycky chtěl hrát prim. Ve hře, v penězích. Myslím, že nehrál moc pro zábavu, ale hlavně pro peníze…
Václav Roziňák: Vzpomínám jak jsme tenkrát ve Švýcarsku byli dvakrát pozvaní k Zábrodskému na pokoj. Jednalo se o tom, zda hrát či nehrát anglickou profesionální ligu. Všechny finanční otázky projednával Vovka…
Přemysl Hajný: Zábrodský nebyl zatčen, i když dělal všechno co my. Dělal vlastně víc, protože ty věci sjednával. Byl v oblibě u ministra Kopeckého. Řekl bych, že asi z jeho příkazu byl z celého případu vyjmut. Když jsme byli u soudu, prokurátor zakázal, abychom se o Zábrodském jakkoliv zmínili…
Vyšetřovatel STB: Kopecký lpěl na přísném potrestání. Chtěl původně prý to, aby se z hokejistů stali profesionálové a tím, že uvažovali o emigraci ho prý zklamali. Trval jsem při výsleších na tom, aby byl Zábrodský potrestán stejně jako ostatní. Byl členem KSČ a měl jít proto příkladem.
Josef Matějka: Nesetkal jsem se s tím, že by za Zábrodského někdo intervenoval. Ale to, že nebyl zatčen nasvědčuje, že musel udávat. (Josef Matějka byl častým vedoucím hokejové reprezentace.)
Zlatko Červený: Jsem přesvědčen, že donášel jak na StB, tak na ČSTV.
Přemysl Hajný: Možné je všechno. Když byl přitisknut ke zdi, mohl povědět všechno – i to co nevěděl.“
Vladimír Zábrodský: To je nesmysl, proč bych to dělal. Vždyť já vlastně celý LTC vedl a měl jsem z toho peníze. Byl bych sám proti sobě…

Hokejisté už byli zajištěni, ale veřejnost stále ještě nic nevěděla. Tušila, to ano, protože utajit takový případ našlo. Ale oficiálně se nevyjádřil nikdo.
A tak si veřejnost mohla jen přečíst v Rudém právu komentář o tom, jak se náš hokejový tým nehodil do kalkulací britských politiků a obchodníků a proto nedostal svolení startovat na mistrovství světa. Angličanům prý šlo o pokoření dvojnásobných mistrů světa a tenhle případ ukázal jejich pravou tvář licoměrníků, zvlášť když pouštěli do světa jednu zprávu za druhou. Vždyť všichni přece viděli naše hokejisty připravené na letišti v Ruzyni.
Nad slovníkem tehdejší propagandy se lze dnes už jen pousmát. Nebyla příliš bohatá duchem – ostatně ani v příštích letech jím příliš nehýřila a sázela spíš na nepravdy, polopravdy a lži. Důkazem o tom budiž i reakce tehdejšího ministra informací a osvěty Václava Kopeckého, který se nakonec záležitosti s hokejisty nemohl vyhnout. Ten citát stojí za to:
„Mám právě nyní co činit s nejčerstvější zkušeností, týkající se provokativního postupu Angličanů v souvislosti s účastí našeho hokejového mužstva na mistrovství světa v Londýně. Ukázalo se, že západní činitelé jsou zřejmě schopni nejprovokativnějším způsobem urážet sportovce lidově demokratických států a znemožňovat jim účast na mezinárodních soutěžích.
Nejsme přirozeně ochotni takový diskriminační postup trpět. A jsme povděčni tomu, že naše veřejnost u vědomí státní a národní cti projevuje svůj souhlas s naším rozhodným odporem.“
To už měli „zlatí“ českoslovenští hokejisté za sebou první výslechy a vyšetřovatelé StB jim ukazovali svou moc. Ministr Kopecký, důvěrný přítel Gottwalda, který už předtím dal souhlas k sérii ostudných politických procesů, muž, který měl v té době velkou moc a výrazný vliv, však neměl odvahu přiznat, že hokejisté – chlouba národa – jsou zatčeni.
Mnohé, co se v té době v Československu odehrávalo, dávalo tušit, co všechno bude ještě následovat. Množily se útoky na sporty a sportovce, kteří mohli být nařčeni z buržoazních manýrů. To byl i případ fotbalistů, kteří byli osočeni a nazváni „nemorálními“ jen proto, že brali – jak byli ostatně celí život zvyklí – za zápasy peníze. Postiženými byli i takoví velikáni, jakými byli Josef Bican, Vlastimil Kopecký a mnozí další.
Alena Vrzáňová se v březnu – vlastně jen pár dnů před světovým šampionátem hokejistů – stala také v Londýně podruhé mistryní světa. Do Prahy se však už nevrátila. V hlavním městě Československa byly v té době v plném proudu politické procesy. To, že se Alena Vrzáňová rozhodla pro život na Západě, se hodilo tehdejší propagandě. Její případ totiž mohl odvést pozornost od případu hokejistů. Ještě jednou si připomeňme slovník propagandy té doby:
„Jméno Aleny Vrzáňové proběhlo anglo-americkým tiskem na prvních stránkách. Čemu děkuje slečna Vrzáňová za to, že její jméno, které jsme před dvěma týdny spojovali s titulem mistryně světa, se dostala mezi senzace bulvárního tisku, jehož hlavní náplní, kromě vylíčení různých kriminálních zločinů, vražd, násilných smilstev a přepadení, je nenávist proti všemu pokrokovému, proti Sovětskému svazu, proti lidově-demokratickým zemím a v poslední době proti naší lidově-demokratické republice.
Alena Vrzáňová totiž vstoupila do služeb mezinárodního kapitalismu. Slušnému člověku se zvedá žaludek nad množstvím odporných lží, které mají odvrátit pozornost dělnické třídy od problémů, z jejichž řešení se nositelům moci v západních zemích svírá hrdlo. A veškerý mechanismus kapitalismu slouží k tomuto cíli.
A banky naplněné penězi, vydřenými z koloniálních národů a pracujících, jsou lákavým momentem pro lidi zaslepené politikařením a přepychem horních deseti tisíc. Proto dovedou někteří prodat nejen co je poctivým lidem drahé – vlast, národ – ale dokáží prodat sami sebe.
Případ Vrzáňové je toho dokladem. Nemyslí na zbídačelý život koloniálních národů, nevidí doupata ubožáků na Whitechapel. Dává se do služeb těch, kteří považují válku proti její domovině za jedinou možnou záchranu jejich panství. Dala se na cestu velezrady a skončí jako všichni zrádci.
Na konci této cesty je lavička v Hyde Parku nebo skok do Temže…“, píše 8. března 1950 Rudé právo.
Taková tedy byla atmosféra v prvních měsících roku 1950. Byla to doba, v níž vítězila a byla halasně ražena jediná zásada: Kdo nejde s námi, jde proti nám…
Tato zásada ve svých důsledcích přiváděla lidi do kriminálů a pod šibenici. Mlýnici, která se roztočila, padli za oběť jak ti, pro něž se začala točit, její obětí se však ale stali i ti, kteří ji roztočili.
Paradox doby a nebo v praxi uvedené přísloví, hovořící o božích mlýnech…?
PŘEDEHRA K TRAGÉDII
V úřadovnách Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, ve věznici na Pankráci i na ministerstvu národní obrany v Dejvicích, začaly první výslechy hokejových mistrů světa. Byli umístěni tak, aby o sobě nevěděli. V té době probíhalo a pomalu končilo mistrovství světa v Londýně, na němž měli hrát, nehráli a nedobrovolně uprázdnili trůn Kanadě.
Výslechy byly režírovány podle stejného scénáře – stejně krutého a nepochopitelného: vytlouci z hokejistů přiznání, že chtěli emigrovat do Anglie, že se stýkali s cizími státními příslušníky proto, aby jim mohli předávat údaje špionážního charakteru.
Červenému přitížilo, že měl převážet kabát Oldřichu Zábrod-skému, Jirkovi, že vezl dopis od obuvníka Stočese, Kobranovovi, že měl v tašce kravaty pro Jardu Drobného, kterému je posílali rodiče, Modrému a Bubníkovi, že se znali s Američanem Bowem. Malichernosti, malichernosti…
(Vzpomíná Gustav Bubník)
V době zatčení bylo Augustinu Bubníkovi necelých 20 let a byl spolu s Kobranovem, Stockem, Hajným, Španingerem a Jirkou hráčem ATK. Ve vojenských barvách tihle mladíci dokázali sesadit z trůnu do té doby neporazitelný LTC se Zábrodským, Roziňákem, Konopáskem a Modrým. Pří konečném „účtování“ byl před soudem označen jako číslo dvě celého procesu.
Těžko lze vystopovat důvody proč tomu tak bylo. Snad proto, že pocházel z rodiny řezníka a uzenáře? Nebo proto, že uměl anglicky a německy a nebo proto, že se znal s už vzpomínaným kapitánem Bowem?

„V Bartolomějské ulici jsme se zdrželi, my vojáci, jen pár hodin. Potom si pro nás přišli muži ve vojenských uniformách. Zavázali nám oči a posadili nás do aut. Kam nás dovezou, to jsme nevěděli. Připadal jsem si jako unášený v detektivce. Jenže tohle byl život.
Vyslýchali nás celou noc a celý příští den. Otázky se týkaly vlastně pořád jen toho, co se odehrávalo ve Zlaté hospůdce. Až ke konci výslechu se mi podařilo dostat se alespoň k oknu. Uviděl jsem známou siluetu malostranského kostela Svatého Mikuláše. Pochopil jsem, že jsem v tom masivním domě na rohu Nerudovy ulice a Malostranského náměstí…“

Následujícího dne si pro Bubníka, stejně jako pro ostatní vojáky, přijel prošedivělý, vytáhlý a hubený chlapík v širokém klobouku. Ani nevypadal, že by z něj měla jít hrůza. Posadil Bubníka do Tatraplánu a – opět se zavázanýma očima – ho kamsi vezl. Že konečnou stanicí bude vojenské betonové vězení na Hradčanech za Loretánským náměstím – pověstný domeček – to Bubník ještě netušil. Nevěděl ani, že mužem, který ho převážel, byl hrůzostrašnými pověstmi opředený dozorce Pergl, kterého vězňové přejmenovali pro jeho vyzáblost na „Suchá lípa.“
Když člověk slyší nebo čte slovo domeček, má představu něčeho hezkého, klidného, útulného. V lidech, kteří však prošli hradčanským domečkem, zůstal v srdci jako výraz absolutní krutosti, bezpráví a nelidskosti.
Ta budova není velká. Má jen přízemí a jedno patro. Je v ní skryto 30 cel – samotek. Skryta je za mohutnou budovou bývalého vojenského soudu a věznice. Vchod i vjezd k domečku je z Kapucínské ulice na Hradčanech. Náhodný chodec nemůže tušit, že za romantickou siluetou a za vysokou zdí opatřenou mohutnými vraty a pancéřovou brankou, se ukrývá jeden z prokletých symbolů totality.
Právě pro onu skrytost a nenápadnost si vybral tento objekt v roce 1948 tehdejší všemocný šéf 5. oddělení generálního štábu armády generál Bedřich Reicin, náměstek ministra národní obrany. Ještě pro osvětlení některých souvislostí: to, co v „civilním“ životě představovala StB, tedy Státní bezpečnost, to v armádě zastupovala OBZ – oddělení obraného zpravodajství.
Jeho pracovníci používali totožných metod jako vyšetřovatelé a pracovníci StB. Byly to metody podobné metodám gestapa: špehování, týrání a mučení.
Jedním z prostředků, jak působit na nepohodlné příslušníky armády, bylo jejich umístění právě v domečku …

„Každý den v šest ráno mne vozili k výslechům na ministerstvo národní obrany do Dejvic. Zpátky jsem se vracel obvykle až kolem deváté večer. Celou dobu bez jídla.
Když jsem se v noci utrmácený vrátil, čekala na mne v cele černá brynda a kus suchého chleba. Někdy jsem ani tohle sníst nemohl a nesměl, protože přišel Pergl a musel jsem před ním celou noc běhat kolem cely. Unavený z výslechů, hladový k vyčerpání.
Když už mi nohy nesloužily, „pomáhal“ mi důtkami, bez kterých neudělal ani krok. Připadal mi jako středověký inkvizitor.
K Perglovým oblíbeným způsobům vlastního, soukromého, výslechu patřilo mučení. Skutečné a nefalšované, o kterém jsem do té doby jen četl v knížkách.
Jeho kancelář – jednou jsem ji umýval, tak jsem si ji podrobně prohlédl – skutečně připomínala středověkou mučírnu. Jeden z jeho vynálezů jsem okusil na vlastní kůži. Byly to jakési kleště, jejichž páky mi nasadil do důlků pod ušima a šroubem je utahoval. Byla to bolest k zbláznění…
Někdy jsem se nevyspal ani hodinu a už mne znovu budili k dalším výslechům. Nevěřil jsem tomu, co po mně chtěli: abych se přiznal, že jsem americkým špiónem: Že jsem sváděl spoluhráče z ATK k tomu, aby emigrovali. Chtěli, abych odkýval, že jsem dostal deset tisíc dolarů za to, že utečeme. Nutili mne k doznání tím, že mi předkládali protokoly kamarádů, kteří se již prý „přiznali“. Od nich jsem se pak dozvěděl, že se právě takhle přiznávali k něčemu, co vůbec nebyla pravda. Jen, aby měli klid, aby se mohli najíst, vyspat, posadit se.
Ani se jim nedivím, protože každý odpor znamenal nejméně deset dní bez jídla a pořádné bití od Pergla nebo jeho pomahačů.“

Metody vyšetřovatelů StB byly rafinované. Vycházely z předpokladu, že oběť je potřeba nejprve zpracovat a to jakýmikoliv metodami, a pak z ní vymámit podpis pro protokol, který byl mezitím prefabrikován. Když Bubníkovi tehdy nosili „přiznání“ jeho spoluhráčů, žádal konfrontaci s těmi, kteří se měli údajně doznat.
Čekal marně.
Jen jednou mu vyhověli. Převedli Josefa Jirku, aby mu dosvědčili, že spolu o útěku mluvili. A že prý ho v autě – to bylo poprvé a zároveň naposledy, co jel s některým z kamarádů k výslechu společně – varoval. Proč prý říká pravdu.
Jirka tehdy řekl, že Pergl na něm přiznání vynutil bitím. Po tomto neslavném konstatování, řečeném před svědky, se Pergl revanšoval Bubníkovi tím, že ho zbil také.
Sadistu Pergla ustanovil pánem nad životem a smrtí vyšetřovanou v domečku sám generál Reicin. Pergl byl v roce 1948 hodnostně ještě praporčíkem, o dva roky později však už kapitánem. Jako strážní tehdy v domečku fungovali příslušníci tzv. Bezpečnostního oddílu Hlavního štábu. Byli to vybraní příslušníci KSČ. Vězně týrali bitím, hladem, žízní, nedostatkem spánku, zimou a dokonce i poutáním do okovů. U toho všeho samozřejmě asistovali – a nebo byli iniciátory – „doktoři“, jak se sami titulovali vyšetřovatelé OBZ.
V domečku neexistovaly vycházky, lékařské ošetření, dokonce ani toaletní nebo jiný papír. Všechno směřovalo k tomu, aby byl vězeň fyzicky i psychicky zlomen a tak snáze podepsal protokoly, které sestavili dohromady vyšetřovatelé oddělení branného zpravodajství. Oni sami razili nelidskou teorii: Odtud vedou jedině dvě cesty – buď o kriminálu nebo na popraviště.
Těch, kteří skončili na popravišti bylo skutečně hodně: podplukovníci Gonic, Hruška, Skokan, majoři Jebavý, Nechanský, Prokeš, Sok, štábní kapitáni Janda, Sahela a mnoho dalších důstojníků.
Někteří z těch, kteří se dostali do domečku, se soudu ani nedočkali. Jejich životy skončily v bolestech ať už tam, nebo zemřeli na následky zranění z nelidských výslechů jinde.
A do těch hrůz zněla každou hodinu tklivé melodie zvonků z blízké Lorety…
(Augustin Bubník dále vypráví)
„V domečku to bylo pod Perglem opravdu strašné. Hlad jsem míval často k zešílení. Bylo to tak úděsné, že jsem doslova děkoval Bohu, když jsem mohl mýt chodbu a dostat se tak k nádobám s opad-ky. Zbytky jídla, které ležely kolem popelnic, jsem sbíral a JEDL! Cokoliv, na co jsem přišel, pokud se ovšem nedíval strážný. Jinak to hrozilo bitím. V domečku jsem byl tři týdny. Byly však nekonečné. Když jsem překročil práh této vojenské věznice, vážil jsem 82 kg. Když mne převáželi na Pankrác, měl jsem 52 kg.
Pergl mne vozil z Hradčan do Dejvic téměř každý den. Jednou, když mne vedl chodbami ministerstva a věděl, že se výsledek výslechu zase rovnal nule, prohlásil, že mne zastřelí.
Tehdy jsem měl skutečně strach, protože mne vodil s pistolí v ruce. Musel jsem jít tři nebo čtyři kroky před ním a nemohl jsem tušit, co udělá. Kdyby mne skutečně zastřelil, asi by mu těžko někdo něco udělal a dokázal. Stačilo říci, že jsem se pokusil o útěk…“

Zatčení hokejisté, včetně Bubníka, stále ještě netušili pravé důvody svého žalářování. Výslechy se z počátku točily jen a jen kolem atmosféry ve Zlaté hospůdce, kde byli zadrženi. Vyšetřovatelé chtěli znát, kdo co říkal, komu nadávali, proč udělali výtržnost. Bubník žil stále v přesvědčení, že byl zatčen především proto, že jako voják spáchal na veřejnosti nepřístojnost.
Až jednoho dne poznal, že vyšetřovatelům jde o něco úplně jiného.

„Když jsem přišel k výslechu, dali mi k prohlédnutí několik fotografií a zeptali se, zda na nich někoho poznávám. Řekl jsem, že ano. Na některých z nich byl pan Martin Bowe. Blesklo mi hlavou, že tady asi půjde o něco jiného než jen o nadávky a písničky.
Vyšetřovatelé najednou změnili taktiku. Chtěli vědět, odkud se známe a já odpovídal popravdě – že jsme se vídali na hokeji, na golfu v Klánovicích a že se také známe zásluhou sestry, které pan Bowe na Permit Office dělal šéfa.
Od té chvíle mi začali dokazovat, že pan Bowe je americkým špiónem a já že jsem jeho pomahačem a spolupracovníkem, Jeden z vyšetřovatelů vytáhl ze složky spisů fotografie jakýchsi továrních budov – a že prý jsem je vyfotografoval a Bowovi předal. Byl to absolutní nesmysl, protože jsem žádný fotoaparát ani neměl.
Jenže vyšetřovatelé byli pilní a nedali se odradit. Po čase přišli s dalším argumentem. Na stole přede mnou se objevil svazek dopisů a fotografie děvčete, se kterým jsem kdysi chodil. Věra byla mou skutečnou první a velkou láskou z tanečních. Její táta byl výrobcem optických přístrojů – měli továrničku v Tróji – a když přišel převrat v únoru v roce 1948, odjeli všichni do Francie. Legálně, musím připomenout. Ale i když Věra odjela, psali jsme si čile dál. Teprve před vyšetřovateli jsem pochopil, proč se nám ztrácely dopisy. Ty, které jsem měl dostávat já, měli vyšetřovatelé StB. Ukázali mi je a s nimi i fotokopie těch, které mi došly.
A začala nová hra: chtěli, abych se přiznal, že jsem měl v úmyslu emigrovat za Věrou, že jsem jí o svém plánu psal v dopisech. Samozřejmě jsem to popíral a chtěl jsem po nich, aby mi ukázali alespoň jediný můj dopis, ve kterém by byla alepsoň zmínka o plánu, o jehož existenci se mne snažili přesvědčit a přinutit mne k přiznání.
A tak, když ani na tomto poli neuspěli, vytáhli na přetřes události ze Švýcarska z roku 1948. To byly ty schůzky a hlasování o tom, zda zůstat, či se vrátit. Když se jim tahle odpověď nelíbila, předali mne opět Perglovi…“

Pergl se rád a s neobvyklou rozkoší věnoval poslání, pro které snad byl stvořen. Generály už pod důtkami měl. Plukovníky, majory a kapitány také. Ale mistry světa, ty ještě nezpracovával. Kromě Bubníka měl v práci i Kobranova.
Přinutil Bubníka, aby se svlékl jen do trenýrek a košile a nechal ho odvést do cely umístěné v podzemí. Říkalo se jí temnice. A tam ve tmě, strašné a studené tmě, protože to byl stále ještě březen, proseděl Gustav Bubník ve vodě celou noc. V cele nebylo nic jiného, než slamník ležící ve vodě. Byl tak nasáklý, že když na něj člověk sáhl, stříkaly z něj pramínky vody…
Domeček byl skutečně koncentračním táborem v malém a českém vydání. To jen Jöcklove, Mengele a kdoví, jak se ti další nacisté jmenovali chyběli.
Celý den byl rozplánovaný do poslední minuty. Když vyšetřo-vanec nebyl u výslechu, musel buď neustále cvičit, chodit a nebo alespoň stát. Sednout si nesměl. K psaní byla vymezena přesně stanovená doba – ovšem jen na papíře. Neomezeným vládcem tu byl
Pergl, alias Suchá lípa. Ten rozhodoval o tom, zda bude noc či den, zda člověk půjde spát zdravý nebo ztřískaný do bezvědomí.
Časté sténání, které se rozléhalo po hradčanském žaláři, svědčilo o tom, že Perglova rafinovaná mučící zařízení, jež visela v jeho kanceláři, byla v činnosti velmi často.
Když jsem se v březnu roku 1990 setkal v Curychu s Vladimírem Kobranovem a zeptal se ho na nejstrašnější zážitek těch dnů, odpověděl bez váhání:
„Domeček a Pergl, Suchá lípa…“ a ruka mu podvědomě zajela k pravému uchu. Ještě jsem nevěděl proč.
Vraťme se ale ještě ke vzpomínkám Gustava Bubníka.

„Po dnech útrap, kdy mne vodili s nohama oteklýma od hladu, neustálého chození a stání, zmláceného a psychicky zdeptaného k výslechům, už mi bylo všechno jedno,“ vyprávěl Gustav Bubník. „Měl jsem jediné přání: dostat se z toho pekla pryč. Fyzické zdegradování člověka – to byla jedna z metod vyšetřovatelů. Jaké proti nim mohl mít člověk vyhlídky – byť byl sportovec jako jsme byli my – když oni byli čerství, najedení, vyspalí a při výsleších se střídali na směny?
Byl jsem po těch třech nedělích tak zdecimovaný, že jsem podepsal i výpovědi, které bych normálně nepodepsal, protože nebyly pravdivé. Ale ani z nich nevyplývalo, že jsem špiónem a velezrádcem…“

Vysvobozením pro Bubníka i pro další vojáky bylo, když je převezli z domečku do pankrácké věznice, oddělení B 1.
Bubník seděl v cele ještě s dalšími třemi vyšetřovanci, kteří také čekali na soud. Od nich se naučil vězeňskou abecedu: Morseovku i telefonovat. K telefonování sloužila obyčejná záchodová mísa. Ze sifonu, kde se jinak normálně drží voda, se musela především všechna vystříkat. A když to udělali vězňové o patro výš nebo o poschodí níž, dalo se normálně mluvit do záchodu a v celách to bylo slyšet. Ovšem jen za předpokladu, když cely byly napojeny na stejnou vodovodní stoupačku.
Předáváním zpráv tímto způsobem fungovalo neuvěřitelně rychle. Vězňové na Pankráci o tom, že jsou mezi nimi hokejoví mistři světa věděli snad ještě dřív, než si stačili upravit kavalec.
(Vzpomíná Bubníkova sestra)
Samozřejmě, že téhle možnosti – až se to také naučili – využívali i hokejisté. Jejich zatčení bylo rychlé a překvapující a měli tedy největší starost o to, aby se zpráva a další informace o jejich zatčení dostaly k jejich rodinám.
Gustav Bubník má dvě sestry: Helenu a Věru, dvojčata. V té době bydleli v Dejvicích blízko hotelu Internacionál.
Helena Sedláčková, za svobodna Bubníková, dnes na celý případ vzpomíná takto:

„Náš tatínek byl velkoobchodník s masem a až za války měl řeznictví. Chtěl, aby se Gusta potatil a ten taky vystudoval potravinářskou průmyslovku se zaměřením na řeznictví. My jsme se sestrou o dva roky mladší než bratr a v době, když Gustu zavřeli, jsme studovaly obchodní školu. Samozřejmě, že nás pak ze školy vyhodili.
Nejdřív letěla Prahou fáma, že je zavřeli a teprve pak jsme se to dozvěděli i my doma. Zprvu se říkalo, že pro výtržnost, ale když jsme osm měsíců nedostali žádnou úřední zprávu proč jsou ve vazbě, tušili jsme, že to bude vážnější.
Kluci jen čas od času posílali po některých slušných „bachařích“ zprávu, jak se jim vede. My jim na oplátku zase po „spojkách“ posílali do vazby balíčky. Jenže ty nikdy nedošly.
Až v průběhu těch osmi měsíců jsme se doslechli, že na Gustu připravují obvinění ze špionáže a to proto, že se znal s kapitánem Martinem Bowem.
Pan Bowe byl velikým golfovým a hokejovým fandou a protože Gusta se odmalička učil anglicky, mohl se s ním – stejně jako Bóža Modrý – domluvit.
Zásluhou toho, že se Gusta znal s panem Bowem, a taky zásluhou toho, že jsem i já znala anglicky a německy, nastoupila jsem prvního září 1949 jako úřednice na Permit Office, což byl spojenecký úřad, který zastupoval po vízové stránce zájmy Německa u nás.
Když klukům skončila vazba, šli jsme všichni k soudu. K jednání nás však ale nepustili.
Čekali jsme celý den v parku před soudní budovou, ale přestože nám to slíbili, nemohli jsme ani k vyhlášení rozsudku. Jednání se prý protáhlo a protože už v soudní budově bylo po pracovní době, prostě zamkli vrata.
Šli jsme domů a netrpělivě čekali. Až večer nám rozsudek oznámil Gustův obhájce JUDr. Vladimír Lindner.
Řekl, že Gusta dostal čtrnáct let, Bóža Modrý ještě o rok víc a další kluci z Prahy deset a dvanáct roků. Bylo to hrozné, probrečeli jsme doma celou noc.
Když se na celý ten případ dívám dnes – a hlavně, když víme, co se u nás odehrávalo za strašlivosti – tak jsme si tenkrát mohli říkat, že jsme měli štěstí…“

Helena Sedláčková pak ale v roce 1952 dala v Permit Office výpověď. Musela, protože tlaky jistých úředních míst na ni byly tak velké, že jinak si počínat nemohla. Až do roku 1958 pracovala jako dělnice u Křižíka v Holešovicích a pak se vrátila zase zpět k práci, kterou dělala a dodnes dělá.
Bubník, Kobranov i další viděli na dvůr, kam vodili na vycházky odsouzence na smrt. V té době jich tam bylo čtyřicet. A stále se jejich počty menšily. Zlatko Červený zahlédl oknem ošetřovny, když odváděli na popravu dr. Miladu Horákovou …
(Vzpomíná Zlatko Červený)
Zlatko Červený pochází ze sportovní rodiny. Jeho otec byl známým sparťanským fotbalistou. Patřil mezi ty, kteří před válkou poprvé zamířili se Spartou za moře do Ameriky – do Chicaga. Jeli tam tehdy na pozvání našich krajanů, byli iniciátory založení dodnes žijící Sparty Chicago, v níž před rokem 1968, ale i po něm, československý fotbal reprezentovala řada hráčů. Vzpomeňme některých z nich: Morávek, Róder, Dolejší, kladenský Rys a další.
Fakt, že Červeného otec hrál za mořem, stačilo k absurdnímu obvinění, že rodina propagovala imperialistickou Ameriku a Červenému to při výsleších jen přitížilo.
Dva měsíce se z něj snažili dostat na Pankráci přiznání…

„Byla to doba bití a ponižování. Dostal jsem tolik ran do obličeje, že se mi přední zuby začaly viklat a později jsem si je mohl sám rukou vytahovat. Prostě: co výslech, to nakládačka …
Estébáci se vztekali, že nikdo z nás nic nevěděl, že prostě nechceme opakovat jejich návody k emigraci. Seděl jsem v cele, kde nás bylo jedenadvacet. Byl s námi například profesor Kosovský z Univerzity Karlovy. Toho nosili skoro po každém výslechu na celu rozbitého a zkrvaveného v prostěradle…“

Zlatkovi Červenému zemřel právě v té době otec. Žádost, aby se mohl zúčastnit pohřbu, byla samozřejmě zamítnuta.

„Hned, když jsme se ocitli ve vazbě, začaly výslechy. Vytloukali z nás především přiznání, že jsme chtěli emigrovat do Londýna. Ale mně se hned na začátku začali vyptávat na ten nešťastný kabát, který jsem slíbil odvést Oldovi Zábrodskému.
Přiznám se, že jsem zatloukal. Tvrdil jsem, že o žádném kabátu nevím a stejně jsem jim říkal, že jsme v Londýně zůstat nechtěli.
Ale to je, fakt, málo zajímalo. Pořád se točili kolem toho kabátu. Dostal jsem kvůli tomu hrozně ran, ale neřekl jsem jim nic. Až jeden z vyšetřovatelů vstal, šel k vedlejšímu stolu a vytáhl ze zásuvky nějaký protokol.
Zakryl rukou text výpovědi a zeptal se mne, zda poznávám podpis. Samozřejmě, že jsem ho poznal. O tom kabátu pro Oldu tam bylo všechno. Přitom jsme o něm věděli jen čtyři…“

Pod tou výpovědí byl podpis Vladimíra Zábrodského.
Samozřejmě, že musíme připustit možnost falzifikace, neboť metody vyšetřovatelů StB byly mnohem rafinovanější. Tady nebylo nic snadnějšího, než napsat strojem protokol a pak zfalšovat podpis.
Když se v Praze hrálo utkání Davisova poháru mezi Československem a Švýcarskem, přijel do Prahy ze Švédska i Vladimír Zábrodský. Kolega Karel Staněk se ho tenkrát ve Svobodném slově zeptal: 
Jak to bylo s tím kabátem pro vašeho bratra Oldřicha?
„Ani nevím, jestli to ještě dodnes přesně vím. Už se nepamatuji, jestli jsem u toho byl, ale slyšel jsem o tom. Je to možné.“ 
Proč jste ho nevezl sám?
„Na mne byl ten kabát malý. Já si ho nemohl vzít, ale nemohu to naprosto potvrdit.“
Vy jste nebyl obžalován, ale jistě předvolán k výslechu nebo k svědectví.
„To ano, ale o tom já nemluvil, vždyť to bylo pro mého bratra. Skutečně jsem o tom s nikým nemluvil, na mou čest.“ 
Mohl o tom kabátě vědět ještě někdo jiný, než vaši rodiče a Zlatko Červený?
„To nemohu potvrdit. To už teď opravdu nevím.“

Zlatko Červený, pln vzpomínek i po čtyřiceti letech, trvá na svém: o inkriminovaném kabátě věděli jen čtyři lidé. Rodiče Oldřicha Zábrodského, Vladimír Zábrodský a on sám. Je proto s podivem, že právě Zábrodský si – na rozdíl od jiných – nic nepamatoval. Nebo nechtěl?
Praktiky Státní bezpečnosti byly v padesátých létech poplatné době a výsledkům, které se od ní čekaly. Manipulace se zfalšovaným podpisem proto mohla být tím nejmenším. Důležité je uvědomit si, v jaké době byli hokejisté zatčeni. Zanedlouho měli být zatčeni a popraveni Rudolf Slánský, Rudolf Šváb, Bedřich Reicin a mnozí další.
Konstrukce represí se ukazuje být zřetelnou. Postiženy musely být všechny špičky ze všech oblastí – z politické, vědecké, z oblasti kléru. V té době byla zatčena i známá pražská herečka Jiřina Štěpničková, sebevraždu spáchal Jiří Frejka. Po kultuře tedy musel přijít na řadu i sport. A co jiného by nejlépe posloužilo k podpoření „důkazů“ o úpadku morálky pozůstatků buržoazního sportu, než odsouzení hokejistů.
Byli známí, však to byli mistři světa. Měli kontakty jak do zahraničí, tak na ty, kteří byli nejvíce postiženi únorovým převratem: bývalé advokáty, továrníky, lékaře. Členem výboru LTC byl pro zajímavost i strýc dnešního prezidenta republiky Václava Havla, Miloš Havel. Oni – sportovci – byli posledními, kteří chyběli zasadit do oné nelidské mozaiky utrpení a represí.
DŮKAZ O ZRADĚ?
Mnohokrát – tehdy i dnes – se hovořilo o možném denuncianství Vladimíra Zábrodského. Existovala a dodnes existuje řada teorií: například, že spolupracoval s bezpečností. Nebyly ani potvrzeny ani vyvráceny. Hovořilo se také o možném vlivu poradců NKVD, kteří působili na ministerstvu vnitra, ale i na dalších úřadech. A jak to dokládají dokumenty z té doby, byli v pozadí většiny nezákonností.
Faktem je, že jediným, který nebyl v tomto politováníhodném hokejovém případu mezi odsouzenými, byl právě Vladimír Zábrodský. (Pomineme-li hráče z Moravy a mladého Mílu Charouzda, který však byl stranou většiny dění). Zatímco jeho kamarádi byli ve vězení, on jediný mohl hrát. Aniž odsouzen, byl však také svým způsobem poznamenán. Nebylo však i toto cílem?
Vladimír Zábrodský opustil po soudu se svými spoluhráči Prahu (pro jistotu, aby se zapomnělo?) a působil nějaký čas v Ostravě. Potom se do Prahy vrátil a svým hokejovým umem pomohl Spartě v roce 1954 k zisku titulu mistra republiky. Další pak sparťané získali po 36 letech.
O některých jeho povahových rysech svědčí ještě dvě skutečnosti: V roce 1957 byl zapleten do pověstné aféry s manipulováním zápasů zařazených do Sazky, a v roce 1966, kdy měl začít trénovat tehdy druholigový Motorlet (bývalý 1. ČLTK) vybral za přestup peníze a pak, aniž vedl jediný trénink, emigroval do Švédska.
Tato zjištění, včetně vyslovených, ale nedokázaných podezření, že to byl právě on, který šel udat své spoluhráče, jen aby se sám zachránil, Vladimíra Zábrodského charakterizují.
Právě takto o něm byla řeč i v dokumentárním filmu věnovaném čtyřicátému výročí zatčení hokejistů. Je jednoduché ukázat prstem na člověka a říci, že on byl vinen. Když ale chybějí přímé důkazy, když v písemnostech se jeho jména takřka nevyskytuje…? A odsoudit jen podle domněnek by znamenalo postupovat stejně, jako postupovali ti, kteří hokejisty odsoudili.
Den po odvysílání dokumentu mne však v redakci navštívil starší muž, který naznačil, že s tímto vysvětlením role Zábrodského není spokojen a že má k tomu i své důvody.
Tady vám tedy nabízím svědectví Antonína Janiše. Je prvním alespoň trochu konkrétním.

„V roce 1949 – to mi bylo 21 let – jsem přišel na ÚV KSČ. Pracoval jsem v oddělení studia stranické práce, které spadalo pod Marii Švermovou. Měl jsem sport rád, sám jsem ho aktivně provozoval a samozřejmě, že jsem znal i tehdy naše nejlepší sportovce – hokejisty. Krátce před jejich zatčením jsem vyšel ze své kanceláře a na chodbě
uviděl člověka, jehož pobyt na ÚV KSČ (tehdy sídlil na Příkopech) mne překvapil. A co víc, viděl jsem, jak vychází z místností sekretariátu tehdejšího generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Byl to Vladimír Zábrodský.
Ptal jsem se Zdeňka Koželuha, vedoucího jednoho oddělení, jestli ví, co tu Zábrodský dělal. A ten se od osobního tajemníka Slánského dozvěděl, že Zábrodský přišel oznámit, že hokejisté prý chtějí zůstat po mistrovství světa v Londýně. Slánského tajemník mi potom sám tuto informaci potvrdil…“
(Vzpomíná Václav Roziňák)
Václava Roziňáka přivedli po prvním výslechu do cely kolem čtvrté ráno. Byla tak plná, že si neměl ani kam lehnout, ani kam sednout. V podřepu čekal na rozbřesk. Myslel si, že ho ráno přece musejí pustit.
Po snídani pro něj přišel dozorce. Následovala procedura fotografování a snímání otisku prstů. Když se vrátil do cely, jeden z těch, kteří měli „svůj“ slamník, si k němu přisedl.

„Promiňte, nechci otravovat, řekl. Ale nejste vy Roziňák? Přikývl. A vysvětloval všem v cele, proč je místo v Londýně v Bartolomějské.
Říkal jste, že vám brali otisky? A na co jste hrál?
Nerozumím, zakroutil nechápavě hlavou.
No, jako kolik otisků vám brali? Jen palec a ukazováček a nebo všech deset…?
Řekl, že mu brali otisky všech deseti prstů.
Nechci vás strašit, kamaráde, řekl mu tehdy ten muž. Ale myslím si, že hned tak domů nepůjdete. Kdo tu musí hrát na všech deset, toho přivedla StB. Já tu jsem už osmý měsíc a ještě se se mnou pořádně nikdo nebavil.“

Tím se Roziňákův sen, že jde o nějaké malicherné nedorozumění, že byli u výslechu jen pro ty řeči, písničky a svalnatá ramena, začal rozplývat.

„Z nedostatku pohybu i ze špatného jídla mi ve vazbě začalo otékat koleno, které jsem měl předtím poraněné. Žádal jsem, abych mohl jít k lékaři, protože bolest byla pořád silnější. Měsíc jsem posílal žádosti k vyšetřujícímu referentovi, všemocnému pánovi, který dokonce rozhodoval o tom, kdo je a kdo není nemocen. Teprve po měsíci jsem se dočkal a odvezli mne do všeobecné nemocnice.
Koleno mi dali do sádry a odvezli zpět do vazby. Ale ani pak to nepomohlo. Koleno ani pod sádrovým krunýřem nedávalo pokoj. Otékalo stále víc a protože sádra bránila volnému rozšíření otoku, bolest se stupňovala. Křičel jsem bolestí a spoluvězňové začali tlouci na dveře a volat dozorce, aby přivedl lékaře.
Dozorce – a to si pamatuju dodnes – tehdy řekl: Nemohu, o tom rozhoduje pan referent… A ten pochopitelně nereagoval.
Vyřešili jsme to nakonec sami. Spoluvězňové mi rozbili sádru a noze se ulevilo. Teprve potom mne převezli do nemocnice ve Stře-šovicích. Na vyšetření mne doprovázeli strážní.
Jednou za mnou přijel sám pan referent a oznámil mi, že léčení je u konce a že se jede zpátky. Nezapomněl dodat, že má pro mne malé překvapení. A opravdu měl. Přijel totiž v mém autě – vlastně už bývalém – které bylo zabaveno hned druhý den po mém zatčení. Bylo otlučené, blatník prohnutý… A já si na něm tak zakládal, protože jsme si ho mohli přednostně koupit za to, že jsme vyhráli mistrovství světa ve Stockholmu.
Auto bych tehdy oželel. Ale to, že vystěhovali ženu s dvouměsíčním synem, to bylo nelidské. Měli jsme v Podolí pokoj a kuchyň. I tam se nastěhovali pracovníci bezpečnosti. Dlouho jsme pak žili u rodičů…“

Je složité hledat ty, jejichž tváře zůstávaly ve vyšetřovacích místnostech, ať už v Bartolomějské ulici nebo na Pankráci, skryty za stolními lampami se silnými žárovkami pražícími do očí obviněných, byť nevinných. Je složité je hledat, protože většinou vystupovali jako „páni Novákové, Novotní, Svobodové.“ A nebo také pod číslem, jak dosvědčuje výpověď jednoho z těch vyšetřovatelů, kteří vydávali svědectví ve filmu Proč zmizel šéf:
„Pokyny jsem dostává! od svých nadřízených – myslím tím ve smyslu jakým směrem vést výslech
„Kdo vám ty pokyny dával, jak se jmenoval?“ ptal se tehdy reportér.
„Nevím. Představil se mi jenom číslem …“
Když jsem hledal svědectví o tomto případu v roce 1968, měl jsem trochu štěstí. Jednoho z nich se mi podařilo najít. V té době už nepracoval jako vyšetřovatel Státní bezpečnosti, ale byl zaměstnán jako dělník v ČKD. Byl jsem tehdy přesvědčen, že právě on má ten nejmenší podíl na konečném osudu hokejistů a slíbil jsem zachovat jeho anonymitu. Dnes už jsem ve svých poznámkách z té doby jeho celé jméno nenašel. A tak tedy i nyní vystupuje pod zkratkou J. C. Jeho výpověď alespoň částečně vysvětluje, jakým směrem a způsobem byl výslech hokejistů prováděn a manipulován:
„Když mi tenkrát přivedli do kanceláře prvního hokejistu, byl jsem na StB v Bartolomějské ulici úplným nováčkem. Snad dva měsíce jsem tam byl,“ vzpomínal tehdejší vyšetřovatel v roce 1968. „Bylo mi jedenadvacet let a k StB jsem se dostal tak, že si nás vybrali na vojně a pak jsme absolvovali půlroční školení.
Z počátku jsem nevěděl, o co jde. Každý den ráno jsem dostával direktivy od nadřízených, jak postupovat. Na papíru jsem měl seznam otázek a na ty jsem se musel ptát. Nějaká vlastní iniciativa nepřicházela v úvahu.
Pokud si dnes pamatuji (rozhovor se odehrával v lednu 1968), týkala se řada otázek toho, co dělali hokejisté na zájezdech ve Švýcarsku. Těch bylo nejvíc. A potom kolem výtržnosti v hospodě. Dále jsem se musel vyptávat s kým se kdo z hráčů stýkal a ještě další běžné věci. Neuvědomuji si, že by tam byly otázky, které by mohly svádět k domněnce, že jsou stíhaní pro špionáž a velezradu.
A v protokolech, které šly z mé kanceláře o nich také nebyla zmínka. Mimochodem – cožpak by dali vyšetřovat vlastizrádce a špióny nováčkovi? Vždyť já tenkrát ani na stroji pořádně psát neuměl. A tak si někteří hokejisté psali protokoly z výslechu sami…
Snažil jsem se k nim chovat normálně. Měl jsem kvůli tomu nepříjemnosti se svými nadřízenými, zejména s jakýmsi Svobodou, pokud to bylo jeho pravé jméno.
Velký malér jsem měl kvůli Modrému. Toho přivezli posledního a on vlastně nevěděl, co ho čeká. Když viděl, že vyplňuji zatykači rozkaz, ptal se, co je. Nemohl jsem mu odpovědět, protože jsem to sám přesně nevěděl. A tak se dovolil, jestli si může zatelefonovat domů. Souhlasil jsem a pak jsem za to dostal trest. Ony totiž všechny hovory, které šly k Modrému, byly odposlouchávané.
Druhou nepříjemnost jsem měl s Jirkou. Jednou jsem byl přítomen jeho výslechu na ministerstvu národní obrany a on tehdy řekl zhruba: Pane vyšetřovateli, vemte mne, prosím, odtud. Všechno, co jsem podepsal, je nepravdivé…! A já mu řekl: Poslyšte, Jirko, mluvíte pravdu? Jestli ano, pak jsou vaše výpovědi neplatné…! A on znovu potvrdil, že je to tak, že to na něm vynutili bitím.
Odvezl jsem ho do vězení na Hradčanech a šel za tím dozorcem. Později jsem se dozvěděl, že to byl ten proslulý Pergl. A říkám mu, co jsem se dozvěděl od Jirky.
„Hm, tak tohle že říkal? Počkejte chvilku, já ho přivedu zpátky…!“
Skutečně Jirku znovu přivedl a vyzval ho, aby ještě jednou potvrdil, že přiznání z něj dostávali bitím. Jirka to popřel. Teď už se nedivím. Já z toho měl nepříjemnost, protože se to rychle doneslo do Bartolomějské.
Já sice prováděl výslechy, ale na porady, kde se jejich případ musel samozřejmě podrobně probírat a kde se musela určovat další taktika a strategie výslechů, jsem zván nebyl. Jen jsem stále dostával další rozkazy, co mám dělat dál.
Nakonec jsem s tím praštil a požádal, abych byl přeřazen k autoprovozu. Nebyl jsem moc zkušený, ale na to, abych přišel k závěru, že to co tady vyšetřuji, patří spíš kriminálce a ne Státní bezpečnosti, jsem stačil taky.
Od léta 1950 jsem o nich neslyšel. Šel jsem až k soudu. A mohu vám říci, že i když je to už dávno, to, co jsem slyšel, se mnou tenkrát pořádně otřáslo. Myslel jsem, že dostanou za výtržnost maximálně rok a zatím …
Když soudce četl, čehože jsou vini, čeho se dopustili a z čeho je obžalovává, nechtěl jsem věřit vlastním uším. O ničem z toho, alespoň u mých výslechů, nebyla řeč.
Nabyl jsem přesvědčení, že obžaloba se určitě nemohla dělat podle toho, co hokejisté vypovídali. Pak jsem se doslechl, že k celému případu prý byla vytvořena meziministerská komise, v jejímž čele stál ministr Kopecký, a jí se měla předávat všechny zprávy, které jsme získali. A oni pak předávali direktivy k dalšímu pokračování výslechů…
SOUD
Bylo třináctého března 1950, když se za většinou z hokejových mistrů světa z let 1947 a 1949 zavřely dveře cel vyšetřovací vazby. Po jedenácti dnech k nim přibyl i poslední z nich – inženýr Bohumil Modrý.
Soudní spis celého procesu nesl jeho jméno: Proces s protistátní skupinou Modrý a spol. Jak absurdní.
Šestého října 1950 se před nimi otevřely dveře soudní síně bývalého Státního soudu, ve které byla nedlouho předtím souzena protektorátní vláda.
Ještě předtím, než jim připevnili na rukáv bílou pásku obžalovaných, museli podepsat žalobu. Čas na její čtení nebyl. Hemžilo se to v ní paragrafy, kterým nikdo z nich pořádně nerozuměl. Obhájci se jim snažili v rychlosti vysvětlit, z čeho jsou obviňováni.
Tehdy poprvé padla ta děsivá slova. Děsivá jak ve své podstatě, tak v důsledcích, které v sobě skrývala pro budoucnost: špionáž a velezrada…
Obžaloba rozdělila hokejisty na dvě skupiny. V té první, které žalobce doktor Bureš navrhoval nižší tresty v rozmezí od pěti do deseti let byli: Hajný, Macelis, Ujčík, Stock, Jirka, Španinger a Červený.
Ve skupině druhé byli podle obžaloby hlavní vinicí a inspirátoři. Jim obžaloba ústy doktora Bureše navrhla tresty od deseti do pětadvaceti let: Tvořili jí Modrý, Bubník, Konopásek, Roziňák a Kobranov.
Bránili se, že je to všechno nesmysl, že je to spiknutí proti nim, proti celému sportu. Poukazovali na to, že jsou sportovci a ne žádnými špióny.
Celé přelíčení trvalo dva dny. Pouhé dva dny a to šlo – podle tvrzení obžaloby – o tak závažné trestné činy, jakými byly špionáž a velezrada.
Za tak krátkou dobu „dokázal“ soud posoudit podíl viny „trestné“ činnosti obžalovaných a vynést tresty. Většina obžalovaných stála před soudem a před porotou necelou půlhodinku. To byla doba, v níž měli jedinou možnost prokázat svou nevinu.
Výslech, jak mi potvrdili všichni, se kterými jsem o jejich životních osudech hovořil, ve velké většině spočíval v ověření nacionálií, pak se soud ptal na sportovní dráhu, četly se posudky z místa bydliště a z pracoviště. Když však byl některý posudek kladný a pro obžalovaného příznivý, vystoupil prokurátor s prohlášením, že to nemá vliv na celkový morální profil obžalovaného.
Bylo rozhodnuto, že budou obžalováni z velezrady, a tím to skončilo. Proti rozkazu se přece neprotestuje. Rozkazy je uvědomělý soud prostě připraven splnit. Ať to stojí život kohokoliv …
Hokejisté žádali svědky, kteří by mohli podpořit slova obhajoby,
její argumenty. Neexistuje, zamítá se. Soud nabyl přesvědčení, že svědka není zapotřebí…
Paradoxní však bylo, že ani soud neměl své svědky, kteří by potvrdili jeho tvrzení. Neměl sice svědky, ale měl svou „povinnost“. A té byl odhodlán dostát. Byť byla scestná, pokřivená, nespravedlná.“
Rodinám bylo nejprve slíbeno, že se mohou procesu zúčastnit, pak jim však bylo v přístupu do soudní síně zabráněno.
(Vzpomíná JUDr. Vladimír Lindner)
V první den procesu zůstali po formálním představení všech obžalovaných jen dva: inženýr Bohumil Modrý a Augustin Bubník. Soudce doktor Kruk se snažil porotě, celému auditoriu i obžalovaným dokázat, že jsou americkými špióny.
JUDr. Vladimír Lindner tehdy v roce 1950 obhajoval Augustina Bubníka a Václava Roziňáka. Když jsem se s ním tehdy před lety sešel, byl to už starší pán s bílými vlasy, ale nezdolnou energií. Věděl jsem o něm, že patří k advokátům, kteří své mandanty dokázali obhajovat s plným zaujetím a nezalekli se ani překážek či výhrůžek. Tahle vlastnost se nakonec JUDr. Vladimíru Lindnerovi stala málem osudnou. Pro svou nekompromisnost a zásadovost se stal nepohodlným, byl zatčen a obviněn ze špionáže a velezrady. Nakonec však musel být po čtyřech měsících vazby propuštěn, byl zproštěn viny, přesto však musel dráhu advokáta na čas opustit. JUDr. Vladimír Lindner zemřel v roce 1984. Tady je jeho vzpomínka. Je to doklad doby:

„V okamžiku, kdy jsem si přečetl obžalobu a předtím administrativní výslechy, šel jsem za chlapci do vězníce. Mluvil jsem s nimi naprosto otevřeně. Říkal jsem jim, jak chceme vést obhajobu, když jsem po prostudování materiálů zjistil, že podle našeho právnického stanoviska nic neprovedli a že tedy musí před soudem jakoukoliv vinu popírat…“

Spolu s JUDr. Vladimírem Lindnerem ještě hokejisty obhajovali JUDr. Vladimír Čeřovský a JUDr. Ladislav Kvasnica. Všichni tři vedli obhajobu k úplnému osvobození obviněných.

„V administrativních protokolech například stálo, že se na soustředění před odjezdem domlouvali, že by případně mohli zůstat za hranicemi a tam si hokejem vydělávat peníze.
Ptal jsem se jich, jestli je to pravda. A oni potvrdili, že v té záplavě řečí, které se při takových příležitostech vedou, mohli hovořit
i o tomhle. Říkal jsem jim, že když se soud bude na tuto otázku ptát, ať povědí pravdu. Že to, co je v protokolech není žádná vina. Proto také vystupovali před soudem sebevědomě, bez vědomí viny. Já sám nevěřil – a nebyla to jen profesionální víra – že by mohli být vůbec odsouzeni.“

Při soudním přelíčení však obžaloba ústy státního žalobce doktora Bureše tvrdila, že se hokejisté tím, že chtěli zůstat v zahraničí, dopustili velezrady.

„Oponoval jsem vůči tomuto pochybenému argumentu tím, že k podpoření této domněnky není důkazů a především, že chybí skutková podstata činu. V obžalobě totiž skutečně nebylo nic, z čeho by se dalo neomylně usuzovat, že opravdu chtěli zůstat v Londýně. A tak jsem také před soudem prohlásil že z řečí na kavalcích nelze vyprefabrikovat fakt.
Měl jsem k obžalobě ještě druhou námitku. I kdyby bylo prokázáno – což nebylo – že chtějí zůstat v zahraničí, nemůže to zakládat na skutkovou podstatu velezrady, protože nelze ani objektivně ani subjektivně považovat pokus o emigraci jako způsobilý rozvrátit lidově demokratické zřízení a nastolit jiný systém.
Na to ostatně člověk nemusel být právník, aby to pochopil. Ten však, kdo za slovy obhajoby stál a ten, který podle nich soudil, to nemohli být lidé, kteří soudili podle svého svědomí a zákonů, ale kteří soudili podle nařízení!
Hlavním mužem procesu byl soudce doktor Kruk. Mezi advokáty neměl dobrou pověst. Při procesu s hokejisty vystupoval ještě aro-gantněji a strozeji než v jiných procesech.
Okřikoval obviněné, když vypovídali něco, co se mu nelíbilo nebo nehodilo. Vedl proces s absolutním despektem vůči obžalovaným i s absolutním přehlížením argumentů obhajoby. Podobným způsobem vystupoval i státní prokurátor JUDr. Bureš.
Byl jsem jako v šoku, „vyprávěl mi tenkrát Vladimír Lindner, když jsem zástupce prokuratury slyšel hovořit tak, jak mluvil. V závěru své řeči navrhoval pro všechny obžalované ty nejtvrdší tresty. A stále argumentoval výrazy: velezrada, špionáž. A přesto i on si – probůh – musel uvědomovat, že to nebylo ani skutkově, ani právně prokázáno.
Celý proces na mne dělal dojem připravené inscenace. Byla to fraška, která byla dobrá jen k tomu, aby byly vyhlášeny rozsudky. To jsem si myslel jak tenkrát, tak dnes.
A snad ještě k protokolům, na nichž hokejisté svými podpisy potvrzovali vlastně svou vinu … Víte, já míval jako klienty nějaké chlapy.
Vojáky, ať už ze západní armády nebo od Dukly. A taky podepsali. Kdokoliv byl ve vazbě, podepsal…
To přitom nemuseli na hokejisty používat ani ty nejtvrdší metody, jakými tehdy běžně byly elektrické šoky, scopolamin a další donu-covací prostředky. Většinou stačilo bití a psychický nátlak. To byl také jeden z bodů obhajoby.
My obhájci jsme tehdy žádali soud, aby věřil, že jedině to, co obžalovaní hokejisté vypovídají před soudem, je pravda. Ano, jedině to, co řeknou před porotou, aby bylo uznáno jako výpověď. Zdůvodňovali jsme náš požadavek tím, že většinou to byli mladí chlapci bez větších životních zkušeností, na které musela vazba působit strašně depresivně, takže mohli podepsat věci, které nebyly pravdivé a že tedy nemohou odpovídat za to, co řekli a podepsali.“

Soud však požadavkům obhajoby nevyhověl. Doktor Kruk vůbec při vedení soudního jednání nepřihlížel k tomu, co se při přelíčení mluvilo, nesnažil se dokonce ani vyvrátit argumenty obhajoby. Základem rozsudku a později vynesených trestů byly administrativní protokoly z StB a ministerstva obrany.
Po složitém pátrání se mi podařilo najít i pozdějšího generálního prokurátora za éry Dubčekova vedení JUDr. Vladimíra Čeřovského, který však mezitím těžce onemocněl. Zbýval už tedy jediný z tehdejších obhájců – JUDr. Ladislav Kvasnica. Od doby procesu uplynulo už 40 let a roky, jak známo, nečekají.
JUDr. Ladislav Kvasnica žije. Našel jsem ho v malé vilce pod letohrádkem Hvězda. Je mu 77 let, ale na proces s hokejisty si pamatuje velmi přesně. Zastupoval tehdy Vladimíra Kobranova a Antonína Španingera. Tady je jeho svědectví…
(Vzpomíná Ladislav Kvasnica)
U Státního soudu v Praze obhajoval v letech 1948 až 1951. V rejstříku advokátů byl zapsán od 1. března 1945 a patřil mezi obhájce velmi urputné, kteří napadali argumenty soudu a za své klienty bojovali ze všech sil.
To nakonec vedlo k tomu, že od roku 1951 ho jako obhájce přestali ustanovovat a v témže roce byl rozhodnutím krajského sdružení advokátů zbaven práva vykonávat advokátskou praxi. Tehdy v tom roce 1951 prodělal tyfus a když se vrátil z nemocnice vážil 56 kg. Přesto obdržel vyrozumění, že má jít manuálně pracovat buď do dolů nebo hutí či stavebnictví. Nakonec působil jako účetní a v roce 1968 se k advokacii vrátil.
„Tehdy v roce 1950 za mnou přišlo Kobranovovo děvče, zda bych se neujal jeho obhajoby. Souhlasil jsem a posléze mi byl přidělen ještě Antonín Španinger.
Nás, jako advokáty, když jsme chodili na Pankrác, neprohlíželi. A tak jsme hokejistům nosili chleba, salámy, máslo, prostě něco na přilepšenou.
Byla to doba, kdy prokurátor byl a priori nepřítelem obžalovaného. Po něm se nechtěla nestrannost a spravedlnost. Proto se tehdy jak prokurátor, tak soudce drželi hesla „velezrada“.
Víte, jsem právník, ale takové svinstvo, jakým byl zákon 231, to snad historie právnictví nepamatuje. My, jako obhájci, jsme věděli, že chybí skutková podstata činu, ze kterého byli obviňováni. Vědět to musel i soud a tehdy jsme pochopili, že jde o jednu velkou inscenaci. Tenkrát jsme se mohli jen domnívat, ale posléze jsme získali jistotu, že -tak jako v jiných případech, tak i v tomto – už soud dopředu věděl, jak bude znít rozsudek a jak vysoké budou tresty.
Podle paragrafu jedna zákona 231 se soud zaměřil na to, že chtěli spáchat velezradu tím, že se chtěli – jak hrozně to zní – spolčit s cizími činiteli a že chtěli rozvrátit republiku. A tresty tady byly od deseti let až po doživotí a smrt…
Paradoxem je, že soud hokejistům nedokázal, že by chtěli zůstat v zahraničí a oni se nedoznali. Přesto soud na tomto paragrafu trval.
Naším cílem bylo pozměnit obžalobu, aby nešlo o velezradu, ale maximálně – podle paragrafu 40 – o pokus nedovoleného opuštění republiky. Tam byly sazby od 1 roku do pěti let a v úvahu mohl přijít i podmíněný trest. Při přelíčení jsem neustále tvrdil, že jde maximálně o pokus nedovoleného opuštění republiky a hájil jsem Kobranova a Španingera na zproštění.
Když byly vytvořeny Státní soudy, slušní soudci se od nich většinou distancovali. Na vrch se tedy dostala třetí či čtvrtá garnitura soudců. Doktor Kruk, který vedl jednání první instance i doktor Michal, který rozhodoval při odvolání v prosinci 1950, patřili mezi ně a byli hodně neoblíbení. Byli to ti poslušní soudci. Nenechal jsem žádný rozsudek Státního soudu bez odvolání, ale bylo to, jako když hází hrách na zeď. Na paragraf 40 se nám to právě proto srazit nepodařilo…“
ZE SOUDNÍCH SPISŮ
Celé soudní jednání bylo – k překvapení všech – tajné. Veřejnost přístup neměla a to ani rodinní příslušníci obžalovaných hokejistů. Advokát Bohumila Modrého se proto předsedy soudu otázal, zda alespoň rozsudek bude vyhlášen veřejně.
Dostalo se mu odpovědi, že podle příslušného paragrafu bude rozsudek vyhlášen veřejně. Nebyl. Dokonce se o odsouzení hokejistů v té době neobjevila v novinách ani řádka. Jako kdyby nebyli, jako kdyby zmizeli, jako kdyby se po jedenácti mistrech světa slehla zem…
K protokolům z výslechů i k protokolům z jednání bývalého Státního soudu v Praze bylo složité se dostat. K dispozici jsem měl pouze spisové číslo, pod kterým byly zakódovány další osudy hokejistů po říjnu 1950: TS l/IV 47/50.
Z něj však vycházela velmi fundovaná stížnost pro porušení zákona, kterou 24. června 1968 v zastoupení předsedy Nejvyššího soudu adresoval presidiu Nejvyššího soudu dr. Bohumil Repík. Pro další osvětlení toho, co se vlastně stalo a podle jakých „argumentů“ soudil a odsoudil bývalý Státní soud nevinné, tedy použiji citátů z tohoto dokumentu z roku 1968.
Ve zdůvodňovací řeči předsedy soudu doktora Kruka zazněla tato slova:
„Trestná činnost obviněných spočívala v tom, že inž. Bohumil Modrý, Augustin Bubník, Vladimír Kobranov, Josef Jirka, Václav Roziňák a Stanislav Konopásek od podzimu 1948 až do svého zatčení v Praze a cizině se postupně spolčili navzájem a s jinými protistátními činiteli v úmyslu zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení, hospodářskou a společenskou soustavu republiky a vešli za tím účelem ve styk s cizími činiteli.
Dne 13. března 1950 v hostinci U Herclíků v Praze Augustin Bubník, Václav Roziňák, Stanislav Konopásek, Jiří Macelis a Zlatko Červený veřejně pobuřovali proti republice, jejímu lidově demokratickému zřízení, společenské a hospodářské soustavě, Přemysl Hajný, Antonín Španinger, Josef Stock a Mojmír Ujčík z hrubé nedbalosti umožňovali šíření pobuřujícího projevu. Augustin Bubník, Václav Roziňák a Zlatko Červený veřejně hanobili člena vlády pro výkon jeho pravomoci a veřejně popuzovali k nepřátelským činům proti skupině obyvatelů proto, že jsou stoupenci lidově demokratického zřízení. Zlatko Červený před více lidmi ublížil na cti prezidentu republiky a zprotivil se orgánu SNB při výkonu služby skutečným násilným vztažením ruky v úmyslu zmařit jeho služební úkon, přičemž byl orgán SNB lehce zraněn …
V tomto duchu obžalovací řeč pokračovala. Co se však za
těmito silnými slovy opravdu skrývalo? Podle čeho například bývalý Státní soud v Praze odsoudil inž. Bohumila Modrého, Augustina Bubníka, Vladimíra Kobranova, Josefa Jirku, Václava Roziňáka a Stanislava Konopáska z velezrady? Použil k tomu nechvalně známého zákona číslo 231/48.
Stížnost pro porušení zákona argumentuje tím, že bývalý Státní soud neměl pro takové právní závěry žádné podklady ve výsledcích řízení. Již ze skutkových zjištění bývalého Státního soudu vyplývá, že všichni shora uvedení obvinění svým jednáním uvedený trestný čin nespáchali…
Jen pro připomenutí, o co vlastně šlo: podstatou obžaloby byla dedukce, že hokejisté chtějí zůstat v zahraničí. Přitom se pokaždé vrátili do Československa. A pokud se hovořilo o možnosti zůstat v zahraničí, šlo jen o hovory bez jakéhokoliv určitého zaměření a snahy o jejich uskutečnění. Ani styk s americkým občanem kpt. Martinem Bowem neměl jiný charakter než společenský.
Proto se také ve stížnosti z 24. června 1968 konstatuje, že bývalý Státní soud neměl žádné podklady pro to, aby jejich jednání posoudil jako trestný čin velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c/, odst. 2 zák. č. 231/48 Sb.
Rozhovory hokejistů a jejich úvahy o možnosti zůstat při zájezdech za hranice v zahraničí, konkrétně v posledním případě v Londýně, mohly by být – jak se praví ve stížnosti – posuzovány jedině jako přípravné jednání k trestnému činu neoprávněného opuštění republiky podle § 40 odst. 2 zák. č. 231/48.
Toto jednání nebylo v době jeho spáchání trestným jednáním …
Tady se rozkrývá jedna z hrůz nespravedlností té doby. Hokejisté byli odsouzeni za něco, co nespáchali a ani spáchat nechtěli. Za řeči, kterých se vedlo na tisíce, byli nespravedlivě zbaveni na dlouhá léta svobody. A zdůvodněním byla velezrada …
Celé jednání tehdejšího Státního soudu bylo tendenční a zaujaté. K posuzování jejich jednání byly brány v potaz paragrafy jak se zrovna soudu zlíbilo. I na to totiž poukazují argumenty, v nichž je rozsudek napadán. Jako příklad může sloužit vylíčení událostí ve Zlaté hospůdce. Podle rozhodnutí soudu byli obviněni z trestného činu pobuřování podle § 3 onoho nechvalně známého zákona 231 a též z hanobení ústavních činitelů podle § 24 a také trestného činu popuzování podle § 26 zák. 231 …
Už víme, jaká byla tehdy ve Zlaté hospůdce nálada. Dnes bychom řekli: Nic moc… Prostě vztek nad tím, že jim byla znemožněna účast na mistrovství světa – jim, nejlepším na světě. Jejich rozladění stoupalo s množstvím alkoholu, který vypili. Ano, sportovci by neměli pít, ale tohle byla situace absolutně mimořádná.
A tak se vykrystalizovala ekrazitová atmosféra, v níž začala padat nejrůznější slova, která měla daleko ke spisovnosti a ke slušnosti. Zajděte si však do kterékoliv hospody dnes. Uslyšíte výrazy ne nepodobné těm, za které byli hokejisté v roce 1950 odsouzeni.
V předložené a již citované stížnosti pro porušení zákona se mimo jiné praví:
„Podle výpovědí obviněných a svědkyně Jarmily Podhorské došlo k excesu členů československého národního hokejového mužstva v důsledku silné podnapilosti a v souvislosti s jejich rozladěním nad tím, že zájezd mužstva na hokejové mistrovství do Londýna byl těsně před odjezdem odvolán …“
Z protokolu cituji některé výrazy. Už byla řeč o tom, že ke spisovnosti mají daleko, ale dokreslují atmosféru:
„Tu diktaturu u nás si nenecháme líbit. Chceme být volní jako rackové a nenecháme si od komunistů navléknout žádné okovy
„Oni si myslí, že budou balamutit lidi, ale my to víme a řekneme lidem, jaký je tady teror…“
„Na smrt, na práci na Gottwalda serem …“
„Jsou to šmejdové a dělají špinavou politiku …“
„Vyseru se na lidově demokratický řád …“
A taky se zpívala písnička „Červenobílí…“ s poopraveným textem, ve kterém stálo mimo jiné: Nikdo není tak hezkej, jako Vlasta Kopeckej, nikdo to tak neválí, jako červenobílí…“
Tahle písnička se stala základem obvinění z hanobení veřejného činitele, protože vyšetřovatelé i soud usoudili, že nejde o žádného fotbalistu pražské Slávie, ale o urážku soudruha ministra…
V protokolu, kterým se napadá rozhodnutí bývalého Státního soudu v Praze, se mimo jiné konstatuje, že výroky pronášené obviněnými jsou sice velmi hrubými a sprostými nadávkami, ale nedosahují takové intenzity a charakteru, aby je bylo možno hodnotit a posuzovat jako pobuřující výroky proti republice, které by byly s to vyvolat u posluchačů nepřátelskou náladu podle § 3 odst. 1 zák. č. 231. Z uvedených výroků nelze ani dovozovat, že obvinění měli úmysl popuzovat někoho k násilnému nebo nepřátelskému činu proti jednotlivým skupinám obyvatel proto, že jsou stoupenci lidově demokratického zřízení.
Co se pak týče písničky, v jejíž jedné sloce se objevilo jméno Kopecký, konstatuje se, že nešlo o ministra, ale i kdyby zpívající tím ministra Kopeckého mysleli, tak obsah této sloky ani v souvislosti s ostatním obsahem písničky by nemohl být vyložen jako hanobící člena vlády pro výkon jeho pravomoci.
Ve stížností Presidiu Nejvyššího soudu se dále konstatuje, že obvinění jednali v inkriminované době v důsledku silné podnapilosti, která podstatně snížila jejich rozpoznávací schopnosti.
Státní soud tehdy v říjnu 1950 skutečně postupoval podle svého výkladu zákonů. Důkazem o tom může být i případ, který se týkal Přemysla Hajného. Ten byl uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu neoprávněného opuštění republiky podle § 5,8 tr. zák. z roku 1852 a § 40 zák. č. 231/48. A o co šlo?
Na Přemysla Hajného se v době, kdy se připravovalo mužstvo na mistrovství světa v Londýně, obrátil jeden jeho známý, který si mu stěžoval, že po vystudování nemůže najít doma žádné místo, jenž by odpovídalo jeho vzdělání a že by se nejraději dostal za hranice, kde by snad své schopnosti mohl uplatnit. Požádal Přemysla Hajného, zda by mu mohl z Londýna odeslat dopis jednomu známému žijícímu v Kanadě. A dopis dal také Hajnému přečíst. Byla v něm mimo jiné prosba, aby odpověď přišla na adresu jisté ženy bydlící v Hvězdonicích u Prahy. Hajný slíbil, že dopis v tomto duchu v Londýně napíše a odešle …
Ze známých důvodů Přemysl Hajný svůj slib splnit nemohl, ale přesto byl za to odsouzen. Navíc přípravné jednání podle zákonů v té době platných nebylo trestným činem …
A tak bychom mohli pokračovat dál. Brát jméno za jménem, osud za osudem, nespravedlnost za nespravedlností. Bylo jí sečteno za 77 let a 8 měsíců…
Soud byl zahájen 6. října 1950. Rozsudek byla vynesen o den později. Po přečtení žaloby a výslechu jak obviněných tak svědků -Vladimír Zábrodský mezi nimi nebyl – se soud odebral k poradě. Strážci vyvedli hokejisty na chodbu, kde ti, kdož kouřili, si mohli zapálit cigaretu. Ani ji nestačili vykouřit celou, když je strážci odváděli zpět do soudní síně.
Byla prázdná.
Jen vzadu byly otevřeny dveře a u nich dva příslušníci SNB. Až zadlouho se hokejisté dozvěděli, že jejich blízcí a kamarádi a známí stáli od poledních hodin před budovou soudu na Pankráci a vstup do soudní síně jim byl odmítnut.
Bylo dvacet hodin večer, sedmého října 1950. Předseda senátu doktor Kruk vstal a začal číst rozsudek…
…a jménem republiky se odsuzují k trestu odnětí svobody: Inženýr Bohumil Modrý v trvání 15 let, Augustin Bubník v trvání 14 let, Stanislav Konopásek v trvání 12 let, Vladimír Kobranov v trvání 10 let, Václav Roziňák v trvání 10 let, Josef Jirka v trvání 6 let, Zlatko Červený v trvání 3 let, Jiří Macelis v trvání 2 let, Přemysl Hajný v trvání 1 roku, Antonín Španinger v trvání 8 měsíců a Josef Stock v trvání 8 měsíců. Dále pak Mojmír Ujčík v trvání 3 let.
Kromě toho byli odsouzeni k trestům peněžitým a to: Bohumil Modrý ve výši 20000 Kčs, Augustin Bubník ve výši 20000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 40 dnů. Vladimír Kobranov ve výši 15000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 30 dnů, Václav Roziňák ve výši 10000 Kčs v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 20 dnů, Stanislav Konopásek ve výši 20000 Kčs v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 40 dnů, Josef Jirka ve výši 10000 Kčs v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 20 dnů stejně jako Přemysl Hajný, Jiří Macelis a Zlatko Červený ve výši 15000 Kčs a v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 30 dnů, Antonín Španinger a Josef Stock ve výši 5000 Kčs v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 10 dnů, Mojmír Ujčík ve výši 20000 Kčs v případě nedobytnosti k odnětí svobody v trvání 40 dnů.
Kromě toho podle § 48 zák. č. 231/48 byla vyslovena konfiskace celého jmění u obviněných Bohumila Modrého, Augustina Bubníka, Vladimíra Kobranova, Josefa Jirky, Václava Roziňáka a Stanislava Konopáska. Podle § 52 téhož zákona byla u těchto obviněných vyslovena ztráta čestných práv občanských po dobu 10 let po odpykání trestu.
Sečteno podtrženo. Soud rozhodl o osudu nevinných…
(Vzpomíná Zlatko Červený)
„Když nám soudce četl rozsudky a přečetl, že obžalovaný Modrý je odsouzen k 15 letům těžkého žaláře, Bóža se ozval. Řekl, že i při čtení rozsudku má právo na slušné oslovení a že v lidově demokratickém zřízení přece žádný těžký žalář neexistuje a proto do něj nemůže být odsouzen. Trval na svém a tak soudce musel na místě změnit znění rozsudku na 15 let odnětí svobody.“

Osud nejkrutěji postihl Bohumila Modrého. V celém případu byl naprosto nevinně a přesto dostal nejvyšší trest. Byla to krutá ironie osudu: nepatřil k iniciátorům hovorů o přestupu k profesionálům a s tím spojené eventuální emigraci, nebyl ani na soustředění na Če-perce, kde se rovněž hovořilo o této možnosti, nebyl ani v restauraci, kde posléze došlo k výtržnosti.
Svědkové z řad spoluhráčů potvrzovali, že při přelíčení na něm bylo nejvíc vidět, jak se ho celá situace dotýká. Choval se však nesmírně statečně. Ani před arogantním doktorem Krukem neztratil tvář, leč přesto na něm bylo možné nalézt stopy apatie a vyčerpanosti. Snad na něj působilo vědomí, že má doma ženu a dvě malé dcerky. Ale rozhodně si – pro svou inteligenci – uvědomoval, že se dostal do soukolí mlýna, který dal kdosi do pohybu a že z tohoto mlýna není úniku.
Zdálo se, jako by on jediný už před zahájením přelíčení věděl, že navrhované tresty, které si mohli přečíst v návrhu obžaloby, nejsou jen prázdným gestem, ale vyjádřením síly a převahy mocenského aparátu. Tušil, že se jimi soud bude řídit.
Bohužel se tak stalo …
(Vzpomíná Erika Modrá)
„Nevěřila jsem, že budou odsouzeni. Myslela jsem si, že je po soudu pustí domů. I mého Bóžu. Blanička a Alenka se na tátu strašné těšily. Já samozřejmě taky. Dala jsem do pořádku celý byt, koupila kytky, upekla pár sladkostí… a pak jsem se místo toho dozvěděla, že Bóžu odsoudili na patnáct let…“

Ta noc po rozsudku musela být krutá. Snad nejstrašnější ze všech těch nocí prožitých ve vazbě. Předtím měli stále naději, měli čemu věřit, věřili ve spravedlnost. Domnívali se, že pravda přece musí vyjít na světlo. Stále se mohli těšit, že jedna z těch nocí bude konečně poslední.
Ale noc po rozsudku … ?
Odvedli je do čtvrtého patra pankrácké věznice a rozdělili do cel. Míjeli dveře, na nichž byly velké bílé cedule s černým „S“. Byly to cely smrti.
Vedle jedné z nich prožili první noc po rozsudku Stanislav Ko-nopásek a Mojmír Ujčík. Vězňové, kteří byli za dveřmi cely s oním nelítostným „S“, začali hned vyklepávat morseovku. Konopásek ji znal a tak poslouchal.
Ten, který „vysílal“ byl důstojník SNB odněkud od Jihlavy. Spolu s ním tam bylo dalších šest odsouzenců. Vyťukávali, že se smrti ani tak nebojí, že už se s tím pocitem smířili. Nejhorší že však je to čekání.
Ve tři hodiny ráno se začaly dveře cel smrti otevírat. Dozorci vyvolávali jména. Druhý den už byla vedlejší cela tichá…
VĚZENÍ
Pak přišel den, kdy je vezli do trestnice v Plzni na Borech. Automobil s kulometem před nimi, automobil s kulometem za nimi. Do „antona“ je vedli po dvou, svázané řetězy.
Ještě jednou mohli vidět Prahu, byť zamřížovaným oknem automobilu. Mělo to být na dlouhé roky naposledy.
Zajímavá vzpomínka se v březnu 1990 vybavila v Curychu Vladimíru Kobranovovi. Utkvěly mu v hlavě okamžiky, jak se po soudu choval Bohumil Modrý.
„Podíval se tenkrát na nás a povídá: Jestli já nejsem starej vůl. Jdu s váma mladejma až do kriminálu …
Když jsme pak seděli v tom autě, co nás vezlo na Bory, povídá Bóža: Tak tohle je asi náš poslední společný zájezd. Tak si zazpíváme. A začal zpívat písničku Bývali Čechové statní junáci…
Abyste rozuměli. Tahle písnička bylo pro nás něco jako sportovní hymna. Zpívali jsme si ji v šatně o rok dřív, když jsme šli ve Stockholmu na Švédy, porazili je a stali se mistry světa …“


Z věznice na Borech šel vždycky strach. Přivítala je svou všední, tedy krutou a surovou tváří.
Dozorci je zavedli do sklepní chodby, po jejích stranách se táhly dlouhé řady dveří. Velitel je „přivítal“ osobně a dal si na uvítací řeči záležet. Zněla asi v tomto smyslu:
„Nikdo se s várna mazlit nebude. Na Borech se musí poslouchat a makat a kdo to nepochopí, nedostane nažrat. A nebude žrát tak dlouho, dokud nebude pracovat pořádně …“
A aby dodal svým slovům na důraze, pošvihával důtkami z gumových pruhů po vysokých holínkách.
Od chvíle, kdy byli v březnu zatčeni, až do říjnového příjezdu na Bory, měli stále své civilní šaty. Teprve tady je převlékli „do nového“.
Svlékli se donaha, dostali pytel a do něho uložili své věci. V trestaneckém si všichni navzájem připadali trochu legračně. Ten měl krátké rukávy a dlouhé nohavice, jiný zase naopak.
„Kde šiješ? U Bárty…“ zavtipkoval někdo.
„Hubu držet! Však vás smích za chvíli přejde…“ zařval dozorce.
Holič, také trestanec, všechny ostříhal dohola. Přes vážnost situace se začali smát, když uviděli vlasů zbavenou vejčitou hlavu Macelisovu.
To blahodárně stále působil duch party, který je v roce 1947 v Praze přivedl k prvnímu titulu mistrů světa, který je o rok později ve Svatém Mořici dovedl k první historické remize s Kanadou a zisku olympijského stříbra, jenž se zasloužil o první senzační vítězství nad,
do té doby neporazitelnými Kanaďany, a zároveň o další světové zlato ve Stockholmu. Duch party, která spolu snášela jak dobré, tak to zlé, teď pomáhal překonávat ty nejhorší chvíle v jejich životě. Všichni – i dozorci – se divili, jak všechno snášejí s humorem.
„Mně to ještě pořád nepřipadalo nijak tragické,“ řekl Václav Roziňák. „Bylo to, jako když vám při hokeji bruslí nebo hokejkou roztrhnou tvář. Ta rána taky zpočátku nebolí. Teprve když přijde k sobě…“
Ta jejich začala bolet velmi záhy…
Odvedli je do syrových kobek v podzemí, na jejichž dveřích byly tabulky – Přísná samovazba. Tady vám nabízím jejich vzpomínky…
(Vzpomíná Václav Roziňák)
„Odvedli nás na oddělení. Každý jsme stáli před celou. Byli jsme rozděleni po obou stranách zdi. Vedle mne stál Mojmír Ujčík, dál pak Konopásek a Modrý.
Tři měsíce nás drželi v samovazbě, v přísné izolaci a nesměli jsme ani na vycházky. Bachaři tam byli velice přísní. Nejednou jsme slyšeli, jak v noci mlátí vězně …“
(Vzpomíná Zlatko Červený)
„Bachaři měli nejvíce spadeno na Modrého. Když jsme přijeli na Bory a „upravovali“ nás pro vězeňský život, nařídili vězeňskému holičovi, aby Bóžovi v těch jeho hustých vlnitých vlasech vystříhal kříž. Pak se mu chodili vysmívat. Pamatuji se na velitele Borů, jakéhosi Šafarčíka. Byl to doslova sadista, stejně jako bachař Stříbrný. Vzpomínám, jak jsem jednou žádal o dovolení jít k zubařovi. Z výslechů jsem měl vyviklané zuby a trpěl jsem velkými bolestmi. Stříbrný mi odsekl, že tam není od toho, aby mi nechal dláždit držku …“

V kobkách samovazby se netopilo. Byla v nich zima jako v jeskyni a tak chladem nemohli často ani spát. Snažili se zahřát tím, že se v noci pokoušeli provádět různé cviky. Běda však, když to spatřil bdělý dozorce. Dodnes si mnozí pamatují, jak na ně – vysláblé, zbídačelé, zmrzlé a vyhladovělé – řvali:
„Co to děláš, ty dobytku? Nevíš, že v noci se má spát? Jestli toho máš málo, tak ti zejtra protáhnu tělo, že budeš prosit o milost…!“
(Vzpomíná Vladimír Kobranov)
„Kdybych nedělal sport a neměl smysl pro humor, který nás všechny držel při životě, asi bych dopadl strašně. Víte, já když uslyšel na Pankráci rozsudek, z 80 % jsem svůj život odepsal. Neuměl jsem si   j představit, že vylezu – pokud vůbec vylezu – z kriminálů, že mi bude 32 let…
Po nás tenkrát museli jít hrozně systematicky. Víte, teď si uvědomuju, že když mne zavřeli, vytáhl vyšetřovatel kartu a řekl mi s kým jsem se kdy setkal, s kým jsem mluvil a o čem …
V těch nekonečných hodinách samovazby, při nichž jsme doslova hnili v celách, jsem přemýšlel o mnohém z života. Napadlo mne  například, že ten kdo prodělal „domeček“, ten poznal, co je to peklo na  zemi. Když ode mne něco chtěli, nenechali mne spát. Pergl – říkalo se  mu Suchá lípa – mne nechal z kobky vystěhovat kavalec a nutil mne celé dny a noci chodit. Bylo to promyšlené trápení. A psychicky velmi  účinné – Pergl často chodil s pistolí v ruce a člověk skutečně nemohl vědět, zda střelí nebo ne…                                    1
Na Borech jsem se střetl s mnoha zajímavými lidmi. Byl tam například velitel pražské policie vládní rada Hér. Byli tam generálové Janoušek, Mrázek, Paleček, byl tam i bojovník od Dukly Jáno Staněk, který mi jednou povídá: Pojď a sáhni si… A vzal mi ruku a přejel s ní po zádech.
 Měl na nich jakési hrbolky. Pak mi prozradil, že jsou to kulky, které mu lékaři nevyndali ze zad… 

Byl to strašný, stereotypní a ubíjející život. K snídani dostávali hrnek černé bryndy a krajíček suchého chleba. K obědu cosi, co bylo nazýváno koláčem s mrkví a dvě naběračky vodové polévky. To však byla zároveň i večeře. Kdo snědl všechno najednou, neměl večer co do úst.
V celách, které spolu sousedily, byli Ujčík, Roziňák a Modrý. Ze samotek je dozorci nepouštěli ven a oni se báli vzít stoličku, postavit ji pod okno a podívat se, jak vypadá svět za mřížemi. Za takový prohřešek následovalo bití. A tak se tihle tři dohodli, že budou chodit v celách dokolečka a dávat si přitom znamení. Cíl? Nebudou se cítit tak strašlivě osamoceni a zároveň se naučí hospodařit s jídlem: obejít celu, ťuknout vpravo na Vaška, ťuknout vlevo na Bóžu… A každých 100 koleček jedna lžička polévky. Nevadilo, že byla studená. Hlavně, že člověk dostal něco do žaludku …
(Vzpomíná Zdeněk Ujčík)
„Když bratra zatkli, bylo mi 25 let a Mojmír byl o tři roky starší.
Oženil se za války a když tchán zemřel, zdědil jak Zlatou hospůdku, tak Hanavský pavilon na Letné. Snažil se obchodovat. Ale jaké to bylo obchodování, když tehdy nic nebylo…?“

Zdeněk Ujčík hrával za Spartu i za ATK a s ligovým hokejem končil v roce 1956. Spolupodílel se na zisku titulu mistra republiky pro Spartu v tom roce, a pak se dal na trenérskou práci. Nejprve ve Spartě, pak se v roce 1952 stal trenérem rakouské reprezentace a pár let působil i v Itálii.

„Na návštěvu na Bory jsme mohli jet vždycky jen dva. Střídali jsme se s maminkou a Mojmírovou manželkou. Když maminka uviděla Mojmíra poprvé, zhrozila se jak vypadá a rozplakala se. Byl to tenkrát fakt strašný pocit, protože byl první…
Vidím to jako dnes: jdeme dlouhou chodbou a kluci stojí čelem ke zdi a vystrašeně se do ní dívají. Báli se byť jen otočit a kose se dívali, kdo prochází za nimi.
Návštěvy se konaly v místnosti, která se přesně podobala těm filmovým vězeňským návštěvním místnostem. Návštěvníky a vězně dělila přepážka ze silného děrovaného plechu dole, skla uprostřed – to aby sebe návštěvy viděly – a opět silného děrovaného plechu nahoře.
Brácha byl – jako hospodský- chlap jako hora. Než šel do kriminálu, vážil skoro 100 kilo. Když jsme ho s maminkou uviděli poprvé ve vězení, vážil o 30 kilo míň. Vzpomínám si na poměry, které na Borech panovaly. Maminka chtěla dát Mojmírovi alespoň citrón kvůli vitamínům. Bachař však začal nepříčetně řvát, ať toho okamžitě nechá nebo že přeruší návštěvu. Ty návštěvy byly povoleny jednou za dva měsíce…“

Vztahy mezi jednotlivými rodinami nešťastně postižených hokejistů dostávaly v těchto momentech hlubokých lidských tragédií najednou úplně jiné dimenze. Týkalo se to především vztahu k dětem. Rodily se kontakty, o nichž by ještě před pár měsíci ani neuvažovali.
Pokaždé, když se blížil prosinec a s ním nejkrásnější dětské svátky Mikuláš a Vánoce, přicházel čas Zdeňka Ujčíka. Celá ta dlouhá léta dělal u Roziňáků, kteří měli malého Honzíka, i u Modrých, kde byly v rodině dvě malé slečny, svatého Mikuláše.
„Ten Mikuláš má, maminko, oči jako strejda Zdeněček,“ řekla jednoho roku své mamince malá Blanka Modrá.
Na Borech začala „převýchova …“
Skoro tři měsíce byli v absolutní izolaci, v samotkách, odkázáni jen na vlastní sílu a vůli. Jediným spojením se světem byl vězeňský „telefon“.
Vězňové, kteří se někdy v minulostí pokusili o útěk – říkali jim útěkáři – byli v podzemních korekcích zakováni do želez. Byly to takové ocelové manžety kolem kotníků, které byly spojené řetězem. A aby spojovací řetěz netahali po zemi za sebou, drželi v ruce další, který byl připojen ke spojovacímu řetězu. A tak jej zvedali.
V celách – tak jako třeba na Pankráci – nebyl záchod. Jen kbelík, který dostal od vězňů laškovné pojmenování – „žanek“. Ten byl připevněn na jakémsi otočném platu u zdi. Tam byla dvířka a když byl „žanek“ plný, chodbaři ho z druhé strany odnášeli.
Způsob ponižování lidské důstojnosti byl na Borech propracován takřka k absolutní dokonalosti.
(Vzpomíná Zlatko Červený)
„Dostal jsem se do korekce za špatně umytou podlahu. Tou podlahou byl beton, který byl natřen grafitem. Měl jsem ji umýt ledovou vodou a kartáčem bez štětin. Umíte si představit, jak to asi mohlo dopadnout. Když mne pustili z korekce, musel jsem za trest mýt tu podlahu denně ještě dalších půl roku.
Tatínek mi zemřel, když jsem byl ve vězení. Maminka už byla taky stará a nemocná. Měla důchod 250 korun. Vzpomínám, jak jednou dostala povolení k návštěvě na 15 minut. Bachař ji po minutě vyhodil, protože mi něco přinesla. Ale i tak se musela k smrti vyděsit, protože jsem vážil o 15 kilo méně, než když mne viděla naposledy, a ruce jsem měl jednu živou ránu…“

Zašlapat lidskou identitu, rozbít jakýkoliv zbytek pocitu lidskosti, přeměnit myslící lidské bytosti, které měly svou hrdost, své představy, v poslušné, pokorné a zdeptané živočichy – to byly cíl a snaha věznitelů. Mnohokrát jim připadalo, že pro dozorce nejsou lidmi, ale zvířaty v cirkuse. Chodili se na ně dívat, jako by byli vrahy.

„Měli radost z toho, že mohli ponížit nás, mistry světa. Oni, kteří v životě nikdy nic nedokázali. Vzpomínám na jednoho, kterému to dělalo obzvláštní radost: „Ty seš mistr světa?,“ vyřvával. „Víš, co ty pro mne jsi? Dobytek! Ale když jsi tedy ten mistr světa, tak mi tady uděláš sto dřepů! Ale hezky pomalu, ať si to můžu vychutnat…!“
Nezbylo, než je udělat, pokud člověk nechtěl riskovat, že mu dozorce rozbije obličej a nebo nakope ledviny.
To byly Bory…“

Obhájci odsouzených hokejistů mezitím nezaháleli. Napsali odvolání k Nejvyššímu soudu. Doktor Kvasnica potvrdil, že se se svými kolegy doktory Lindnerem a Čeřovským nemuseli nijak zvlášť domlouvat jak bránit své mandanty a jak by mělo znít odvolání.

„Pro nás to bylo jasné. Skutkové podstaty byly labilní a formulovány byly velmi široce a nejistě, a soud v tom evidentně tápal. Hokejisté podle nás nic neudělali, k ničemu se nepřiznali a tak jsme podali odvolání, ve kterém jsme žádali zproštění obžaloby a propuštění…“

Jestli v to sami obhájci věřili, že se jim to povede, je obtížné říci. Doktor Ladislav Kvasnica sám přiznal, že v téhle nenormální době se mu podařilo – a už to pokládal za úspěch – zbavit viny jediného man-danta dr. Emila Ludvíka. To byl kromě jiného výborný muzikant.
Soudy nikdy rády nepřiznávají, že udělaly chybu. V té době to platilo stokrát víc. Soudilo se přece v zájmu lidu, soudili se nepřátelé lidově demokratického zřízení, soudili se zaprodanci kapitalismu, soudili se přece špióni.
A navíc platilo, že pravdu má ten, kdo má moc.
Dva dny před Štědrým dnem 1950 se konalo před Nejvyšším soudem v Praze na Pankráci odvolací řízení. Mysleli si, že jim povolí setkat se s rodinami, ale jednání bylo opět tajné. Pevně doufali, že spravedlnost už přece nemůže být podruhé slepá. Doufali zbytečně. Soud i ve druhé instanci potvrdil rozsudky v plné výši.
Jako omráčení stáli po jednání na chodbě.
„Pane předsedo,“ obrátil se na soudce dr. Michala Gustav Bubník. „Vždyť jste musel poznat, že to všechno je nesmysl, že přece nemůže být pravda to, z čeho jste nás obžaloval a odsoudil. Proč jste to udělal…?“
Odpověď byla nad jiné výmluvná. Byla potvrzením zbabělosti všech, kteří se na procesu aktivně podíleli, byť slovně mluvili o něčem jiném.
„Promiňte mi, mládenci, ale já za to nemohu. Museli jste být odsouzeni pro výstrahu všem ostatním sportovcům. O tom se rozhodovalo jinde než tady v soudní síni…“
Vlastní přesvědčení muselo stranou, pokud ovšem bylo. Zůstala slepá poslušnost. Co na tom, že byli postiženi nevinní. Když prý se kácí les, létají třísky. Hokejisté věděli, že tehdy 22. prosince 1950 zmizela poslední naděje na svobodu.
Zřejmě však ani ti, kteří rozhodli o osudu hokejistů, si nebyli příliš jisti. Měli být souzeni pro výstrahu, ale v novinách té doby o procesu a o celém případu není ani zmínka. Jsou tam však plamenné výzvy k čestnému a čistému boji, k vymýcení buržoazního klubismu, probírají se výsledky všech možných odznaků zdatnosti, které museli sportovci – tedy i hokejisté – povinně plnit.
Hokejová liga byla tehdy „progresivními“ silami progresivně reorganizována. V sezóně 1950/51 z ní zmizely kluby dávné tradice – LTC i 1. ČLTK. Reformáři apelovali na hokejisty, aby osvědčili nový charakter soutěží, v nichž byl kladen důraz na „výchovný“ prvek, kterým se podaří odstranit „nezdravou“ soutěživost.
O jedenácti hokejistech však ani zmínky. Jako kdyby nikdy neexistovali, nikdy se nenarodili, nikdy hokej nehráli, nikdy se nestali mistry světa. Ve statistických ročenkách se v souvislosti s mistrovstvími světa v letech 1950 a 1951 stroze uvádí:
Československo se mistrovství světa nezúčastnilo.
Ani vlastně nemohlo, protože nemělo hokejisty. Na ty nejlepší čekala opět ponurá borská věznice.
(Vzpomíná Gustav Bubník)
„V cele na Borech jsem se zase setkal s generálem Palečkem, s nímž jsem seděl už v domečku na Hradčanech. Byl tam s námi i další voják, Raichl. Byl to jeden z nejstatečnějších a nejčestnějších chlapů, se kterými jsem se setkal. Patřil k zakladatelům československé jednotky v SSSR, prošel i sibiřskými internačními lágry. Byl samá jizva od zranění. Byl to vášnivý bojovník za spravedlnost, za pravdu a svobodné Československo. Obviněn byl ze špionáže ve prospěch Západu. Samozřejmě, že taky bez důkazů. V cele s námi byl i další voják, major letectva Němec, který létal v Anglii. Byl tam i bývalý tajemník KNV v Brně Podsedník a další.
Naší hlavní prací bylo leštění starých stříbrných předmětů, které sváželi z českých hradů a zámků, a taky jsme šili polštáře. Nesměli jsme opustit prostor komanda, odděleného od normální věznice trojitými mřížemi. A abychom to neměli jednoduché, abychom si nemysleli, že jsme na rekreaci – jak nám často říkali bachaři – tak jsme směli denně na půlhodinovou vycházku. Jak jsme asi vypadali, to si může udělat každý názor…“

Bubník měl štěstí. Po nějakém čase se dostal z komanda a z řadového vězně se stal chodbař. Byl to pro každého vězně sen. Chod-bař sice musel vybírat a vylévat „žanky“, ale jinak se mohl opájet relativní vidinou svobody, protože nemusel sedět v cele, ale pohyboval se takřka po celé věznici. Znamenalo to, že mohl předávat zprávy z cely do cely, nosit cigarety, posílat ven motáky.
Do věznice na Borech bylo v zimě čas od času slyšet hluk z nedalekého zimního stadiónu. Tehdy na všechny padala nezměrná tíseň. Bubník tenkrát vyrobil z filcu, z něhož se dělaly polštáře, malého hokejistu v národních barvách. Spolu s francouzským spoluvězněm Gervaisem Garcettem ho pak zašili do jednoho z polštářů. Jestlipak ho někdy někdo objevil…?
Možná, že skončil ve vězeňském muzeu, možná ho má však ještě dodnes někdo doma. Ať tedy ví, že ho vyrobil Gustav Bubník, který seděl ve vězení, aniž by věděl proč.
(Vzpomíná Václav Roziňák)
Těch, kteří na sobě nosili vězeňské mundúry a bagančata, kteří z rozhodnutí soudu ztratili jméno a stali se jen číslem, byly v té době desítky tisíc. Mezi jejich spoluvězni byli váleční hrdinové, stejně jako obchodníci. Doktor Hübner byl odsouzen na 25 let proto, že podepsal kontrakt se švýcarskou firmou Brown Bowerii. Podobných osudů, jakým byl tento a jaké byly jejich, bylo tenkrát nespočet.

„Na Borech jsem zažil, co je to hlad. Fasovali jsme 300 gramů chleba na den a k tomu kafe. Bochníčky, které jsme dostávali, měly váhu 600 gramů a tak bachař nám vždycky půjčil nůž – mít jsme ho samozřejmě nesměli – a my si rozřezali chleba na šest kousků. Po třech na každý den. Chleba jsem uložil na poličku. Jenže víte, jak čerstvě upečený chleba voní? Zpočátku jsem neodolal a snědl víc, než byla vlastní „norma“. A druhý den následoval automaticky hlad.
V celách jsme museli většinou jen chodit. Bachaři měli na podrážkách filc, aby nebyli slyšet. A když jsme chtěli sedět, pak na židli s obličejem obráceným k vizírce, aby nás dozorce viděl. A ti byli různí: někteří řvali, jiní – jako například nějaký Svoboda – si od nás nechal přát na odchod. Ta věta zněla: „Pane dozorce, přeji vám i celé vaší rodině dobrou noc…“

Tahle chlebová dieta a brambory s tuřínem nebo s mrkví – jíst se to nedalo – se postarala o to, že jsme měli vlastně pořád hlad.
Jednou se otevřely dveře cely – to jsem byl pořád na samotce – a přišel dozorce. A prý – pojďte se mnou.
Vedl mne přes „centrálu“, což je jakoby náměstíčko ve věznici, ze kterého se paprskovitě rozbíhají další chodby, a přes dvoje mříže do nové cely.
Tam už bylo deset nebo dvanáct vězňů. Zrovna večeřeli a když viděli, jaký mám hlad, dali mi něco ze svých zásob, protože oni si už mohli něco nakoupit v kantýně.
Vzpomínám na všechny své spoluvězně, ale na jednoho zvlášť. Byl to vyšší důstojník vojenské kontrarozvědky plk. Vosátka. Malý, dlouhá hlava, zarostlý jak Tarzan. Každé ráno se do červena drhl ledovou vodou. Byl ve vězení už od roku 1948. Spali jsme vedle sebe, byl to takový náš táta. Skvěle vyprávěl, ale nikdy nemohl splnit určenou pracovní normu.
Z objektu věznice jsme nesměli a tak nám dávali práce na cely. Dělali jsme všechno možné: povřísla do samovazů na žňové práce, leštili jsme stříbrné nádobí, dralo se tam peří – my naštěstí ne, protože aby se dala splnit denní norma, nechali se kamarádi budit už ve čtyři ráno – kompletovali jsme krejčovské druky.

Byly to hrozné práce. Denní norma při draní peří byla 33 dkg. Kdo to nesplnil, měl druhý den jen poloviční stravu. A kompletování druků? Měli jsme do krve rozedřené a rozbolavělé konečky prstů a ti kteří drali peří, měli prsty rozleptané kyselinou z něho.…
Pokud se podařilo splnit normu na 100 procent, mohli jsme si nakoupit ve vězeňské kantýně: například sedm cigaret na týden…“

Tenkrát se Roziňák mohl poprvé setkat se ženou a synem Honzou. Když ho opouštěl, měl pět týdnů, když ho viděl opět, byl Honzíkovi bezmála rok.
Z BORŮ DO JÁCHYMOVA
Zatčeni byli v březnu roku 1950. Odsouzeni 7. října a 22. prosince 1950 bylo zamítnuto jejich odvolání. Ve věznici v Plzni na Borech byli až do léta 1951. Už mohli čas od času na vycházku na kulatý vězeňský dvůr. Aby měli alespoň nějaké vitamíny, sbírali na dvoře pampelišky a z nich si dělali salát.
V létě 1951 začaly transporty do Jáchymova, do uranových dolů. Přišla řada i na hokejisty – na ty, kterým Státní soud vyměřil delší tresty. Odvezli je postupně nejprve do ústředního lágru, který se jmenoval poněkud výsměšně „Bratrství“ a odtud putovali na konečné místo určení. Práce v jáchymovských dolech – to uslyšeli okamžitě – byla hodně tvrdá., ale dávala alespoň jakousi náhražku pocitu svobody.
(Vzpomíná Vladimír Kobranov)
„Po pobytu na Borech jsem byl ve dvou táborech: ve Vojně na Příbramsku a v Ležnici na Slavkovsku. Byla to tvrdá škola života i tvrdá škola charakteru. Nedá se zapomenout na zážitky z vězení v domečku na Hradčanech a vlastně jen o málo lepší to bylo v táborech.
Mým „kriminálním tátou“ byl bratr sólistky opery Národního divadla v Praze Marie Podvalové, František Podval. To bylo na „Vojně“. Pracovali jsme na šutršachtě, na níž nás vozili nákladní Tatrou. Naskládali nás na korbu 110! Připadali jsme si tam jako sardinky.
Pak jsme od tábora na šachtu museli prosekat les – takový koridor jsme tam vybudovali – osázeli ho sloupy s reflektory a do práce nás vodili. Musel to být na nás zvláštní pohled. Stáli jsme těsně za sebou – vlastně přitisknuti jeden na druhého. Celý tvar pak bachaři ovázali lanem, a tak jsme pochodovali do práce. To bylo kvůli tomu, aby snad někdo neutekl.
Nejsložitější bylo tenhle útvar uvést do rytmického pohybu. „Fil-covali“ nás, jestli něco nemáme, co bychom mít neměli, báli se, aby někdo nezmizel. Bachaři chodili vedle nás za ostnatým drátem s ostře nabitými samopaly. A přesto se z toho Zdeňkovi Votrubovi podařilo utéci.
Jednou, když jsme takhle stáli na apelplacu a bachaři nás prohlíželi, naklonil se jeden z nich ke mně a šeptl mi: Máte dopis v kapse … Bál jsem se provokace, ale co jsem mohl dělat. Ten policajt v tom dopise psal, jak mu je líto, že jsme zavření a jestli nám může nějak pomoci.
Víte, tam nebylo moc času na rozvažování. Tam nebylo moc variant k výběru. Tam se dalo buď věřit a riskovat, a nebo nedělat nic. Nejdřív jsme si mysleli, že je to na nás nastrčené.
Radili jsme se s Františkem, co dělat – zda riskovat a nebo jít od toho. „Riskni to“, poradil mi tehdy ten můj kriminální táta.
Napsal jsem dopis domů, ten bachař ho vzal a měsíc jsme čekali. A on ten dopis skutečně doručil a tak jsme se přesvědčili, že spojení funguje a že všichni bachaři nejsou jen bezcitné bestie …“

Vladimír Kobranov žije ve Švýcarsku. Je mu 63 roků a bezmála čtyřicet let nosí vzpomínku, na kterou nemůže zapomenout. Je svázána se vzpomínkou na nemocného otce.

„Věděl jsem, že každý můj jeden den v kriminále znamená pro mého tátu dva, tři dny, možná týden a snad i měsíc života. A tak jsem odmítal návštěvy. Jednou za mnou přišel osvětový důstojník – osvě-ťák, jak se říkalo:
Dlouho jste neměl návštěvu, povídá.
Ne, pane důstojníku. Já nechci.
A kolik jste dostal? ptal se.
Víte, když jsme nastupovali na led, tak lidi skandovali deset, deset. A tak jsem dostal deset let.
A za co?
Za to, pane důstojníku, že jsme pro Československo vybojovali titul mistra světa …
Chvíli na mne koukal, jako kdyby nemohl pochopit o čem mu vyprávím, a pak povídá:
Dvacet let je pro vás málo…!
Těch ošklivých věcí bylo v kriminále a v lágrech moc a moc. Na druhé straně tam zase vznikala ta nejpevnější přátelství. Mými velkými kamarády byli například Jaroslav Brodský, zakladatel K 231 – tedy sdružení nespravedlivě odsouzených právě podle toho nehumánního zákona, a Zdeněk Mráz. Ten odešel také po roce 1968 do Švýcarska. Když jsme se potkali, smáli jsme se a říkali si: Kdyby nám někdo tenkrát v Jáchymově řekl, že se potkáme za 20 let ve Švýcarsku, asi bychom ho považovali za blázna.
Zdeněk zemřel v roce 1989 …
Mezi ty ošklivé chvíle patří například vzpomínka na to, jak to kamarády zavalilo v dole. Jak jsme je rvali holýma rukama ven, jak jsme tušili, že už jim není pomoci, ale vzdát jsme to nechtěli…
Hlavní myšlenkou nás všech, ať už na Borech nebo v Jáchymově bylo: Pokus se všechno přežít!“
(Vzpomíná Gustav Bubník)
Šlágrem literárního trhu sedmdesátých let byl u nás román
Motýlek, autobiografické zpracování příběhu trestance, který byl odsouzen k pobytu na Ďábelských ostrovech. Jak a v čem se ale vlastně liší osudy jeho a hrdinů našeho příběhu? Pobyt v kriminále byl stejně krutý a nelidský, dozorci se chovali stejně bezcitně a zrovna tak byly likvidovány pokusy o únik z tohoto pekla. O jednom z nich vypráví Gustav Bubník:

„Nejdřív odvezli Standu Konopáska a Vaška Roziňáka. Pak jsem je z Borů následoval taky já. Vysadili mne v lágru číslo dvanáct. Začal jsem pracovat na překopu jako odbíhač. Pomáhalo mi to vrátit se do ztracené fyzické kondice.
Byl jsem tam asi týden, když se v partě začalo něco dít. Z počátku jsem nevěděl, oč jde. Pak ale několikrát v debatě padly řeči o útěku.
Tím to pro mne skončilo. Nekladl jsem tomu žádný význam, protože vězeň se zabývá myšlenkami na útěk kdekoliv a kdykoliv.
Za týden mne přestěhovali na vedlejší důl na Ležnici. Standa i Vašek zůstali na dvanáctce.
Za pár dnů se po lágrech rozletěla zpráva, že ze „dvanáctky“ se parta vězňů pokusila o útěk. Byla to právě ta parta, kde jsem po příchodu z Borů začal pracovat…“

Uprchlíci se tehdy dobrovolně přihlásili na nedělní směnu. Pak společně se svým dozorcem – poručíkem vězeňské stráže – přepadli hlídače, naskákali do připravených aut a projeli za dráty nabité elektrickým proudem. Útěk se nezdařil. Většina z uprchlíků byla pochytána nebo zastřelena na útěku.
(Vzpomíná Václav Roziňák)
Svědky tohoto dramatického a zoufalého pokusu uniknout z táborového pekla, které bylo ne nepodobné peklu nacistických koncentračních táborů či donucovacích pracovních lágrů na Sibiři, byli i Vladimír Kobranov a Václav Roziňák.

„Ty mrtvé, i střelbou zraněné přivezli do lágru na korbě náklaďáku. Vzbudili nás o půlnoci a nechali celý tábor – kolem 2000 vězňů – nastoupit. Všechny, ať už mrtvé nebo zraněné, vyklopili z korby na apelplac a my kolem nich museli pochodovat. Běda, když někdo od té podívané odvrátil hlavu. V tu chvíli tam byl bachař, popadl nás za krk, otočil hlavu k těm mrtvým a museli jsme se dívat. Před Zlatkem Červeným, který tam byl taky, šel kolem těch zastřelených kněz. Proto, že se odvážil před mrtvými smeknout, ho dozorce srazil na zem a surově zkopal. Hlavu mu pak otloukal o jejich zkrvavená těla. Bylo to hrůzné a do smrti se na to nedá zapomenout. Vůbec se nedá pochopit, jak tohle mohli dělat naši lidi – lidi z Československa – nám, taky lidem své země. Kde se v nich brala ta krutost, bezohlednost, necitelnost…“ 

Následovně po útěku se na Ležnici objevili vyšetřovatelé StB.
Nechali si předvést Bubníka, bez jediného slova vysvětlení mu zavázali oči, posadili do automobilu a odvezli.
Kam jede, to Gustav Bubník nevěděl. Jediný pocit, který ho ovládal, byl strach. Znal už ty metody a taky viděl ty mrtvé.
Dva měsíce netuší  kam ho vlastně odvezli. Vstrčili ho do podzemní cely bez okna, kterou ozařovala jen slabá žárovka u stropu. Byl zase sám a opuštěn. Jediné zvuky, které přes betonové zdi a silné    dveře čas od času slyšel, byl křik dozorců a lidské sténání. A ještě něco uslyšel – zpěv Internacionály. Teprve později se dozvěděl, co to  znamenalo. Jeho spoluvězni, v sousedních celách byli Rudolf Slánský a celá skupina, která byla spolu s ním zatčena.
Dva měsíce byl v samovazbě. Dva měsíce byl jeho jediným společníkem chodbař, který mu nosil jídlo. Dva měsíce nepromluvil s nikým ani slůvko.
Jednoho dne pro něj přišel dozorce, odemkl celu a vyvezl ho do posledního patra vězení k výslechu. Teprve potom zjistil, že je v Ruzyni. Požádal vyšetřovatele, zda by nějakým způsobem mohl rodičům dát zprávu, že je živ a zdráv. Odpověď byla strohá: Dá se o tom uvažovat, ale až podle toho, jak budete vypovídat…
(Vzpomíná Gustav Bubník)
„Ptali se mne, co vím o útěku, odpověděl jsem podle pravdy, že toho mnoho nevím, protože jsem tam byl teprve týden. A o útěku se přece nevykládá prvnímu, kdo přijde.
Nevěřím ani slovo. Chcete mi namluvit, že byste neutíkal? řekl dozorce.
To je jiná věc, pane referente. Je mi dvacet let a kdo by nechtěl na svobodu. Ale i kdybych nechtěl, přinutili by mne. Svědci nejsou nikdy vítáni. Myslím si, pane referente, že kdyby mi nabídli útěk a já odmítl, asi bych tu s vámi neseděl… řekl jsem.
Když se nedozvěděl, co chtěli, zavřeli mne zase na samotku. A navíc mi uložili zpřísnění trestu. Převedli mne – pravda – do moderní cely, která měla kavalec, stůl a židli zapuštěnou do zdi. To aby se nedala použít k útoku na dozorce. Otevřít a spustit je mohl jen dozorce. Nemohl jsem si ani sednout, ani lehnout. Zbývalo jen chodit a chodit nebo stát.
Běda vězni, který by se chtěl z únavy posadit na podlahu. V tu chvíli tam byl dozorce, který každé dvě minuty nahlížel kukátkem do cely, a vždycky našel prostředek, jak k smrti unaveného člověka postavit na nohy. Přesvědčovacím argumentem byl obušek.
Dozorci měli vymyšlená opatření hlavně před výslechem a nebo po něm, když byl bezvýsledný. A to u mne bylo vlastně stále, protože jsem se neměl k čemu přiznat. Tím opatřením bylo, že dozorce nechal kavalec připevněný ke zdi i přes noc. A tak člověk musel prostát a prochodit nejen celé dny, ale i celé noci.
Bylo to k nevydržení.“

Po čtyřech měsících samovazby převedli Gustava Bubníka do jiné cely a jeho společníkem byl jakýsi Slovák, který o sobě tvrdil, že je knězem. Vypadal důvěryhodně, neustále se modlil a tak se mu Bub-ník se svým osudem svěřil. Byl ve strašlivé depresi a poprvé v životě uvažoval o tom, jak skončit život a vysvobodit se tak z nesnesitelného utrpení.

„Spoluvězeň mi naznačil, že má spojení ven. Prý prostřednictvím jednoho bachaře. A jestli chci, že mohu napsat rodičům nebo sestrám. V tu chvíli jsem zbystřil pozornost: že mám rodiče, to mohl předpokládat, ale odkud věděl, že mám sestry, když jsme o tom nemluvili?
Po čtyřech měsících samoty však člověk ztrácí soudnost a zábrany a tak jsem na kousek papíru napsal dopis domů, aby neměli strach. Že žiju i když strašně. Ale zároveň jsem do zprávy vpašoval větu, ze které museli poznat, aby si na doručitele dali pozor. Pro jistotu. Podezření se ukázalo oprávněné. Když jsem se po létech vrátil domů, vyprávěla mi sestra, že i jí chtěli dokazovat protistátní úmysly a že jim k tomu měl sloužit i můj moták.“

Vysvobození z ruzyňského pekla však nakonec přece jen přišlo. Po téměř jedenácti měsících – z toho půlku v samovazbě – po desítkách dnů půstu, po nekonečných prochozených nocích, po neuvěřitelně pomalu ubíhajících hodinách v temnici, ho dozorci bez jediného slova opět naložili do automobilu a znovu se zavázanýma očima přivezli zpět do Jáchymova. Vzpomínka Gustava Bubníka pokračuje.

„Vybrali pro mne lágr, který měl jednu z nejhorších pověstí. Patřil k jámě Nikolaj. Tábor to byl maličký, snad pro dvě stovky vězňů. O stopadesát metrů výš ležel důl Barbora a tam byl Bóža Modrý. Nikdy jsme se ale nesešli, byť jsme k sobě měli tak blízko.
Nekorunovaným vládcem tábora byl kápo Jeníček. Jestli se tak jmenoval a nebo jestli to byla přezdívka, nevím. Faktem je, že to byla neuvěřitelná bestie. Za války kolaboroval s nacisty a to bylo zřejmě nejlepší doporučení pro to, aby dělal kápa. Přivítal mne tím, že mne nechal zavřít do korekce a tam mne zkopal a zbil. Takhle se bavil dva dny.
Nás, „státních“ vězňů byla na Nikolaji asi třetina. Ti ostatní byli zloději a kolaboranti. A z nás státních si nikdo nemohl být jist životem. Jeníček měl kolem sebe totiž komando složené z lidí jemu podobných. Jejich řádění vězeňská stráž většinou jen přihlížela. A nejednou jim dodávala i rum. Když byli pořádně opilí, vrhli se s klacky do baráků a vyhnali nás jak jsme byli v trenýrkách a košilích, do mrazu na dvůr. A tam nás zmlátili a nechali stát tak dlouho, dokud to Jeníčka nepřestalo bavit…“

Začátek roku 1955 pak zastihl Gustava Bubníka opět jinde. Jeho novým domovem se stal Bytíz u Příbrami. Znovu se tam po létech setkal s Václavem Roziňákem a Stanislavem Konopáskem i dalším sportovcem, propagátorem mezinárodní házené Josefem Králem.
Život v jáchymovských pracovních táborech a uranových šachtách by byl námětem pro Alexandra Solženicyna. Jeho proslulý román Souostroví Gulag mohl klidně vzniknout tady, na slavkovské „dvanáctce“ nebo vedlejší „čtrnáctce“, na Ležnici, Barboře, Jozefce nebo Nikolaji.
Byla by to kronika zmařených životů nespravedlivě odsouzených. Byla by to kronika nezřízené zloby a zášti, byla by to kronika nepochopitelné surovosti a bezcitnosti. Byla by to kronika vlády zvůle jedné skupiny samozvanců, kteří se zaštítili hesly o demokracii a lidskosti, a v jejich jméně páchali sotva uvěřitelné ukrutnosti na skupině lidí daleko větší, která nechtěla přijmout tyto metody vlády.
Mnozí za tu nespravedlnost zaplatili tím nejcennějším, co člověk má – životem.
(Vzpomíná Vladimír Kobranov a Václav Roziňák)
Ti, kteří přežili a vrátili se domů, ti poznali jakou tvář má peklo. To jáchymovské mělo podobu věčně kapající vody ze stěn v šachtě, syrové mlhy válející se po svazích Krušných hor, častého mrholení nebo krutých zim.
Vězňové často trávili celé noci a dny v promočených šatech, ve kterých pracovali i spali. Za sebemenší prohřešek následovaly tvrdé fyzické tresty. Často jim jen náhoda zachránila život. To peklo mělo podobu surových dozorců, betonových ledových kobek, nekonečných nástupů, bití, tragédií…

„Chtěl jsem se – jako někteří jiní – taky pokusit o útěk,“ vypráví potichu ve svém švýcarském bytě Vladimír Kobranov. „Věděl jsem, že pro mne není jiného východiska. Ano, mohlo se stát, že by mne taky zastřelili a že by jiní museli kolem mne pochodovat. Ale pořád to bylo lehčí, než hnít zaživa, než zemřít zbytečnou smrtí.
Jednou jsem na překopu vrtal díry pro odstřel. Byla tam děsná špína, hluk a protože mne už ve vazbě v hradčanském domečku zmrzačil Pergl, který mi svým mučením poškodil bubínky, ztratil jsem tam sluch. Vrtám a koukám, kde je parťák, který mi olejem chladil vrták. A on nikde.
Otočím se za sebe a vidím, že ho zavalil balvan. Nikdy v životě na ten pohled nezapomenu. Olda Mikolášek tam ležel a ten balvan mu utrhl nohu. A my ho zoufale rvali ven, věděli, že je to marné, ale byl to kamarád, byl to jeden z nás, řval, když jsme ho dopravovali z díry nahoru, tohle se už nikdy nesmí opakovat…“

Na situaci, která skončila naštěstí bez tragédie, dodnes vzpomíná Václav Roziňák:

„Jedním z našich brigadýrů byl Tonda Machoň – on byl civil – a ten mne naučil vrtat. Měl jsem tenkrát štěstí: po odstřelu zbyly vyvrtané díry a my jsem navrtávali dál, aby do nich střelmistr mohl dát znovu výbušninu. Na vrtáku se mi nejednou objevila jakási červená hmota. Tonda vyskočil, zařval a zastavil sbíječku. On to byl zbytek dynamitu. Kdyby to vybuchlo… Krátce předtím se totéž stalo jednomu klukovi. Nezbylo z něj nic…“

Roziňák má na tábor „dvanáct“ ještě jinou vzpomínku. Tu samou má ale Stanislav Konopásek. Byl to jeden z nejtechničtějších hokejistů světa. Co ten dokázal s hokejkou, to v té době neuměl nikdo jiný. Měl, jak se mezi hokejisty říká, gumové ruce…
(Vzpomíná Stanislav Konopásek)
„Ta práce i nás, ještě před časem vrcholové, trénované sportovce, zmáhala. A bachaři měli velkou radost z toho, když se nám nějakým způsobem mohli pomstít. Jednou večer – to už jsme se chystali ke spánku – přišel pro mne a Vaška dozorce. Byli jsme zedření jako soumaři, špinaví a hladoví, a přesto nás bez udání důvodů zavřeli do korekce.
Byl listopad a ten dokázal být na Jáchymovsku hodně nepříjemný.
Velitel Machotka, který chodil po táboře v rajtkách a s bičíkem, v mnohém připomínal gestapáka. A taky kápové byli gauneři. Potrestaní se až mnohem později dozvěděli, že se do korekce dostali proto, že se stýkali s „civily“. Neuvěřitelné: stýkali se – oni muklové s lidmi, a proto museli být potrestáni.
„Byl to rafinovaný trest. Když za námi zapadly dveře, zjistili jsme, že jeden má deku, ale má otevřené okno, kterým fičí dovnitř a které nejde zavřít – to jsem byl já – a Vašek měl zase okno zavřené, ale zase neměl deku. Ta korekce, to byl čerstvě postavený zděný baráček, ze kterého syrovost přímo čišela …“
A dozorci, kteří kde mohli, tam dali najevo svou převahu, se ohromně bavili tím, že mají v moci mistry světa:
„Vy že jste mistři světa? Tak nám zahrajte něco…! A nutili je hrát hokej s košťaty.
Stanislav Konopásek svou vzpomínku končil: „Měli jsme ale s Vaškem vlastně štěstí. Bóža Modrý se dostal do korekce, v níž se dalo jen sedět nebo klečet. Byl to takový malý betonový bunkr, z jehož stěn kapala voda…“

Mnoho věcí mne v životě těchto velkých sportovců a zároveň velkých lidí zaujalo. Vlastnosti, které člověka zušlechťují, se dají buď vyjádřit slovy – ale to nemusí být vždycky přesvědčivé – nebo činy a názory. O sportovcích se říká, že bývají povrchní. Tihle ale mají na sport a na život trochu jiný názor. Znají hodnoty, které my neznáme.
(Vzpomíná Václav Roziňák)
„Nejcennější v kriminále bylo kamarádství. To bezesporu. Člověk musel mít jistotu, že se má na koho spolehnout. Když se tahle nit přerušila, bylo to, jako když dostanete dalších deset let.
Mým dobrým přítelem, který mi pomohl v Jáchymově překonat nejeden problém, byl například zpěvák Jiří Popper. Ti starší si možná pamatují, že jeho největším hitem v šedesátých letech byla písnička Dva modré balónky. Jirka pracoval v Jáchymově jako civilní zaměstnanec a udělal pro nás strašně moc. Znovu jsme se sešli tady ve Švýcarsku a samozřejmě jsme zůstali dál přáteli.
Hodně tenkrát riskovali i další civilní zaměstnanci. Ale někdy se prostě pomoci nedalo. Strašné bylo třeba sledovat průběh osobních tragédií silných chlapů, když jim třeba estébáci oznámili, že se s nimi chce jejich žena rozvést.
To jejich zhroucení, ta beznaděj – to bylo něco strašného vidět. Jediné pouto, které je pojilo se světem tam venku, bylo najednou přerušeno. Několik lidí z mého okolí z té beznaděje dokonce spáchalo sebevraždu. Teprve v takových chvílích si člověk uvědomí váhu a sílu přátelství. V mnoha případech dokázalo napomoci k překonání těch nejhorších chvil, těch nejhlubších krizí. A stala se z toho kamarádství doslova na život a na smrt…“
(Vzpomíná Václav Roziňák)
Václav Roziňák se oženil v roce 1945. Začátkem roku, který tak tragicky poznamenal jeho další život, se mu narodil syn. Jen z dopisů vlastně věděl, jak vyrůstá. Když jsme o tomto tématu hovořili už tenkrát před 22 lety v lednu roku 1968, zaujal mne vzájemný vztah celé rodiny. Když se Roziňák vrátil z vězení, neměl kde bydlet – rozhodnutím soudu přišel o byt a tak bydlel se ženou a se synem u rodičů. Asi to pohodlné nebylo, protože z malého Honzíka se mezitím stal osmnáctiletý chasník. A přesto jsem nezaznamenal jediný tón disharmonie.
Tentýž dojem jako tenkrát jsem měl i po 22 letech. Jenže už ne v Podolí, kde Roziňákovi kousek od plaveckého stadiónu bydleli, ale ve švýcarském Hütlikonu. Někdy se říká – a leckdy to opravdu může znít lacině – že právě pevná rodinná pouta jim dokázala pomoci překonat ty chvíle nejtěžší. Suďte sami…

„Obvinění, za která jsme se ocitli ve vězení, byla absurdní. Byli jsme odsouzeni za něco, co jsme neudělali a přesto jsme byli považováni za vězně politické.
Na Pankráci, na Borech nebo v Jáchymově jsme však žili s těmi skutečnými politickými vězni. Tresty, ke kterým byli odsouzeni, se pohybovaly od 20 let až do doživotí. Někteří byli odsouzeni dokonce původně i k trestu smrti. Oni to byli, kdo nesměli ztrácet naději, protože jen víra dodává lidem sílu.
Já, když jsem dostal deset let, jsem si při pohledu na ně říkal: Tu desítku, tu si klidně odsedím i na břitvě…
My jsme tu naději brali od nich.
Co ale bylo snad nejdůležitější, byla opora rodiny. Viděl jsem kolem sebe mnoho lidských tragédií, když chlapi naráz zůstali sami.
Když jsme byli mladí, navyváděli jsme se dost rošťáren. O to víc jsme si pak v kriminále vážili té jediné jistoty, kterou jsme doma měli.“

Seděli jsme v hale a Václav Roziňák vyprávěl. Jeho žena Alena mezitím hledala nějaké fotografie z té doby. Našla přitom krabici, kterou odložila stranou. Nahlédl jsem do ní – byly to dopisy z vězení. Vím, že nahlížet do lidského osudu svěřeného listu papíru, by se nemělo. Je to jako otevřít – nepozván – dveře do bytu.
Těch dopisů bylo – netroufám si odhadnout přesně – sto nebo snad dvěstě? Nevím. Byly to listy obyčejného papíru, leckde na okrajích potrhaného, byly to korespondenční lístky, bylo to hlavně pět let života.
Ty dopisy nikdo cizí čtyřicet let neviděl. Ty dopisy četli jen oni dva: Václav a Alena. Jen jim patřily. A patří dodnes, protože jsou tím poutem, které je spojovalo od těch let až dodnes.
Přesto jsem poprosil o svolení ocitovat alespoň pasáže některých z nich. Ony vám dají nejlépe vysvětlení všeho, o čem byla řeč…

27. 8. 1950 (První list z vazby na Pankráci)
„Každý den se dívám na Tvoji a malého fotografii. Dostanu snad povolení, že ji mohu mít u sebe…“

21. 9. 1950
„Jak bych si přál vidět Tebe a našeho Hanýska. Čekáme na soud, přestože nám bylo řečeno, že bude co nejdřív, ale stále nic. Dostal jsem vyrozumění, že mně byly zajištěny věci. Myslím, že se jedná o ty šaty, já přece jiný majetek nemám. Mým největším přáním je obejmout Tě na Tvé narozeniny za 3 týdny…“

6. 11. 1950 (První dopis z věznice na Borech)
„Moc na vás vzpomínám na oba, kteří jste moje všechno. Jistě jste byli překvapeni rozsudkem stejně i… (cenzurováno). Můj obhájce podává odvolání. Těšil jsem se, že vás uvidím, ale nebylo to možné.

7. 1. 1951 (K prvním narozeninám syna)
„Honzíčku náš milý, milovaný. Vím, že neumíš dosud číst a tak ti to bude maminka předčítat. Ale vím, že si to přečteš, až budeš velký. K prvnímu výročí ti přeju, aby z Tebe byl zdatný a silný junák…“

21. 3. 1951 (Rok od zatčení)
„Mám radost z Tebe, moje malá, jak jsi statečná a pevná a jaké máš úspěchy v zaměstnání a jak při vší té těžké práci – vždyť jsi na všechno sama – pečuješ a staráš se o našeho malého Hanýska

5. 9. 1951 (První dopis z Jáchymova)
„Můžeš-li, pošli balíček. A hlavně teplé ponožky, asi 3 páry, pak ribana, nátělník, teplé rukavice a nějaké teplé bačkory a taky ten kříž na uši…“

24. 12. 1951 (Druhé vánoce ve vězení)
„Prožíváte nyní ty nejkrásnější svátky. Až budete u stromku, vzpomeňte si na mne, že vás alespoň v duchu objímám a líbám. Věnuj veškerou péči našemu malému, aby z něj byl čestný a poctivý chlapec…“
OSUD ING. BOHUMILA MODRÉHO
Na všech fotografiích i na filmových pásech z té doby vyniká tvář s oduševnělými rysy v brankářské výstroji – ing. Bohumil Modrý. Byl nejen nejvzdělanějším z mistrovského týmu, ale jednou z výrazných osobností. A zřejmě právě to – byť už v roce 1950 do Londýna jet neměl – potřebovali katané k tomu, aby z něj udělali vůdčí osobnost neexistující protistátní skupiny.
Také Bohumila Modrého vězeňský osud posunoval z Pankráce na Bory a odtud do Jáchymova. Pracoval v šachtě i na povrchu: dělal odbíhače u posunu vozíků, byl na „drobilce“. Tam se třídila ruda na čistou, radioaktivní a na hlušinu. Ruda byla těžká, mechanizace žádná, s lopatou se pracovalo svízelně a proto vězňové veškerou práci dělali holýma rukama. Měli je do krve rozedřené. Pracovali přitom bez jakékoliv průběžné lékařské kontroly, bez jakéhokoliv měření a sledování radioaktivního záření.
Byli přece jen bezejmennými otroky, kteří místo jmen nosili jen čísla…
Bohumil Modrý byl původní profesí inženýr-stavař. Jeho civilní profese mu po čase pomohla dostat se z Jáchymova, nikoliv však z vězení. Dostal se do projekční skupiny ministerstva vnitra, která působila ve věznicích v Opavě a v Praze na Pankráci.
Když jsem hledal nové materiály k případu zatčených hokejistů, zazvonil jsem i u paní Eriky Modré. Vyprávěla mi o svém těžkém životě, o tom jak se starala sama o dvě malé dcerky, jak složitě si vydělávala na živobytí. Vyprávěla mi o svých dcerách, které se už vdaly a taky o vnučkách. A vyprávěla mi také o svém mužovi. Jeho fotografie stála na rohu knihovny. Pamatoval jsem si ji ještě z první návštěvy tenkrát před lety.
Po chvíli rozhovoru vstala, otevřela knihovnu a z poličky vyndala útlou obálku.
„Půjčím vám něco, co jsem ještě nikdy nikomu neukázala,“ řekla a podala mi tři popsané listy z průklepového papíru.
Vzal jsem je do ruky a když jsem si je přečetl, pochopil jsem, že držím v dlani celý lidský život – přesněji: jeho nejtěžší, nejsložitější část.
„Když jsem jednou za Bóžou přišla na návštěvu, řekl mi, komu chce napsat. Ptala jsem se ho, jestli mu za to nepřidají. To ne, řekl. Ale můžu si to odsedět celé…“
Ten dopis nesl v záhlaví vlevo nahoře toto oslovení:

Titl.
p. Antonín Zápotocký
president republiky
Praha – Hrad				V Praze 27. října 1953

Pane presidente!
Dne 24. III. 1950 jsem byl vyzván orgány st. bezpečnosti, abych se s nimi dostavil do jejich úřadovny za účelem nějaké informace. Tato informace trvá dodnes. Po šesti a půl měsíčním držení ve vazbě, byl jsem obžalován z velezrady a po přelíčení, při němž soud „neuvěřil a nabyl přesvědčení, „byl jsem spolu s desíti jinými členy reprezentač-ního hockeyového mužstva odsouzen k 15-tiletému odnětí svobody.
Avšak okolnosti, které předcházely, provázely a následovaly po tomto procesu byly podivné. Jako velký příznivec sportu se jistě velmi dobře pamatujete na úspěchy, kterých docilovalo po roce 1945 mladé reprezentační hockeyové mužstvo. Byla to řada nepřetržitých vítězství a mladost mužstva slibovala ještě více do budoucnosti.
Po únoru 1948 stalo se mužstvo cílem různých nepřímých útoků, které jsme přisuzovali komunistické straně. Jeden z nejzáludnějších byl proveden v listopadu 1948, kdy tragickým způsobem přišlo o život 6 hráčů, z nichž někteří již měli své rodiny. Tato tragédie, jíž předcházelo, jak jsem již uvedl, mnoho jiných útoků, zapůsobila na zbytek mužstva zdrcujícím dojmem.
A tak měsíc po tomto neštěstí, u příležitosti zájezdu do Švýcar, když byl v Davosu učiněn na mužstvo psychický tlak, uvažovala část mužstva zcela vážně o emigraci. Měl to být protest proti všem jednáním, které působily proti mužstvu a které zřejmě přicházely přímo od vlivných činitelů. Vedli jsme tehdy prudký vnitřní boj mezi emigrací a láskou k vlasti a k domovu.
Zvítězilo to druhé a tak jsme se rozhodli pro návrat do vlasti. O celé této záležitosti bylo vedoucími výpravy informováno min. vnitra hned po příjezdu. To bylo v lednu 1949. Týž měsíc bylo hockeyové reprezentační mužstvo na zájezdu ve Vídni, ze kterého se všichni účastníci vrátili.
Blížilo se mistrovství světa ve Švédsku. Pamatujete se jistě na projev, který jste měl k mužstvu před odjezdem do Švédska ve Vaší pracovně na předsednictvu vlády. Tehdy jste nám řekl: „Jednali jsme ve vládě dlouho o tom, máme-li vás pustit nebo ne. Většina kolegů byla proti. Já jsem však byl toho názoru, abyste jeli a vyhráli. A chce-li tam někdo zůstat, ať tam zůstane. My nikoho nedržíme. Jeďte a vyhrajte to. A až se vrátíte – jestli se vrátíte – uvidíme.“ To byla chlapská řeč, jakou i já mám rád.
A mužstvo, ačkoliv oslabeno o šest hráčů, našlo v těžkých bojích tolik morální síly, že zvítězilo a získalo si svou hrou i přízeň celého švédského obecenstva. Vrátilo se s palmou vítězství! Byl návrat ze Švýcar, po uvedeném rozrušení, vlastizradou? A bylo to vítězství a návrat do vlasti vlastizradou? Jistěže ne!
Přes tuto úspěšnou reprezentaci skryté útoky na mužstvo nepřestávaly. Na podzim 1949 byl opakován manévr, po němž jsem pojal podezření, že útoky přicházejí z KSČ, že však tu jde o živly, které znemožňují mužstvu úspěšnou reprezentaci, že tu jde o živly vyloženě negativní, jejichž činnost jsem pozoroval a cítil také v jiných oborech života.
Při návratu ze Švédska v prosinci 1949 (kdy se celé mužstvo opět vrátilo) upozornil jsem jednoho z vedoucích na tyto proudy a jmenoval jsem mu přímo osobu a jí podobné, která tehdy zastávala význačné postavení ve veřejném životě a ve straně. Pochopitelně, že jsem byl tehdy odbyt! Ale mé přesvědčení jakožto nestranného pozorovatele neustále sílilo.
Blížilo se mistrovství světa v roce 1950, které slibovalo další triumf reprezentačního mužstva, doplněného mladými nadějnými hráči. A tu přišla nejzákeřnější rána! Mužstvu bylo znemožněno odjet pod nespravedlivou záminkou a rozhořčení nad definitivním zákazem odletět (když předtím bylo po 3 dny shromažďováno k odletu), rozhořčením, nad znemožněnou touhou moci znovu dobýt Československu titulu mistra světa, byli někteří hráči vyprovokováni k projevům, které by za normálních okolností nikdy neučinili a které pochopitelně zamířily tam, odkud se tušilo, že přicházejí. A skutečně přicházely! Tehdy došlo v jedné malé restauraci k incidentu, který byl signálem k rozkazu zatknout celé národní mužstvo.
Podotýkám, že jsem již tehdy nebyl členem národního mužstva, jelikož jsem se asi měsíc před mistrovstvím vzdal reprezentace, přičemž v dopise hockeyovému ústředí jsem oznámil, že pokud budou moje zkušenosti z dlouholeté činnosti v národním mužstvu uznány, rád je dám k dispozici československé mládeži a československému sportu. Rovněž jsem nebyl přítomen incidentu v oné restauraci, který se udál 13. března 1950. Přesto jsem byl na příkaz ministerstva vnitra (tedy ne na příkaz vycházející z orgánů st. bezpečnosti) 24. března zatčen.
Tato okolnost a způsob, jakým byl proces veden (tajně a se zjevným cílem!) vzkřísil ve mně znovu podezření, které se změnilo po rozsudku v naprosto jisté přesvědčení, že jsme museli být zavřeni a to proto, abychom nemohli úspěšně reprezentovat!! Úspěch hockeyového mužstva byl solí v očích živlům, které byly vlasti nepřátelské a proto jsme museli být „osoleni“.
Toto přesvědčení jsem také sdělil ihned po rozsudku svým odsouzeným spoluhráčům. Jakákoliv obrana byla za tehdejších okolností vyloučena. Soud, zřejmě na pokyn (a to mohu podepřít důkazy) „neuvěřil a nabyl přesvědčení o vině,“ ačkoliv se žádný z odsouzených k zločinu velezrady nepřiznal a také přiznat nemohl.
Proč bylo přelíčení tajné?! Proč byli odsouzení dáni do přísné izolace?! Proč se veřejnost neměla dovědět pravdu o hráčích, s kterými tolik sympatizovala a kteří tak úspěšně náš národ reprezentovali?! Nezbylo než čekat a doba jasně ukázala, že moje přesvědčení odpovídalo pravdě. Odhalení a proces s R. Slánským jsou důkazem. Proto se dnes, kdy po téměř čtyřletém věznění se mi dostává teprve příležitost, a kdy jsem přesvědčen, že právní stav v republice nabývá zákonitosti dané mu ústavou a zákony – proto se dnes po stručném vylíčení celého případu, obracím na Vás, abyste ve své spravedlnosti a moudrosti věc posoudil a dal příkaz k našemu okamžitému propuštění, vrátil nás tak našim rodičům, vrátil nám naši čest a umožnil nám radostnou a plodnou práci pro republiku.
Bohumil Modrý
bývalý brankář repres. hockey, mužstva
t. č. odsouzený km, č. 24. 154
ÚNZ Praha XIV, pošt. úř. 144
p. schr. 5/P

Tolik tedy dopis ing. Bohumila Modrého, který se na světle objevil po 37 letech. Škoda, že jeho pisatel zemřel. Rozhodně by bylo zajímavé slyšet vysvětlení některých otázek, o kterých v dopise tvrdil, že zná jejich pozadí, že zná důvody zatčení i odsouzení, že zná ty, kteří za tímto rozhodnutím stáli. Měl to být ministr Kopecký… ?
Tehdejší prezident Antonín Zápotocký na dopis neodpověděl. Modrý, Kobranov, Konopásek, Roziňák, Jirka a Bubník stále ještě byli v jáchymovském pekle nebo v jiných trestnicích „svobodného“ Československa. Byli tam ještě celý zbytek roku 1953, celý rok 1954 a domů byli pouštěni postupně v zimě roku 1955.
V Opavě se s Modrým setkal v projekční kanceláři – a sdílel s ním i celu – B. Kolman. Byl to muž, který v roce 1949 v souvislosti s případem odsouzeného a popraveného generála Kutlvašera, byl rovněž zatčen a odsouzen na 25 let.
Pro Svobodné slovo B. Kolman řekl: „Měli jsme jednu palandu. Já spal dole, Bohumil Modrý nahoře. Byl to vynikající člověk. Samozřejmě, že jsme o tom hokejovém procesu také mluvili. Modrý věděl, kdo celé mužstvo udal a o Vladimíru Zábrodském nikdy dobře nemluvil…“
(Vzpomíná Erika Modrá)
„Tak nečekaně, jak od nás tenkrát 24. března 1950 odešel, tak se po pěti letech vrátil. Umíte si představit moje překvapení, když si pro mne přišel naproti do práce? V šatech, ve kterých v roce 1950 odešel z domova. Vypadal zle. Pět let kriminálu nikomu nepřidá. Bóža se vrátil ke svému zaměstnání a po čase vedl dvě velké stavby – výstavbu telefonní ústředny a školy. Tehdy se u něj taky poprvé projevila jeho nemoc.
Najednou nemohl dělat nic. Začaly se mu ztrácet svaly. Nejprve ty drobné u prstů, pak ty další.
Když byl na vyšetření u profesora Hennera, ten se ho zeptal:
Pane Modrý, nepřišel jste někdy do styku s olovem?
Bohoušek odpověděl, že s olovem ne. Že ale byl v Jáchymově.
Profesor Henner se tenkrát – vidím to jako dnes – významně podíval po svých asistentech a dál pak už o jeho chorobě nemluvili.
Ještě na jeden moment si vzpomínám z té doby. Když Bóža přišel z vězení, stranil se lidí. Co však těžce nesl, byl nezájem tehdejších pracovníků hokejové sekce, když se v roce 1959 v Praze hrálo mistrovství světa v hokeji. Nikdo se tenkrát neozval. Museli to udělat Rusové – trenéři Tarasov s Černyševem. Vozili ho na stadión autobusem, brali ho na svou střídačku. Přišli k nám domů na návštěvu i když Bóža už ležel. Měl z toho tenkrát velkou radost, stejně jako z toho, když tehdejší brankář reprezentace Pepík Mikoláš řekl, že jeho vzorem byl právě on.
Bóža nikdy doma nemluvil o trampotách z kriminálu. Vzpomínám jen na jedinou chvilečku, kdy se zapomněl. Blanka s Alenou nějak ohrnovaly nos nad jídlem a on jim řekl jedinou větu:
Děvčata, ve vězení jsme kolikrát sbírali i drobečky z podlahy…
A to bylo všechno. Tehdy jsem si uvědomila, jak asi musel ve vězení zkoušet a jak se doma ovládal. Ten klid, který ho proslavil tolikrát na ledě, si zachoval i přes léta kriminálu…“

Krutá choroba, o níž nikdo nemohl říci, kde jsou její počátky – zda v radioaktivním záření nebo někde jinde – způsobila, že Bohumil Modrý zemřel v roce 1963 v necelých 47 letech…
NÁVRATY KE SVOBODĚ
Psal se rok 1955. V roce 1950, kdy byli hokejisté zatčeni, sehrála reprezentace jen dvě střetnutí, v následující sezóně šest… V sezóně 1954/55, kdy se měli opět nadechnout svobody, sehráli jejich nástupci 17 mezistátních střetnutí. Osm jich bylo na mistrovství světa ve Spolkové republice Německo. Dvě porážky a jedna remíza znamenaly tehdy třetí místo a vlastně první medaili od chvíle, kdy zlatá generace československého hokeje trávila svá nejlepší léta místo na zimních stadiónech v kriminále. Ještě něčím byl tenhle šampionát proslulý: naposledy získala titul Kanada. Pamětníci si ještě vzpomenou na legendární trojici bratrů Warwicků.
(Vzpomíná Vladimír Kobranov)
Tenhle šampionát na západ od našich hranic nejlepšího hokejistu světa roku 1949 nezajímal. Byl rozhodnut na hokej, který mu nepřímo způsobil tak velké trápení, zapomenout.

„Pustili mne 20. ledna 1955. Za vydělané peníze, které jsem dostal, jsem si místo šatů – na které jsem neměl – koupil montérky. Bylo to laciné. Koupil jsem si je a dojel jsem do Karlových Varů. Stanice autobusu byla blízko zimního stadiónu. Karlovarskou Slávii tehdy trénoval můj spoluhráč z 1. ČLTK Robětín, a hráli v ní už Macelis, Stock a Červený. K přestupu je přemluvil tehdejší krajský prokurátor dr. Dušek (zemřel v březnu 1990), který byl zároveň hokejovým funkcionářem.
Byl už večer, byla strašná zima a mne zábly ruce. Vyšel jsem do hlediště až na poslední stupínek přímo pod reflektory. A zapískal jsem na Róbu náš signál z ČLTK. Díval se, díval a nikoho neviděl. Světlo ho oslňovalo. Až potom do té prázdnoty zavolal:
To pískáš na mě?
Jo, na tebe, Róbo…
Když mě uviděl, spráskl ruce a povídá: Ježíši, že tys utek…
Gustav Bubník mne tehdy lákal do Brna. S ním už jednali brněnští funkcionáři. Nechtěl jsem. Jediné, co jsem si přál, bylo zapomenout na hokej.
Vrátil jsem se do Černošic. Do práce jsem nastoupil jako řidič náklaďáku ve Státním statku, vozil jsem dobytek na jatka. Hokej jsem hrál, ale s klukama, se kterými jsem vyrostl. Velký hokej jsem hrát už nechtěl…“

Nakonec nevydržel. Vždyť mu bylo teprve necelých 27 let. Po dvou letech dal slovo pardubickým. Nejprve hrál tam, pak si udělal trenérskou školu a šel jako trenér do Zlína…
(Vzpomíná Václav Roziňák)
Blížil se konec doby, kdy se na dolech museli přizpůsobit systému vydřidušství. Za splnění normy v ražení chodby se dávaly prémie ve vězeňských penězích. Za ty si člověk mohl v kantýně koupit chleba, sedmičku pivo nebo cigarety. Jenže velitelé vězeňských pracovních čet upírali vězňům vyrubané metry a připisovali je některým civilním zaměstnancům. Od nich pak zase dostávali rum.

„Bylo mi třiatřicet, když mne pustili domů. Na hokej jsem neměl ani pomyšlení. Za všechno vlastně mohl Gusta Bubník, kterého pustili o něco dřív. Gusta byl nejen mladší, ale i podnikavější. A protože byl svobodný, neměl ani jiné starosti. Ale hlavně měl už sjednaný postup do ZJŠ Brno.
Když jsem se ocitl v Praze, objevil se najednou Gusta. A jestli prý bych nešel taky do Brna. V Praze jsme o všechno přišli, byt jsme neměli, a tak jsem kývl. Někdo však nahoře rozhodl, že smíme hrát jen přátelské zápasy. Jeden z nich se měl konat i na Štvanici.
Naposledy jsem na jejím ledě byl v březnu 1950 – tedy před pěti lety. Hrát jsme měli tenkrát se Spartou.
Seděli jsme už v šatně svlečení do dresů a já se moc těšil. Takovou dobu jsem si nezahrál a navíc v Praze… Vždyť v té samé šatně jsem seděl, když jsme se stali v roce 1947 mistry světa. Teď jsem s hokejem vlastně jakoby znovu začínal. Jenže jsme se těšili marně. Zápas se nakonec nehrál. Prý proto, aby se z utkání nestala manifestace. Dokonce nás kdosi obvinil, že jsme to byli my, kdo inspiroval diváky k vyvolávání hesel. Nakonec musela zasáhnout policie…
Hrát jsem nesměl a tak jsem se vrátil do Prahy. Hledal jsem nějaké místo, ale bylo to složité – kriminálníka, byť to byl hokejista –nikdo nechtěl. Nakonec jsem našel místo ve válcovnách na Kladně. Vstával jsem každý den v půl čtvrté ráno a dělal mnohdy i šestnáct hodin denně. Dělal jsem na „jemné čtvrté“ na huti Koněv…“

Byla to divná doba. Mistr světa si musel kupovat na ligu, pokud chtěl jít, vstupenky. O lístku na Kanadu se mu mohlo jen zdát. Pak přišla nabídka do Sparty. To bylo dva roky po propuštění z Jáchymova. Tu samou nabídku dostal i Standa Konopásek.
„Dohadovali jsme se se Standou, co máme udělat. Jestli to vzít a nebo jestli to nechat plavat. Oběma nám už bylo přes třicet. Když mne pustili z kriminálu, bylo mi třiatřicet. A začínat s ligovým hokejem ve 33 letech? V té době hráli v lize a v reprezentaci borci, jako byli Gut a Tikal, Kasper, Sventek, Bacílek, Pantůček, Vaněk, Vlach, Prošek, Vlasta Bubník, Starší, Jiřík. S nimi jsme se měli měřit?
Nakonec vyhrálo měřítko ekonomické. Z kriminálu jsme byli chudí jako kostelní myš a tohle byla doba, kdy se za hokej začaly brát peníze. Nic moc, ale přesto. Za vyhraný zápas bylo tehdy 180 korun.
Našemu nástupu předcházela nepříjemná debata se Zábrodským. Museli jsme mu vysvětlit, že do Sparty nejdeme kvůli němu, ale proto, abychom neumřeli hlady…“

Když přišel za války do LTC, hrával nejprve s Müllerem, který později zemřel na následky zranění, a Stiborem, který se stal obětí letecké havárie v roce 1948.
Pak začal hrát s Konopáskem a Zábrodským a vytvořili jednu z nejlepších světových útočných řad té doby. Konopásek však brzy poté, co obnovili zašlou slávu tohoto útoku, na který se chodila dívat nejen celá Praha, ale celá republika, s hokejem skončil. Roziňák pak pokračoval v útočné řadě spolu s Hejtmánkem a Charouzdem.
S ligovým hokejem končil v roce 1962. Bylo mu 41 let a na jeho stříbrnou a vždycky zvednutou hlavu, která stále hledala volného spoluhráče, se zapomenout nedá.
Podobný osud měl i další z velkých hokejistů té doby Gustav Bubník. Když nesměl hrát – stejně jako Roziňák – ve Zbrojovce Brno, kam oba pozval zbrojovácký funkcionář ing. Bohuslav, přešel do Morávie Olomouc. Tam mohl hrát jen do té doby, než Morávie postoupila do druhé ligy. To znamenalo podle rozhodnutí řídících orgánů tehdejší hokejové sekce i některých funkcionářů ČSTV, opět skončit s hokejem. Bubník se pak znovu přes Brno objevil v Praze. V roce 1956 našel azyl v Motorletu – bývalém 1. ČLTK – v němž kdysi s hokejem začínal. A teprve když jim byla v roce 1957 uvolněna činnost, přešel do Slovanu Bratislava. Tam působil v letech 1958 až 1962. S hokejem tedy končil o rok později než Roziňák.
Tak skončil poslední z hokejových mušketýrů, kteří v letech 1947 až 1949 začali psát zlaté stránky kroniky československého hokeje. Jak by asi vypadala, kdyby nepřišla ona krutá ztracená léta? Kdosi se pokusil jejich jména – jenom jména? – z této kroniky vymazat. Nepodařilo se…
Léta kriminálu, ta ztracená léta, srazila je, i celý náš hokej na kolena v momentě, kdy se chystali ke skoku, jenž mohl československý hokej vynést na vrchol sportovního Olympu. Tehdy se jim podařilo narazit na zlatou žílu úspěchu. V roce 1950 ji však všemocní dokázali bez jediného zaváhání zasypat.
A dlouho to při listování historií poválečného československého
hokeje vypadalo, jako kdyby pro Československo hokejové dějiny začaly až v roce 1952. O mistrech světa se cudně mlčelo.
Jaké byly jejich další cesty po skončení aktivní kariéry? Gustav Bubník – ten věčný bouřlivák – trénoval v jeden čas i finskou reprezentaci a přivedl ji k prvnímu historickému vítězství nad Československem. Pak působil u různých prvoligových klubů doma i v zahraničí, rok 1990 ho zastihl opět ve Finsku. Přemysl Hajný, ten přemýšlivý trenér, pracoval ve Spartě, švýcarský Servette Ženeva dovedl na druhé místo v lize a dostal nabídku vést tenkrát i švýcarskou reprezentaci. Stanislav Konopásek, to technické křídlo, působil v Polsku a vyhrál se svými katovickými svěřenci polskou ligu. Zlatko Červený se uchytil v Jugoslávii: trénoval Olimpii Lublaň a další jugoslávské klubové celky, působil i u jugoslávské reprezentace. Ani ostatní – Španinger, Macelis, Jirka, Stock – byť k tomu měli morální právo, na hokej nezanevřeli a v různých podobách se k němu vrátili.
Neměli to přitom vůbec lehké, o čemž svědčí příklad Gustava Bubníka, kterému vedení tehdejší hokejové sekce v roce 1966 – tedy 11 let po propuštění z vězení – nedoporučilo angažmá na západě se zdůvodněním, že ještě neprokázal dostatečnou věrnost vlasti. A nabídli mu místo trenéra v NDR. Nic na tom nemění fakt, že na základě rozhodnutí z vyšších míst, pak Bubník angažmá na západě dostal. To jen pro ilustraci doby…
ZPROŠTĚNÍ VINY
Odsouzení hokejisté byli postupně propouštěni z vězení. Ti s nižšími tresty mohli ochutnat svobodu dřív. Těch šest, kterým bývalý Státní soud vyměřil tresty od šesti do patnácti let, se dočkali až v roce 1955. Ale ani potom neměli na růžích ustláno. Stále na ně mnozí pohlíželi jako na bývalé trestance. Žádosti o výmaz trestu byl zamítány, těžko hledali práci.
Dočkali se až v průběhu pražského jara v roce 1968. Nikdy v životě nedostali rozsudky, kterými byli na dlouhá léta zbaveni svobody a bylo jim vypáleno Kainovo znamení hanby. Až ve stížnosti pro porušení zákona podané Presidiu Nejvyššího soudu se vlastně pořádně dočetli, z čeho že to byli obviněni.
Spravedlnost pak v létě 1968 rozvázala a sundala šátek, kterým měla zavázené oči. Presidium Nejvyššího soudu vyneslo tento rozsudek jménem republiky:
„Presidium Nejvyššího soudu projednalo v neveřejném zasedání dne 30. července 1968 podle § 29, odst. 1 písm. d) zák. č. 36/1964 Sb. stížnost pro porušení zákona podanou předsedou Nejvyššího soudu v trestní věci proti ing. Bohumilu Modrému a spol. projednané u bývalého Státního soudu v Praze pod sp. zn TS l/IV 47/50 a rozhodlo takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze 22. prosince 1950 u obviněných ing. Bohumila Modrého, Augustina Bubníka, Václava Roziňáka, Vladimíra Kobranova, Josefa Jirky, Stanislava Konopáska a Antonína Španingera se zrušuje v celém rozsahu.
Zrušuje se též rozsudek bývalého Státního soudu v Praze ze dne 6. října 1950 u obviněných ing. Bohumila Modrého, Augustina Bubníka, Václava Roziňáka, Vladimíra Kobranova, Josefa Jirky, Stanislava Konopáska, Přemysla Hajného, Antonína Španingera, Josefa Stocka, Jiřího Macelise, Zlatko Červeného a Mojmíra Ujčíka v celém rozsahu.
Zrušují se též další rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.“
To by mohla být tečka za celým případem hokejistů, za jejich ztracenými léty. Mohla, kdyby 21 dní po vydání osvobozujícího rozsudku nezaútočila na rodící se svobodu Československa jiná osudová událost. V noci z 20. na 21. srpna překročila československé hranice, a pošlapala suverenitu našeho státu, sovětská a další cizí vojska.
Začala tak práce „normalizátorů“, která skončila vlastně až v listopadu roku 1989.
Vojenská invaze zastihla dva z těch, kteří se stali v roce 1950 obětí manipulací a zvůle státního aparátu, za hranicemi Československa…
ŽIVOT V ZAHRANIČÍ
Václav Roziňák a Vladimír Kobranov tehdy na jaře 1968 odjeli na zahraniční angažmá do Švýcarska jako hokejoví trenéři. Byla to osudová shoda náhod. Švýcarsko – stadión Dolder nad Curychem –byl prvním svědkem jejich setkání s touto zemí v roce 1945. Václav Roziňák tu hrál s LTC na Spenglerově poháru a pak oblékal několikrát československý dres v utkání proti Švýcarsku. Na tomtéž ledě na Dolderu zažil Vladimír Kobranov vůbec poprvé atmosféru mezinárodního zápasu, když do Curychu přijel jako člen tehdejšího 1. ČLTK.
A jak s trochou nostalgie pod přestavovanou tribunou vyprávěli, bylo to opět Švýcarsko a Dolder, kde se na dlouhá léta s hokejem i cizinou loučili. Naposledy tu byli v zimě roku 1950, pak až v roce 1968. Kobranov začínal jako trenér Grasshopers Curych, Roziňák trénoval Zug.
Rozhodnutí o tom, že zůstanou ve Švýcarsku, přinesl vlastně srpen 1968. Vladimír Kobranov mi řekl:
„Byl jsem v Curychu od června a v srpnu jsem letěl domů na dovolenou. V pondělí jsem se vracel, druhý den přišli Rusové. Když se to stalo, byla žena s dětmi ve Zlíně. Hned jsem jí volal, ať jde na ČSTV, aby jí udělali pas a ať okamžitě přijede za mnou. Za 14 dní Kája volala, že je to vyřízené. Hokejisté Zlína ji s dětmi odvezli na rakouské hranice, tam už čekali Švýcaři z mého klubu a přivezli je za mnou do Curychu…“
Václav Roziňák byl v srpnu v Praze. Když invazní vojska překročila československé hranice, rozhodl se odjet:
„Báli jsme se autem a tak jsme se do Vídně dostali autobusem. Pomohli nám tehdy stolní tenistka Marta Lužová a její muž, hokejista Petr Hejma, kteří působili v NSR. Nejeli jsme tehdy do Švýcarska s tím, že tam zůstaneme – ty začátky nebyly lehké – ale když jsme viděli, jak se u nás situace vyvíjí, rozhodli jsme se pro život tady…“
Kobranov nějakou dobu pracoval jako hokejový profesionální trenér u mužstev dospělých. „To se ale nedalo. Já měl profesionální požadavky a oni amatérské přístupy. A tak jsem se rozhodl, že budu raději pracovat s dětmi. Působil jsem v Diebendorfu, v Küssnachtu a teď trénuju žáčky v Grasshopers Curych…“
Byl jsem za ním na ledě vesnického zimního stadiónu v Diebendorfu a viděl jsem, jak si ho všichni váží. Vladimír Kobranov mi ukázal jednu zajímavou stránku své hloubavé a nejednoduché povahy. Na ledě, mezi kluky oblečenými do dresů Adidas, Cooper a dalších, bruslil i jeho vnuk Danny.
„Dany“, zavolal na něj. Přijel černovlasý dvanáctiletý statný kluk. Na sobě dres, který mi byl povědomý. Viděl jsem ho na historických fotografiích z let, kdy náš hokej poprvé po válce začal získávat úspěchy. Kobranov se po mně podíval.
„Ano, je to můj dres z roku 1949 ze Stockholmu. Když Dany začal bruslit, dal jsem mu první úkol a řekl mu, že když ho splní, dostane tenhle dres mistra světa. Až splní úkol druhý, dám mu ten pohár, který jsem si ze Stockholmu přivezl a až se mu podaří splnit ten úkol třetí, slíbil jsem mu, že mu dám svou medaili mistra světa…“
Václav Roziňák, jedno z nejlepších křídel světového poválečného hokeje, po nějakém čase pověsil nejistou profesi hokejového trenéra na hřebíček a začal se u firmy Siemens věnovat svému původnímu civilnímu povolání. Bez sportu ale dlouho vydržet nemohl. V Buxu nedaleko Curychu, kde tehdy bydlel, si aktivně vedla česká tenisová škola, ve které působila většina našich tenisových trenérů, kteří odešli z vlasti. Václav Roziňák dostal nabídku, zda by tam nechtěl působit jako tenisový trenér. „Tu nabídku mi dal tehdy pan Startl a já kývl,“ řekl mi Václav Roziňák a přidal pozvánku k návštěvě haly.
Stálo to za to. Dnes je jejím správcem bývalý pardubický hokejista Petr Rybišar. Hala byla původně skladem náhradních dílů firmy Chrysler. Čeští tenisté se jí ujali, zvelebili, položili koberec a začali využívat pro tenis. A vůbec jim nevadilo, že je to asi jediná hala na světě, kde metr od základní čáry uvnitř kurtu vyrůstá betonový opěrný sloup.
„U něj se učil hrát tenis Kuba Hlásek. A támhle je jeho sestra,“ řekl Roziňák, který s otcem Jakuba Hláska hrával dlouhá léta ve Spartě hokej. Roziňákovi je dnes 68 let, ale neřekli byste mu je. Možná proto, že se věnuje výchově tenisového potěru a nemá možnost zestárnout.
KONEC PŘÍBĚHU
A tak by mohl příběh, který začal vznikat v lednu 1968, skončit. Mohl by skončit i příběh dvou velikánů československého hokeje, jejichž jména byste však marně hledali ve sportovních encyklopediích.
Položil jsem Václavu Roziňákovi otázku, zda by přijal pozvání k hokejové návštěvě Československa při nějaké vhodné příležitosti. Zamyslel se a řekl:
„Kdyby mne zvali ti, kteří se ty dlouhé roky tvářili, že nás neznají, kteří nás málem ze všeho vygumovali, asi bych nepřijal. Kdyby nás ale chtěli pozvat ti, kteří změny v Československu začali, to bychom určitě přijeli…“
Příběh o československém hokeji však ještě stále nekončí. Následovníci těch, kteří pro svou vlast vybojovali titul mistrů světa naposledy v roce 1949, mohli a chtěli navázat na jejich zlatý úspěch o dvacet let později.
V roce 1969 slavil československý hokej šedesáté jubileum. Pro tuto příležitost byla jako místo světového šampionátu určena Praha. Šampionát se měl konat v březnu. Sedm měsíců předtím však do Československa vtrhla sovětská vojska a armády jejich spojenců. Rodící se svoboda byla rozježděna pásy tanků.
Ke slovu přišli normalizátoři. Ve Zlaté knize hokeje se o této době píše: „Přípravy byly jako obvykle důkladné, avšak vnitropolitická situace, vyvolaná kontrarevolučními živly, nedovolila, abychom mohli podobnou soutěž zabezpečit na u nás obvyklé úrovni. Proto se Československo pořadatelství zřeklo a LIGH pověřila organizací mistrovství světa Švédsko…“
Světového šampionátu se tedy naši malověrní zřekli. A s klidným svědomím ho pustili do Skandinávie.
Poslední hokejové zlato získalo Československo také ve Švédsku. Ti, kteří do Stockholmu tehdy odjeli, měli mnoho důvodů k tomu, aby se vrátili domů jako mistři světa. Předurčovala je k tomu kvalita tehdejšího týmu, ale především fakt, že jedině titul – a vítězství nad SSSR – mohlo pomoci zvednout sebevědomí našich národů, které tolik utrpělo srpnem 1968.
Hokejisté Československa splnili jen jeden z cílů, které si vytýčili – v obou zápasech porazili tým Sovětského svazu. Ale ani v jednom nedokázali porazit Švédy. V tom posledním utkání stačilo k zisku titulu mistra světa remizovat. Švédové zmařili československé naděje na zlato…
Když se hokejisté vrátili domů na ruzyňské letiště, viděl jsem je plakat.
A tak náš hokej musel čekat na svůj další zlatý triumf až do roku 1972, kdy se pořadatelem mistrovství stala konečně Praha.
Řada předních československých hokejistů už v tom období dostávala výhodné nabídky na působení v zámořských profesionálních celcích. Odpověď tehdejších šéfů hokeje a tělovýchovy byla odmítavá – socialistický sportovec se přece nepotřebuje ponižovat a vydělávat si mezi profesionály!
Že chtěli hrát ještě líp? Že chtěli vidět, jak to dělají jinde a pak se vrátit domů moudřejší? To tehdy nikoho nezajímalo. Rozhodnutí byla kategorická: nepovoluje se, zamítá se.
Jeden z fyzikálních zákonů praví, že každá akce vyvolává reakci.
Mezi prvními mistry světa z Prahy z roku 1972, kteří se rozhodli odejít za hokejem do Kanady, byli Václav Nedomanský a Richard Farda. Spolu s Jaroslavem Holíkem se v památném pražském finále střelecky zasloužili v boji se SSSR o zlato. Odešli do NHL. Nedomanský mi nedávno do telefonu – to trénoval Schweningen v NSR – řekl: „Nemůžu nikdy zapomenout na předsedu Himla, jak sedí proti mně u toho dlouhého stolu ve své kanceláři a směje se mi do očí, když jsem vysvětloval své důvody, proč chci odejít k profesionálům. A tak jsem prostě odejít musel…“
Farda a Nedomanský byli prvními. Ale kolik desítek dalších výborných hokejistů jsme – nepoučitelní? – vyštvali obdobně: Crha, Fryčer, bratři Ihnačákové, legendární trojice bratrů Šťastných Anton, Peter a Marián, kteří pro popularizaci Československa za mořem udělali víc, než celé velké domy plné diplomatů. A co Musil, Klíma, Pivoňka, Volek … ?
Jenže to nebyli jen hokejisté, kteří se odhodlávali opustit svou vlast bez možnosti – tenkrát – návratu. Systém, který nechápal nebo nechtěl chápat změny ve světě, je vlastně vyšíval.
Tak odešli v nedávné době plavci Rolko, Géry, Hladký, Biderman, v Kanadě zůstala olympijská vítězka ve skocích do vody Milena Duchková, žít a závodit v cizině – když nemohli jinak – se rozhodli cyklisté Kubeš, Kubr, Poslušný, Mainuš, Koba, Dolek, Palov, v zahraničí zůstávali i tenisté Granát, Vojtíšek a další, po srpnu 1968 se v zahraničí rozhodli žít i jiní – třeba fotbalisté Róder, Dolejší a Rys, jehož syn – obrovská naděje fotbalového světa, který měl začít hrát západoněmeckou ligu – tragicky zahynul při dopravní nehodě.
Byl by to dlouhý seznam. Byla by to dlouhá obžaloba a důkaz, kolik podob mohla mít ztracená léta.
A tak snad tenhle příběh o ztracených letech nejlépe ukončí slova moudrého, přemýšlivého a rozvážného Vladimíra Kobranova.
„Dělím ten náš život na tři třetiny – jako hokejový zápas. Každou třetinu přitom hrála jiná generace. Zatímco v hokeji trvá třetina dvacet minut, tady dvacet let.
Tu první hrála naše generace. Byli jsme lepší, blízko k vítězství, jenže jsme tenkrát nemohli vyhrát, protože soudce neměl píšťalku, ale za to měl zbraně a oprátky. A neposílal na trestnou lavici, ale do vězení a na šibenici.
Druhou třetinu hrála už jiná generace. I ta měla blízko k vítězství. Rozhodčí se už sice přizpůsobili mezinárodním pravidlům, ale když už se zdálo, že vyhrajeme, postavili do branek tanky.
No a tu poslední, třetí třetinu hraje už současná generace. Mezinárodní pravidla už museli převzít všichni. A tak tuhle třetinu a tenhle zápas tato generace konečně vyhrála…“

				Praha 1968, Praha a Curych 1990










MÍSTO EPILOGU
Původní záměr byl, aby se na československém knižním trhu objevila kniha v takové podobě, v jaké spatřila světlo světa ve Švýcarsku v roce 1980.
Doba se však změnila. To, co v lednu a únoru 1968 na stránkách časopisu Stadión vycházelo pod identickým názvem, jaký má tato knížka a stalo se základem pro publikaci „Na západ je cesta dlouhá“, se najednou ukázalo jen jako polotovar, jako výchozí materiál, který období „normalizace“ nedovolilo dokončit.
V roce 1989 se v Praze po 21 letech znovu objevil jeden z postižených – Václav Roziňák. Znovu se rozvířila debata kolem osudu hokejistů. Konec roku 1989 pak dal odpověď definitivní…
Postupně se na světlo začaly dostávat materiály, které tehdy v lednu 1968 k dispozici nebyly a vlastně ani být nemohly. Spisy bývalého Státního soudu byly tehdy nedobytné. Ostatně, bylo složité se k nim propracovat i nyní.
Jen díky velké ochotě a porozumění pracovníků Ministerstva spravedlnosti ČR, Státního ústředního archívu, pracovnic Městského soudu v Praze, se tak dlouho hledaný spis konečně podařilo objevit.
Bylo to už po odevzdání rukopisu celé knihy. V úterý 24. dubna 1990 uviděli celý obžalovací a soudní spis poprvé v životě někteří z těch, pro které znamenal ve svém důsledku dlouhá ztracená léta života.
Václav Roziňák, který přijel do Prahy ze Švýcarska, Stanislav Konopásek a Gustav Bubník, se probírali jednotlivými stránkami soudního spisu.
Pod okny kanceláře Městského soudu v Praze ve Spálené ulici jezdily tramvaje a troubily automobily, jim před očima probíhal těžko uvěřitelný film zarámovaný dlouhými lety vězení.

Na titulní stránce bylo strojem vlevo napsáno: Státní prokuratura v Praze. Vpravo pak šifra Pst I 658/50. Nad ní pak číslo spisu TS l/IV 47/50. Tomu všemu pak vévodilo velké razítko: Státní soud v Praze. Došlo 30. IX. 1950.
Velkým písmem pak vpravo nahoře vynikalo slovo VAZBA …
Uprostřed titulní stránky pod označením – Žaloba – následovalo všech 12 jmen obžalovaných. Státní prokurátor dr. Bureš tehdy hokejisty žaloval takto:

„Československá tělovýchova a sport se až do únorových událostí v roce 1948 vyvíjely obdobným způsobem jako v kapitalistických západních státech. Vedení sportu bylo v rukou různých příživníků a čachrářů, kteří si po západním vzoru dělali ze sportu „business“.
Korupčení, skandály, lanaření a podvody všeho druhu tvořily prostředí, v němž měl vzkvétati československý sport. Hlavní zájem těchto obchodníků se sportem byl obrácen právě k těm oborům tělesné výchovy, na nichž se dalo hodně vydělat. Ostatní odvětví tělovýchovy, ve kterých se pěstovala skutečná tělovýchova nezištným sportovním způsobem, byla v jednotlivých klubech pouhou popelkou. Únorové události a po nich následující očištění a sjednocení naší tělesné výchovy, způsobily i v těchto nezdravých poměrech velké změny. Nikdy dosud neměla československá tělovýchova tak příznivé podmínky pro svůj vývoj a nikde na světě neprodělala tak úžasně rychlý vzestup jako v Československu. Svědčí o tom nikdy nebývalý rozmach tělesné výchovy budovaný na široké masové základně i vynikající výkony jednotlivců.
Vypuzení čachráři nechali po sobě neblahé dědictví v jimi dříve ovládaných odvětvích sportu. Hlavně v kopané, tenisu a ledním hokeji zůstala celá řada jejich odchovanců, pokládajících sport za prostředek k bezpracnému získávání peněz. Vinou nedůslednosti a nedostatečné kontroly vedoucích, reprezentovaly tyto sportovní primadony dokonce Československou republiku na mezinárodním poli. Že reprezentace vlastního státu a láska k vlasti a národů stála až na druhém místě, za touhou po zisku, prokázali jasně svým jednáním „sportovci“ Drobný, Černík, Vrzáňová a další, kteří zhanobili a hanebně zradili svou vlast a za peníze prodali svou čest i státní a národní příslušnost.
K této kategorii sportovců, která ve skutečnosti nemá se sportem nic společného, patří i žalovaná skupina hokejových reprezentantů. Téměř všichni obvinění, jakmile dosáhli v ledním hokeji nějakých výsledků, dostali se do spárů sportovních čachrařů a lanařů, zvykli si na tučné prémie a odměny a na bezstarostný, lehkomyslný život.
Hnací silou jejich sportovních výkonů se stal zisk. Získavše slávu, dostali se do kruhu bývalých „horních deseti tisíc“ a pohybovali se výlučně v této pochybné společnosti. Rozmařilost, hazardní hry a pitky staly se náplní jejich života. Svůj poměr ke sportu prokázali tím, že na svých zájezdech do ciziny zabývali se černým obchodem a pašováním. Nesledovali vývoj politických a hospodářských poměrů v Československé republice. Nepozorovali a nezapojili se do budovatelského úsilí našeho pracujícího lidu. Pod vlivem svých bývalých vedoucích a reakční společnosti odcizili se vlastnímu národu a dali se do služeb nepřátel našeho lidu a státu. Uprchlým zrádcům zprostředkovali styk s domácí reakcí přenášením vzkazů, dopisů a různých předmětů. Došli dokonce tak daleko, že zahájili se zrádnými emigranty a s reprezentanty cizích, našemu státnímu zřízení nepřátelských států, jednání v tom směru, že po některém zájezdu zůstanou v cizině a tam budou sloužit emigrantské propagandě proti Československé republice. Toto vyjednávání bylo zahájeno již v zimě 1948-1949 ve Švýcarsku, kde se rozbilo po bojovném hlasování jen o nejednotnost hráčů a hlavně pro nízkou finanční nabídku zrádné emigrace. Vyjednávání pokračovalo při zájezdu do Švédska; až posléze bylo dohodnuto, že mužstvo zůstane v cizině po zájezdu do Londýna na jaře 1950. Zrádný plán hokejistů byl zmařen tím, že – mimo očekávání – československé mužstvo do Londýna nejelo a to pro nepřístojný postup britského velvyslanectví při vydávání víz čs. redaktorům, kteří měli výpravu doprovázet. Své zklamání a své nenávisti proti lidově demokratickému zřízení dali tito „reprezentanti“ průchod na schůzce v hospodě u Herclíků, kde způsobili výtržnost, při níž hanobili čs. vládu, lidově demokratické zřízení a komunistickou stranu Československa…“

Následují obvinění, z nichž vybíráme ty nejkřiklavější, nejneuvěřitelnější a těžko pochopitelné formulace a důvody…

„Zúčastnil se vyjednávání se zrádnou emigrací ve Švýcarsku a hlasoval pro to, aby československé mužstvo zůstalo v cizině… Informoval Boweho o politické situaci mezi hokejisty a podal mu zkreslené zprávy o sportu v Sovětském svazu (!)… Ve své nenávisti k lidově demokratickému zřízení snažil se již od únorových událostí, kdy byl zbaven národní správy nad cihelnou, dostati se do ciziny legální i nelegální cestou… (ing. Bohumil Modrý)

…před připravovaným odletem do Londýna převzal různé věci pro československé emigranty a různé vzkazy. Tyto vzkazy týkaly se rovněž protistátní činnosti, což mu bylo z jejich obsahu zcela zřejmo …Na schůzce v restauraci u Herclíků urážel nadávkami čsl. vládu, komunistickou stranu a lidově demokratické zřízení… (Gustav Bubník)

…V prosinci 1949 zúčastnil se zájezdu čsl. národního mužstva do Švédska, kde vešel ve styk se zrádným emigrantem inž. Plzákem, který mu předal dopis od uprchlého zrádce Jaroslava Drobného. Drobným byl v dopise vyzván, aby zůstal za hranicemi a do Československa se nevracel… (Vladimír Kobranov)

…Od různých lidí převzal celou řadu příkazů a 4 dopisy pro emigraci v zahraničí, různé vzkazy a také balíčky s prádlem. Bylo mu přitom zcela zřejmo, že se jedná o udržování styků s velezrádci, neboť věděl, že osoby, kterým má dopisy, případně vzkazy doručiti, ilegálně uprchlý a že se zdržují v Německu… (Josef Jirka)

…Po mistrovství světa v Londýně hodlal zůstat v zahraničí. Pro Drobného vezl do zahraničí kravaty. Zvlášť urážlivým způsobem hanobil představitele čsl. vlády, lidově demokratické zřízení a komunistickou stranu četnými sprostými výroky a hanlivými písničkami… (Václav Roziňák)
…Že se zabýval již dříve myšlenkou na útěk do zahraničí svědčí okolnost, že za ním přišli dva mužové, kteří mu nabídli zprostředkování ilegálního přechodu… (Stanislav Konopásek)

…Na cestu do zahraničí převzal od jistého známého 5 librových bankovek, které měl odevzdati v Londýně… (Jiří Macelis)

Celé soudní jednání – takový dojem dělají protokoly – působilo jako fraška. Jako fraška s předem známým koncem. Aby se k němu soud mohl propracovat, hýřil slovy: spolčit se s jinými protistátními činiteli, úmysl rozvrátit a zničit lidově demokratické zřízení, vejít ve styk s cizími činiteli…
Zajímavé jsou protokoly s dodatečnými výpověďmi některých hokejistů. Jejich obhájci – pokud si vzpomínáte – dokonce navrhovali, aby jedinými platnými výpověďmi byly ty, které budou vysloveny před soudem a ne v kancelářích StB. Soud jejich návrh zamítl. O to zajímavější jsou právě z tohoto pohledu výpovědi před senátem.

Inž. Bohumil Modrý například vysvětluje svůj styk s jistým Koko-šíkem, který se mu nabídl, že ho převede přes hranice…
„Necítím se vinen tím, že jsem vyjednával, aby mužstvo zůstalo v Anglii… S Kokošíkem jsem se seznámil tu dobu, kdy manželka byla ve Švýcarsku za otcem. Naše firma obnovovala tunel v Železné Rudě. Jel jsem tam s dětmi a když jsem vycházel z restaurace, byl mi představen pan Kokošík. Od ženy jsem pak dostal dopis, že tchánovi docházejí peníze a o svém trápení jsem se zmínil sl. Hromadíkové a ta mi zprostředkovala schůzku s Kokošíkem. Tomu jsem se svěřil, že jsem – protože nemohu dostat pas, jen vystěhovalecký a ten jsem nechtěl – ochotný třeba i emigrovat. Dal jsem mu 4800 Kčs a řekl mu, že rozhodnutí mu sdělím za tři dny. Když mi telefonoval, řekl jsem mu, že to neudělám. Když jsem o tom hovořil s kpt. Bowem a vysvětloval mu své stanovisko, že bych nejraději uprchl a to proto, že mi byly kladeny překážky při vystavení pasu, řekl mi, abych nedělal hlouposti. Po rozhovoru s Kokošíkem jsem se rozhodl, že do ciziny nepůjdu v žádném případě…“

Podobný závěr mají i dodatečné výpovědi dalších hokejistů. Takto to dosvědčují spisové listy:

GUSTAV BUBNÍK: „Necítím se vinen. Cítím se vinen jedině tím, že jsem se zúčastnil večírku u Herclíků a že jsem v podnapilém stavu něco vykřikoval a nadával, což se ovšem týkalo vedoucích hokeje a nikoliv členů vlády…“

PŘEMYSL HAJNÝ: „Já měl názor, že se určitě všichni vrátíme, alespoň já jsem se vždycky vrátit chtěl…“

VLADIMÍR KOBRANOV: „S Bubníkem jsme sice hovořili o tom, jaké by to bylo zůstat v Anglii, ovšem nemyslel jsem to vážně. Říkal jsem mu, že otec je nemocný a že bych to nikdy nemohl udělat. Plzák nám sice říkal, abychom zůstali ve Švédsku, že bychom mohli hrát za nějaké mužstvo a že by nám vymohl podporu. My ale odmítli…“

VÁCLAV ROZIŇÁK: „Necítím se vinen z velezrady. Cítím se vinen jedině tím, že jsem v hostinci špatně mluvil a nadával… Když jsme byli ve Švýcarsku, Urban na nás apeloval, abychom zůstali v zahraničí, že se tam budeme mít dobře. Jednou jsem se Stocka zeptal, jestli zůstane v cizině a on řekl, že v Londýně nezůstane. A já s tím souhlasil…“

ZLATKO ČERVENÝ: „Cítím se vinen jedině tím, že jsem se jako reprezentant opil a potom, že jsem oplatil ránu. Prohlásil jsem, že by bylo lepší zabalit hokej a ať si ho zahrají ti páni, co nás nepustili do ciziny. Já tam zůstat nechtěl…“

Obhájci navrhli senátu ještě dodatečné výslechy některých svědků. Dělník z Karlína pan Khanát měl dosvědčit, že si Roziňák dal k němu před odjezdem do Londýna opravit auto a chtěl ho mít po návratu na letišti.
Bubníkův obhájce žádal předvolání otce svého mandanta, aby dosvědčil, že mu syn dal před odletem rukoudáním čestný slib, že neemigruje.
Konopáskův obhájce chtěl předvolat bezpečnostního referenta Josefa Šulce, aby dosvědčil, že mu Stanislav Konopásek okamžitě hlásil návštěvu dvou cizích mužů, kteří se mu nabídli, že mu pomohou ilegálně překročit hranice.
Všechny námitky obhájců byly zamítnuty.
Na straně 70 soudního spisu navrhuje státní prokurátor, aby konání hokejistů bylo posuzováno jako velezrada, pobuřování proti republice, hanobení ústavních činitelů, popuzování, ublížení na cti presidentu republiky, veřejného násilí, neoznámení trestného činu.
Ještě jedno datum je zajímavé: obžaloba byla vypracována 29. IX. 1950, šestému senátu, kterému předsedal JUDr. Karel Kruk, byla přidělena 2. X. 1950 (podpis nečitelný)
Soudce tedy měl tři dny na to, aby se připravil na jednání, které mělo rozhodnout o osudu dvanácti obětí. Jenom tři dny…

Soudní spis má 584 stránek. V nich je zachycena každá maličkost, každý doporučený dopis, každý drobný fakt.
Pořádkumilovná justice a bezpečnost tak například až dodnes zachovaly svědectví, v čem byli hokejisté zatčeni a co jim bylo zabaveno.
Václav Roziňák měl na sobě například šedivý raglán, šedé kalhoty, kostkované sako a hnědé semišové boty. V peněžence měl 2620 korun, hřebínek, hodinky Omega, řetízek s medailonkem. Stanislav Konopásek byl zbaven svobody v koženém svrchníku, kožené zelené vestě, ve světlých kalhotech a hnědých polobotkách.
Ve složce, která nese titulek – Zpráva o pověsti – je možné se dočíst, že: „Augustin Bubník nemluvil po návratu ze SSSR kladně o Moskvě, z čehož lze soudit, že nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení, i když se tak na oko tváří…“
Blíží se vyvrcholení dramatu… Je zaznamenáno na listech 99-102 spisu.
Předseda senátu dr. Karel Kruk udílí slovo k závěrečným řečem.
Státní prokurátor navrhuje odsouzení obviněných podle písemné žaloby.
Obhájci navrhují zproštění od žaloby a nebo alespoň uložení mírného trestu.
Obvinění, byvše poučeni o právu posledního slova, používají tohoto práva a dodávají ke své obhajobě:

ING. MODRÝ: „Protože pobyt ve vězení nedává člověku klidu, mám nervy v dost špatném stavu a z toho důvodu jsem také špatně reagoval na řeč pana státního prokurátora. Neměl jsem v úmyslu svým chováním vás urazit a žádám slavný senát i pana prokurátora za prominutí. Dále žádám, abyste vzali na vědomí, že jsem se dobrovolně přiznal a že o Kokošíkovi jsem se zmínil z vlastní vůle…“

VLADIMÍR KOBRANOV: „Jak již řekl můj obhájce, začal jsem hrát v Černošicích. Nikdy jsem za svou hru nic nedostal a vždycky jsem se snažil, abych byl příkladem mladším. Kdykoliv jsem reprezentoval ČSR, vždycky jsem se snažil, abychom zvítězili. Peníze jsem nikdy nedostával a také kvůli tomu, že jsem hrál proto, že jsem něco chtěl dokázat, bych nikdy nezůstal v cizině. A také z toho důvodu, že mám nemocného otce.“

PŘEMYSL HAJNÝ: „Rád bych doplnil svou výpověď tím, že nápad vrátit se domů ze Švýcarska vyšel ode mne, protože jsem prohlásil Oldřichu Zábrodskému, že jedu domů. Potom jsem zjistil, že takové mínění má víc chlapců. Ke mně se přidali ostatní hoši a proto jsme přijeli domů.“

JIŘÍ MACELIS: „Na svou obhajobu chci uvést, že jsem nikdy nechtěl zůstat za hranicemi. Když, tak jsem již mohl ve Švédsku…“

ANTONÍN ŠPANINGER: „Dovolte mi, abych řekl, že pocházím z chudé rodiny. Prosím, aby můj trest byl brán s úvahou, že jsem pracující a chudý člověk.“

JOSEF STOCK: „Prosím, slavný senáte, abyste mne neodsoudili jako nějakého zločince. Neměl jsem v úmyslu zůstat za hranicemi a kdybych něco takového věděl, byl bych to oznámil. Prosím, abyste uvážili, že jsem nijak nechtěl ohrozit náš stát…“

Drama se stupňuje. List 101 trestního spisu zaznamenává jen kuse fakt, který měl na dlouhé roky změnit život hokejistů. Na první řádce stojí: Soud odchází k závěrečné poradě…

Soudní tribunál tehdy tvořili soudcové Ostner, Kovařík a předseda senátu Karel Kruk. Přísedícími byli Sušický a Pospíšil. Protokol zaznamenává, že se všichni jednoznačně shodli na plné vině obžalovaných.

Hajný, Macelis, Stock, Červený a Ujčík trest přijímají, Modrý, Bubník, Kobranov, Roziňák, Jirka, Konopásek a Španinger žádají o doručení rozsudku k rukám svých právních zástupců.
Tato stránka soudního spisu – a vlastně jejich života – končí touto větou:
Skončeno a podepsáno o 20.15 hod s tím, že obvinění byli odvedeni zpět do vazby.
Podepsáni: zapisovatelka Vyhnalová, předseda senátu dr. Kruk

Tragické pokračování jejich teď už nehokejového dramatu nese datum 19.12.1950. To u Nejvyššího soudu probíhalo odvolací řízení, o které se postarali advokáti odsouzených. Za zmínku z trestních spisů stojí citace obhajoby a na druhé straně soudu.

Obhajoba: „…Zůstává jedině zhodnotit, zda události kolem zájezdu do Švýcarska mohou samy o sobě naplnit skutkovou podstatu velezrady či nikoliv…
V závěru jednání došlo k rozhodnutí všech hráčů o návratu domů…“

Obžaloba: „… Ani po přezkoumání rozsudku nebylo shledáno závad na rozsudku a řízení mu předcházejícího.
K výstižnému důvodu rozsudku Státního soudu jest jen dodati, že obvinění vzali dobrovolně na sebe čestný závazek reprezentovat za hranicemi naši zlidovělou sjednocenou tělovýchovu a že zradili nejen tento nanejvýš čestný závazek, ale také důvěru a sympatie všech pracujících v Československu…“

Spis o odvolání ve fasciklu je veden pod číslem To X 65/50. Rozsudek podepsal 22. 12. 1950 předseda senátu J. Křepela.
Zajímavé je i zdůvodnění, proč bylo odvolání zamítnuto. Toto se – kromě jiného – praví v soudním usnesení z 22. 12. 1950:

„Obžalovaný inž. Bohumil Modrý v podstatě namítáme svém odvolání, že upustil od svého úmyslu ilegálně opustit území ČSR. Této námitce nelze přiznat oprávnění. Státní soud správně zjistil, že odvolatel už ve Švýcarsku jednal s emigranty Citou, Stříbrným a Malečkem o emigraci celého mužstva a mužstvo také ovlivnil do té míry, že došlo k hlasování o tom, kdo je pro emigraci a kdo pro návrat…
Právní závěr Státního soudu, že obžalovaný se spolčil s členy emigrace a dalšími osobami k pokusu o zničení a rozvrácení lidově demokratického zřízení, má podklad právě v těchto zjištěních, uváží-li se, že odvolateli byly známy jednak z vlastní zkušenosti, jednak z hovoru s emigranty, cíle emigrace. Zejména pak to, že celé mužstvo mělo být pro rozvratné cíle emigrace propagačně využito…
O beztrestnosti proto nelze z těchto důvodů hovořit…“

K odvolání Gustava Bubníka si lze ve zdůvodnění potvrzení rozsudku mimo jiné přečíst i toto:

„… Námitky, že obžalovaný nemínil v Londýně zůstat, že šlo jen o akademické hovory o možnosti emigrovat, jednak nemají opory ve spisech (!!), jednak – i kdyby jeho tvrzení o tom, že se z Londýna chtěl vrátit – bylo pravdivé, nemůže ho vyvinit, neboť i tak by tu byla jen část náležitosti účinné lítosti ve smyslu § 45 z. č. 231/48 Sb, když jeho jednání s Modrým a Bowem a jednání ve Švédsku zůstalo bezpečnostním orgánům utajeno a neučinil nic k nápravě či zažehnání vzniklého nebezpečí…“

A tak by bylo možné pokračovat dále. Soud si vykládal věci podle svého, svědci připuštěni nebyli, jiný výklad než ten, který připouštěl zákon 231, soud prostě neuznával.
V každém zdůvodňujícím odstavci u všech odvolávavších se, se hovoří o cílech velezrádné emigrace, o velezrádném spolčení, o spravedlivém trestu…

Zažloutlý papír, který na čtyřech stránkách zcela bezcitně, nesmyslně, ale vazalsky poslušně určil na další dlouhé roky běh jejich života, i dnes – v dubnu 1990 – působil strašidelně.
Na řadě je rehabilitace…





















Děkujeme všem,
kteří se podíleli na tom,
že tato kniha mohla vyjít
v tak krátké době
od dopsání
posledního
řádku.

Především děkujeme
panu Františku Pojdlovi,
paní Libuši Čtvrtečkové
a pracovníkům tiskárny
v Havlíčkově Brodě




ZTRACENÁ LÉTA 
PŘÍBĚH HOKEJOVÉHO ZLOČINU

VLADIMÍR ŠKUTINA ROBERT BAKALÁŘ

Vydalo nakladatelství Helios
v roce 1990 jako svou 1. publikaci.
Odpovědný redaktor Jiří Razskazov.
Grafická úprava, výtvarná
a technická redakce
František Vít a Milan Vít.
Sazba VČP Nové Město nad Metují.
Vytiskly VČT Havlíčkův Brod.
9,51 AA. 11 VA.
Náklad 100000 výtisků. 176 stran.
První vydání. Pardubice 1990.
Cena brožovaného výtisku 24 Kčs.?