==================================================================================================
Lysis
==================================================================================================

Sókratés

Šel jsem z Akademie prímo do Lykeia62 cestou za hradbami u samé hradební zdi; a když jsem se octl u branky, kde je Panopova studánka, setkal jsem se tam s Hippothalem Hieronymovým a s Ktésippem z Paianie63 i s jinými jinochy, ve skupine tam s nimi stojícími. A Hippothalés, spatriv me pricházet, rekl: Sokrate, kam pak jdeš a odkud?
Z Akademie, del jsem já, jdu prímo do Lykeia.
Tedy sem, pravil on, prímo k nám, nezajdeš? Jiste to stojí za to!
Kam to myslíš, del jsem já, a ke kterým to „nám“?
Sem, pravil, ukázav mi naproti hradbám jakousi ohradu a otevrené dvere. Tam se bavíme, pravil, i my sami i velmi mnoho jiných krásných hochu.
Co pak to je a jaká je to zábava?
Palaistra,64 rekl, nedávno vystavená; a zábava záleží vetšinou v hovorech, v nichž bychom ti rádi dávali podíl.
To je od vás hezké, del jsem; a kdo tam ucí?
Tvuj druh a vychvalovatel Mikkos.65
Ví buh, del jsem já, to není bezvýznamný muž, nýbrž dobrý ucitel moudrosti.
Chceš tedy jít s námi, abys také uvidel ty, kterí tam jsou?
Nejprve bych rád slyšel, proc bych tam šel a kdo tam je krasavec.66
Každému z nás se zdá nekdo jiný, Sokrate.
A kdo tobe, Hippothale? To mi povez!
A on se po té otázce zardel. A já jsem rekl: Synu Hieronymuv, Hippothale, to mi již neríkej, zdali nekoho miluješ ci ne; nebot vím, že netoliko miluješ, ale že jsi již daleko na ceste
lásky. Já jsem v jiných vecech slabý a k nicemu, ale toto mi je jaksi dáno od boha, že dovedu rychle poznat milujícího i milovaného.
A on uslyšev to, zardel se ješte mnohem více. Tu rekl Ktésippos: To je pekný žert, že se cervenáš, Hippothale, a zdráháš se povedet Sokratovi to jméno; avšak pobude-li Sókratés jen krátký cas v tvé spolecnosti, utrápíš ho, jak casto je od tebe bude slyšet. My aspon, Sokrate, máme od neho uši ohlušeny a naplneny Lysidem;67 a kdykoli se podnapije, snadno se nám stává, že i když se probudíme ze spánku, zdá se nám, že slyšíme jméno Lysidovo. A co jen tak prostou recí vypravuje, je sice hrozné, ale prece ješte není tak docela hrozné, jako když zacne na nás vylévat verše a napsané skladby. A co je ješte hroznejší než to, on také zpívá písne na svého milácka, úžasným hlasem, jejž my musíme trpelive poslouchat. A nyní se pri tvé otázce cervená!
Ten Lysis, del jsem já, je, jak se podobá, nejaký mladý chlapec; svedcí mi o tom to, že to jméno neznám.
Ano, vždyt také se jeho jméno tak casto nevyslovuje, nýbrž bývá ješte nazýván podle otce, protože jeho otec je príliš známá osoba. Však podoba toho hocha ti jiste není ani dost málo neznáma; ta jediná totiž stací, aby ho clovek podle ní znal.
Reknete, del jsem já, cí je.
Démokrata z Aixóny nej starší syn.
Dobre, Hippothale, del jsem já, že sis našel tuto lásku po všech stránkách ušlechtilou a cackou. Nuže vylož mi, co vykládáš i temto zde, abych vedel, zdali znáš, co má milovník mluvit o milovaném chlapci sám k sobe nebo k jiným.
Což bereš neco z recí tohoto zde vážne, Sokrate?
Snad zapíráš, del jsem já, i to, že jsi zamilován do toho, o kterém tento zde mluví?
To ne, odpovedel, ale neskládám verše na svého milácka, ani nic nepíši.
Není pri zdravém rozumu, rekl Ktésippos, nýbrž žvástá a blázní.
A já jsem pravil: Hippothale, mne nejde o to, abych slyšel neco z tvých veršu nebo písen, jestliže jsi nejakou složil na svého milácka, nýbrž chci slyšet, tvé smýšlení, abych vedel, jakým zpusobem se chováš ke své lásce.
To ti jiste poví tento zde; vždyt to dukladne zná a pamatuje si, jestliže se toho, jak tvrdí, ode mne pokaždé naposlouchal až do omrzení.
Pri bozích, pravil Ktésippos, velmi dobre. Vždyt jsou to smešné veci, Sokrate. Nebot být milovníkem, venovat svému hochu více pozornosti než ostatní lidé, a pritom nedovést ríci nic zvláštního, co by nereklo i díte, jak by to nebylo smešné? Co celé mesto zpívá o Démokratovi a o Lysidovi, dedu toho chlapce, a o všech jeho predcích, o bohatství a chovu koní, o vítezstvích v Delfách, na Isthmu i v Nemei,68 získaných v závodech ctyrspreží i závodních koní, o tom vykládá verši i prózou a krome toho o vecech ješte úctyhodnejšího stárí. Vždyt nedávno nám vykládal v jakési básni o pohoštení Héraklea,69 jak jejich predek prijal Héraklea jako hosta, a to pro príbuzenství s Hérakleem, protože sám se narodil z Dia a z dcery zakladatele jejich dému - veci, které vypravují staré báby, a mnoho jiných takových, Sokrate; to jsou ty jeho skladby a písne, které on nutí i nás poslouchat.
A já uslyšev to rekl jsem: Smešný Hippothale, ješte jsi nezvítezil a již skládáš a zpíváš na sebe chvalozpev?
Však na sebe, Sokrate, ani neskládám ani nezpívám.
To si jen myslíš, že ne, del jsem já.
Jak to?
Práve na tebe nejvíce se vztahují tyto písne. Nebot jestliže si získáš svého milého, jenž je takový, budou ti k ozdobe tvé neveršované skladby i tvé písne a chvalozpevy v pravém smyslu, jakožto vítezi, protože jsi nabyl takového milého; pakli
však ti unikne, cím vetší chvalozpevy budou od tebe proneseny o tvé lásce, tím vetších krás a dober se budeš zdát zbaven a budeš se jevit smešným. Tedy kdo je, príteli znalý ve vecech lásky, ten nevychvaluje milovaného, dokud si ho nezíská, z obavy pred nejistou budoucností. A zároven krasavci, kdykoli je nekdo vychvaluje a velebí, naplnují se domýšlivostí a prílišným sebevedomím; ci nemyslíš?
Zajisté.
A cím vetší je jejich sebevedomí, tím nesnadneji se dávají získat, pravda?
To se rozumí.
Nuže jaký by to byl podle tvého mínení lovec, kdyby pri lovu zver vyplašoval a ztežoval si získat úlovek?
Patrne špatný.
A tak i recmi a písnemi nekrotit, nýbrž zdivocovat, to je velký nedostatek umení, že ano?
Zdá se mi.
Hled tedy, Hippothale, abys svým básnením na sebe neuvalil všechny tyto výtky; vždyt prece si myslím, že o muži, který básnením sám sobe škodí, bys nechtel uznat, že to je snad dobrý básník, když je sám sobe škodlivý.
Buh ví, že ne; vždyt by to byla velká nerozumnost. Avšak práve proto se obracím na tebe, Sokrate, a víš-li neco jiného, porad mi, jaké reci má clovek mluvit nebo co má delat, aby se stal milým tomu, koho miluje.
To není snadno ríci, del jsem já; avšak kdybys chtel zavést ho se mnou do reci, snad bych ti mohl ukázat, o cem je treba s ním rozmlouvat místo toho, co ty mluvíš a zpíváš, jak ríkají tito zde.
Ale to není nic težkého. Jestliže totiž vejdeš dovnitr tuhle s Ktésippem a usedna budeš rozmlouvat, myslím, že treba sám od sebe k tobe prijde - nebot nadmíru rád poslouchá, Sokrate, a zároven, protože se slaví svátek Hermuv,70 jsou tam pohro-
made jinoši i chlapci - prijde tedy k tobe, a když ne, je znám s Ktésippem skrze jeho bratrance Menexena;71 nebot s Mene-xenem jsou práve nejlepší druzi. At ho tedy ten zavolá, jestliže neprijde sám.
To musíme udelat, del jsem já. A zároven jsem vzal Ktésippa za ruku a šel jsem do palaistry; ostatní šli vzadu za námi.
Když jsme vešli dovnitr, zastali jsme tam chlapce již po obeti a obrady byly skoro již skonceny; hráli v kostky a všichni byli ve svátecním úboru. Vetšina hrála venku na dvore, ale nekterí v koute šatny házeli „sudá lichá“ množstvím kostek, jež vybírali z jakýchsi košíku; jiní stáli okolo nich a dívali se. Mezi nimi byl pak i Lysis a stál mezi chlapci a jinochy, ovencen a vynikaje svým vzhledem, hoden, aby se o nem mluvilo netoliko jako o krasavci, nýbrž i jako o chlapci dokonale ušlechtilém. A my jsme odstoupili na protejší stranu, posadili jsme se - tam totiž bylo ticho - a o cemsi jsme vespolek rozmlouvali. Tu se Lysis otácel a casto na nás pohlížel; bylo videt, že má chut k nám prijít. Zatím byl na rozpacích a váhal jít sám; ale potom Menexenos za hry vejde ze dvora dovnitr, a jak uvidel mne a Ktésippa, šel si k nám prisednout; Lysis uvidev ho šel za ním a sedl si vedle nás spolu s Menexenem. Pak prišli i ostatní a s nimi také Hippothalés; ten, když videl, že jich více k nám pristupuje, skryl se za ne a postavil se tam, kde myslil, že ho Lysis neuvidí, z obavy, aby si ho nepohneval; a takto stoje poslouchal.
A já jsem rekl, pohlédnuv na Menexena: Synu Démofóntuv, který z vás dvou je starší?
Preme se o to, odpovedel.
Hádali byste se bezpochyby i o to, který z vás je z lepšího rodu? del jsem já.
To jiste.
A jiste práve tak, který je hezcí.
Tu se oba zasmáli.
Avšak který z vás je bohatší, na to se nebudu ptát, vždyt jste prátelé, že ano?
Jiste, odpovedeli.
Nuže, podle prísloví je prátelum všechno spolecné, takže po této stránce nebude mezi vámi žádný rozdíl, ac jestliže mluvíte pravdu o svém prátelství.
Souhlasili.
Potom jsem se chystal dát jim otázku, který z nich je spravedlivejší a moudrejší. V tom kdosi prišel a odvedl Menexena, že prý ho volá cvicitel; zdálo se mi totiž, že práve konal obetní obrady. Onen tedy odešel; já pak jsem se otázal Lysida: Pravda, Lyside, tvuj otec a tvá matka te asi mají velice rádi?
Ovšemže, odpovedel.
Tedy jiste by si práli, abys byl co nej štastnejší?
Jak by ne?
A zdá se ti štastným clovek, který je otrokem a který nesmí delat nic z toho, po cem touží?
Buh ví, to jiste ne.
Tedy jestliže te otec a matka mají rádi a touží, aby ses stal štastným, patrne se vším zpusobem pricinují o to, abys štastne žil.
Jak by ne?
Nechávají te tedy delat, co chceš, a nic te nekárají ani ti nebrání delat, cehokoli si preješ?
Pri bohu, práve naopak, Sokrate, velice mi v mnohých vecech brání.
Jak to? del jsem já. Chtejí, abys byl štasten, a pritom ti zabranují delat, cokoli bys chtel? Ale odpovídej mi takto: jestliže zatoužíš jeti na nekterém z otcových vozu a vzít do rukou oteže, když jede o závod, to by ti nedovolili a bránili by ti?
Buh ví, to by jiste nedovolili.
Ale komu pak tedy ano?
Jest kocí, který u otce slouží za mzdu.
Jak to? Placenému cloveku sverují spíše než tobe delati s konmi, cokoli chce, a k tomu ješte mu za to dávají peníze?
Proc by ne?
Ale sprežení mezku ti, myslím, sverují rídit, a kdybys mel chut vzít bic a bít je, nechali by te.
Kde pak nechali! del on.
Cože, del jsem já, nikdo je nesmí bít?
Ó ano, mezkar.
Je to otrok ci svobodný?
Otrok.
A tak otroka, jak se podobá, si cení víc než tebe, svého syna, a sverují mu svuj majetek spíše než tobe a nechávají ho delat, co chce, avšak tobe v tom zabranují? A rekni mi ješte toto. Tebe samého nechávají, abys rídil sám sebe, ci ani to ti nesverují?
Pekne sverují!
Tedy nekdo te rídí?
Tento zde, paidagog.72
Snad otrok?
Jak by ne? Náš.
To je veru hrozné, del jsem já, že svobodný clovek je rízen od otroka. A jak te rídí tento paidagog, co to delá?
Vodí me prece do školy k uciteli.
Snad te nerídí i ti, ucitelé?
Ovšemže.
To tedy tvuj otec úmyslne ustanovuje nad tebou velmi mnoho pánu a predstavených. Ale snad tedy když prijdeš domu k matce, ta te nechává delat, cokoli chceš, aby te videla štastným, bud s vlnou nebo s tkaninou, kdykoli pracuje u stavu? Vždyt ti jiste nebrání, aby ses dotýkal bud bidélka nebo clunku nebo nekterého jiného z tkalcovských nástroju.
A on se zasmál a rekl: Buh ví, Sokrate, netoliko bráni, ale byl bych i bit, kdybych se dotýkal.
U Héraklea, del jsem já, což ses necím provinil proti otci nebo proti matce?
Buh ví, že ne.
Ale proc ti tedy tak hrozne zabranují, abys nebyl štasten a nedelal, cokoli bys chtel, a proc musíš u nich vyrustat tak, že po celý den stále nekomu otrocíš a zkrátka nesmíš delat bezmála nic podle svého prání? Takto ty nemáš, jak se podobá, žádného prospechu ani z toho tak velikého bohatství, nýbrž všichni jím vládnou více nežli ty, ani ze svého tak spanilého tela, nýbrž i to jiný hlídá a ošetruje; ty sám, Lyside, nevládneš nicím a nesmíš delat nic podle svého prání.
Vždyt ješte nejsem dospelý, Sokrate.
To asi u tebe není prekážkou, synu Démokratuv, nebot aspon neco, jak se domnívám, ti otec a matka sverují a necekají, až budeš dospelý. Kdykoli totiž chtejí si dát neco precíst nebo napsat, ustanovují k tomu, jak se domnívám, z domácích lidí tebe prvního. Že ano?
Ovšemže.
Tedy pritom ti je jiste dovoleno psát na prvním míste to písmeno, které bys chtel, a které bys chtel, na druhém; a práve týmž zpusobem ti je dovoleno císt. A kdykoli vezmeš lyru, nezabranuje ti, jak se domnívám, ani otec ani matka, abys podle své vule kteroukoli strunu napjal a povolil, abys na ni brnkl nebo do ní bil tepátkem. Ci ti zabranují?
To prece ne.
Co tedy asi je prícinou, Lyside, že v tomto prípade nezabranují, avšak ve vecech, které jsme uvádeli pred tím, brání?
Asi to, že tyto veci umím, avšak tamty ne.
Dobre, del jsem já, muj nejmilejší; neceká tedy tvuj otec u tebe na urcitý vek, aby ti sveril všechno, nýbrž v ten den, kdy uzná, že jsi moudrejší než on, sverí ti sám sebe i své veci.
Já si tak myslím.
Dobre, del jsem já; a což váš soused, ten nemá v pomeru
k tobe totéž stanovisko jako tvuj otec? Myslíš, že ti sverí do správy svuj dum, až uzná, že ty rozumíš hospodárství lépe než on, ci že sám povede správu?
Myslím, že jej sverí mne.
A co myslíš, Athénané ti nesverí své veci, až budou pozorovat, že jsi náležite moudrý?
Zajisté.
U Dia, del jsem já, co tedy veliký král?73 Když se mu varí maso, zdalipak by sveril svému nej staršímu synovi, který má dostat vládu nad Asií, aby vhodil do polévky cokoli by chtel, ci spíše nám, kdybychom k nemu prišli a ukázali mu, že my rozumíme pripravování jídla lépe nežli jeho syn?
Patrne nám.
A jemu by nedovolil vhodit tam ani dost co málo; nás však by nechal tam vhodit treba celé hrsti soli, kdybychom chteli.
Jak by ne?
A co kdyby jeho syna bolely oci, zdalipak by mu dovoloval, nepokládaje ho za lékare, aby se dotýkal svých ocí, ci by mu v tom bránil?
Bránil by.
Avšak kdyby o nás mel za to, že se vyznáme v lékarství, tu i kdybychom mu chteli rozevírat oci a nasypat mu do nich popelu, myslím, že by nám v tom nezabránil, soude, že tomu dobre rozumíme.
Máš pravdu.
Zdalipak by nám tedy nesveroval i všechny ostatní veci spíše než sobe a svému synu, v kterých bychom se mu zdáli moudrejšími, než jsou oni sami?
Nutne, Sokrate.
Tak se to tedy má, del jsem já, milý Lyside; v tech vecech, v kterých se staneme znalými, všichni nám sverí moc, Helléni i barbari, muži i ženy, a budeme v tom delat, cokoli budeme chtít, a nikdo nám nebude úmyslne prekážet, nýbrž sami v tom
budeme svobodni a budeme vládnout nad jinými; ty veci budou naše, nebot z nich budeme mít užitek. Avšak v cem si nezískáme vedení, nikdo nám nesverí, abychom s tím zacházeli podle svého zdání, nýbrž všichni nám v tom budou prekážet, pokud budou moci, a to netoliko cizí, nýbrž i otec a matka a je-li nejaká bytost ješte bližší než oni; sami budeme v tech vecech poslušni jiných a ony nám budou cizí, nebot z nich nebudeme mít žádného užitku. Pripouštíš, že tomu tak jest?
Pripouštím.
Zdalipak tedy budeme nekomu milí a nekdo nás bude mít za prátele v tech vecech, v kterých budeme neprospešní?
To prece ne.
Nyní tedy ani tebe otec nemá rád jako prítele ani nikdo jiný nikoho jiného, pokud je neužitecný.
Podobá se, že ne.
Jestliže se tedy staneš moudrým, hochu, všichni ti budou práteli a všichni ti budou príbuznými - nebot budeš užitecný a dobrý - pakli však ne, nebude ti prítelem ani nikdo jiný, ani otec ani matka ani príbuzní. A je možné, Lyside, být domýšlivý na svou moudrost v tech vecech, v kterých clovek ješte vubec není moudrý?
A jak by to bylo možné?
Jestliže tedy ty potrebuješ ucitele, ješte nejsi moudrý.
Pravda.
Tedy ani nejsi domýšlivý na svou moudrost, jestliže jsi ješte nemoudrý.
Ví buh, Sokrate, zdá se mi, že ne.
A já jsem po techto jeho slovech pohlédl na Hippothala a málem bych byl udelal chybu. Napadlo me totiž ríci: Takto má, Hippothale, milovník rozmlouvat s tím, koho miluje, snižovat ho a delat skromným, a ne jako ty delat ho pyšným a rozmazlovat. Tu, když jsem ho spatril, jak je od tech recí pln úzkosti a zmatku, vzpomnel jsem si, že chtel, aby Lysis nepo-
zoroval ani jeho prítomnost; proto jsem se sebral a zdržel jsem se reci. A v tom se vrátil Menexenos a posadil se vedle Lysida na totéž místo, z nehož dríve vstal. A tu Lysis zcela po detsku a duverne mi potichu rekl, aby to Menexenos neslyšel: Sokrate, co mluvíš mne, povez i Menexenovi.
A já jsem rekl: To mu povíš ty, Lyside; vždyt jsi dával dobre pozor.
Ovšem že ano.
Nuže tedy pokus se zapamatovat si to co nejlépe, abys mu všechno jasne povedel; jestliže však na neco z toho zapomeneš, znova se mne zeptej, jakmile me potkáš.
Udelám to, Sokrate, velmi rád, bud jist. Ale povídej mu neco jiného, abych to slyšel i já, dokud nebude cas jít domu.
Tedy to musím udelat, del jsem já, když me k tomu i ty vybízíš. Ale hled, abys mi prispel na pomoc, až se bude Menexenos pokoušet me vyvracet; ci nevíš, že se rád pre?
U Dia, hrozne rád; proto také chci, abys s ním rozmlouval.
Abych se stal smešným?
U Dia, to ne, ale abys ho usadil.
Jak to? del jsem já. To není snadné, vždyt to je obratný clovek, žák Ktésippuv. A je tu - nevidíš? - sám Ktésippos.
O nic se nestarej, Sokrate, jen s ním promluv.
Budiž, del jsem já.
Tu, když jsme my takto sami mezi sebou rozmlouvali, pravil Ktésippos: Proc se vy castujete jen sami dva, a nám nedáváte podílu v recech?
Však musíme dát, del jsem já. Tento zde totiž nechápe cosi z mé reci, ale myslí prý, že to Menexenos ví, a vybízí me, abych se tázal jeho.
Proc se tedy, del on, netážeš?
Však se budu tázat, del jsem já. Nuže povez mi, Menexene, nac se te otáži. Již od svého detství toužím po jisté veci, práve tak jako zase jiný clovek touží po necem jiném. Jeden totiž
touží mít kone, druhý psy, jiný zlato, jiný pocty; já se chovám k temto vecem mírne, avšak k získávání prátel s velkou milostnou touhou, a nabýti dobrého prítele bych chtel radeji než získat nej lepší na svete krepelku nebo kohouta,74 ano, pri Diovi, radeji nežli kone a psa - myslím, u psa,75 že získat druha by mi bylo mnohem milejší než získat Dareiovo zlato nebo i samého Dareia - tak velice jsem já milovný druhu. A tu když se tak na vás dívám, na tebe a na Lysida, jsem zaražen a pokládám vás za štastné, že vy, tak mladí, jste s to rychle a snadno si získávat tento statek a že jsi ty rychle a silne získal za prítele jeho a on zase tebe. Avšak já mám tak daleko k tomu statku, že ani nevím, jakým zpusobem se jeden druhému stává prítelem, nýbrž práve na to se chci zeptat tebe jakožto zkušeného.
Nuže povez mi: když nekdo nekoho miluje, kdo se komu stává prítelem, milující milovanému ci milovaný milujícímu? Ci v tom není žádný rozdíl?
Mne se zdá, že v tom není žádný rozdíl.
Jak to myslíš? del jsem já; tedy oba se stávají práteli sobe navzájem, jestliže toliko jeden z nich miluje druhého?
Mne se zdá, že ano.
A což se nemuže stát, že milující není milován od toho, koho miluje?
Muže.
A zdalipak se muže stát, že milující je i nenáviden? Neco takového asi, jak se zdá, nekdy zakoušejí i erotictí milovníci ve svém milostném pomeru; nebot pritom, že milují jak možná nejvíce, jedni se domnívají, že jejich láska není opetována, druzí pak, že jsou dokonce nenávideni. Ci se ti nezdá, že to je pravda?
Úplná pravda.
Tedy v takovém prípade, del jsem já, jeden miluje a druhý je milován?
Ano.
Kdo komu z nich je tedy prítelem? Milující milovanému, at již je snad od nej milován nebo at je nenáviden, ci milovaný milujícímu? Nebo snad v takovém prípade žádný z obou není žádnému prítelem, jestliže se oba nemilují navzájem?
Veru se podobá, že tomu tak jest.
Tedy nyní máme jiné mínení, než jsme meli dríve. Tehdy totiž jsme mínili, že jestliže jeden z obou miluje, jsou oba dva práteli; nyní však, že ani jeden ani druhý není prítelem, jestliže nemilují oba dva.
Zdá se.
Není tedy pro milujícího žádného prátelství, když není vzájemné lásky?
Podobá se, že ne.
Tedy nejsou ani prátelé koní, když jich kone na oplátku nemilují, ani prátelé krepelek, ani zase prátelé psu a vína a telocviku, ani prátelé moudrosti, filosofové, jestliže jich moudrost naoplátku nemiluje. Nebo snad každý z techto druhu lidí miluje tyto predmety, aniž jsou prátelské, a nemá pravdu básník, jenž pravil:76
Blah, kdo má prátelské deti a jednokopytné kone,
kdo má lovecké psy, s cizincem hostinný svaz.
Mne se nezdá, del on.
Tedy se ti zdá, že má pravdu?
Ano.
To, co je milováno, je tedy milujícímu prátelské, jak se podobá, Menexene, atjiž samo miluje nebo at treba i nenávidí. Tak napríklad malé deti, dílem ješte nemilující, dílem i nenávidící, kdykoli jsou trestány od matky nebo od otce, pres to, že nenávidí, prece jsou i v oné dobe rodicum ze všeho nejmilejší.
Mne se zdá, že tomu tak jest.
Podle této úvahy není tedy prítelem milující, nýbrž milovaný.
Podobá se.
A neprítelem tedy nenávidený, ale ne nenávidící.
Patrne.
Mnozí tedy jsou od neprátel milováni, avšak od prátel jsou nenávideni, a neprátelum jsou práteli, prátelum pak nepráteli, jestliže prátelské je to, co je milováno, a ne to, co miluje. A prece to je veliká nelogicnost, milý druhu, spíše však, myslím, i nemožná vec, být príteli neprítelem a nepríteli prítelem.
Podobá se, že máš pravdu, Sokrate.
Tedy jestliže je toto nemožné, bylo by zajisté to, co miluje, prátelské tomu, co je milováno.
Patrne.
A tedy zase to, co nenávidí, neprátelské tomu, co je nenávideno.
Nutne.
Z toho tedy zajisté vyplývá, že budeme nuceni uznat totéž, co v drívejší úvaze, že clovek je mnohdy prítelem tomu, co mu není prátelské, mnohdy pak i tomu, co mu je neprátelské, kdykoli totiž miluje to, co jeho nemiluje, nebo i to, co ho nenávidí; mnohdy pak že je neprítelem tomu, co mu není neprátelské, nebo i tomu, co mu je prátelské, kdykoli totiž nenávidí to, co jeho nemá v nenávisti, nebo i to, co ho miluje.
Skoro se tak zdá.
Co si tedy pocneme, del jsem já, jestliže práteli nebudou ani milující ani milovaní ani milující i milovaní? Ci snad rekneme, že se stávají navzájem práteli nekterí jiní lidé vedle techto prípadu?
Pri Diovi, Sokrate, já naprosto nevím, kudy kam.
Snad tedy, Menexene, jsme vubec nepostupovali správne pri svém hledání?
Mne se zdá, Sokrate, že nepostupovali, pravil Lysis a hned, jak to rekl, se zacervenal; zdálo se mi totiž, že mu ta slova vyklouzla proti jeho vuli, jak horlive dával pozor na to, co se mluví; toto jeho napetí bylo patrné, i když poslouchal.
Chteje tedy Menexenovi poprát oddechu a jsa potešen filosofickým zájmem jeho druha, dal jsem se do reci zase s Lysidem a rekl jsem: Lyside, jak se zdá, máš pravdu, že kdybychom my správne uvažovali, nikdy bychom takto nebloudili. Nuže již nejdeme tímto smerem - vždyt ta úvaha jako nejaká cesta se mi zdá jaksi obtížnou - avšak je treba jíti, myslím, tam, kam jsme se obrátili, a uvažovat podle básníku; nebot ti nám jsou jakoby otci moudrosti a vudci. Ti zajisté projevují nevšední myšlenky o prátelích, kterí již práteli jsou; ale práteli delá lidi podle jejich tvrzení buh, svádeje je k sobe navzájem. To vyjadrují, jak myslím, asi takto:
nebot zajisté buh vždy rovného k rovnému vede71
a s ním ho seznamuje; ci jsi neprišel na tento verš?
Zajisté.
To jsi bezpochyby prišel i na spisy velmi moudrých mužu, které tvrdí totéž, že podobné je vždy nutne prátelské podobnému? To jsou asi ti, kterí rozmlouvají a píší o prírode a o vesmíru.
Máš pravdu.
Nuže tedy, del jsem já, zdalipak to tvrdí dobre?
Snad.
Snad, del jsem já, jen s polovice, snad i docela, jenomže my to nechápeme. Nám se totiž zdá, že cím blíže prichází špatný k špatnému a cím více se s ním stýká, tím vetším neprítelem se mu stává. Nebot se dopouští krivd; avšak je asi nemožno, aby ti, kdo krivdí, a ti, kterým se krivdí, si byli práteli. Není tomu tak?
Ano, del on.
Po této stránce by tedy polovice toho výroku nebyla pravdivá, ac jestliže si jsou špatní navzájem podobni.
Máš pravdu.
Avšak podle mého mínení chtejí ríci, že jen dobrí si jsou navzájem podobni a práteli, kdežto zlí, jak se také o nich ríká, nikdy nejsou podobni ani sami sobe, nýbrž jsou vrtkaví a nevyrovnaní; a co je samo sobe nepodobné a samo se sebou rozdílné, sotva by se stalo podobným nebo prátelským necemu jinému. Ci nezdá se tak i tobe?
Zajisté.
Tedy ti, kdo tvrdí, že podobné je prátelské podobnému, naznacují, jak se mi zdá, milý druhu, to, že prítelem je jedine dobrý dobrému, avšak zlý že nikdy nevstupuje do opravdového prátelství ani s dobrým ani se zlým. Jsi téhož mínení?
Prikývl.
Tedy již víme, kdo jsou prátelé; nebot úvaha nám ukazuje, že ti, kterí jsou dobrí.
Zcela tak se mi zdá.
Mne také, del jsem já. A prece v tom cítím jakousi obtíž; nuže tedy, pri Diovi, podívejme se, v cem asi jsem na pochybách. Je podobný prítelem podobnému na základe té podobnosti a je takový takovému užitecný? Spíše však takto: mohlo by cokoli podobného cemukoli podobnému prinášeti nejaký prospech nebo zpusobit nejakou škodu, a pritom to neudelat i samo sobe? Nebo by mohlo od neho neco prijmout, co by neprijalo také samo od sebe? Jak by mohly takové strany dojít u sebe navzájem zalíbení, kdyby si navzájem neprinášely žádnou pomoc? Je to možné?
Není.
A co by nebylo predmetem záliby, jak by mohlo být prátelské?
Nijak.
Ale tedy podobný podobnému není prítelem; avšak dobrý je asi prítelem dobrému na základe dobrosti, nikoli na základe podobnosti?
Snad.
Avšak což není dobrý práve na základe své dobrosti sobestacný?
Ano.
A není snad pravda, že sobestacný na základe své sobestacnosti nic nepotrebuje?
Jak by ne?
A kdo nic nepotrebuje, ani by v nicem nemel zalíbení.
To tedy ne.
A kdo by nemel zalíbení, ani by nemiloval.
Jiste ne.
A kdo nemiluje, není prítelem.
Patrne ne.
Jakpak nám tedy vubec budou dobrí práteli dobrým, když ani, jsou-li od sebe vzdáleni, necítí po sobe navzájem stesku -jsou totiž sobestacní, i když jsou odlouceni - ani když jsou u sebe, nemají ze sebe žádného užitku? Jak by bylo možno, aby si takoví lidé sebe navzájem vážili?
Nijak.
To by tedy nebyli prátelé, když by si sebe nevážili.
Pravda.
Tak se podívej, Lyside, jak se zaplétáme. Zdalipak se neklameme jaksi v celém rozsahu?
Jak to?
Již jsem kdysi slyšel nekoho tvrdit, a práve si na to vzpomínám, že prý podobné podobnému a dobrí dobrým jsou nejvetšími nepráteli; ano také uvádel za svedka slova Hésiodova,78 že
na hrncíre nevrazí hrncír, a na pevce pevec,
na žebráka zas žebrák
a takto prý i všude jinde veci nejpodobnejší nutne se nejvíce naplnují vzájemnou závistí, revnivostí a neprátélstvím, kdežto veci nejnepodobnejší prátelstvím: chudas je prý totiž nucen být
prítelem boháci, slabý silnému, aby od neho dostal pomoc, nemocný lékari a každý nevedoucí prý má zálibu ve vedoucím a miluje ho. Ano, zacházel v reci do tvrzení ješte vyššího, tvrde, že je naprosto vylouceno, aby podobné bylo prátelské podobnému, ale že pravý opak toho je pravda, že totiž krajní opak je nejspíše prátelský krajnímu opaku. Nebot každá vec prý touží po svém opaku, a ne po tom, co jí je podobno; tak suché po vlhkém, studené po horkém, horké po sladkém, ostré po tupém, prázdné po naplnení, plné po prázdnosti, a tak obdobne i ostatní veci. Opak jest prý totiž opaku potravou, nebot podobné by nemelo žádný užitek z podobného. A veru, príteli, zdál se pri této reci docela duchaplným, nebot mluvil dobre. A jak se zdá jeho rec vám?
Že je dobrá, rekl Menexenos, aspon takto na poslech.
Máme tedy soudit, že opak je opaku nejspíše prátelský?
Ovšemže.
Budiž, del jsem já; není to zarážející, Menexene? Vždyt hned na nás s radostí skocí ti vševedové, odborníci v logických sporech, a zeptají se nás, není-li neprátelství pravým opakem prátelství. Co jim odpovíme? Ci není nutno uznat, že mají pravdu?
Nutno.
Zdalipak tedy, reknou, je v prátelském pomeru neprátelské s prátelským nebo prátelské s neprátelským?
Ani jedno ani druhé.
Ale snad spravedlivé s nespravedlivým nebo rozumné s nezrízeným nebo dobré se zlým?
Podle mého zdání by tomu tak nebylo.
Avšak jiste, del jsem já, jestliže je neco necemu prátelské na základe opacnosti, musí být i tyto veci v prátelském pomeru.
Musí.
Tedy ani podobné s podobným ani opak s opakem není v prátelském pomeru.
Podobá se, že ne.
Ješte uvažme i toto. Snad si ješte méne uvedomujeme, že prátelství není doopravdy nic z tohoto, nýbrž že se s dobrým nekdy spráteluje to, co není ani dobré, ani zlé.
Jak to myslíš? del on.
Pri Diovi, del jsem já, já nevím, nýbrž vskutku se mne samému tocí hlava od nesnáze naší úvahy a skoro se zdá podle starého prísloví, že krásné je milé a prátelské. Podobá se veru necemu hebkému a hladkému a mastnému; snad proto také nám tak snadno muže vyklouznout a uniknout, protože je takové. Pravím totiž, že dobré je krásné; ty tak nemyslíš?
Zajisté.
Pravím tedy z veštného tušení, že v prátelském pomeru ke krásnému a dobrému je to, co není ani dobré ani zlé; a poslyš, k cemu prihlíží toto mé tušení. Zdá se mi, že jsou jakoby jakési tri rody jsoucen, jednak dobro, jednak zlo, jednak co není ani dobro ani zlo; a co se zdá tobe?
Mne také.
A že není prítelem ani dobré dobrému ani zlé zlému ani dobré zlému, jako nedovoluje ani drívejší úvaha; zbývá tedy, ac je-li neco s necím v prátelském pomeru, že to, co není ani dobré ani zlé, je prátelské bud dobrému nebo takovému, jako je samo. Vždyt snad by se nic nemohlo stát prítelem zlému.
Pravda.
Avšak ani podobné podobnému, jak jsme pred chvílí pravili, že ano?
Ano.
Tedy tomu, co není ani dobré ani zlé, nebude prítelem to, co je také takové.
Patrne ne.
Z toho tedy plyne, že jedine to, co není ani dobré ani zlé, se stává prítelem jedine tomu, co je dobré.
Nutne, jak se podobá.
Nuže, del jsem já, ukazuje nám, hoši, nynejší úvaha dobrou cestu? Tak kdybychom, dejme tomu, pomyslili na zdravé telo, to nijak nepotrebuje lékarského umení ani pomoci; má totiž všeho dost, takže žádný clovek, je-li zdráv, není prítelem lékari pro své zdraví. Že ano?
Ano, žádný.
Naopak nemocný je mu, myslím, prítelem pro svou nemoc.
Jak by ne?
Nemoc pak je zlo, avšak lékarské umení je vec prospešná a dobrá.
Ano.
A telo jakožto telo není ani dobré ani zlé.
Tak jest.
A pro nemoc je telo nuceno mít rádo a milovat umení lékarské.
Zdá se mi.
Tedy to, co není ani zlé ani dobré, stává se prítelem dobrého pro prítomnost zlého.
Podobá se.
Avšak patrne dríve, než se samo pusobením zla, jež v sobe má, stane zlým. Vždyt prece když by se stalo zlým, již by nijak netoužilo po dobrém a nebylo by mu prítelem; nebot jsme rekli, že je nemožné, aby zlé bylo v prátelském pomeru s dobrým.
Ano, nemožné.
Nuže dejte pozor na mou rec. Pravím totiž, že nekteré veci jsou i samy takové, jaké je to, co je u nich prítomno, a nekteré zase ne. Tak napríklad kdyby nekdo dejme tomu neco natrel nejakou barvou, je ten náter prítomen u toho, co bylo natreno.
Ovšemže.
Nuže, zdali pák je tehdy i ten natrený predmet takové barvy, jako to, co je na nem?
Nerozumím, del on.
Nuže takto, del jsem já. Kdyby nekdo natrel tvé vlasy, jež
jsou svetlé, belobou, zdalipak by tehdy byly vskutku bílé, ci jen na pohled?
Jen na pohled, del on.
Avšak belost by u nich byla prítomna.
Ano.
Ale prece by nicméne ješte nebyly bílé, nýbrž pres prítomnost belosti nejsou ani bílé ani cerné.
Pravda.
Ale když jim, príteli, touž barvu dá stárí, tehdy se stanou takovými, jaké je to, co je v nich prítomno, prítomností bílého se stanou bílými.
Jak by ne?
Na to se tedy nyní táži, zdali když je neco u neceho prítomno, bude ten mající predmet vždy takový, jako to prítomné, ci jen tehdy, bude-li to prítomno jistým zpusobem, a jinak ne.
Spíše takto.
Tedy také to, co není ani zlé, ani dobré, není za prítomnosti zla nekdy ješte zlé, avšak nekdy se již takovým stane.
Ovšemže.
Tedy kdykoli za prítomnosti zla ješte není zlé, tato prítomnost v nem zpusobuje touhu po dobru; avšak ta, která to ciní zlým, zbavuje to i té touhy a zároven i prátelství s dobrem. Nebot pak již nelze ríci, že to není ani zlé, ani dobré, nýbrž je to zlé; avšak zlé, jak jsme videli, není prítelem dobrému.
To jiste ne.
Z toho duvodu mužeme také ríci, že ti, kdo již jsou moudrí, již nejsou práteli moudrosti, nefilosofují, at to jsou bozi nebo lidé; a naopak že nejsou práteli moudrosti ani ti, kdo mají v sobe nevedomost do té míry, že jsou zlí, nebot žádný clovek zlý a nevedomý není prítelem moudrosti. Zbývají tedy ti, kdo v sobe mají toto zlo, nevedomost, ale ješte nejsou jeho pusobením naprosto neznalí ani nevedomí, ný-
brž ješte uznávají, že nevedí, co vskutku nevedí. Proto tedy také jsou filosofickými práteli moudrosti ti, kterí ješte nejsou ani dobrí ani zlí, avšak kdo jsou zlí, nefilosofují, ani kdo jsou dobrí; nebot jak se nám ukázalo v drívejších úvahách, není prítelem ani opacné opacnému ani podobné podobnému. Ci se nepamatujete?
Ovšemže.
Nyní tedy, del jsem já, nade vši pochybnost jsme nalezli, Lyside a Menexene, co jest prátelské a co ne. Tvrdíme totiž, že to, co není ani zlé ani dobré, je pro prítomnost zla prítelem dobrému, at jde o duši nebo o telo i všude jinde.
Naprosto souhlasili a pripoušteli, že tomu tak jest.
Tu jsem mel i já sám velikou radost, jako nejaký lovec, maje ke své spokojenosti to, co jsem chtel dostat. A potom, kde se vzalo tu se vzalo, napadlo me jakési velmi podivné podezrení, že myšlenky, kterých jsme souhlasne došli, nejsou pravdivé, a hned jsem rozmrzen rekl: Beda, Lyside a Menexene, skoro se zdá, že naše zbohatnutí je pouhý sen.
Co vlastne myslíš? rekl Menexenos.
Bojím se, del jsem já, že jsme snad prišli na nejaké takovéto nepravdivé reci79 o tom, co je prátelské, jakoby na nejaké chybné mluvky.
Jak to?
Uvažujme takto, del jsem já: kdo je prítelem, zdalipak se jeho prátelství k necemu vztahuje, ci ne?
Nutne.
Zdalipak nemá žádný úcel a žádnou prícinu, ci má nejaký úcel a nejakou prícinu?
Má nejaký úcel a nejakou prícinu.
Zdalipak je pri tom onen úcel, pro který je prítel príteli prítelem, prátelský, ci ani prátelský ani neprátelský?
Nesleduji dobre tu myšlenku.
Není divu, del jsem já; ale takto snad pujdeš spolu a také já,
myslím, budu lépe vedet, co mluvím. Nemocný, rekli jsme pred chvílí, je prítelem lékari, tak?
Ano.
Není-li prícinou toho prátelství s lékarem nemoc a úcelem zdraví?
Ano.
A nemoc je zlo?
Jak by ne?
A co zdraví? del jsem já; je to dobro ci zlo, ci ani to ani to?
Dobro.
Rekli jsme tedy, jak se podobá, že telo, jež není ani dobré ani zlé, je pro nemoc, to jest pro zlo, v prátelském pomeru k lékarství a že lékarství je dobro; lékarství si dobylo prátelství za úcelem zdraví a zdraví je dobro. Že ano?
Ano.
Je zdraví vec prátelská, ci neprátelská?
Prátelská.
A nemoc neprátelská.
Ovšemže.
Tedy vec zlá a neprátelská je prícinou a vec dobrá a prátelská úcelem toho, že to, co není ani zlé ani dobré, je v prátelském pomeru k dobrému, f Patrne.
Tedy prícinou prátelství k veci prátelské je vec neprátelská a úcelem vec prátelská.
Podobá se.
Dobrá, del jsem já. Když jsme již zde, hoši, dejme si pozor, abychom se nedali oklamat. Záver, že prátelské je prátelské prálelskému, nechávám stranou, a že podle neho podobné je prátelské podobnému, což je podle našeho soudu nemožné; ale prece, aby nás nynejší tvrzení neoklamalo, uvažme toto. Lékarství, pravíme, je prátelsky milé za úcelem zdraví.
Ano.
Není-li tedy i zdraví prátelsky milé?
Ovšemže.
Jestliže tedy je to vec milá Je milá za nejakým úcelem.
Ano.
A tím úcelem je asi neco prátelsky milého, ac jestliže to pujde dusledne za myšlenkou dríve uznanou.
Ovšemže.
Nebude-li pak zase i ona milá vec mít úcelem neco milého?
Ano.
Tu zajisté bud musíme takto jít až do únavy nebo prijít k nejakému zacátku, který již nepovede k jiné milé veci, nýbrž dojde se k tomu, co je první milé a co je podle našeho soudu úcelem všech ostatních prátelských vztahu.
Nutne.
To tedy jest, co chci ríci, zdali snad všechny ostatní veci, které jsou podle naší reci milé za úcelem onoho zacátku, nejsou jen jakési jeho obrazy a neklamou nás, zatímco vpravde milé je to první. Pomysleme si takto: kdykoli nekdo prikládá necemu velikou cenu, jako napríklad otec nekdy pokládá syna za dražšího nad všecky ostatní statky, zdalipak by takový v zájmu toho, že mu je syn nade všecko, neprikládal velikou cenu i necemu jinému? Napríklad kdyby zpozoroval, že syn vypil bolehlav, zdalipak by neprikládal velikou cenu vínu, kdyby se domníval, že to zachrání jeho syna?
Jak by ne?
Ne-li i nádobe, v které by bylo víno?
Ovšemže.
Zdalipak tehdy prikládá bez rozdílu všemu stejnou cenu, hlinené cíšce jako svému synu nebo trem mírkám vína jako synu? Nebo se to má asi takto: všechen takový zájem není obrácen k temto vecem, které jsou opatrovány za nejakým úcelem, nýbrž k tomu, proc jsou opatrovány všechny takové veci. Casto sice ríkáme, že si mnoho ceníme zlato a stríbro; ale
nicméne doopravdy tomu asi není tak, nýbrž nade všechno nejdražší nám je to, o cem se ukáže, že proto se opatruje i zlato i všechny veci, které se opatrují. Nebudeme tak soudit?
Ovšemže.
Neplatí snad táž úvaha i o prátelství? Nebot pri všech vecech, o kterých ríkáme, že nám jsou milé za úcelem neceho druhého milého, je to patrne jen slovo; ve skutecnosti však je podle všeho prátelsky milé to samo, co je cílem všech techto tak recených prátelství.
Zdá se, že tomu tak jest.
Tedy to, co je ve skutecnosti milé, není milé pro neco jiného milého?
Pravda.
To je tedy vyrízeno, že milé není milé pro neco jiného miléhó; ale zdali pak dobré je milé?
Mne se zdá, že ano."
Zdalipak je tedy dobré milováno pro zlé? Mohlo by tomu totiž být takto: dejme tomu, že ze trí vecí, o kterých jsme pred chvílí mluvili, totiž dobrého, zlého a toho, co není ani dobré ani zlé, by ty dve zustaly, ale zlo by odešlo pryc a niceho by se nedotýkalo, ani tela ani duše ani niceho z ostatních vecí, o kterých soudíme, že samy o sobe nejsou ani zlé ani dobré zdali pak by tehdy tomu bylo tak, že by nám dobré nebylo k žádnému užitku, nýbrž by se stalo neužitecným? Vždyt kdyby nám již nic neškodilo, naprosto bychom nepotrebovali žádné pomoci, a takto by se tehdy zrejme ukázalo, že jsme meli zálibu v dobrém a milovali je pro zlé, pokládajíce dobré za lék proti zlu, a zlé za nemoc; a když není nemoci, naprosto není potrebí léku. Zdalipak se to má s dobrem takto a je toliko pro zlé milováno od nás, kterí jsme uprostred mezi zlem a dobrem, kdežto samo pro sebe není k žádnému užitku?
Podobá se, del on, že se to tak má.
Tedy onen predmet našeho prátelství, který je, jak jsme
videli, cílem pro všechny ostatní prátelské vztahy - o tech jsme rekli, že jsou milé pro neco druhého milého - naprosto se temto nepodobá. Tyto se totiž nazývají milými pro neco jiného milého, avšak to, co je vskutku milé, je svou povahou patrne pravý opak toho; ukázalo se nám totiž, že je milé pro neco nemilého, a kdyby to nemilé odešlo, tu, jak se podobá, již nám není milé.
Zdá se mi, že ne, podle nynejší úvahy.
U Dia, del jsem já, jestliže zmizí zlo, to se již nebude cítit ani hlad ani žízen ani žádná jiná z takových vecí? Ci hlad sice bude, jestliže budou lidé a ostatní živokové, avšak ne škodlivý? A bude také žízen i ostatní žádosti, ale ne zlé, protože zlo zmizelo? Ci snad je smešná ta otázka, co asi tehdy bude nebo nebude? Nebot kdo to ví? Ale toto jiste víme, že nyní muže mít hladovející z hladu škodu, avšak muže mít i prospech. Že ano?
Ovšemže.
Jiste pak i žíznící i po všech ostatních takových vecech toužící nekdy po nich touží s prospechem, jindy se škodou, a nekdy ani tak, ani tak.
Rozhodne.
Tedy budou-li mizeti zlé veci, proc by mely spolu se zlými mizeti ty, které práve nejsou zlé?
Není žádné príciny.
Budou tedy žádosti, které nejsou ani dobré ani zlé, i jestliže zmizejí zlé veci.
Patrne.
Nuže je možno, aby clovek, když cítí žádost a touhu, nemiloval to, ceho si žádá a po cem touží?
Mne se zdá, že ne.
Budou tedy, jak se podobá, i když zlé veci zmizejí, nekteré veci prátelsky milé.
Ano.
Avšak kdyby zlo bylo prícinou toho, že neco je milé, nebylo by po jeho zmizení jedno druhému milé. Nebot když zmizí
prícina, bylo by, tuším, nemožno, aby ješte trvalo to, co bylo touto prícinou zpusobováno.
Správne mluvíš.
Jiste pak jsme souhlasne uznali, že prátelství má nejaký predmet a nejakou prícinu; a domnívali jsme se tehdy, že zlo je prícinou toho, že to, co nenf ani dobré ani zlé, prátelsky miluje dobro.
Pravda.
Avšak nyní se ukazuje, jak se podobá, jakási jiná prícina prátelského milování ve smyslu cinném i trpném.
Podobá se.
Zdali pak je tedy vskutku, jak jsme práve mluvili, žádost prícinou prátelství, a to, co touží, je tehdy, když touží, v prátelském pomeru k predmetu své touhy, kdežto náš drívejší výklad prátelství byly jen jakési plesky tresky jako nejaká dlouhá básnická skladba?
Zdá se.
Ale to, co touží, del jsem já, touží prece jiste po tom, ceho postrádá, že ano?
Ano.
Tedy postrádající je milovné toho, ceho postrádá.
Zdá se mi.
Postrádajícím pak se stává to, cemu se neco odnímá.
Jak by ne?
Jak se tedy podobá, predmetem lásky i prátelství i touhy je patrne neco vlastního a príbuzného, Menexene a Lyside.
Souhlasili.
Vy tedy, jestliže jste vespolek práteli, jste si prirozenou povahou jaksi príbuzní.
Rozhodne.
A jestliže tedy nekdo po nekom druhém touží, hoši, nebo ho miluje, nikdy by netoužil ani nemiloval ani nebyl prítelem, kdyby nebyl milovanému jaksi príbuzný bud duší nebo nekterou dušcvni vlastností nebo povahou nebo vnejší podobou.
Ovšemže, rekl Menexenos; Lysis však mlcel.
Dobrá, del jsem já. Ukázalo se nám tedy nutným milovati to, co je prirozenou povahou príbuzné.
Podobá se.
Pravý a nejen strojený milovník musí tedy nutne být milován od predmetu své lásky.
Tu Lysis a Menexenos jaksi steží prisvedcili, avšak Hippothalés od radosti hrál všemi barvami.
A já jsem rekl, chteje prozkoumat tu myšlenku: Jestliže je nejaký rozdíl mezi príbuzným a podobným, tu by asi, jak se mi zdá, Lyside a Menexene, naše úvaha o tom, co je prátelské, neco v sobe mela; pakli však podobné a príbuzné je totéž, není snadné odmítnout drívejší myšlenku a poprít, že podobné je podobnému na základe své podobnosti neužitecné; uznat neužitecné za prátelské je nesmysl. Chcete tedy, del jsem já, když jsme jakoby opilí od té rozpravy, abychom pripustili a rekli, že príbuzné je neco jiného než podobné?
Ovšemže.
Zdali pak tedy také o dobru budeme tvrdit, že je všemu príbuzné, kdežto zlo že je cizí? Ci rekneme, že zlo je príbuzné zlu, dobro dobru, a tomu, co není ani dobré ani zlé, to, co není ani dobré ani zlé?
Rekli, že takto je podle jejich mínení jedno druhému príbuzné.
Tak tedy, hoši, jsme zase vpadli do tech výpovedí o prátelství, které jsme prve odmítli; nebot takto bude nespravedlivý nespravedlivému a zlý zlému zrovna tak dobre prítelem jako dobrý dobrému.
Podobá se.
A což rekneme-li, že dobré a príbuzné je totéž? Neznamená to snad, že jedine dobrý je prítelem dobrému?
Ovšemže.
Avšak prece jsme myslili, že jsme sami vyvrátili i tuto myšlenku; ci se nepamatujete?
Pamatujeme se.
Co bychom tedy ješte delali s touto otázkou? Ci je patrno, že nic? Chci tedy, jako delají odborníci na soudech, shrnout všechno, co bylo receno. Jestliže ani milovaní ani milující, ani podobní ani nepodobní, ani dobrí ani príbuzní, ani ty ostatní druhy, které jsme probrali - já si to totiž pro velké množství již nepamatuji nuže jestliže nic z toho není prátelské, já již nemám, co bych rekl.
Po techto slovech mel jsem již v úmyslu vyzvat k rozmluve nekoho jiného ze starších posluchacu; a tu jako nejací neblazí daimonové prišli paidagogové, Menexenuv a Lysiduv, s jejich bratry, volali na ne a porouceli jim jít domu; nebot bylo již pozde. Tu jsme je nejprve i my i kolemstojící odháneli; ale když nás nic nedbali, nýbrž špatnou rectinou nás zlostne odbývali80 a stále stejne je volali - zdálo se nám, že se o Hermajích81 podnapili a že s nimi není žádná rec - tu premoženi od nich jsme ukoncili rozmluvu. Prece však, když již odcházeli, jsem já rekl: Lyside a Menexene, nyní jsme se stali smešnými, i já, starý muž, i vy. Reknou totiž tito zde odcházejíce, že my se domníváme, že jsme vespolek práteli - nebot i sebe pocítám mezi vás - ale co je prítel, to že jsme ješte nedovedli nalézt.