|
ZÁKON, LEX. Jedna z nejstarších a nejúchvatnějších záhad, jež zaměstnávaly mysl člověka, je rozpor mezi nesmírnou rozmanitostí přírody na jedné straně a mezi její přesnou a zákonnou pravidelností na straně druhé. Je sice pravda, že třebas myška nepřivede na svět dvě myšátka se stejným párem oušek, ale je naproti tomu pravda, že nepřivede na svět ježka nebo želvu, nýbrž jen a jen myšátka. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, řekl Herakleitos, a Leibniz se vyslovil, že není na světě dvou věcí absolutně stejných. Aby tuto znepokojivou měnlivost obsáhl a vyhmátl v ní to, co v ní je stálého, stanovil člověk pojmy, jež platíce o mnoha věcech, vystihují v nich to, co v nichje obecného. Tak ať má Herakleitos pravdu nebo ne, pojem „řeka" znamená a platí něco stálého a pojem „myšátko" se o tvar oušek nestará. Složitější pak obecnosti, jež vystihují pravidelné vztahy mezi několika jevy, jsou zákony. Vědecký zákon je tedy výraz trvalého a obecně platného vztahu mezi členy nějaké řady. Obecnost této platnosti nelze zjistit pouhým pozorováním; musí být zaručena vysvětlením. Pojem zákona je vzat z právnictví. Slavný anglický teoretik právní filosofie, J. Austin, jej definuje takto: Zákon v pravém a vlastním slova smyslu je pravidlo, jež stanovila pro jednání inteligentní bytosti jiná bytost inteligentní, jež nad onou první má moc. – Austin pak rozeznává boží zákony, k nimž patří i zákony přírody, a lidské zákony. K těm patří kromě zákonů pozitivních, stanovených lidskou vrchností, i zákony cti, zákony mezinárodní a zákony módy. [BACK] |