WOLFF, CHRISTIAN (1679-1754). Leibniz, jak vykládám v 1. odstavci příslušného hesla, rozeznával pravdy dvojí: rozumové a skutečnostní. Ty první jsou věčné, nutné, metafyzické; jsou v zárodku uloženy v každém rozumu, takže je můžeme sami ze sebe pouhým přemýšlením vyvodit. Ty druhé se získávají zkušeností: jsou nahodilé, tedy nenutné.

Leibnizův stoupenec a popularizátor Wolff, vycházeje z tohoto rozdělení, dožadoval se, aby se vědecké poznávání věcí podřizovalo dvojímu hledisku pravd věčných a pravd zkušenostních; pro každý vědní obor má být vytvořena jednak disciplína opřená o principy pojmově vyvozené, obecné, absolutně jisté a nutné, jednak disciplína empirická. Ta první by se snažila odkrýt pravou podstatu jsoucna; ta druhá by přinášela nahá fakta (nuda facti notitia), aniž by se snažila vysvětlit je dále. Tak např. empirická psychologie má zjišťovat skutečnost psychických stavů a funkcí, jež racionální psychologie vyvodila z metafyzického pojmu duše. Wolff je tvůrce německé filosofie osvícenecké; přičinil se o vypuzení zbytků středověké scholastiky z německých škol. Je zajímavé, že znal etiku Číňana Konfucia a že se k ní hlásil. Z jeho nesčetných děl stačí uvést jeho Rozumové myšlenky o Bohu, světu, lidské duši a vůbec o všech věcech (Verniinftige Gedanken von Gott, der Welt, der Seele der Menschen, auch allen Dingen iiberhaupt).


[BACK]