VOLUNTARISMUS A INTELEKTUALISMUS. Člověk, jak známo, jednak myslí, jednak cítí a chce; i vedly se odedávna – už od středověku – spory o tom, co je důležitější a přednější, zda myšlení, nebo cítění a chtění; těm, již říkají, že přednější je myšlení, se říká intelektualisté, těm, již dávají přednost cítění a chtění, se říká voluntaristé.

Tak např. v třináctém století Duns Scotus, tak řečený „subtilní doktor", učil, že bez vůle by nebylo poznání; kdyby člověk nemělo nic zájem, chodil by po světě jako slepý a hluchý; chci-li nějakou věc poznat, musím k ní obrátit svou pozornost, musím si jí všimnout – a všimnout si něčeho je akt vůle. Duns Scotus tedy, jak vidíme, byl voluntarista. Jeho starší, stejně slavný kolega, Tomáš Akvinský, se hlásil k názoru opačnému: vůle, učil, je podřízena rozumu. Člověk se může rozhodnout jen pro to, co jeho rozum uznal dobrým; Tomáš Akvinský byl tedy intelektualista.

Spor tento není dodnes rozřešen. Každý filosof, který si všímá duševního života, přiklání se bud' na stranu rozumu, nebo citu a vůle, pokud nepřevádí, jak to činí psychologie nejnovější, všechny složky duševního života na společného jmenovatele třetího, tajemného, hlubinného, na nevědomo; o tom vás poučí heslo Nevědomo. Všechna psychologie staršího typu je však zhruba řečeno buď intelektualistická, nebo voluntaristická: nejdřív musím poznat, pak teprve mohu chtít, říkají jedni, např. Descartes, pro nějž myšlení byl základní atribut ducha (viz Descartes, IV), po něm Spinoza a Leibniz; typický a výrazný intelektualista nové doby je Croce (viz Novoheglovství). Naproti tomu Schopenhauer je vzor všech voluntaristů; podle něho nejen v duši člověkově, nýbrž i ve vnější přírodě všemocnou vládkyní všeho je vůle, a intelekt je její pasivní, nemohoucí nástroj. Také pragmatisté jsou voluntaristé, neboť podle nich všechna pravda je závislá na činnosti; pravda se prý nedá definovat tak, jak j i definuj Í intelektualisté – jako shodu myšlení a předmětu -, nýbrž pravda věci záleží v její praktické upotřebitelnosti, užitečnosti. Pravdivé myšlenky jsou takové myšlenky, jež prospívají činnosti. Také nejnovější směr filosofický, takzvaný existencialismus (viz Fenomenologie a existencialismus), je výrazně protiintelektualistický, voluntaristický. – Voluntarismu je blízký emocionalismus, názor, který za základní člověkův duševní stav považuje cit; jeden z nejtypičtějších představitelů tohoto směru byl Hume, též Jacobi.