VOLTAIRE, FRANCOIS MARIE (1694-1778), francouzský osvícenský spisovatel nikoli nejvážnější, neboť za nejvážnějšího je jednomyslně prohlašován Montesquieu, ale určitě nejslavnější, byl do filosofie uveden – to není vtip – roku 1926 Američanem Durantem, který mu ve svých populárních Dějinách filosofie (The story of philosophy, česky pod titulem Od Platóna k dnešku) věnoval víc místa než Lockovi, Berkeleyovi, Kantovi a Heglovi dohromady. Nejnovější pisatelé dějin a přehledů filosofie přijímají tuto podivnost s velikou vážností a opravují starší názor, podle něhož Voltaire byl pouhý rozšiřovatel cizích idejí a sám nic nového nevymyslil.

Jenže Voltaire, ať mu Durant věnoval kolik chtěl stran, opravdu nic nevymyslil. Byl na to příliš chytrý; když se probíráte výsměšnými stránkami jeho Filosofického slovníku (Dictionnaire philosophique), na nichž olupuje starší filosofie o jejich omšelou úctyhodnost se stejnou snadností, jako by loupal pomeranče, uvědomujete si, že k stanovení nového dogmatu je třeba jisté naivnosti, jistého nekritického zanícení, jisté horoucí krátkozrakosti; co si myslit o Leibnizově výroku, že tento svět je nejlepší ze všech možných světů, o Descartově umístění duše v mozkové šišince, o andělech Tomáše Akvinského, o scholastické „cocosti" a „totosti" atd. atd.? Voltaire nebyl ani naivní, ani krátkozraký, ani zanícený; proto nedovedl k všem těmto padlým dogmatům přidat dogma nové, jež by bylo mělo také padnout pár let po jeho smrti.

Kdyby byl žil v době výkvětu scholastiky, kdy nebylo možno psát jinak než stylem věty „rozumová duše je tvar nehmotný, pokud se týče výkonů, a hmotný, pokud se týče bytí", citát to ze sv. Tomáše Akvinského, jejž perziftuje, nebyl by napsal ani řádky – měl totiž sám sebe příliš rád, než by riskoval smrt na hranici. Naštěstí nežil v době scholastiky, nýbrž v době ohromného rozmachu přírodních věd, v době uctívání rozumu, jasného myšlení, pokroku. V takovéto epoše nemuselo zůstat bez odezvy jeho netrpělivé podupávání výsměšného zkoušejícího učitele, který sám nic nevěda drtí červenajícího se a koktajícího žáčka řka: Neblábol, nevytáčej se a pověz mi něco pořádného, pozitivního. – Avšak Voltairův svět byl plný geniálních lidí. Byli to většinou Angličané: Newton, Locke, Shaftesbury, Berkeley a mnozí a mnozí jiní. Voltaire ve vzácné chvíli svého života odhazuje svou sarkastickou masku, kterou nám zachoval Houdon, a přiznává slovy, nezvykle lidskými: „Po tolikerém nešťastném putování, unaven, uondán, zahanben hledáním pravdy, jež mi dalo najít jen přeludy, vrátil jsem se k Lockovi; jako marnotratný syn, který se navrací k svému otci, vrhl jsem se do náruče skromného muže, který nikdy nepředstírá, že ví to, co neví." Náruč hodně kostnatá, ale když se vmyslíme do jeho povahy a do doby, v níž žil, nedivíme se, že mu hověla.

Jeho názor na Boha není jasný. Nevíme, co je u něho vtip pro vtip a který výrok byl určen jen k ochraně před nebezpečím upálení, jež ani v době osvícenské nebylo ještě zažehnáno. První půle jeho slavného výroku „Kdyby Bůh neexistoval, bylo by třeba ho vymyslit, ale celá příroda křičí, že existuje" vypadá jako vtip, druhá (bývá obyčejně zamlčována) vypadá jako ochrana; nevím. Dojista upřímný je Voltairův názor, že sprostému lidu (canailles), tj. „lokajům, ševcům a služkám" se nemá brát jejich náboženská víra, protože bez ní by je nikdo neovládl. Stejný smysl asi má jeho vtip: „Nevěřím v čerta, ale jsem rád, že v něj věří můj krejčí, aspoň mě neokrade." Docela jinak však zní věta z dopisu Diderotovi, v níž praví o Bohu: „Je příliš smělé hádat, čím jest, a proč učinil vše, co jest, ale zdá se mi též velmi domýšlivé popírat, že jest." Anebo: „Je přirozené, že se známe k Bohu od chvíle, kdy otevřeme oči ... Dílo předpokládá dělníka. Je v tom kus podivuhodného umění, že všechny planety tančí kolem Slunce. Živočichové, rostliny, minerály, to vše je nadáno náležitou mírou, počtem, pohybem. Nikdo nepochybuje, že malba krajin nebo kresba zvířete jsou dílem zručných umělců. Což je možné, aby kopie se opíraly o inteligenci a originály nikoliv?" To zcela odpovídá Voltairově době i jeho osobnímu založení; Voltaire byl, jak se tenkrát slušelo, deista, což nijak neodporovalo jeho empirismu, odkoukanému od anglických přírodovědců; naopak, vždyť zákonité uspořádání světa předpokládá pořadatele. „Veliké jméno teisty, toť jediné jméno, k němuž se máme znát; jediné evangelium, jež máme číst, je veliká kniha přírody. Jediné náboženství je milovat Boha a být poctivý člověk. Je nemožné, aby toto čisté a věčné náboženství způsobilo zlo."

Miloval tedy Boha; ale hrozné zemětřesení v Lisaboně ho přivedlo k přesvědčení, že obvyklé vlastnosti Bohu připisované, především absolutní dobrota, nejsou udržitelné.

Voltaire byl také historik, lépe řečeno filosofující historik; dějiny může podle jeho názoru psát jen filosof. Podle jeho výroku, že Lockova teorie duše se má k teoriím Descartovým jako dějepisná kniha k románu, vidíme, jak vysoko klade dějepis; Newtonovu současníku arei nemohlo napadnout, že román (rozuměj dobrý) může být pravdivější než snůška historických faktů. Jedna roztomilá, a jistě duchaplná, jak už to ve Francii bývá, dáma ve společnosti, mu nasadila ostruhy řkouc, že v dějepisných knížkách ji nebaví, kdo po kom a v kterém roce nastoupil na trůn a kdo komu vypověděl válku, a že by si spíš chtěla počíst o tom, jak kdy lidé žili, jak myslili atd. Voltaire nadšeně souhlasil a začal psát veliké dějiny lidstva z hlediska osvěty, kultury mravů, vlády rozumu na světě, pokroku od barbarství k civilizaci; je to jeho Esej o mravech (Essai sur les moeurs). Zahrnul do svého vyprávění i Persii, Indii a Čínu. Rozdělil všechno dějinné dění na temné a světlé, rozumné a hloupé. Dějepisec se má zajímat jen o dění světlé, jako byla doba Periklova a Alexandra Velikého, Augustova, Ludvíka XlV. Tohoto panovníka si velmi vážil; věřil, že z jeho panování vzejde věk osvícenských monarchů, vládnoucích za pomoci filosofů. Osvícenství je ovšem určeno jen aristokracii; zmínění canailles, lokajové, ševci a služky nechť spánembohem tápou v tmách svého pámbičkářství.

Jeho životní úspěch byl nesmírný; byl obdařen v svrchované míře právě těmi dary ducha, jichž si lidé váží nejvíc ajež ze všeho nejvíc milují. Zajímal se o všechno, nebylo nic na světě, co by si nebyl přál poznat. „Byl bych rád, kdyby Newton byl psal i vaudevilly, neboť pak bych si ho vážil ještě více ... Je třeba dát své duši veškeré možné formy; je to oheň, jejž Bůh nám svěřil, a my jej musíme živit vším, co považujeme za nejhodnotnější. Veškeré myslitelné světy nechť vstoupí do naší duše, a všechny vstupy do naší duše ať jsou otevřeny všem vědám a všem citům."

I když se celá řada jeho výroků cituje už dvě stě let, jeho vlastní význam filosofický není veliký. Musíme ovšem uvážit, že význam francouzského osvícenství je téměř výlučně jen politický a sociální; vedlo francouzský národ rovnou cestou od absolutismu Ludvíka XlV. do revoluce, i když jeho stoupencům zrna a rázu Voltairova žádoucnost revoluce nikdy nepřišla na mysl. Smrt zachránila duchaplného starce před revolucí jeho pohrdaných canailles. Zavřel oči, do poslední chvíle věře, že Rozum má schopnost převychovat lidi pomalu a bez násilí. – Kromě spisů už uvedených se dodnes čtou jeho filosofické romány Zadig a Candide. Též Pojednání o metafyzice (Traité de métaphysique) a Nevědomý filosof ((Le philosophe ignorant).


[BACK]