VJEM A PŘEDSTAVA. Držíte-li v ruce jablko, vaše prsty cítí jeho hladkost, jeho vůně působí na váš čich, jeho barva na váš zrak, a když do něho kousnete, jeho sladkost bude působit na vaši chuť. To všechno jsou pocity neboli počitky (počitek něm. Empfindung, angl. a fr. sensation), které tvoří základnu vašeho vjemu (něm. Wahrnehmung, angl. a fr. perception, odtud česky též percepce) jablka. Bez počitku tedy nebude vjemu; abych mohl mít vjem jablka, abych je mohl vnímat, musím je přinejmenším vidět nebo cítit; vjem však nastane teprve tehdy, když se k počitku dostaví intuitivní ponětí prostorového umístění, objektivity a skutečnosti vnímaného předmětu. Mohu nějakou věc vidět, aniž bychji vnímal, tj. aniž bych ji vzal na vědomí. Počitek je přímý důsledek mechanického podráždění některého z našich smyslových orgánů, nervů; k tomu však, aby nastal vjem, je třeba aktivní spolupráce vnímajícího, je třeba, aby k vnímanému předmětu obrátil pozornost. Ale obracet k něčemu pozornost, „dávat na něco pozor" mohu jen tehdy, když tu věc do jisté míry už znám, když o ní už mám nějaké aspoň schematické ponětí. Vnímáme zpravidla jen to, co předvnímáme, řekl William James. O správnosti této věty jsme se přesvědčili, když jsme svého synka Ondřeje vzali poprvé do zoologické zahrady. Když jsme se k ní blížili, Ondřej si velmi bedlivě všiml ztroskotaného starého šináglu, napůl potopeného u břehu Vltavy. Tento šinágl na něj udělal ohromný dojem. Mluvilo něm ještě dlouho a dlouho po návratu domů a ve svých pozdějších vzpomínkách se k němu neustále vracel. Zato slonů, žiraf, tygrů a jiných exotických zvířat, jež mu v zoo bylo dáno spatřiti, si nevšiml vůbec. Nevzal je prostě na vědomí: to proto, že zatímco napůl potopená lodička pro něho byla čímsi do jisté míry známým, o exotických zvířatech neměl naprosto žádnou představu.

To ovšem znamená, že povaha našich vjemů není závislá pouze na vlastnostech vnímané reality, nýbrž i na nás samých, na našich zájmech, na našem věku, na našem vzdělání, na bystrosti našich smyslů atd., tedy na nesčetných kvalitách, přednostech a nedostatečnostech našeho já. Vnímajíce nějaký předmět, nevšímáme si všech jeho daností, jež se nám nabízejí, nýbrž jen některých – vybíráme si mezi nimi, sbližujeme jejich rozptýlené prvky a pokřivujeme jejich přísnou neosobní skutečnost svými osobními vzpomínkami, sympatiemi, nesympatiemi nebo svou lhostejností, svými iluzemi, před sudky, předpojatými představami. Vnímání není prosté a čisté vzetí na vědomí – vnímání se neobejde bez jistého posuzování, bez jisté interpretace. „Zaslechnu-li svist padající bomby, nekonstatuji jenom výšku příslušného zvuku: nemám jen ony tělesné počitky strachu, které jsou způsobovány, jak nám říkají fyziologové, vylitím adrenalinu do krevního oběhu, nýbrž mám také citový doprovod této situace. Čas a prostor se stávají něčím víc než jen objektem vnímání: jsou činiteli sebezáchovnými a hledám úkryt s instinktivní rychlostí a pohybovou úsporností. Krátce, nejsem trpným zrcadlem událostí, nýbrž organismem chtějícím žít, a tento biologický cíl je obsažen ve veškeré mé zkušenosti – tj. i v mých aktech vnímání." (Herbert Read, Výchova uměním, český překlad str. 53)

Už tu padlo slovo představa. Co to je? Odložíme-li jablko, jehož vjemem jsme se právě těšili, a odejdeme-li z pokoje, vjem ustane, protože počitky ustaly, ale něco zůstalo: dovedeme si to jablko i nadále vybavit, vyvolat, zkrátka představit. To je nejběžnější typ představy (frane. a angl. image, německy Vorstellung). Stejně jako není vjemu bez počitku, bez vjemů není představ; slepec od narození si nedovede představit světlo a barvy. Ale v předešlém odstavci jsme řekli také, že není vjemů bez představ. To tedy znamená, že mezi představami a vjemy je jakási nutná plodná spolupráce, vzájemné doplňování a prolínání. Počitky přicházejí zvenčí, představy zevnitř, a vjem, poznání, je výsledek střetání těchto dvou protikladných proudů. Svět představ, tj. duchovních obrazů předmětů nebo dějů, bytujících v našem povědomí, není nezávislý na světě vnějškovém, na objektivní skutečnosti, neboť bez této objektivní skutečnosti by vůbec nebyl mohl vzniknout, ale když už jednou vznikl, když už tu jednou je, žije si životem osobitým, svérázným a samostatným. Nakonec si ještě všimněme toho, že okolnost, že vjemy s představami stále splývají a že spolupracují, nám umožňuje chápat pojem času, neboť přísně uváženo vnímáme vždy jen okamžik nejpřitomnějši; vnímat čas však mohu jen tehdy, když vjem přítomnosti doplním představou minulosti.

Vědomé chápání, posuzování a třídění představ, tedy rozumový, aktivní postoj duše k představám, které v ní vznikají, nazýváme apercepcí. O transcendentální jednotě apercepce viz heslo Kant, I.


[BACK]