|
VITALISMUS je obnovené Aristotelovo učení o entelechii (viz Aristoteles, I). Životní projevy každého organismu, ať je to pampeliška, dub, liška nebo člověk, jsou řízeny tajemnou, na prostoru nezávislou, účelně jednající silou, která se chová, přesně jako by věděla, co je jejím cílem a jaké k tomu cíli vedou cesty. Síle této říkal Aristoteles entelechie, Paracelsus jí říkal archeus, jiní jí říkali vis vitalis (životní síla, odtud vitalismus),jinÍ force hypermécanique (nadmechanická síla) a konečně vitalista novověký, Driesch, převzal Aristotelův výraz entelechie. Ale ať se tomu dává jméno jakékoli: je to vždy nehmotný princip, uložený už v zárodku každého organismu, síla vědoucí, ale sebe samé nevědomá (viz Nevědoma). Je ovšem nemožno tuto sílu definovat, stejně jako je nemožno definovat Boha. Všechny entelechie, ať je to entelechie dubu, pampelišky či člověka, mají společnou vlastnost: nebudují organismus tak jako hodinář, který staví hodinky po kouscích, spojuje kolečko s kolečkem, nýbrž vytvářejí vždy celky; lidský zárodek, ať je stár den, týden, měsíc, devět měsíců, je vždy uzavřený celek, a v tomto celku je uloženo vše potřebné, čeho je k dalšímu vývoji třeba; každý organismus tedy v každém okamžiku své existencefunguje (což u hodinek není), ajeho funkce se projevuje tím, že jednak buduje sám sebe, jednak buduje nástroje, potřebné k dalšímu budování. Spíš než k práci hodináře můžeme tedy činnost entelechie přirovnat k tvůrčí činnosti malíře, který načrtne celkovou skicu obrazu, a pak ji zdokonaluje; aby ovšem naše přirovnání bylo dokonalé, musil by malíř být totožný s obrazem, respektive ten obraz by musil malovat sám sebe a musil by také sám vyrábět štětce, tužky a barvy. Viz též Mechanismus a teleologie a Driesch. [BACK] |