|
TRADICIONALISMUS je filosofický směr, který vznikl počátkem minulého století ve Francii jako reakce proti filosofii osvícenské a proti rodícím se sociálněpolitickým teoriím XVIII. století. Tradicionalisté vzkřísili středověký názor, podle něhož lidský rozum je tak slabý, že nemůže sám ze sebe poznat žádnou pravdu, a hledali tedy jediné a poslední kritérium lidského poznání v křesťanské nauce, v nadpřirozeném zjevení. Jeden z prvních z nich, Louis de Bonald (1754-1840), se postavil co nejostřeji proti filosofii Rousseauově a žádal, aby Francie v těsném semknutí s katolickou církví vykročila proti novodobým bludům, aby byly obnoveny výsady šlechty a duchovenstvu a církvi aby byly navráceny statky, jež jí byly odebrány za revoluce. V sociálním a politickém řádu individuum nemá vlastních práv, neboť všechno právo tkví ve společnosti samé, vybudované na zjevení a věčných mravních pravdách. V témž duchu se Louis de Bonaid zabýval i filosofií řeči. Osvícenci považovali lidskou řeč za vynález obdobný jiným vynálezům lidským; Bonaid připisoval řeči původ nadpřirozený, božský. – Mezi tradicionalisty bývá řáděn také Joseph de Maistre (1753-1821), zakladatel moderního ultramontanismu, směru, hájícího katolickou církev a papeže (z latinského ultra montes, za horami, tj. za Alpami). Hloubalo otázce působení Prozřetelnosti ve věcech lidských, volal po tvrdé, přísné autoritě, jež by přinutila lidi žít ve shodě s náboženstvím, hájil oprávněnost inkvizice, útočil na humanitu, v níž viděl spiknutí proti svatosti; revoluci, již prožíval, považoval za trest bOŽÍ, za dědičný hřích. V knize „O papeži" tvrdil, že pa-. pežský stolec je pravým zdrojem autority i pro monarchie. Umírněný a také syrnpatičtější tradicionalista byl abbé de Lamennais (1782-1854), který, odsoudiv po způsobu ostatních tradicionalistů lidský rozum, přičemž použil všech obvyklých zbraní starých skeptiků, jako je nespolehlivost smyslů, protiklady lidských mínění atd., dosadil najeho místo tzv. obecný souhlas (consentement universel), tj. společnou víru lidského pokolení. Lamennais byl reakcionář, ale jsa o třicet let mladší svých druhů, nebyl zcela nepřístupný duchu nové revoluční nálady, jež měla vybuchnout roku osmačtyřicátého; proto hájil myšlenku humanity, avšak smířené s Římem, svobody, zasnoubené s náboženstvím, a světové demokracie, jejíž hlavou by byl papež. Nechce-li církev zahynout na sešlost věkem, neměla by se uzavírat svěžím bouřlivým silám, jimž náleží budoucnost, a naopak využít nadšení, kvasícího v nejširších vrstvách lidu: Lamennais, jak řekl vtipně Heine, nasadil jakobínskou čapku na kříž. Že tyto myšlenky nebyly předčasné nebo jalové, o tom svědčí skutečnost, že Lamennaisův spis Slova věřícího (Paroles ď un croyant) měl světový úspěch; Němci si jej přeložili hned třikrát. Ale papež Řehoř XVI. měl pro takovéto novoty málo pochopení; vydal encykliku, v níž Lamennaisovo učení odsoudil jako neslučitelné se základy církevních nauk; vydal encykliku, v níž Lamennaisovo učení odsoudil jako „hnusný indiferentismus". Tradicionalismus v polovině minulého století sice zašel, ale nelze říci, že beze stopy; kritická stránka tradicionalismu, poukazující na mechanismus a anarchistický individualismus osvícenců, měla veliký vliv na vznikající pozitivismus, najmě na mračného zakladatele toho směru, Comta. [BACK] |