TElLHARD DE CHARDlN, PIERRE (1881-1955). Světová veřejnost se seznámila s objevným myšlenkovým dílem tohoto podivuhodného muže teprve po jeho smrti, neboť Pierre Teilhard de Chardin byl netoliko filosof, netoliko geolog, paleontolog a antropolog, objevitel- mimo jiné – kostí čínského pračlověka, tak řečeného sinantropa, ale i katolický kněz a člen jezuitského řádu; a představenstvo řádu mu zapovědělo publikovat jeho hlavní filosofické spisy, především jeho nejvýznamnější knihu Fenomén člověka (La Phénoměne humain), a on, vázán slibem poslušnosti, se tomuto zákazu podrobil.

Tvrdívá se, že ohromný burcovatelský význam jeho učení vychází z toho, že Pierre Teilhard de Chardin se s nemalým úspěchem pokusilo překlenutí protiv, jejichž zdánlivá nesmiřitelnost rozvracela vnitřní jistoty myslícího člověka nového věku, především protikladu nekonečně malého a nekonečně velikého, a dále rozporů světa materiálního se světem ducha, mrtvé hmoty s hmotou živou, vědy s filosofií. To je jistě pravda, ale myslím, že by se to dalo říci prostěji. Teilhardu de Chardin se podařilo najít smysl mravenčího hemžení dnešního lidstva a prozářit svým optimistickým úsměvem budoucnost lidského rodu.

Otec Chardin není filosof katedrový, profesorský, není stoupenec nebo spolubojovník žádného z dnešních vládnoucích filosofických směrů. Jelikož nahlíží na všechno světové kosmické dění sub specie evolutionis, je evolucionista, zajisté, ale není žák nebo následovník žádného z představitelů tohoto myšlenkového směru. Velkou část svého života strávil pod širým nebem, ať už pracoval s motyčkou v ruce na geologickém průzkumu Mongolska a severozápadní Číny nebo jako nosič raněných na francouzské frontě za první světové války, a jeho filosofie se prolíná jednolitě s praktickými výsledky jeho úsilí badatelského. Myslitel laskavý a originální, naprosto nepovažuje za nutné, než začne vykládat své, aby nejprve popravil stoupence cizích, nepřátelských směrů a škol. Jaká úleva!

Myšlenkové zmatky, do nichž zasáhl konejšivými moudrými slovy, vyvstaly – s ohledem na nemalé stáří lidstva – teprve před nedávnem, před pouhými třemi sty lety. Až k vystoupení Kopernika a Galileiho byl náš dobrý starý Kosmos v pořádku, kotouče, na nichž jak známo jsou připevněny hvězdy, takzvané sféry, se otáčely, vyluzujíce přitom líbeznou hudbu, v harmonickém souladu, a matka Země byla netoliko středem veškerých kosmických geometrických pohybů, ale také ohniskem psychického života; starověký a středověký člověk si žil pod známou a přátelskou klenbou nebes jako doma. Ale objev, že osou viditelných kosmických pohybů není Země, nýbrž Slunce, rozbil onu idylu napadrt'. Básník a filosof formátu Giordana Bruna (v. t.) sice přivítal tuto novotu s jásotným opojením, ale průměrný člověk byl zmaten a ponížen; a objev dalekohledu mu dal navíc všeho pocítit s trapnou názorností, jak ztracená a nepatrně maličká u srovnání s vesmírnými dálkami je jeho rodná planeta, droboulinký to prášeček v slunečním systému, kterýžto sluneční systém sámje hotové nic proti nepředstavitelné obrovitosti kosmického prostoru. A je-li zeměkoule sama nepatrně maličká, jak rozumět nepatrné maličkosti částeček, z nichž je vybudována? „Všechny věci vyšly z ničeho a nesou se do nekonečna. Kdo sledovati bude tyto úžasné cesty?" píše Pascal v proslulé úzkostné kapitole svých Myšlenek, o Dvojí nekonečnosti.

Člověk tedy pocítil vůči vesmíru, v němž se jeho rodná planeta bezcílně a bezradně pohybuje, cizotu a hrůzu. Odtud pak jen krůček k další nepříjemné myšlence, že ani ten slavný život, bující a rašící na povrchu naší země, není ničím tak nádherným a skvělým a božským, abychom měli proč si jeho existencí léčit své mindráky: je to naopak jen bezvýznamný, náhodný a prchavý jev, jakýsi druh přechodného plesnivění zemské kůry, fenomén zcela výjimečný, a proto nadobro nezajímavý.

Aby učinil přítrž těmto vražedným pocitům, Teilhard, syn dvacátého století, věku, kdy organická chemie a biochemie dosáhly netušených úspěchů a kdy vynález elektronického mikroskopu člověku umožnil nahlédnout do nitra hmoty, pokusil se především zrušit rozpor mezi Pascalovými dvěma nekonečnostmi tím, že mezi ně vsunul nekonečnost třetí, nekonečnost komplexnosti.

Co rozumí Teilhard tím pojmem? Ať nám to poví sám.

"Nebudu přirozeně slovem komplexnost označovat prosté shlukování, tj. jakékoliv nahromadění neuspořádaných částic, jako je hromada písku nebo jako jsou hvězdy a planety (přes jisté rozvrstvení, způsobené tíží, a přes množství látek, z nichž se skládají). Nebudu však tímto slovem označovat ani prosté neohraničené geometrické opakování jednotek podle nejrůznějšího počtu os uspořádání, jak se vyskytuje v podivuhodném obecném fenoménu krystalizace. Tímto výrazem budu rozumět jedině kombinaci, totiž tu zvláštní formu seskupování, pro niž je charakteristické, že navzájem svazuje určitý – větší nebo menší – pevný počet prvků, ať již je či není provázena nějakým vedlejším shlukováním nebo opakováním – kombinaci dávající vznik uzavřenému celku určitých rozměrů, jako je atom, molekula, buňka atd." (Teilhard de Chardin: Místo člověka v piirodě, český překlad str. 15) Pokusme se nyní vyjádřit prostými slovy, k čemu to je dobré a kam to vede.

Prostora světa tedy není vybudována na pouhé dvojici dvou nekonečností, nýbrž přinejmenším na nekonečnosti trojí: kromě nekonečnosti nesmírného a nekonečnosti nepatrného máme tu také nekonečnost komplexního, složitého. Mluví se o tom, že vesmír se neustále rozpíná obrovskou rychlostí, tak nesmírnou, že všechna měřítka prostoru a času jsou vůči ní redukována na absolutní nulu; nuže je-li toto pravda, tj. je-li pravda, že nekonečný vesmír se stává stále nekonečnějším, je ne méně pravda, že stále nekonečnější se stává také třetí nekonečnost Teilhardem v tomto vesmíru zdůrazňovaná, nekonečnost komplexnosti.

Po názoru některých vědců ve vesmíru jakožto uzavřeném systému probíhá proces tak řečené entropie, tj. postupného rozptylování a znehodnocování a tím tedy – prakticky – odumírání energie, což prý může vést až k tak řečené tepelné smrti vesmíru, tj. k takovému stavu, kdy ve vesmíru všechny myslitelné formy pohybu budou proměněny v neužitečné, rovnovážně rozprostřené a práce už neschopné teplo; to je něco takového, jako kdyby na zeměkouli, představme si, všechna existující voda se slila v jednoměrně rozvrstvené, líné, celistvé moře – množství vody by zůstalo zachováno, ale už by nebyla schopna pohybovat koly mlýnů, pohánět vory, turbíny apod. Nuže Teilhard de Chardin se této zarmucující, pesimistické hypotéze nestaví výslovně na odpor, ale svým zdůrazňováním vzrůstajícího procesu komplexnosti sune do popředí děj opačný, totiž výslovně progresivní, potěšitelný, konstruktivní.

Chceme-li uspořádat chaotický chuchvalec vlny na pletení, musíme jej rozmotat a vlnu navinout na klubíčko. Podobně všechno, co existuje ve vesmíru, se podle Teilharda v průběhu myriád věků neustále uspořádává a vzrůstající komplexností samo na sebe navíjí (s'enroule sur soi-měrne). Ať mluvíme o mrtvé hmotě, o životě, o člověku, o atomech, o hvězdách, vše tvoří jednotný, vyvíjející se, stále se zdokonalující a stále složitější celek. Z jader a elektronů vznikají atomy. Jak se to děje, nevíme; atomy umíme rozbíjet, ale není nám známo, jak vznikají. Seskupují se od vodíku po uran do určitého počtu matematicky zachy titelných kombinací. Ve světě atomů, zdá se, proces komplexnosti se zastavil; v oboru výstavby atomů se nemůžeme nadíti ničeho nového; elektrony a jádra se poslušně shlukují do svých dvaadevadesáti škatulek Mendělejevovy soustavy. Ale nevadí; co nenajdeš ve světě atomů, hledej ve světě molekul. Každý atom se může stát součástí nějaké molekuly. Svět molekul je fantasticky tvárný, pružný, schopný vytvářet nové a nové formy a systémy. Některé molekulární systémy se už ovšem fixovaly do jisté definitivní podoby, např. molekuly vody. Jiné však jsou zázračně pohyblivé, tvárné, především sloučeniny uhlíku; a mezi těmito sloučeninami uhlíku nejzajímavější jest skupina tak řečených proteinů. Tyto proteiny, po česku bílkoviny, jsou dnes známy pouze jako součásti živých organismů. Otec Teilhard však předpokládá, že za pradávna, ještě před vznikem života, existovaly na povrchu této zeměkoule jacísi předchůdci dnešních proteinů, molekuly poměrně jednoduché, ale už tehdy ohromně pružné, schopné neustálého růstu a vytváření nových a nových, stále komplexnějších forem. Nelze to dokázat, protože příroda žárlivě a pečlivě zahlazuje veškeré počátky, ať jde o počátky hmoty, života nebo myšlenek, ale je nutno něco takového předpokládat. Nuže z pouhého faktu jejich bujení a vzrůstající komplexnosti, z oněch předpokládaných pra-proteinů pak jednoho dne vyšlehl plamen života. Podle toho život by tedy byl přímý důsledek oné základní tendence, dané vší hmotě, k vytváření stále větších a větších a dokonalejších a komplexnějších celků. „Biologie, řečeno úhrnem, není nic jiného než studium vysokých komplexností, a právě z tohoto důvodu život se naplno podrobuje, byť se nám to mohlo zdát sebeparadoxnější, zákonům fyziky a chemie." (Claude Cuénot, Teilhard de Chardin, str. 79) Z mrtvých, tj. předživých proteinů, se postupujícím procesem komplexností vyvinuly viry a bakterie; dalším stupněm vývoje pak byly buňky, pak primitivní mnohobuněční živočichové, později živočichové se zárodkem mozku, pak savci a nakonec člověk. Souhrnu života, bujícího na Zemi, jinak řečeno: vrstvě živoucí organické substance přikrývající povrch planety, říká Teilhard biosféra, sféra žijící. Z této biosféry se v průběhu časů vyvinula takzvaná noosféra, tj. souhrn rozumných reflektujících bytostí, lidí, sféra myslící.

Člověk, najmě lidský mozek,je podle Teilharda to nejúžasnější a nejkomplexnější a nejnepravděpodobnější ze všech komplexností, jež se kdy na naší malé planetě vyvinuly. Jeho komplexnost a dokonalost je stejně závratná jako nekonečnost vesmíru. Celá historie přírody nabývá smyslu příchodem člověka. Člověk se zrodil ze zralosti celé Země. Člověk je evoluce, jež si uvědomuje samu sebe. A jestliže tíhnutí za tvořením složitějších a složitějších a dokonalejších a komplexnějších celků prostupuje celý kosmos, zrození člověka, mistrovské dílo a nejvyšší výsledek této tendence, je kosmická událost prvého řádu. Zrozením člověka, praví Teilhard doslova, se projevuje ten nejcharakterističtější a nejobjevnější smír v nesmírnu, jež nás obklopuje. Člověk je střed onoho kosmického klubka, o němž jsme prve mluvili – střed, kolem něhož a v němž se vesmír navíjí. Člověk v sobě nese a shrnuje celý pohyb univerza.

Nedosti na tom všem, člověk je také nejmohutnější baterie psychické energie. Teilhard totiž rozeznává dvě formy energie – energii, o níž se mluví ve fyzice, měřitelnou pomocí fyzikálních metod, a energii psychickou, jež vzrůstá s rostoucí komplexností organizovaných jednotek. Toto jest, praví sir Julian Huxley ve své předmluvě k anglickému vydání Fenoménu člověka – intelektuální spekulace nadmíru smělá, ale vyvozená ze solidní řady faktů a ukázněná logikou.

Šel-li proces rostoucí komplexnosti, jak jsme viděli, ruku v ruce se vznikem života a s rostoucí složitostí a dokonalostí životních forem, byl také samozřejmě provázen i stálým zjasňováním a prohlubováním onoho záhadného jevu, jemuž říkáme vědomí; a s přibýváním komplexnosti tedy přibývá vědomí. To, co se nám navenek představuje jako komplexnost, uvnitř se projevuje jako vědomí. A protože růst složitosti, jehož jsme na této planetě živoucími a poznávajícími svědky, je charakteristickou vlastností veškeré kosmické látky, nemůžeme nedojít k závěru, že životem a vědomím je nadána i totalita celého vesmíru. „Nelze nadobro vyřadit Člověka z Lidstva, ani Lidstvo ze Života, ani Život z Vesmíru." (Phénoměne humain, str. 28 an.)

To ovšem je popření výchozího článku křesťanské věrouky o dualitě mrtvé hmoty a ducha, smrtelného těla a nesmrtelné duše. Podle Teilharda hmota, jež dosud nenabyla takové komplexnosti, aby z ní vyšlehl život, není mrtvá, nýbrž pouze předživá (pré-vivante). Např. čistá voda sama o sobě není živá, její chemická struktura – dva atomy vodíku vázané na atom kyslíku – je chudá u srovnání s proteiny, ale byť sebeprostší, je to už přece jen skladba, kombinace, komplexnost, a tudíž předstupeň života; a podobně latentní forma života a – což je totéž – vědomí je skryta ve všem, co existuje, tedy i v nitru atomů. Chápeme, že toto učení se nemohlo církvi líbit. Teilhard de Chardin sice razil představu jakéhosi duchovního ohniska a svorníku, k němuž tíhne veškeré kosmické psychické dění, absolutně posledního principu všeho vývoje, tedy Boha, který se v jeho terminologii nazývá" bod Omega „, ale nařčení z panteismu, monismu a hylozoismu a v důsledku toho zákazu publikace svých spisů se nevyhnu!.

Postupme teď ještě o krok dále.

Podle toho, co zde bylo řečeno, čtenář by se mohl domnívat, že zrozením reflektujících tvorů, tedy lidských bytostí, na této Zemi nebo na jiných planetách se proces vývoje komplexnosti zastavil, neboť dosáhl svého stropu: víme, že za posledních 20 000 let se lidský mozek nezměnil; vskutku člověk z konce paleolitu, tj. starší doby kamenné, byl vybaven stejně dokonalým mozkovým aparátem jako staří Babyloňané, Egypťané, Řekové z doby Sokratovy nebo synové a dcery dvacátého století. Ale mezi námi a obyvateli jeskyň je přece jistý důležitý rozdíl: je nás totiž víc.

Na počátku oné historie se lidstvo prostě jen rozmnožovalo, a tvoříc stále větší a větší, ale oddělené a často ani vzájemně o sobě nevědoucí celky, rozpínalo se po zeměkouli. Dnes však, v dvacátém století, tato éra rozpínání už minula a nastala doba stlačování. Dnes už nikdo, ani u nás, ani v Americe, nemůže si žít sám pro sebe na vlastní pěst a nestarat se o společnost, do níž se narodil; uspořádávání lidských elementů, aby se co nejlépe využilo prostoru a energie, se všude stalo životní nutností; a tento proces společenského pořádání, v Teilhardově terminologii totalizace, která jako mohutný a nezastavitelný vír uchvátila celé lidstvo, není opět nic jiného než to, o čem mluvíme v celém tomto článku, totiž proces narůstání komplexnosti, v němž člověk jako individuum zaniká a stává se elementem vyššího celku. Nejdřív člověk, a nyní lidstvo.

Ale je-li pravda to, co bylo prve řečeno, a stává-li se lidská společnost stále složitějším a složitějším pravým komplexem (na rozdíl od komplexů nepravých, jako je např., jak bylo řečeno, hromada písku), pak by tento proces narůstání komplexnosti měl být provázen narůstáním nějaké nové formy vědomí, tentokrát ovšem už ne vědomí individuálního, nýbrž kolektivního, společného celému lidstvu.

Je tomu tak?

Teilhard de Chardin odpovídá, že ano.

Všimněme si především ohromného významu, jehož nabyla věda a technika v průběhu posledních dvou set let. Až do počátku devatenáctého století byl vědec brán za podivína, jejž jeho koníček izoloval od ostatních lidí. Ale dnes tu máme statisíce vědců – a zítra jich budeme mít miliony -, kteří jsou funkčně začleněni do ohromného organického systému, bez něhož se už lidstvo nemůže obejít. Zřejmě to není náhoda, že tento vzrůst významu vědy a techniky začal v době, kdy nastala éra stlačování lidstva; bádání se stalo přirozenou a přírodní formou, již přijala osvobozená a osvobozující se psychická energie komplexního a stále komplexnějšího celku lidské společnosti. A tím také lze vysvětlit, proč se kolem zlidštěné Země vytváří stále hustší a aktivnější atmosféra tvořivého usilování.

V populárním článku Atomismus ducha (L 'Atomisme de l'esprit, Oeuvres sv. VII, str. 43-45) pravi Teilhard de Chardin mj. toto:

"Jedním z prvních důsledků .zcelkovění', jemuž lidstvo podléhá v této chvíli, jest to, že každý z nás, pokud je izolován, je stále méně a méně s to sám sobě materiálně vyhovět. Vytváříme si napořád množství nových potřeb, jež by bylo dětinské a protibiologické považovat za cosi povrchního a zbytečného. Už nemůžeme žít a rozvíjet se bez rostoucího přísunu gumy, kovů, nafty, elektřiny a energie všech druhů. Žádný jednotlivec nebude nadále schopen si hnísti svůj denní chléb. Lidstvo se utváří stále zřetelněji v organismus, nadaný společnou fyziologií anebo, jak se dnes říká, metabolismem. Můžeme po libosti tvrdit, že ty svazky jsou toliko vnějškové a že je můžeme setřást, kdykoli se nám zachce. Jenže svazky ty se mezitím složitou souhrou sil, jež nás obklopují, upevňují každým dnem; a Dějiny nám ukazují, že jejich síť utkaná pod vlivem neúprosných kosmických faktorů povždy stupňovala své sevření."

"Kolem našich soukromých životů se tedy nezadržitelně ustavuje Celkový lidský život. Nejde tu o tu či onu neurčitou symbiózu, jež by prostě vzájemnou pomocí umožňovala zachování, nebo dokonce rozvoj jednotlivých členů obce. Z dnešního lidského společenství se už noří jisté specifické projevy kolektivního způsobu života. My si těchto projevů zpravidla nevšímáme. A přece se kolem nás hemží množství příkladů. Uvažme případ letadla, radiopřijímače, leiky; a uvědomme si, čeho všeho je třeba, aby tyto předměty existovaly – fyziky, chemie, mechaniky, dolů, laboratoří, továren, lidských paží, mozků, rukou. Konstrukce těchto přístrojů, toť soustředěný výsledek nesčetných disciplín a technických postupů, jejichž úděsnou složitost by nezvládl žádný jednotlivec. Koncepce a realizace těchto obecně známých předmětů nepředpokládá nic menšího než komplexní myslící organismus, jednající per modum unius, totiž jako samostatné individuum: jde tu o dílo nikoliv už člověka, nýbrž lidstva."

A ještě jeden citát, tentokrát z Phénoměne humain, str. 238.

"Země dýmající továrnami. Země otřásající se obchodním ruchem. Země vibruj ící stovkou nových záření. Tento veliký organismus je oživen, řečeno s konečnou platností, novou dUŠÍ, a jen tato nová duše mu dává smysl. Proměna Věku přivodila proměnu Myšlenky. Kdeže tedy hledat a kdeže umístit tento obnovitelský a subtilní převrat, který z nás udělal nové bytosti, aniž podstatně změnil naše těla? – Nikde než v ohnisku nové intuice, jež přetvořuje ve vší jeho totalitě tvářnost Univerza, v němž se pohybujeme – jinak řečeno v jakémsi procitání."

"Co nás za čtyři nebo pět generací udělalo tak nesporně odlišnými od našich předků, tolik průbojnými a přitom tolik úzkostnými, to zajisté nebylo pouhé objevení a zvládnutí nových přírodních sil. Nemýlím-li se, na dně toho všeho leží skutečnost, že si začínáme být vědomi pohybu, který nás unáší, a že si začínáme všímat hrozivých problémů, jež před nás staví reflektované uskutečňování lidských snah."

Tolik citát. Jak čtenář postřehl, tento text není naplno a beze zbytku optimistický. Mluví se tu mimo jiné o hrozivých problémech, vyvstávajících před tváří zúzkostnělého lidstva. Jde především o otázku vědomí. Vyvíjelo se snad po myriády let jen proto, aby se nakonec utopilo v jakési nadosobní, lhostejné omáčce? Stali jsme se snad pány přírody toliko proto, abychom dalším postupem vývoje klesli na úroveň mravenců? Stane se budoucí člověk šedivým robotem, v jehož hlavě bude zářit jen špetička univerzálního všelidského povědomí? Mají se jisté ohavné aspekty dnešních civilizací – zotročující vliv tovární práce, vzrůst obludných velkoměst, koncentráky, politický útlak, byrokracie – rozvinout až k úplnému potlačení důstojnosti individua a prostoupit veškerou totalitu budoucího lidstva? Od svých předků jsme odlišní, to zajisté. Ale vedla tato změna k lepšímu, nebo k horšímu? Kam se třeba poděl někdejší jemný vnímatel a amatérský provozovatel hudby? V černu davů, hulákajících při fotbalových zápasech, ho zajisté nenajdeš. Kam se poděl mistr truhlář, hrdý na dokonalost své práce? Ve fabrikách, v nichž se vyrábí mizerný sériový nábytek, bys ho asi marně hledal. Můžeme si být jisti, že syntéza, o níž Teilhard mlUVÍ, bude korunována úspěchem? A máme koneckonců zaručeno, že celý ten progresivní vesmírný děj, jehož jsme herci, oběťmi i svědky, bude korunován úspěchem, a že proces vzrůstu komplexnosti bude silnější než zmíněný děj regresivní, totiž entropie? Nemůže se stát, že dříve než skončí předpokládaný proces dokonalého zespolečenštění lidstva, naše planeta se stane neobyvatelnou, a že bude stižena nedostatkem chleba, kovů, anebo, co by bylo ještě horší, mozku?

Nuže – zaručeno není pranic, odpovídá Teilhard. život není tak jistý, jako je jistá smrt, a každá syntéza je riskantní. Ale uvědomme si, že mnohé z negativních jevů, jež hyzdí tvář dnešního lidstva, tragické přehmaty a katastrofy, k nimž došlo v tomto století, nejsou přímým důsledkem totalizace noosféry, nýbrž naopak byly dopuštěny tím, že se proti této vývojové tendenci bráníme a utíkáme se k zastaralým formám individualismu a nacionalismu.

Nelze zajisté bojovat např. proti tepelné smrti vesmíru, je-li psáno ve hvězdách, aby nastala. Ale proti čemu bojovat lze, je nebezpečí únavy nebo znechucení, malomyslnosti, nedostatku víry a vůle k životu. Toto nebezpečí je daleko větší, než se nám na první pohled může zdát. Jakmile připustíme, že Pokrok je pouhý mýtus, což znamená: jakmile o svém usilování prohlásíme, že není k ničemu dobré, pak se zhroutíme a svým pádem strhneme – neboť my jím jsme – veškerý vývoj. Ale my na takovou malomyslnost nemáme právo.

Není věru rozumného důvodu k předpokladu, že kosmicky podmíněný vývoj, který na této zemi vedl k skvělému úspěchu, totiž k zrození reflektujícího tvora, se najednou zvrátí a pozbude své zdárné, své progresivní povahy. Není rovněž rozumného důvodu k obavě, že by si lidstvo pouhou vinou svého vlastního nerozumu, svého sobectví a své krátkozraké životnosti podřezalo pod sebou větev, na níž sedí, a učinilo, jak už bylo nadhozeno, svou vlastní planetu neobyvatelnou. Je nemyslitelné, aby rozmanité zarmucující zjevy, jichž jsme svědky, devastace polí a lesů, otravování řek a ovzduší, vedly až ke konečnému podvázání a zardoušení plodivých sil země. Zatímco chybujeme a bloudíme v podrobnostech, celkové výzkumné úsilí lidstva je den ode dne intenzivnější a přesnější. vývoj dnešního lidstva tápe a jedná nazdařbůh, tak jako tápal a jednal nazdařbůh vývoj biosféry až po stvoření člověka. Ale spatřujeme už jasné a nesporné znaky toho, že ten nový vývoj pozvolna nabývá nebývalého charakteru, nebo aspoň směřuje k tomu, aby tohoto nebývalého charakteru nabyl: stává se vývojem reflektovaným, vývojem, který si uvědomil sám sebe, vývojem druhého stupně. Ajedním z nezbytných převratných důsledků tohoto vývoje druhého stupně bude další cerebralizace, tj. další zdokonalení mozku každého jednotlivce.

Bylo zde řečeno, že lidský mozek se za posledních dvacet tisíc let nezměnil. To je pravda. Ale nemoha zatím na svém mozku nic měnit, člověk jej aspoň doplnil. „Zde mám na mysli ony podivuhodné elektronické stroje, představující první úspěch mladé kybernetiky a zároveň příslib do budoucna, které prodlužují a rozšiřují početní i kombinační schopnosti naší mysli takovým způsobem, že se v tomto směru dají očekávat možnosti stejně úžasné a nové, jako byly ty, jež otevřela optika našemu zraku." (Místo člověka v přírodě, str. 85 a d.) Když Teilhard psal tato slova, byly elektronické myslící stroje teprve na počátku svého rozvoje, i nemohl předvídat, že jejich další rozvoj povede – dnes užje to patrné a nesporné - stejným směrem, jímž se ubírají jejich stvořitelé, lidé, totiž k interakci, spolupráci, jinými slovy k vytváření komplexnosti, totalizace těchto strojů!

Tyto stroje pak svými neomezenými kombinačními schopnostmi člověku snad pomohou k tomu, aby podnikl další krok, jímž bude vlastní zdokonalení jeho mozku, a to zapojením a probuzením jistých neužívaných.jinak však k myšlení dokonale uzpůsobených mozkových oblastí. Takto samo sebe cerebralizující lidstvo by se stalo nejsoustředěnějším vyjádřením nové epochy reflektovaného vývoje a dosáhlo by ne pouze jakés takés formy kolektivního přežití, ale vyšší formy života. „Ozvuk miliónů sdružených lidských záchvěvů. Celistvá tkáň vědomí, současně doléhající na Budoucnost! Výsledek sou jmu a součtu miliónu let Myšlenky! Pokusili jsme se kdy uvážit, co tyto výšiny představují?" (Le phénomene humain, str. 318)

Hlavní Teilhardovy filosofické spisy, kromě citovaného Fenoménu člověka, jsou Lidstvo jako zoologická skupina (Le Groupe zoologique humain, česky vyšlo pod titulem Místo člověka v přírode'), Příchod člověka (L 'Apparition de I 'Homme), Budoucnost člověka (L'Avenir de I'Homme), Lidská energie (L 'Energie humaine). Literatura o němje obrovitá. Z pramenů českému čtenáři dostupných viz. Garaudy: Perspektivy člověka.


[BACK]