SUBSTANCE. Poznáváme věci podle jejich vlastností. Když odcházím z kavárny, poznám svůj kabát, jejž jsem před několika hodinami pověsil na věšák, podle jeho barvy, velikosti, odřeného límce, obsahu kapes. Bezpečně jej vytáhnu z hroznu jiných kabátů, obléknu jej a odejdu v nevinném metafyzickém přesvědčení, že je identický (totožný) s kabátem, jejž jsem byl po příchodu do kavárny odložil, neboť má touž barvu, týž střih, týž odřený límec, obsah kapes atd. Jsem si dokonce jist – tady už metafyzická odvážnost nezná mezí – že tento kabát je identický s kabátem, jejž mi krejčí ušil před deseti lety, třebaže tenkrát neměl odřený límec, kapsy měl prázdné a barvu docela jinou; dal jsem si jej totiž loni přebarvit. A kdybych si už do smrti nevydělal na kabát nový, až by původní látka byla do posledního kousku nahrazena záplatami, byl by to pořád týž kabát. Identita mého kabátu by však rázem ustala tehdy, kdyby si jej např. má žena dala přešít na sukni.

Vlastnosti věcí jak vidno, se mění, ale věc zůstává až po jistou hranici táž.

Totožnost věci se sebou samou je tedy – aspoň do jisté míry – nezávislá na jejích vlastnostech nebo, přesněji, není závislá na všech jejích vlastnostech. Vlastnosti, na nichž je závislá, nazýváme podstatnými; ty, na nichž závislá není, nazýváme nahodilými.

Které vlastnosti věcí jsou podstatné a které jsou nahodilé? Látka, z níž je věc zrobena, zajisté není podstatná: můj kabát, řekli jsme, zůstane identický sám se sebou, i když ztratí poslední čtvereční milimetr původní látky. Biologie nás UČÍ, že veškeré buňky; z nichž se skládá lidské tělo, se během člověkova života několikrát změní; a přece člověk od narození do smrti zůstává identickým sám se sebou. Co tedy je podstatné? Forma? Dojista ne. Forma novorozeněte je docela jiná než forma starce. Tedy chemické složení? Naprosto ne; můj kabát byl původně vlněný a záplaty, jimiž možná jednou nahradím jeho látku, mohou být z buničiny nebo z bavlny. Ale neztrácejme čas. Dvě biliárové koule, dvě psací pera téže velikosti a značky mohou mít přesně navlas, matematicky tytéž vlastnosti – a přece nejsou identické. Co tedy způsobuje identitu věci se sebou samou? Jsou věci vůbec identické se sebou samými?

Nejsou, odpovídají někteří myslitelé. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, pravil moudrý Herakleitos; Vltava, v níž ses koupal včera, je docela jiná řeka než Vltava, v níž se koupeš dnes. Všechno je jen klam a mam. Na tomto světě není žádných věcí; to, co nazýváme věcmi, jsou pouhé jevy základní, neproměnné substance neboli podstaty. Substance? Co to je? ptáte se. Nic. Pouhé slovo.jímž zakrýváme svou nevědomost. Substance je to, co – na rozdíl od „pouhých" jevů – doopravdy jest, to, čemu přináleží identita se sebou samým, pravé „bytí" Jednotlivé věci neexistují, mají pouze účast na substanci; jsou to její mody (viz Atributy a mody). Podle Spinozy sustance je to, co je samo v sobě a může být pochopeno sebou samým – jinak řeceno Bůh. Kant říká: Při všech změnách jevů substance zůstává a její množství se v přírodě ani nezmenšuje, ani nezvětšuje. Klasická mechanistická fyzika znala jedinou substanci: silou přitažlivosti a odpudivosti nadanou hmotu.

Tento názor, který upírá jednotlivým věcem opravdové bytí a přiznává je všeobecné, neměnné, celému univerzu společné substanci, nazýváme názorem univerzalistickým; je velmi důvtipný, ale odporuje základní zkušenosti každého z nás. Říkej si, co chceš, řeknu já, řekneš ty, řekne kdokoli na světě – jájsemjá a vím bezprostředně, naléhavě a nutně, že včera, před deseti, před dvaceti lety jsem to byl já a tak dál až do mé smrti; a má nesmrtelná duše – říkají někteří – to budu zase já. Mé vlastnosti jsou proměnlivé, ale základ těchto vlastností, má individualita, je neměnná, identická se sebou samou. Protože nejsem sobec ani blázen, přisuzuji touž individualitu i všem ostatním lidem, ano i věcem. Řeka, v níž se dnes koupu, je totožná s řekou, v níž jsem se koupal včera. Voda se změnila, ale řeka zůstala táž. Ztratila by svou identitu se sebou samou, kdyby vyschla nebo rozlila se: pak by to už nebyla řeka, nýbrž řečiště, koryto nebo močál. Tomuto názoru na rozdíl od univerzalistického se říká názor individualistický. Individualistický výměr substance je tento: stálý, neměnný podklad proměnlivých vlastností. Když se tento podklad změní, věc přestává být tím, čím byla – ztrácí svou identitu se sebou samou. Individualista nehledí tolik na jednotlivé prvky věcí jako na funkční souvislosti těchto prvků. Univerzalistický názor je blízký názoru chemickému, individualistický biologickému, najmě vitalistickému. Staří scholastikové, kteří po Aristotelovi zdědili jeho individualismus, lišili mezi substancí, neměnnou nositelkou nahodilých vlastností, případků neboli akcidentů (latinsky accedo = přistupuji, odtud akcidens = to, co přistupuje k substanci) a mezi bytností neboli essencí – tím, co dělá věc tím, čím jest; toto lišení je v moderní filosofii bezvýznamné. – Nechybí ovšem filosofů, kteří pojem substance ať univerzální, ať individuální co nejrozhodněji odmítají jako nevědeckou metafyzickou smyšlenku, např. Berkeley, empiriokritici sté aj. Mají možná pravdu, ale odnímají zdravému rozumu jeho jedinou ubohou oporu; však také sami zhusta upadají do nejpodivuhodnějšího bludu lidské myšlenky, do solipsismu.

Substance je základní pojem vší metafyziky. První pojem, základní pojem, vstupní brána do metafyziky – a kolik rozporů! To ovšem vězí v povaze tohoto prostého, snadno pochopitelného (což vám potvrdí každý primitiv), nevyzpytatelného, tajemného (což vám potvrdí každý vědec a filosof) světa.


[BACK]