STOICISMUS byl slavný filosofický směr, který vyrostl z kořenů učení kynického v úpadkovém údobí evropského starověku, jež začíná výboji Alexandra Velikého a končí pádem Říma, v tzv. době helénistické. Jeho vyznavači se snažili především dosáhnout toho, čeho se jim v oné neutěšené době zejména nedostávalo: duševního klidu.

Těžiště stoické filosofie je v její etice. Stoici srovnávali vzájemný poměr jednotlivých částí filosofie takto: Logika je skořápka, fyzika je bílek a morálka žloutek, nejdůležitější část vajíčka. Mravnost viděli v žití v souhlase s přírodou. Co to znamená? Především tolik, že každý živý tvor usiluje o zachování sebe sama; podle stoiků je tedy účelem našeho života sebezachování. Zvířata zajisté nepochybují o správnosti tohoto příkazu; jejich přirozenost se kryje s pudem; každé zvíře žije ctnostně. Člověku však byl dán nejen pud, nýbrž i rozum. Proto žít v souhlase s přírodou znamená u člověka žíti shodně s rozumem; život pak shodný s rozumem je život ctnostný a ctnost je vlastní účel žití. Ale pozor. To, čemu u člověka říkáme rozum (logos), je u stoiků totožné s rozumem světovým, v němž je obsažena účelnost všech věcí (logos spermatikos), a s Bohem. Stoici byli panteisté; u nich Bůh byl cosi jako světová hmotná substance, světlo, étery, pneuma (duch) pronikající vším, ano i „stokami, škrkavkami a zločinci", jak píše Zenón, zakladatel stoicismu; je to jakýsi tvůrčí oheň, původce všeho dění. Proto život shodný s přírodou a s rozumem je život shodný s Bohem. Žíti takto je povinnost, uložená moudrým; vědomí nutnosti a podrobenosti prostupuje veškerou stoickou filosofii a přivádí j i často na scestí, neboť moudrým stoikům se stalo morálně lhostejným všechno, co nebylo striktně nařízeno. Život, shodný s rozumem a s přírodou, je také jediná cesta k svobodě: stoici totiž byli deterministé – srovnávali člověka se psem, který je zapražen k vozíku a připadá si svobodný, dokud běží jak se patří, ale je nucen jít proti své vůli, nebo je dokonce vlečen, když se nechce přizpůsobit pohybu svého vozu. Volentem fata ducunt, nolentem trahunt, chtějícího osud vede, nechtějícího vleče, praví starý stoik Seneca. Všechno, co se děje, je nutné, a nutné je současně účelné. Ctnost a moudrost člověka záleží v tom, že běží, jak se patří, a nevzpírá se všeobecným zákonům přírody a světa. Člověk se osvobodí od vnějškových věcí, jež na něj doléhají, když se jim úplně podrobí, zachovávaje k nim naprostou lhostejnost, ataraxii, a udržuje dokonale vnitřní klid. Vnějškovými věcmi bývají vyvolávána prudká hnutí mysli a nejrozmanitější vášně; stoický mudrc je však proti nim úplně bezcitný. Bohatství a chudoba, zdraví a nemoc, úspěch a neúspěch v životě, svoboda a otroctví, život a smrt – to všechno jsou pro stoika hlouposti, na nichž naprosto nezávisí hodnota jeho života. Podle stoiků jsou jen dva druhy lidí: stoici a blázni. Poněvadž stoická ctnost je totožná s blažeností, je stoik za každých okolností blažený; je svoboden, i když je otrokem, je bohatý, i když musí žebrat, je vladařem, i když ho nikdo neposlouchá; a všichni ostatní jsou ubožáci chudáci, otroci, žebráci a šílenci, protože hledají blaženost tam, kde není, tj. ve vnějškovostech.

Ale byť říkali, co chtěli, stoicismus bylo vyznání lidí nešťastných, utlačených a pronásledovaných. Svět je strašlivý, plný neštěstí, surovosti, bídy a utrpení všeho druhu, proto si z ničeho nic nedělej a povyš lhostejnost na nejkrásnější ze všech ctností. Je pochopitelné, že ze školy, vyvolané k životu takovouto náladou, vzešly nauky, jež měly veliký vliv na socialismus. Stoici byli první, již se za římské světovlády odvážili hlásat, že všichni lidé jsou děti společného boha, podléhají stejným zákonům, a jsou proto rovní občané jednoho a téhož světového státu. Z lidského společenství nelze vylučovat barbary ani nepřátele. Třebaže stoik snáší trpělivě otroctví, přece na nespravedlnost otroctví důrazně poukazuje. „Jsou-li otroky?" ptá se zmíněný Seneca. „Rci, že jsou lidmi. Jsou otroky? Jsou jimi zrovna tak jako ty. Ten, kterého zoveš otrokem, zrodil se z téhož semene jako ty, dýchá týž vzduch, žije a umírá právě tak jako ty." Z těchto názorů, příkře odporujících právnímu ustanovení společnosti, v níž žili, vyplynul jim pojem přirozeného práva, který přešel jakožto ius naturale do římského a odtud do našeho právnictví.

Zakladatel stoicismu, Zenón z Kitia na Kypru (asi 340-265), žák Krateta z Théb, a jeho následovník Kleanthes (331-233), byli ve svém učení ještě hodně poplatní kynismu. Zasluhuje zmínky, že oba tito filosofové skončili sebevraždou. Stoická sebevražda je ovšem projev svrchované nezávislosti na vnějších věcech života, nikoli útěk před jejich tíhou. Jako druhý zakladatel bývá označován Chrysippos ze Soloi v Kilikú (zemřel asi 208 př. Kr.), muž neobyčejně vzdělaný a pilný – napsal prý asi 700 knih -, který sevřel učení svých předchůdců v pevný vědecký systém. Ve svém spise O dialektice vykládá o důležitém pojmu tzv. kataleptické představy, uchopení pravdy, což bylo v noetice něco docela nového. Toho uchopení pravdy je schopen pouze mudrc, jehož rozum, jak už vyloženo, je shodný s rozumem světovým. Pravdivá představa je kus absolutní skutečnosti a mudrcova duše je také kus absolutní skutečnosti; díky tomuto přibuzenství mudrc rozezná intuitivně pravdu od nepravdy s naprosto jasnou evidencí. Duše byla Chrysippovi tabula rasa, deska nepopsaná, na niž smysly píší své záznamy. Panaitios z Rhodu (180-110) přenesl stoicismus do Říma; zmírnil jeho původní strohost, proplétaje jej platónskými a aristotelskými názory. On to byl, kdo seznámil římské právníky s pojmem přirozeného práva. Filosofická soustava jeho nejlepšího žáka Poseidonia z Apameje (asi 130-51) byla proniknuta mystickými vlivy orientálními. Nejslavnější římský stoik byl Lucius Annaeus Seneca (asi 3 př. Kr.- 65 po Kr.), v jehož učení bylo tolik míst, totožných se zásadami mravouky křesťanské, že byla domněnka, že psal pod vlivem sv. Pavla, např.: Buď soucitný a milosrdný, neboť osud jest proměnlivý ... Je to člověk, a vy byste nechtěli, abych o něj pečoval a živil ho? Jest povinností dát almužnu žebrákovi, nasypat na nepohřbenou mrtvolu hrst země, podat ruku těm, kdož padli." – Tyto názory pohnuly jednoho z církevních otců, aby Seneku nazýval „naším Senekou", „Seneca noster" – myslím, že ne zcela právem, neboť jak zmíněno Seneca se stavěl proti otroctví, což křesťanští myslitelé nečinili.

Bývalý otrok Epiktet (asi 50-138) osvěžil upadající stoicismus tím, že se obrátil k starým stoikům a kynikům; nicméně původní stoický panteismus se u něho – stejně jako u Seneky – blížil teismu. Poslední římský stoik byl smutný, ušlechtilý císař Marcus Aurelius (121-180), velebitel samoty, klidu a sebezdokonalování. Jeho dílem přinesl stoicismus poslední květ; stoicismus se vyžil a byl zatlačen učením, které s ním mělo mnoho etických zásad společných, ale přinášejíc přesvědčivější a přitažlivější řešení otázky smyslu a cíle života, mělo daleko větší vliv na masy: křesťanstvím.


[BACK]