SPINOZA, BENEDIKT (BARUCH) DE (1632-1677). Za života tohoto podivuhodného muže, který podle Renana ze všech lidí na světě nejlépe pochopil, co to jest Bůh, bylo v Evropě ohromné nadšení pro matematiku a geometrii. Lidé se kořili trojúhelníku; jasnost, srozumitelnost, přesnost, věčnost, neměnnost takové poučky jako „součet úhlů v trojúhelníku, ať je jakýkoli, se rovná vždy sto osmdesáti stupňům" budil v lidech onen zbožný úžas, který je, byl a bude pramenem vší filosofie; božská neosobnost a spolehlivost takové věty jako „obsah trojúhelníku se rovná násobku jeho základny a výšky dělenému dvěma" se jim zdála být částí absolutní pravdy, ne-li absolutní pravdou celou. Staří Řekové ovšem uctívali matematiku také, ale pohrdajíce vším, co spadalo do obzoru praktických potřeb životních, tušíce, že geometrie při vší své pyšné nehmotnosti není koneckonců ničím jiným než studiem rozprostraněnosti, tedy hmoty, drželi ji na uzdě a odmítali ji spojovat se studiem předmětů smyslových. Tyto zřetele byly renesačním lidem cizí; neuvědomovali si, že hmota nikdy nepřemůže hmotu, oddali se studiu mechaniky a položili základy dnešní strojové civilizaci. První veliký myslitel tohoto nového směru byl Descartes (v. t.) a až u něho vidíme filosofické důsledky smělého skoku do říše mechaniky: svět se mu proměnil v stroj, a to svět živý i neživý, a ježto stroj nemyslí, prostor se mu stal neslučitelný s myšlením, tělo s duší, hmota s vědomím. Descartes sám tento problém nerozřešil; přenechal to svým následovníkům, z nichž např. Malebranche přiznal věcem hmotným pouze ten úkol, aby byly příležitostnou příčinou k obrácení naší pozornosti k Bohu, a Berkeley hmotu zcela prostě zrušil. Spinozovi pak duch i hmota byly pouze dvojí různou vlastností jedné a téže božské podstaty, která se slepě vyvíjí svou vniternou nutností.

I. Tři druhy poznání

Zeptá-li se cirkusák cvičeného koně, kolikje 2 + 2, kůň hrábne čtyřikrát kopytem. Zeptáš-li se svého bystrého syna, který právě chodí do druhé třídy, kolik je 2 + 2, odpoví ti: čtyři. Vyjádřil tedy kůň a tvůj syn jednu a touž pravdu? Nikterak. Pravda totiž nevězí v tom, co říkáš, nýbrž v důvodu, proč to říkáš. Pravda je cosi vniterného; závisí na mohutnosti a přirozenosti intelektu, nikoli na pouhé shodě rozumu s nějakým vnějším předmětem. Vtluču-li neschopnému žákovi do hlavy základy sčítání a odpoví-li pak na otázku, kolik je dva a dva, sice správně, ale aniž by věděl proč, dosáhl nejnižšího stupně poznání, jemuž Spinoza řÍkápoznání z doslechu nebo z neurčité zkušenosti. Tvůj bystrý synek, který dříve než odpoví, dovede si vypočíst, že 2 = 1 + I, 2 + 2 = 2 + I + I, 2 + I = 3, 3 + I = 4 dosáhl druhého stupně vědění, opřeného o rozumový úsudek a o dedukci. Aby však dedukce byla pravdivá, musí ně jaká první pravda být pravdivájinak než deduktivně. Taková byla pravda, na niž přišel tvůj synek, že 2 = I + l. Tato pravda je pravdivá sama sebou; tvůj synek poznal její pravdivost nikoli rozumovou úvahou, nikoli v důsledku nějakého předpokladu, nýbrž intuitivně. A to je třetí, nejvyšší stupeň vědění.

Jenže leží intuitivní poznání pouze na začátku řetězce úvah? Nikoliv. Intuitivní poznání musí probíhat řetězcem celým. Každý bod naší dedukce musí nám být intuitivně jasný; dedukce tedy nedovozuje ideje, nýbrž naopak je sama ideami dovozována. Každá pravda, je-li pravdou, musí být uchopitelná intuitivně.

Žák pokročilejší dotázán, kolik je 2 + 2, odpoví okamžitě bez přemýšlení, že 4, protože zná zákony sčítání; a zběhlý matematik, znalý všech knih Euklidových, rozřeší ti intuitivně, bez počítání, složité příklady úměrnosti čísel. (Rozprava o zdokonalení rozumu, Tractatus de intellectus emendatione) K tomuto způsobu poznání je tedy nutno projít různými stadii vědění a zkušenosti. Je to jediná cesta k přiměřenému postižení podstaty věcí a k dosažení pravé jistoty: neboť jistota a podstata věci je jedno a totéž. Ideu, postiženou v její bezprostřední a absolutní jistotě, nazývá Spinoza ideou adekvátní. Tyto adekvátní ideje tedy tvoří základ poznání; obsahují pravdu samy v sobě, jejich pravda tedy, jak už poznamenáno, není závislá na nějakém vnějším objektu. (Etika po geometricku vyložená, Ethica ordine geometrico demonstrata, II, definice 4) Tato nezávislost pravého, intuitivního poznání na vnějších věcech způsobuje, že jednotlivé věci se nám ztrácejí ve všeobecnu; díváme se na ně z hlediska celku čili zákonitosti celkové. Naopak omyl vzniká podle Spinozy tím, když se na věci dívám z hlediska omezeného, izolovaného. Nepravda není něco pozitivního; nepravda je nedostatek, nepřítomnost nějaké adekvátní ideje.

II. Bůh a duše.

"Podstatou rozumím," praví Spinoza v l. části Etiky, definice 3, „to, co existuje samo v sobě a co může být pochopeno sebou samým, tj. to, čeho pojem nepotřebuje pojmu jiné věci, aby jím byl utvořen." „Podstata" je základní pojem Spinozovy filosofie. Podstata je to, co jest; toť vše. Není možno určit, jaká podstata jest, protože každé určení je omezení; a podstata Spinozova je neomezená. Ale je-li neomezená, musí nutně být podstata jen jedna, neboť kdyby byly dvě, omezovaly by se navzájem: celý svět je jedna bytost. To by tedy odpovídalo tomu, co si odevždy představujeme pod pojmem „Bůh". A opravdu: „Mimo Boha nemůže žádná podstata být dána ani pojata," praví Spinoza; podstata a Bůh tedy je totéž. Ale to je také aspoň zdánlivě vše, co se o podstatě dá říci. Jenže když přihlédnete blíže, k její uvedené definici, shledáte, že v ní je vyjádřeno několika slovy totéž, co bylo řečeno v předešlém paragrafu Stojí tam psáno, že každá pravda musí být uchopitelná intuitivně, bezprostředně: musí tedy být pochopitelná sama sebou. I vidíme, že pravda je totéž co podstata, a tedy totéž co Bůh; a vidíme také, že geometričnost Spinozovy metody není jen pro parádu; její vývody plynou jeden z druhého, jako když se řeší algebraická rovnice. Nuže: pravda a Bůh je totéž; vystihuji-li podstatu trojúhelníku, koule, člověka, demokracie, slunce atd., vystihuji tím také podstatu Boha. „Jednotlivé myšlenky neboli ta nebo ona myšlenka jsou způsoby, které bOŽÍ přirozenost vyjadřují určitě a přesně." (Et. II, prop. I) Takovéto pojetí Boha – přes nesmírnou suchost Spinozova stylu – okouzluje básníky už plných tři sta let; Spinoza je klasickým představitelem náboženství básníků, panteismu. Bůh je totéž co příroda. Pojem přírody však musíme chápat jinak, než jak bývá chápán obyčejně: příroda je Spinozovi vnitřní zákonitá síla, jež pohybuje vším, co jest (příroda tvořící, natura naturans), a nikoli pouhý součet toho, co jest (příroda stvořená, natura naturata). „Vše jest, pravím, v Bohu, a vše, co se děje, děje se pouze podle zákonů nekonečné božské přirozenosti." (Et. I, prop. XV, pozn.) Bůh a svět nejsou v poměru příčiny a účinku, nýbrž v poměru podstaty a jejích stavů: nikoli mechanická kauzalita, nýbrž logický poměr důvodu a následku. „Ze svrchované moci boží. .. všechno nekonečné vyplynulo nutně nekonečnými způsoby, čili stále plyne touž nutností a týmž způsobem, jímž z přirozenosti trojúhelníka od věčnosti a na věčnost vyplývá, že jeho 3 úhly se rovnají 2 pravým." (Tamtéž, prop. XVII, pozn.) Ted' užje vám, doufám, jasnější, jak to přijde, že pravdou ideje např. 1 + I = 2 vystihuji podstatu Boha. U Spinozy, jak pozorujete, všechno vplývá do jednoho a téhož principu. Bůh je nutnost. Ideou I + I = 2 jste vystihli nutnost, a tím jste také vystihli Boha. V přírodě tedy není nic náhodného: „Moc boží není nic jiného než bytost boží v činnosti, takže je nám právě tak nemožno si mysliti, že Bůh nejedná, jako že Bůh není." (Et. II, prop. III, pozn.) Bůh, sám nekonečný, má nekonečné množství podstatných vlastností, tj. vlastností, jež o něm chápeme jako něco, co jej dělá tím, čím je. Těmto vlastnostem říká Spinoza atributy. Z nich všech dovedeme poznat jen dvě: ducha a tělo, nebo, chcete-li, myšlenku a rozsah. Obojí je totéž, jenomže pojímáno z různých hledisek. Projevy tělesné i duševní jsou rovnoběžné; jejich pořádek je týž. I budeme nazývat stavy neboli mody božské rozsažnosti všechny jednotlivé existující věci, jako je Petr, František, tato kniha, tento strom. A budeme nazývat mody božské myšlenky všechny jednotlivé ideje; pořádek a souvislost idejí je tentýž jako pořádek a souvislost věcí a pohybů. Idea nějaké jednotlivé existující věci je současně duší této věci. Takto dochází Spinoza k tzv. paralelismu neboli k učení o souběžnosti dějstva hmotného a duševního, těla a duše. Spinozismus tedy není ani materialismus, ani idealismus; ani tělu, ani duši není v jeho systému dávána přednost.

Duše člověkova není svobodná. Jelikož všechno na světě je závislé na Bohu a jelikož všechno se děje podle věčných a neměnných zákonů, vrtochy člověkovy nemohou nic měnit na pořádku nebo nepořádku věcí. Člověk sám sebe považuje za svobodného, protože si je vědom svých činů a nezná příčiny, které je determinují (určují). Člověk je duševní automat. Ale to neznamená, že pro něj není záchrany, není spásy, a že žádný pokrok není možný. Jenže v čem záleží ta spása a ta záchrana? Jak zlomí Spinoza okovy,jimiž člověka spoutal?

III. Svoboda a štěstí

Opravdu, zdálo by se, že determinismus tak naprostý nepřipouští žádnou morálku. Jaképak předpisy mravní, když každé mé hnutí prstem je přesně určeno spletí zákonů, o nichž nic nevím? Opravdu není nic podivnějšího než Spinozovo vážné úsilí světa vzdáleného myslitele, zpracovat lidské cítění a chtění, jako by šlo o geometrické obrazce. Přece však dal Spinoza svému hlavnímu dílu titul Etika. A praví: Přestože je člověk absolutně determinován, má možnost dosáhnout svobody. Ovšem přijde na to, čemu se říká svoboda. Mít možnost vyskočit nebo nevyskočit z okna, koupit si nebo nekoupit si švestky, to není žádná svoboda. A také žádné štěstí. Moudrý člověk z okna zcela prostě nevyskočí a švestky si koupí, má-li naně chuť a peníze; ovšem nemá-li peníze, nebude se horšit- s klidnou myslí se podřídí nutnosti. A takto se bude chovat vždy a za každé okolnosti.

Člověk nevědomý, ovládaný nevědomými pudy a žádostmi, nemůže být šťasten. Štěstí je jen v životě rozumovém; v něm je i svoboda. Ten, kdo chápe nutnost věcí, jež jest i nutností jeho vlastní, poznává sám sebe jako součást zákonů tohoto světa a v tom záleží jeho svoboda. Tím, že se nebrání tomu, co se stát musí, a že si to naopak přeje, participuje na boží všemohoucnosti. Nezávisí na ničem než na sobě samém, a jeho svoboda je tudíž absolutní. Dívá se na věci pod zorným úhlem věčnosti, sub specie aeternitatis. Smysly, paměť, obrazivost, všechny pasivní vlastnosti, to všechno zajde se smrtí tělesnou; ale rozum, vědomí věčné pravdy zahynout nemohou. Čím víc věcí člověk poznává druhým a třetím způsobem (dedukcí a intuicí), tím méně podléhá zlým pudům a tím méně se bojí smrti. Pravé poznání je poznáním Boha, a tudíž vykoupením, vládou Boha v nás, láskou duchovní.jíž Bůh sám sebe miluje (amor intellectualis, quo deus se ipsum amat).

S pojetím svobody souvisí Spinozovy názory politické. Lidé nesnášejí samotu, a proto se sdružují v státy. Ale jakpak mohou vytvořit lidé, kteříjsou otroky svých vášní, společenství stálé a pevné? Jedině tak, když jejich vášně budou drženy na uzdě, jednak strachem před trestem, jednak náboženstvím, totiž pověrčivou hrůzou před mstivým Bohem, který hříšníky smaží po smrti v pekle. Takovýto stát bude možná žít v pokoji, v bezpečí a v míru, ale bude to stát otroků. Cíl státu však leží jinde: ve vedení lidí k stále větší a větší mravní svobodě. „Má-li lidi nabádat k tomu, aby žili podle rozumu, který by se mohl volně rozvíjet tak, aby nevyplýtvali své síly na záští, hněv a úskoky a nejednali nepoctivě druh proti druhu." (Rozprava teologicko-politická, Tractatus theologico-politicus, kap. 20) I stal se Spinoza průkopníkem ideálů demokratických; vyžaduje od státu svobodu myšlení a slova, spojení moci občanů a veřejnou kontrolu státních záležitostí. Nelze vypočítávat jednotlivé filosofy, na něž Spinoza měl vliv; působil na romantické idealisty, na Schellinga a na Hegla stejně jako na pozitivisty. – Kromě spisů uvedených v textu napsal Spinoza Rozpravu o Bohu, člověku a jeho štěstí (Tractatus de Deo et homine eiusque felicitate), Rozpravu o zdokonalení rozumu (Tractatus de intellectus emendatione) a nedokončenou Rozpravu politickou (Tractatus politicus).


[BACK]