SOKRATES (469-399). Bos, tváří podoben satyrovi a oděvem žebrákovi, potloukal se tento nejpodivuhodnější ze všech starců – o jeho mládí totiž nevíme nic – po aténském tržišti, po ulicích, zahradách a tělocvičnách, aby rozmlouval s mládeží; a jeho řeči, jak vypravuje Alkibiades v Platónově dialogu Symposion, „kdo by jim chtěl naslouchat, zdály by se mu zprvu velmi směšné ... Mluví totiž o mezcích, o kovářích, ševcích a jirchářích a zdá se, že hovoří pořád stejně, takže neznalý a nezkušený člověk je v pokušení se mu vysmát. Kdokoli však najde k jeho řečem klíč a pronikne dovnitř, shledá především, že mají obsah rozumný, ba že chovají poklady božských obrazů ctnosti a že jejich cílem je většina toho nebo snad všechno to, k čemu má přihlížeti člověk, který chce být dokonalý ... „ A najiném místě: „Ale o tom dosti. Co však vykonal dál tento zdatný muž a co podnikl na vojenské výpravě, to stojí za poslechnutí. Přišel totiž na nějakou myšlenku a stál od rána v zahloubání na témž místě, a když nemohl problému přijít na kloub, nepovoloval a pořád stál, přemýšleje. Bylo už poledne; lidé ho pozorovali s podivením, a říkali jedni druhým, že Sokrates od rána stojí a o něčem přemýšlí. Konečně někteří z Jónů, když nastal večer, vynesli po jídle svá lůžka ven – bylo totiž léto – a dílem na čerstvém vzduchu spali, dílem Sokrata pozorovali, bude-li tak stát po celou noc. A on opravdu stál až do východu slunce; potom se pomodlil k slunci a odešel."

V době, kdy v Aténách byla v nejbujnějším rozkvětu filosofie sofistů, mužů okázale vševědoucích, a přitom možnost pravého vědění popírajících, chlubivých a hrabivých, starostlivě dbalých své slávy, duchaplných řečníků a lvů vysoké společnosti, Sokrates žil v chudobě uprostřed lidu, hovořilo věcech zdánlivě všedních a prohlašoval, že ví, že nic neví. Každý své pověsti dbalý filosof musil tenkrát cestovat do Egypta nebo do Babylonie a studovat u tamních mágů astronomii a geometrii a vědy tajné; Sokrates však, pokud se nemusil účastnit válečných tažení své vlasti, nevytáhl z rodného města paty. Filosofovalo se o věcech vznešených, o bytí a dění, o vzniku a zániku věcí, o hmotě a o duchu, o původu veškerenstva, vymýšlely se kosmologické teorie; Sokrates, jak jsme už slyšeli, rozumovalo kovářích a o ševcích – obrátil svůj zrak k věcem lidským, zkoumaje podle Xenofonta „co je zbožné a bezbožné, krásné a hanebné, spravedlivé a nespravedlivé; co je mírnost a bujnost, co statečnost a zbabělost, co stát a politik, co vláda nad lidem ... „ Byl odpůrcem sofistů, ale dovedl si z nich vybrat to, co vyhovovalo jeho světovému názoru. Nic jistě nebylo protivnější jeho duchu než Protagorovo učení o relativitě pravdy; Sokrates se dožadoval pravdy a byl přesvědčen, že každý, kdo ji hledá, ji najde. Protagorova nauka o subjektivitě smyslového poznání se mu však zamlouvala. Domyslil ji do důsledků a zavrhl všechno empirické (zkušenostní, smyslové) poznávání věcí, tedy přírodovědu, a omezil se na zkoumání podstaty lidských záležitostí, tedy zbožnosti, spravedlnosti, vědění, krásy. Hledal pravdu v říši ducha, nikoli hmoty; na nikoho nedal, řídě se jen svým rozumem a svým tajemným božským hlasem, který se v jeho nitru ozýval v rozhodujících chvílích života, bezpečně určuje směr jeho kročejů. Nepohrdal tělem, ale dovedl je ovládat; Alkibiades v citované chvalořeči na Sokrata vypráví, s jakou snadností snášel válečné útrapy, zimu, hlad a pochody, ač byl slabší a starší svých druhů, a podivuje se, že nikdy a nikdo ho neviděl opilého, třebaže se pití nevyhýbal; chatrné tělo, ovládané silným duchem, přátelé milí, dovede dělat zázraky. Věřil, že poznání je neskonale cennější než všechny požitky světa; že pouze ctnost je na tomto světě opravdu důležitá; v tomto přesvědčení se nedal zviklat ani útrapami svého žebráckého života, ani výsměchem ulice, ani hrozbou svých nepřátel.

Jedna z jeho hlavních tezí byla, že ctnost se získává věděním; že poznání samo o sobě dostačí k tomu, aby člověka dovedlo k dobru, a že lidé jednají špatně, podle a nízce pouze z hlouposti. Hřích je omyl vzniklý tím, že člověk chtěl něco špatného, domnívaje se, že je to dobré. Jinými slovy, ctnosti se dá naučit, a předmětem toho učení je člověk sám. Poznej sám sebe, stálo napsáno zlatými písmeny nad vchodem do delfské věštírny, a Sokrates tuto formuli přijal. Jeho přičiněním se takto, podle výroku Ciceronova, filosofie vrátila z nebes na zemi. Přesvědčen, že lidé nosí ve své duši všechny principy a zárodky této člověčí vědy, jež jediná je hodná námahy, nutil je, aby své myšlenky objasňovali, aby docházeli pravdy svým vlastním přičiněním a aby si jasně uvědomovali, co je vlastním obsahem pojmů, jichž užívali, přesně definujíce jejich obsah. Každý z nás ví, co to je třeba spravedlnost, neboť užíváme tohoto slova hojně; pokusme se však podat výměr spravedlnosti a zkoumejme pak, je-li opravdu správný. Tu nestačí vyjmenovat všechny druhy spravedlnosti, nestačí o ní říci několik ze zkušenosti vzatých povšechností; musíme naopak přesně určit, čím je spravedlnost v sobě samé a pro sebe samu, vyhledat, co různé projevy a druhy spravedlnosti mají společného a stálého a co se naopak za spravedlnost vydává, ač jí ve skutečnosti není. Tomuto způsobu bádání se říká sokratovská indukce, jež je veskrze rozdílná od indukce moderní (v. t.) a provádí se nejsnáze formou přátelské debaty, v níž si mluvčí vzájemně tříbí své názory, pasou po jejich slabinách a dostávají se tak dál na kloub záhady; to je tzv. sokratovská dialektika, rovněž naprosto rozdílná od dialektiky moderní (v. t.). Kdo touto cestou dovede objevit (nikoli vytvořit) jasné pojmy, objeví řád a smysl ve zmatku, všeobecno v jednotlivostech, rozliší podstatné od nepodstatného, jeho vnitřní síly se usměrní a všechna špatnost opustí jeho duši, jako netopýři prchají ze sluje, do níž náhle vniklo světlo. To je podle Sokrata obsah vší etiky a v tomto smyslu musíme rozumět jeho větě, že ctnost je vědění: nikoli vědění vcepované a naočkované, nýbrž přísná a stálá kritika sebe samého, jež dává člověku svobodu, aby se dovedl rozumně rozhodnout, co je mravné. Teď pochopíte, proč se Sokratovi zalíbila základní teze učení Anaxagorova (v. t.): i on v rozumu viděl sílu, organizující život, i učil, že je nutno tuto sílu tříbit a neochabujícím sebezpytem zpevňovat. Kdo si takto počíná, dochází pravé blaženosti – neboť Sokrates jako pravý Řek, syn přírody ze všech nejusměvavější, viděl cíl lidského života v blaženosti, eudaimonii.

Stejně jako byl kritický k člověku-jednotlivci, díval se kriticky na lidské společenství, tedy na stát. Přijímal jej takový, jaký byl, a domníval se, že není možno pomýšlet na jeho zlepšení, dokud se nezlepší všichni jeho občané; usiloval o vzkříšení autority zákona, jejž sofisté znehodnotili; a jak víme, věnoval této titánské práci všechny síly svého života Zákony nejsou špatné, špatné je jejich zneužívání; je tedy nutno jich dbát, i když se obracejí proti našemu osobnímu prospěchu. Přítel člověka přísný i sladký, milenec pravdy a krásy a ctnosti, ošklivec nejspanilejší ze všech lidí, dával svému přesvědčení důraz nejen vznešeným způsobem svého života, nýbrž i svou smrtí. Křivě obžalován, že nevěří v boha a kazí mládež, důstojně se hájil na soudě, a když byl vyzván, aby si sám stanovil trest, popudil porotce návrhem, aby byl živen na státní útraty, takže hlasovali pro trest smrti nakonec i ti, již se původně přimlouvali za jeho osvobození. Jeho přátelé mu i pak zjednali možnost útěku; Sokrates však dal přednost nespravedlivému trestu, neboť nechtěl zradit své vlastní učení. Veliký předchůdce Kristův, jako on zemřel za lidstvo; na rozdíl od případu Kristova nikdo však nezemřel za Sokrata. Přinesl člověku jen dobro, nezkalené stínem sebemenším; jeho jméno není potřísněno ani krůpějkou krve a do dávného ohlasu jeho slov se nemísí jediný výkřik bolesti těla nebo duše. Proto bývá měřen počtem loktů skrovnějším a skoupěji zahrnován vděčnou chválou než tesař nazaretský, syn božstva nejkrutějšího.


[BACK]