SMETANA, AUGUSTIN (1814-1851), byl německy píšící český filosof, vyobcovaný revoluční kněz, jeden z přemnohých velikých českých lidí, kteří umřeli v bídě a trpkosti, utlučeni závistí a nepochopením svých baráčnických vrstevníků. „Pracoval jsem," píše Smetana ve svých Zápiscích vyobcovaného kněze (Geschichte eines Excommunicierten), „tak neklidně, že kdykoli jsem povstal od svého stolu, slyšel jsem ve své obrazivosti klepat bídu na dveře; tak se u mne střídaly vědecké myšlenky, jež vyžadovaly veškeré duševní činnosti, s temnými představami, jak to se mnou bude v budoucnosti." Čili filosofický protějšek osudu největší české básnířky z oné temné doby, jejíž stíny hustě padaly i do naší české přítomnosti.

Filosofie německá, mínil Smetana, se vyžila; i jest na Slovanstvu, aby převzalo, co Západ vybudoval. Dějiny jsou neustálý svár konečna s nekonečnem. Konečno je pozemské, nekonečno božské. Nástroje konečná jsou náboženství a právo, nástroje nekonečna jsou umění a láska. Svár tento bude překlenut přírodní vědou, a až se tak stane, Slované shrnou ve svém lůně jednak svobodu Angličanů a Francouzů, jednak filosofii a vědu Němců, a dodavše k těmto prvkům tvaru uměleckého, vybudují novou blaženou říši lásky; záleží především na Češích, aby namířili své myšlení k řešení otázky sociální, k nápravě nepravostí zřízení společenského. „Takto doplňuje," píše o Smetanovi Masaryk, „humanitní teorii Kollárovu a dodává filosofický základ lidovým tužbám Havlíčka a Němcové." (Česká otázka, 53.) Mravním vítězstvím Slovanstva bude dokonán dlouhý pochod pokolení lidského, který se táhl pěti věky za účasti pěti ras na pěti dílech světa. (Úvahy o budoucnosti lidstva, v originále Die Bedeutung des gegenwártigen Zeitalters a Katastrofa a zakončení dějin filosofie, Die Katastrophe und der Ausgang der Geschichte der Ph.)

Filosofická četba dnes už těžko stravitelná – Smetana bohužel převzal od Heglajeho zvyk, vyjadřovat se co možná nesrozumitelně – je „filosofická encyklopedie" Vznik a zánik ducha (Der Geist, sein Entstehen und Vergehen), dílo, jemuž Smetana přikládal nesmírný význam a o němž byl přesvědčen, že je to hraniční kámen vší filosofické spekulace, neboť lidské myšlení už nemůže jít dál ani výš. I zde se potkáváme s poznaným už svárem nekonečna a konečna a s mystickými pěti stupni, aplikovanými tentokrát na celkový vývojový pochod světa a člověka v něm. V lidském vědomí dochází k dočasné, relativní rovnováze mezi oběma faktory. V duchu člověkově „nekonečno překonalo konečno tím, že ví o sobě jako o jsoucnu" (§ 471) Toto „vědomí o vědomí" je poznání. „Poznáním stává se lidský duch tvůrcem. Obecně se říká: každý je štěstí svého tvůrcem; platí však víc: každý je tvůrcem své budoucnosti, své věčnosti, tvůrcem v přesném slova smyslu." (§ 472)


[BACK]