SHAFTESBURY, EARL OF (1671-1713). Po pádu teologie přestal se člověk bát pekla a praktičtí Angličané se začali strachovat, aby nezdivočel a nezesurověl; i jali se vymýšlet rozmanité etické systémy, shodné se zásadami náboženství přirozeného. Shaftesbury je hlavní představitel těchto snah; říká se mu smějící se myslitel, neboť má humor a sokratovskou ironii, šťastně obnovuje Platónovu formu dialogů a dobře se čte. Je to typický anglosaský praktický filosof; soubor jeho prací, vydaných pod názvem Charakteristiky lidí, obyčejů, mínění, časů (Characteristics of men, manners, opinions, times) stojí za přečtení; málem tě jímá závist, že Anglosasové dovedli takhle svěže a v dnešním slova smyslu moderně psát před čtvrt tisíciletím. Kniha byla přeložena do všech kulturních jazyků. Jen do češtiny ne.

Shaftesbury rozeznává u člověka sklony egoistické a sklony altruistické nebo sociální, jež způsobují, že máme radost z úspěchu a z blaha svých bližních. K tomu dlužno přičíst sklony rozumové (reflexní), jež záleží v citu úcty nebo pohrdání k mravní kráse nebo ošklivosti. Staneme-li se svědky nějakého činu, máme příjemný nebo trapný pocit podle toho, jde-li o čin dobrý nebo zlý. Tento pocit v nás vyvolává vnitřní, velmi jemný smysl, jakýsi vrozený smysl mravní (moral sense); a zmíněné rozumové sklony jsou výronem právě tohoto mravního smyslu. Ctnost záleží v harmonii egoistických a altruistických sklonů pod nadvládou sklonů rozumových; ctnost a štěstí je totéž. Vnitřní harmonie splyne s harmonií celého světa, oživeného to celku – tady vidíme vliv Giordana Bruna -, v jehož dokonalosti mizí nedokonalost jednotlivců. Příroda je dílo umělcovo; člověkův obdiv k ní je rázu ponejvíce estetického. Filosofie Shaftesburyho je radostně optimistická a eudaimonistická (viz Etika); je to ovšem eudaimonismus v jeho nejušlechtilejší, nejvyšší podobě. Vrcholem moudrosti mu je rozumná sebeláska. Jeho ideálem je zušlechťování osobnosti po řeckém způsobu; harmonické využití všech sil uložených v člověku, helénská kalokagathie, vkus; jediné opravdové dobro je nesobecká láska ke kráse, jejímž praobrazem je sám Bůh.

V jeho učení pokračoval Francis Hutcheson (1694-1747), který první razil zásadu o štěstí co největšího počtu lidí již později převzali utilitaristé (Bentham aj.).


[BACK]