|
SCHOLASTIKA. Až do osmého století po Kristu, tedy až po dobu Karla Velikého, církev podle návodu Augustinova O městě Božím (viz Augustin) ignorovala světský stát a jeho zřízení. Teprve za Karla Velikého došlo k spolupráci a oboustranně prospěšné vzájemné podpoře, jež umožnila rozkvět scholastické filosofie (z latinského schola = škola), tj. filosofie, jež se snažila rozumově podepřít církevní dogmata a spojit je v ucelený, uzavřený myšlenkový systém. Vlastní zakladatel scholastiky byl učený anglosaský mnich Alkuin, jejž Karel Veliký povolal do své říše, když se byl zhrozil všeobecné nevzdělanosti, panující mezi kněžstvem. Alkuin zorganizoval vzornou klášterní školu v Toursu, která udala směr a cíl veškerému středověkému vzdělání. Vyučovalo se tam a pak i všude jinde tzv. sedmi svobodným uměním, dělícím se na trivium (gramatika, rétorika, dialektika) a quadrivium (aritmetika, geometrie, astronomie a hudba). Neznamenalo to nic víc a nic miň než vpád antické kultury do života středověkého; vždyť to quadrivium není nic jiného než sesterské vědy starých pythagorovců. Scholastikové začínali uznávat pohanskou filosofii; ujalo se mínění, že předkřest'anští filosofové měli tak vznešené etické zásady, že se lišili od křesťanství pouze vírou a křtem. Proniknutí starověku do středověku určilo jednou provždy filosofický program scholastiky; ať studujeme kterého chceme scholastického autora, všude se setkáváme s převažující snahou pochopit, zesystematizovat a dokázat obsah církevní teologie na základě filosofie starověké, zejména Aristotelovy. Poměr staré filosofie k církevnímu dogmatu je ovšem podřízený, služebný; ideje Aristotelovy nebyly scholastikům cílem, nýbrž prostředkem k podpoře a ucelení nauk zjevených. Staří scholastici měli na plnění tohoto úkolu dost času a klidu; vynaložili na něj přemnoho píle, vědomostí a sylogistické obratnosti, takže scholastická filosofie během staletí vyrostla v skvěle vybroušenou, jemně promyšlenou, na všechny strany vyváženou, svou složitostí a vznosností gotický chrám připomínající myšlenkovou konstrukci. Byla to ovšem věda čistě formalistická, od přírody a od praktické stránky lidského života odvrácená, opřená výhradně jen o autoritu Písma a o tvrzení jí uznávaných starých filosofů. Stala se vedle rytířství nejcharakterističtějším zjevem života středověkého, ohniskem nejen vzdělanosti, nýbrž i politiky: neboť byla-li vlastní filosofie scholastická odvrácena od tohoto světa, měli naopak scholastikové pro politický život veliké porozumění; a učenecké boje scholastiků, o nichž vypravuji v hesle Universalie, se sice týkaly předmětu nesmírně abstraktního, ale měly vážné pozadí hospodářské a pozitivně vědní. I. Scholastika tzv. raná (IX.-XII. století) se vyznačuje vypracováním učební metody zvané sic et non (ano ane), jež záleží v tom, že u každé probírané otázky, např. u otázky, je-li Bůh věčný, se uvedly jednak citáty autorů, svědčících proti věčnosti Boha, pak citáty, svědčící pro jeho věčnost, a z těchto protikladů se pak vyvozovalo konečné řešení. Tato metoda, jejímž vynálezcem byl Abélard (v. t.), cvičila scholastiky v disputační pohotovosti, v jazykovém šermířství a kejklířství. Byla velmi úspěšná; scholastici opravdu dosáhli v učeneckých půtkách nesmírné obratnosti a subtility; ovšem subtilita tato, stavši se samoúčelnou, scholastiku nakonec zahubila. Hlavní představitelé rané scholastiky kromě uvedeného Abélarda byli Jan Scotus Eriugena a Anselm, arcibiskup z Canterbury (v. t.). II. Scholastika vrcholná (XIII. století), údobí obrovitých teologických summ, to jest děl, v nichž bylo vypsáno a v celek uzavřeno veškeré scholasticko-teologické vědění té doby, je charakterizováno přijetím Aristotela do filosofie scholastické; jak a proč k tomu došlo, vyprávím v hesle, pojednávajícím o představiteli tohoto údobí, Tomáši Akvinském. III. Za scholastiky pozdní (XIV.-XVI. století) vrcholily boje mezi realisty, konzervativním křídlem scholastickým a nominalisty, usilujícími o uznání neodvislosti rozumového poznání od dogmatiky církevní (viz Universalie). Tehdy už rozkvétala renesance, ve filosofii se začínalo uplatňovat vědomí individuality, radosti ze života, propukala touha po pozitivním poznání přírody a dostavovaly se první úspěchy vědecké, zatímco scholastika mrtvěla. Zdálo se tedy, že středověku je jednou provždy konec; jak to dopadlo, vyprávím v hesle Renesance, reformace a osvícenství. – Viz též Novoscholastika. [BACK] |