SCHLEIERMACHER, FRIEDRICH ERNST DANIEL (1768-1834), protestantský teolog, je tuším nejsympatičtější z německých pokantovských myslitelů, neboť zapjal všechny romantické problémy té doby do služeb náboženství. Člověk má přirozený sklon, učil Schleiermacher shodně s Fichtem, rozlišovat svět reálný a ideální, svět věcí a svět představ, říši empirie a teorie, zkrátka svět bytí a myšlení. Oba tyto světy jsou jedno a totéž; člověkův rozum by rád tuto identitu poznal a uznal, ale je k tomu přirozeně neschopen. Tato jednota, za níž všechno lidské vědění spěje, ale nikdy nedospěje, není totiž nic jiného než Bůh a Bůh je nepoznatelný; není předmětem vědy, nýbrž náboženství, ne rozumu, nýbrž citu, ne etiky, nýbrž zbožnosti. Není jiného zázraku, jiného zjevení než náboženský cit. Netřeba přitom myslit na Boha: .Náboženství bez Boha může být lepší než náboženství s Bohem." Uče toto, Schleiermacher se hlásil k panteismu, najmě ke kaceřovanému Spinozovi; později tyto své názory zmírnil a přiblížil se k církevnímu teismu.

Hlavní jeho spis o náboženství byl Řeči o náboženství k vzdělancům mezi jeho opovrhovateli (Reden iiber die Religion an die Gebildeten unter ihren Verdehtem). Jeho zmírněné názory jsou vyjádřeny v knize Křesťanská víra (Der christliche Glaube ).


[BACK]