|
SCHELLING, FRIEDRICH WILHELM (1775-1854), světlo a nejtypičtější představitel německého romantismu, uznával na počátku své filosofické dráhy jen dva filosofické systémy: Spinozův a Kantův, opravený Fichtem. Mezi nimi je dlužno volit. Buď ten, neb onen: není jiné možnosti. Když však Galvani překvapil svět svým objevem animální elektřiny, když Lavoisier stanovil svou větu o neproměnnosti úhrnné váhy reagujících látek, když skotský lékař John Brown se pokusil vysvětlit záhadu života svou teorií dráždivosti, Schelling shledal „subjektivní" filosofii Fichtovu příliš těsnou a Spinozův geometrický vesmír strnulým. život se stal ústředním bodem jeho přemýšlení. Zachoval Spinozovo pojetí přírody jako veliké jednoty, v níž Bůh se projevuje ve vší své plnosti; tato jednota však není ovládána řádem matematicko-mechanickým, nýbrž životným, organickým. Přírodaje jeden jediný ohromný organismus ajejí síly směřují za jedním jediným společným cílem: za vytvořením organického života. Všechny druhy přírodního dění neboli „kategorie přírody" tvoří jednotný systém, v němž každý jednotlivý jev má své místo, tím konečným cílem určené. Příroda tedy nemá být popisována, měřena, vysvětlována kauzálně, nýbrž teleologicky jako rozumně a účelně jednající duchovní skutečnost. Z toho plyne, že příroda a duch v po jetí Schellingově nejsou dvě odlišné, nepřátelské oblasti. Jsou to dva póly, dva projevy, dvojí funkční uskutečnění jednoho a téhož prarozumu. Držme se slova pól; myšlenka polarity je základní kámen učení Schellingova. Příroda je objektivní, nevědomý, reálný pól, duch je subjektivní, ideální, vědomý pól světa. Na žádném z jevů tohoto světa se princip reálný nebo ideální neprojevuje plně, každý stojí mezi oběma póly, blíž nebo dál tomu či onomu: hmota je zhrublý duch, duch je zjemnělá hmota. Nekonečný rozum nebo prarozum, absolutní princip (Urgrund) všech těch jevů, není tedy ani reálný ani ideální, ani nevědomý ani vědomý, nýbrž dokonale indiferentní, nelišný. Božská prabytost je absolutní identita subjektu a objektu, jednota protikladů, coincidentia oppositorum, a svět se svou polaritou přírody a ducha je pak rozvinutím této identity. Jeto jako když rozvineš vějíř, ve své původní podobě jednotný klacík; jeho levé krajní ramínko je Schellingův nevědomý, reálný, objektivní pól, pravé krajní ramínko pól subjektivní, ideální, vědomý pól. Jednota mezi těmi póly není ovšem porušena: jsou mezi nimi žebírka, stupně, jimž Schelling říká potenee: První potence je charakterizována tíží, druhá světlem spolu s magnetismem a elektřinou, jakož i všemi procesy chemickými, a třetí organickým životem, kde procitá vědomí rozumu a kde duch rozráží své hranice. Hledím-li na věc z tohoto konce, tedy ze strany pólu objektivního, příroda se nám jeví jako ,já" ve zrodu (Die Natur ist das werdende Ich), jako proces sebe sama hledajícího rozumu; to je téma Schellingovy naturfilosofie. Díváme-li se však na věc z druhého konce, tedy ze strany pólu subjektivního, stojíme před úkolem opačným: uvést subjekt,já, ve vztah s jeho bezvědomým protějškem, přírodou. To je téma Schellingova transcendentálního idealismu. Subjektivní pól, duch, směřuje k objektivnímu pólu zase třemi stupni, tj. třemi druhy duševních činností, z nichž nejnižší je poznání, prostřední jednání a nejvyšší tvorba umělecká. Čím víc je v jevu subjektivity a objektivity, reality a ideality pohromadě, tím je jev dokonalejší. I viděli jsme, že v naturfilosofické, tj. reální řadě potencí stál na nejvyšším stupni organický život, protože organický život je relativně nejduchovnější jev přírody. V ideální řadě stálo na nejvyšším stupni umělecké dílo, protože je to relativně nejpřírodnější jev v říši ducha. A celek všeho, univerzum, nejdokonalejší jednota přírody a ducha, je nejdokonalejší organismus a nejdokonalejší dílo umělecké současně. Tato teorie měla ohromný úspěch, protože nesmírně vyhovovala romantické náladě tehdejší německé společnosti, její zálibě v duchaplném intuitivním apercu, jež by jediným svobodným rozletem rozrazilo kovové brány absolutna, jejímu kultu umělectví, jejímu opovržení k duchamornému počínání empirických vědců; Schellingovou zásluhou byli vědci a teologové vykázáni z filosofie anajejich místo dosazen básník, pán vize, ničím nezatěžkaný poutník veškerenstvem, bratr bohů. Schellingova filosofie je při své poměrné prostotě duchaplná, nezapomíná na skutečnost přírody, vrací jí její reálnost a nepřehlíží výsledky vědeckého bádání té doby. Bohužel Schelling se nezastavil u teorií, tuto ve vší stručnosti podaných; ve věku devětadvaceti let, když už měl své hlavní dílo za sebou, obrátil svůj zájem k otázkám náboženským, lépe řečeno teosofickým. Ve své Filosofii a náboženství (Philosophie und Religion) vysvětluje vznik světa tím, že božské ideje, v nichž se Bůh shlížel, jednoho dne od Boha odpadly a osamostatnily se. Toto odpadnutí je nevysvětlitelné, je to bezdůvodná skutečnost (grundlose Tatsache) a nezbývá než ji vzit na vědomí. Tím, že se ideje osamostatnily, staly se (z našeho lidského stanoviska) skutečnými; jejich obsah je božský, ale sám fakt jejich skutečnosti, příroda, je hříšný. Odtud zlo, hřích, nerozum na světě. Lepší božská stránka skutečnosti touží po návratu do lůna božského; tento návrat se uskutečňuje v lidských dějinách, v nichž se odvždy prolinají dva motivy: temný, Ilias, jímž roztržka s Bohem se zvětšuje, a světlý, kladný, Odyssea, jímž roztržka s Bohem se smiřuje. Hlavní díla Schellingova z přednáboženského údobí jeho života jsou: Ideje k filosofii přírody (Ideen zu einer Ph. der Natur), Systém transcendentálního idealismu (System des tr. Id.) a Přednášky o metodě akademického studia (Vorlesungen iiber die M des ak. St.). [BACK] |