SAINT-SIMON (1760-1825), dobrodružný šlechtic francouzský, který spekulací s pozemky nabyl ohromného jmění a stal se žebrákem, odkázaným na milost svého sluhy, bývá označován jako teoretik a zakladatel socialismu; ne zcela právem, neboť třebaže měl veliký zájem o dělníky a sledoval jejich hnutí, byl a zůstal liberálem, obdivovatelem hospodářské struktury Spojených států a zastáncem oprávněnosti soukromého vlastnictví měšťáckého; podobně jako Locke totiž tvrdil, že měšťácký majetek byl na shromážděn řádnou tvořivou prací, kdežto vlastnictví šlechty a duchovenstva bylo nakradeno. Prvním naším úkolem, učil Saint-Simon, musí být produkce hmotných statků; proto průmyslníci, bankéři, rejdaři, obchodníci jsou nejdůležitější vrstvou národa. Jakmile technická vynalézavost lidského ducha bude uvolněna z pout zastaralých předsudků, stanou se páteří nové organizace lidské společnosti, v níž bude rozdrcena dosavadní nadvláda vojáků, právníků a kněží a kde síly všech opravdu produktivních lidí se spojí v boji proti útlaku a bídě. „Majetní dosáhli moci nad nemajetnými ne pro svůj majetek, nýbrž pro svou převahu duchovní." V posledním desetiletí svého života uznal nutnost zlepšení osudu nejchudší třídy. V knize Nové křesťanství (Nouveau christianisme), která vyšla těsně před jeho smrtí, hlásá moderní náboženství, které jsouc ve shodě s moderními vynálezy vědeckými má upravit poměr mezi kapitálem a prací tak, aby lidé spolu jednali jako bratři.

Po jeho smrti se hlásání jeho myšlenek ujali jeho žáci, mezi nimi Saint-Amand Bazard, P. B. I. Buchez a B. Penfantin, kteří se zasazovali o zrušení dědického práva a o utvoření státu, jehož občané by byli roztříděni podle svých schopností a odměňováni podle zásluh. Byli to horlivci, kteří věřili v blahodárnou sílu poznání a dobrého příkladu; stranili se politického života, zápasů stran se stranili, ale vytvořili v Paříži početnou skupinu těch, kdo byli ochotni žít v souladu s novým evangeliem humanity; skupina se vbrzku pak rozrostla v celé hnutí, známé jako hnutí saint-si monistů. Liberalismus, který hlásal, že pokrok je dosažitelný jen volnou soutěží jednotlivců, ale přitom nebral v ochranu nemajetné před vykořisťováním majetných, se názorům saint-simonistů příčil; ale bránili se myšlence, že stát by se měl ujmout uskutečňování jejich ideálů cestou zákonodárnou. Docházelo i k zřizování vzorných saint-simonistických osad, jako byla např. osada v Ménilmontantu, založená Enfantinem.

Veřejnost je nebrala vážně a vysmívala se jejich patosu. Nakonec hnutí ztroskotalo, rozpadlo se; sám Enfantin se stal generálním ředitelem lyonské dráhy a jeho osobní žáci, bratři Pereire, založili za Napoleona III. první velikou obchodní banku. Myšlenkový výnos hnutí saint-simonistů, nové učení filosofické a sociologické, došlo svého uplatnění teprve daleko později, když někdejší sekretář Saint-Simonův, August Comte (v. t.), je shrnul ve svém Kursu pozitivní filosofie.


[BACK]