ROUSSEAU, JEAN JACQUES (1712-1778). V osmé knize svých Konfesí (Confessions) vypráví Rousseau, syn ženevského hodináře, dobrodruh, skladatel neúspěšných oper a neúspěšný vynálezce nového systému psaní not číslicemi, též spolupracovník encyklopedistů (viz Encyklopedisté), kterak za parného léta v roce 1749 šel z Paříže do Vincennes navštívit Diderota, který tam seděl ve vězení. Ač unaven chůzí a vedrem – neměl na fiakr -, cestou si říkal v novém čísle Mercure de France, když tu jeho zrak padl na oznámení veřejné soutěže, j iž vypsala Akademie dijonská na nejlepší vyřešení této otázky: Zdali pokrok věd a umění přispěl k zhoršení nebo k zvelebení mravů. „V okamžiku, kdy jsem to četl, svět se přede mnou změnil ajájsem se stal jiným člověkem." Doběhl pak do Vincennes v stavu rozrušení, hraničícím s šílenstvím.

Co ho tak rozčililo? ptáte se. Inu, musíte si uvědomit, že vypsání takové soutěže bylo v oné době něčím neslýchaným, revolučním, naprosto novým, vždyť uplynulo teprv něco přes dvacet let od smrti Newtona, jehož životní dílo bylo ohromným vítězstvím vědy nad hádankou vesmíru; a francouzští osvícenci právě začínali skládat velkolepou Encyklopedii, jež se měla stát věčným pomníkem rozumu, osvobozeného z okovů pověry, teologie, středověkého tmářství. Nikdo nepochybovalo moci, síle a nádheře rozumu a rozumem zbudovaných věd; a tu, ejhle, veřejný vědecký ústav se z ničeho nic zeptá veřejnosti, zdali celá ta pýcha století osmnáctého prospívá nebo ubližuje tomu, co na tomto světě lidí je koneckonců to nejdůležitější – mravnosti. Jen si představte, jaký by to způsobilo rozruch, kdyby v našem století techniky dejme tomu ministerstvo školství položilo veřejnosti otázku, zdali rozvoj techniky lidstvu prospívá nebo ubližuje.

Když tulák, manžel hospodské služky, přecitlivělý neduživec, proletářský básník citu, něhy a milosti, občasný lokaj a žebrák Rousseau sedal v kroužku vážných, solidních, zámožných filosofujících osvícenců, trpěl převelice jejich důvěru vzbuzujícími řečmi o racionalizaci státu, práva, náboženství a výchovy, o skvělé budoucnosti věd a o dvojím cíli umění: pobavit a zušlechtit člověka. Cítil, že jsou falešné, přehnané, neupřímné ve své bohorovnosti a neopodstatněné, a že tendence, jež vyjadřují, kazí povahu člověkovu, protože hubí jeho cit a odvádějí ho od přírody. Jeho smysl pro individualitu nedovoloval mu akceptovat učení tehdy uznávané, podle něhož člověkovo vědomí je pouhé jeviště, na němž se setkávají a srážejí houfy zvnějšku získaných, tedy člověku cizích počitků (srovnej Senzualismus). Považoval za samozřejmé – a věru je to samozřejmé -, že náš duševní život se neodehrává bez naší aktivní účasti. Bál se však, že by byl se svými názory osamocen a že by mu nikdo neporozuměl; a za této nálady se dočte o soutěži dijonské Akademie. Ale to nejhezčí teprve mělo přijít: Rousseau se soutěže zúčastnil, vyjádřil svůj odpor k civilizaci a ke kultuře formou nejvášnivější, jeho odpověď dostala první cenu a Rousseau se stal přes noc slavným. Věc tedy ležela ve vzduchu. Základy společenského životajsou potřeby tělesné, psal tehdy Rousseau, jako by četl Marxe; duševní stránka společenství lidského je pouhá ozdoba. Kultura a civilizace mrzačí naši svobodu a mění národy v uhlazené otroky, nadané ctnostmi bez ctností. Duše se formují podle jednoho vzoru; držíme se zvyku a zapomínáme na svou přirozenost; nikdo se neodváží zdát se takovým, jakým je, a z toho plyne úpadek opravdového přátelství, vážnosti a důvěry. Pod závojem vzdělání skrýváme svou chladnost, strach a nenávist. Stydíme se chválit své vlastní zásluhy, ale snižujeme současně i zásluhy cizí; naše nevědomost ustupuje něčemu horšímu – skepsi.

Tento stav vede k všeobecnému poklesnutí mravů. Mravní zkáza postupuje s rozvojem věd, neboť vědy pocházejí z našich chyb: astronomie z pověry, řečnictví ze ctižádosti, záští a podlézavosti, měřictví z lakoty, fyzika ze zvědavosti, právnictví z nespravedlnosti. Cílem věd má být pravda; nicméně pravda zůstane navždy neznámá. Věrným průvodcem věd a umění je přepych, který zeslabuje duši i tělo. Výchova mládeže je vepsí, protože pěstujeme ducha, ale kazíme soudnost, vyznamenáváme nadání a pohrdáme ctností. Všude je plno učenců a umělců, ale není lidí.

Potud Rousseauova kritika: ale jaký lék navrhoval na potírání všeho toho tak výmluvně vylíčeného zla? Prostý: Přírodu. Pojem přírody měl pro něj obsah velmi bohatý: neodvislost lidské osobnosti, mravní cit, protikladný sobectví rozumu, volný rozvoj duševního života, souvislost člověka takového, jak jej Bůh stvořil, s Bohem. „Všechno je dobré," praví v první knize svého Emila, ,jak to vyšlo z rukou Původce světa; všechno se kazí pod rukama lidskýma." Lidé přirození, vykládá ve své Rozpravě o původu a základech mravnosti mezi lidmi (Discours sur I 'origine et les fondements de I' inégalité parmi les hommes), byli silní a zdraví, nebojácní, prostí. Nebylo mezi nimi nerovností; každý stačil sám sobě a měl pouze ty pocity a představy, jež byly jeho stavu přiměřeny. Když si však lidé začali budovat příbytky a začali užívat nástrojů, povstala láska manželská, rodina a spojování rodin, pak národ a stát. Čím víc se pak upevňoval státní život, tím více se rozvinovala nerovnost mezi lidmi. Vznikem zákonů chránících soukromý majetek povstala protiva boháčů a chudiny; to vede k takovému stupni společenské nerovnosti, že jenom revoluce jí může učinit konec.

Analogií mezi Rousseauem a marxismem tedy je, jak vidíte, víc. Popravdě Rousseau je apoštol moderního socialismu. Jeho pomysl zlatého věku lidstva před vznikem civilizace je nezbytný základ Marxova a Engelsova učení o dialektickém pohybu dějin.

Své politické názory vyjádřil Rousseau ve velikém díle, z něhož vydal výtah pod názvem Společenská smlouva (Contrat social). Rousseauův odpor k civilizaci je pochopitelně základní notou u tohoto díla: bukolická prostota zemědělských a pastýřských kmenů, čas od času se shromažďujících k vážným poradám o věcech obecních, přesněji okázalá a samoúčelná drsnost nárůdku spartského – takový asi byl ideál, který Rousseauovi tanul před očima při sepisování této knihy, podivným nepochopením považované za bibli demokracie.

Nuže: přírodní, přirozené shromáždění lidu, toť základ všeho politického života, přírodně společenská danost, k níž dochází ihned, jakmile se člověk vymanil z prvního stadia divokosti. Shromáždiv se, lidjakožto celek uzavírá se všemi jednotlivci kolektivní společenskou smlouvu, jež má za účel sdruženou silou všech hájit a chránit osobu každého svého člena. Jednotlivec naproti tomu se vůči celku bez výhrady (sans réserve) vzdává všech svých soukromých práv, svého ,já", svého majetku; jeho osobnost je pohlcena kolektivní osobností státu, jeho soukromá vůle ustupuje vůli obecné (volonté générale). Tak tomu bylo vždy, praví autor, v každé zdravé společnosti, a jedině na této základně může společnost prospívat a její členové mohou dosíci štěstí a – svobody; všechny národy, u nichž tomu tak není, např. Angličané, jsou zchátralé, zkažené civilizací, otrocké. Člověk je svoboden jen tehdy, vzdal-li se všeho a obětoval-li všechno všem. Přijetím této smlouvy se lid, kolektiv, mění v republiku neboli politické těleso, zvané státem. Jednotlivci, napříště zvaní občany, jsou ovládáni, bylo řečeno, obecnou vůlí lidu. Ale tato obecná vůle, dejme pozor, není souhrn soukromých vůlí občanů, není to vůle všech (volonté de tous), nýbrž jakýsi matematický průměr těch soukromých vůlí. Za těchto okolností ovšem správný chod Rousseauova státu není možný bez ostrých donucovacích prostředků. Kdo se vzepře obecné vůli, je buřič a zrádce. Je to totéž, jako by své vlasti vyhlásil válku; a podle válečného práva smí být zabit (II, 5). Lid nerozumí prospěšnosti zákonů, které jsou výkonem obecné vůle a které jsou rozum sám. Proto je nutno člověka poučovat a vést, aby pochopil, co vlastně chce (II, 6). Je třeba mu ode jmout jeho vlastní sílu a nahradit ji silou cizí, jíž nebude s to užít bez cizího přispění (II, 7). Čím mrtvější a zničenější budou jeho přirozené síly, tím trvalejší budou jeho síly přijaté a tím pevnější bude společnost.

Jak vidíme, tímto dílem Rousseau oslabil svůj kontrast přírody a civilizace.

Mnohem blíže jeho starším myšlenkám stojí pedagogický spis Emil. Na první zdání není nic grotesknějšího než vychovatelské dílo z pera muže, jako byl Rousseau, který se nikdy o vychovatelství nezajímal; jeho diletantský pokus na tomto poli ztroskotal, a co nejhoršího – poslal svých vlastních pět dětí, což je nepochopitelné, do nalezince. Emila napsal na popud krásné dámy, jíž se dvořil, snachy své zaměstnavatelky, u níž zastával místo tajemníka; a hle, dílo z těchto základů vyrostlé se stalo základem veškeré vědy vychovatelské.

Na rozdíl od křesťanství, jež lidskou přirozenost považuje za zásadně zkaženou a zlou, zatíženou dědičným hříchem po Adamově poklesku v ráji, Rousseauova filosofie vyslovuje přesvědčení, že člověk je od přirozenosti dobrý a že byl pouze zkažen civilizací, uměním a vědou; proto je dlužno poskytnout dítěti možnost přirozeného vývoje. Jádro pravého vzdělání je pravé náboženství; i vsunul Rousseau do IV. knihy Emila svou filosofii náboženství, slavné Vyznání víry savojského vikáře (Profession defoi du vicaire savoyard). Je to náboženství nezkažených vnitřních citů, obdivu a vděčné radosti z krásy světa, splynutí v jednotu s veškerenstvem, ale současně také plné rozvinutí životních pudů a vnitřních sil. „Vidím Boha v jeho dílech, cítím ho v sobě a nad sebou, ale nemohu poznat tajemství jeho bytosti." Výchova dítěte ve smyslu těchto zásad má začít v jeho patnáctém roku; do té doby je třeba vychovávat jeho tělo a smysly. Důraz, jejž Rousseau kladl na výchovu tělesnou, je nejsilnější stránka jeho spisu; okřídlené úsloví zdravý duch v zdravém těle vyšlo z Emila. Další důležitý bod pedagogické soustavy Rousseauovy je požadavek, aby dítě pokud možno docházelo k vědním poznatkům samo, místo aby tupě memorovalo a pasivně přebíralo výsledky cizího bádání. Rousseau zavrhl své vlastní děti, ale objevil lidstvu duši dítěte; vychovatelství se najednou stalo mocným všeobecným zájmem.

Rousseau jistě sám ani zdaleka netušil, jakou díru do světa udělá jeho filosofie. Byl prvním romantikem, prvním socialistou, prvním anarchistou; slova liberté, égalité, vrytá do štítu Francouzské revoluce, jsou slova Rousseauova; jeho životní dílo dalo vytrysknout mocným proudům, které všelijak se proplétajíce a srážejíce a obnovujíce otřásají lidstvem dodnes. Čímž končím své vyprávění o churavém a nenápadném muži, který jda navštívit uvězněného přítele, zaplakal.

Jeho citovaná odpověď Akademii dijonské vyšla pod titulem Rozprava o vědách a uměních (Discours sur les science s et les arts). Napsal také veliký román lásky Nová Héloisa (La nouvelle Héloise).


[BACK]