RELATIVISMUS. Výrokem, že člověk je měrou všech věcí – jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou -, vyslovil se starý sofista Protagoras (v. t.) za všechny relativisty přítomné, minulé i budoucí: formule ta znamená, že všechno člověkovo poznání je podmíněno vztahem (relatio = vztah), jejž má k předmětu svého poznání, svým stanoviskem a svou tělesnou a duševní dispozicí. Shledávám, že tento strom je veliký nikoli proto, že by sám o sobě (absolutně) veliký byl, nýbrž proto, že je větší než já. Kdybych najednou z ničeho nic vyrostl do výše Eiffelovy věže, tvrdil bych, že tentýž strom je malý, přestože se nezměnila velikost jeho, nýbrž moje. V takových proměnlivých, na mé osobě závislých vztazích probíhá pak podle názoru relativistů všechno naše poznávání. Nepoznáváme věci takové, jaké jsou, nýbrž takové, jak se nám jeví (srovnej heslo Subjekt a objekt, Pozitivismus, Fenomén, fenomenalismus a Pragmatismus). Tolik o relativismu v slova smyslu noetickém; etický relativismus pak tvrdí, že relativní není pouze pravda, již poznáváme, nýbrž i hodnoty dobra a zla; co se lidstvu dnes jeví dobrým, za sto let může platit jako překonané, nežádoucí, zlé – a naopak. Etickému relativismu je podobný relativismus kulturní, v poslední době hlásaný německým historikem Oswaldem Spenglerem (1880-1936), který ve své před nedávném slavné knize Zánik západu (Der Untergang des Abendlandes) upíral dějinám lidstva jakýkoli cíl, jakýkoli pokrok, jakýkoli smysl. Jednotlivé kultury,jež se v Evropě vystřídaly (řecká, arabská a západní) nemají spojitosti, jsou si vzájemně naprosto cizí; vyrůstají jako květiny, zrají, odumírají a rozpadají se. – Zvláštní formou relativismu je perspektivismus, názor, že všechno poznání je možné jen z jednoho určitého místa, z určitého hlediska, bodu, a že se tudíž nejen nemůžeme dopídit absolutní pravdy, ale nemůžeme ani stanovit žádnou pravdu obecně, pro všechny lidi přijatelnou. – Upozorňuji, že relativismus nemá naprosto nic společného s Einsteinovou teorií relativity. – Viz též heslo J. S. Mill.


[BACK]