|
RÁDL, EMANUEL (1873-1942), má pro nás laiky význam zejména svými Dějinami filosofie, knihou svěží, bystrou a snadno srozumitelnou, ale nesmírně subjektivní a divoce svéráznou. Učil, že „zjevy tohoto světa, vzaté každý sám pro sebe, nejsou posledním předmětem poznání; dějství světová ... jsou jen svého druhu slova smyslu neznámého, ale tu a tam poznatelného". (Moderní věda, str. 267) Jeho pojetí filosofie bylo aktivistické: „Čím větší filosofie, tím víc vyniká její základní účel: být programem pro reformu světa." (Dějiny, I, str. 5) Toto hledisko ho strhovalo k stereotypnímu odsuzování vynikajících filosofů, kteří byli podle jeho vkusu příliš intelektualističtí, ne dost účastní na dění své doby (např. Spinoza). Z téhož důvodu nenáviděl veškerou filosofii a náboženství Orientu (především v knize Západ a východ). Stavěl se proti pozitivismu, proti mechanistickému názoru na svět, na život a vesmír, proti dnešní přemíře přírodovědného myšlení na účet duchověd. „Není učení nové doby, že hvězdná obloha je mrtvá," píše Rádi v Útěše z filosofie, jež vyšla až po jeho smrti, ,jen omylem způsobeným Galileim?" – V biologii se držel směru vitalistického, v hrubých obrysech souhlase s Drieschem (v. t.). Jeho hlavní dílo, německy psané Dějiny biologických teorií nové doby, způsobilo svého času rozruch. Ve své Romantické vědě potíral německý idealismus, jejž nenáviděl. Dále vydal: Úvahy vědecké afilosofické, O smyslu našich dějin a mno j. [BACK] |