PYTHAGOREJCI. Zakladatel této školy, Pythagoras (VI. stol. př. Kr.), autor slavné věty nesoucí jeho jméno, je tajemná postava v historii řecké myšlenky. Měl tolik žáků a přívrženců a nepřátel, tolik divných a strašidelných pověstí se tradovalo o něm a o jeho škole, organizované jako náboženský řád, ne nepodobný řádu jezuitskému, že je těžko z toho všeho vyloupnout pravé jádro jeho učení; proto je jistě správnější mluvit o filosofii pythagorovské než o filosofii Pythagorově.

Shledavše, že řád a zákon všeho světového, a tudíž i lidského dění se opírá o číselné vztahy, pythagorovci přišli na myšlenku, že číslo je podstatou všech věcí. Číslo je všemu na světě společné, je věčné, nevzniklo, nezanikne, je nezměnitelné, nehybné a všemu dává určitou formu. Nedají se snad pohyby nebeských těles vyjádřit číselně? A neodpovídají výšky tónů chvějící se struny jednoduchým poměrům číselným? Netvoří snad bod jedničku (monas, monádu), nevzniká čára spojením dvou, tří atd. bodů a plocha dvou, tří atd. čar? „A tak nebe jejich," řekl Aristoteles, „všechno je číslo a harmonie." S naukou o číslech souvisí hluboká nauka o omezenu a neomezenu, jež právem nadchla samého Platóna. Hle, každá číslice je přesná a omezená; naproti tomu řada číslic je bez začátku a bez konce. Má-li omezeno a neomezeno svou realitu v matematice, bude tomu nejinak i ve světě dějů. Nuže: neomezeno – toť prázdný prostor. A omezeno jsou prvky. I věřili pythagorovci, že jednotlivé prvky jsou určeny jednoduchými stereometrickými formami: oheň čtyřstěnem, země krychlí, voda dvacetistěnem, éter dvanáctistěnem. Hmotnost tedy vzniká matematickým omezením neomezena. Ale to není vše. Číslice jsou dvojí, sudé a liché. Čísla sudá jsou (čekal bys pravý opak) nedokonalá, lichá dokonalá. „Jsou-li dělena čísla ve dva stejné díly, tu zůstává při lichém čísle uprostřed jednotka, při sudém však zbývá prázdné místo, bez pána a bez čísla, jako by bylo neúplné a nedokonalé." Tak vzniká dualismus omezeného, lichého, dokonalého a dobrého, jež se sváří s neomezeným, sudým, nedokonalým, špatným. Oba principy však jsou vyrovnány jednotkou, číslicí, kterou lze považovat za sudou i za lichou. Na jednotce je vybudována všechna harmonie světa.

Člověku XX. století je tento pythagorovský svět číslic poněkud vzdálený.

Nu ano, učí se větě Pythagorově, nemýlím-li se, už v první třídě škol středních a považuje ji za cosi samozřejmého. (Ovšem, kdybychom ji měli z hlavy dokázat, byla by valná většina z nás, trvám, v úzkých.) Ale představme si duševní stav člověka, jemuž ji nevysvětlil pan učitel, nýbrž který na ni přišel první a sám; který se vlastní inteligencí dopídil zázračného vztahu mezi čtverci nad odvěsnami a čtvercem nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku, který zůstane týž, ať ten trojúhelník má podobu lhostejno jakou, tož ať má základnu jak šířku palce dlouhou a přitom ať sahá třebas na měsíc – vše jedno, c2 se vždycky bude rovnat a2 + b2• Tenkrát asi padl starý Pythagoras na kolena a chvěl se a plakal, neboť tajemství, jež odhalil, bylo věčné, a proto božské.

Byl to pythagorovec Filolaos, Sokratův současník, „Kopernik starověku", kdo první přestal věřit, že Země je středem světa a učil, že se pohybuje kolem nějakého středu. Tím středem však podle jeho názoru nebylo Slunce, nýbrž jakýsi mystický střední oheň, jejž nevidíme, protože naše polokoule je od něho odvrácena. Souběžně se Zemí na opačné straně středního ohně se stejnou rychlostí pohybuje jakási protizemě. Střední oheň vrhá světlo na Slunce, a Slunce pak nepřímo (tak asi jako ve skutečnosti MěSÍC) osvětluje Zemi.

Tato pythagorovská astronomie se prolínala s metafyzikou: hvězdné nebe pro dokonalost svých pohybů bylo říší dokonalosti, svět „pod měsícem" nedokonalosti. Vinou nesčetných žáků přešla pythagorovská metafyzika čísel v hračkářskou mystiku: tak zdraví se označovalo sedmičkou, manželství trojkou, spravedlnost dvojkou nebo trojkou na druhou, láska a přátelství osmičkou, desítka, tetraktys, soujem to prvých číslic 1 +2 + 3 + 4 byla božská atd. Tito žáci také připisovali Pythagorovi schopnost dorozumívat se s bohy a dělat zázrak, věštit, vyskytovat se současně na mnoha místech apod. Jeho škola si získala velikou politickou moc. Kolem roku 440 se však lid proti pythagorovcům vzbouřil, rozvrátil a vypálil jejich domy.


[BACK]