PROTAGORAS Z ABDER (V. stol. př. Kr.). Z Pravdy, jediného spisu tohoto sofistického filosofa, zůstalo nám zachováno stěží 20 zmatených řádků, ale Aristoteles o něm mluví velmi obšírně a Platón mu věnoval kromě dialogu po Protagorovi pojmenovaného valnou část svého Theaiteta, a proto si můžeme o jeho učení udělat představu ne nejasnou. Protagoras je autor slavné věty, základního to kamene vší sofistiky, že člověk je měrou všech věcí – jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou. Proti tomuto relativismu pronáší Platón námitku, že je-li člověk měrou všech věcí, není důvodu, proč by měrou všech věcí nebyl vepř nebo pavián, a že by naopak ta protagorovská míra měla platit i pro Bohy, takže Bůh by nebyl moudřejší člověka.

Na to by asi Protagoras podle Platónova mínění byl odpověděl, že je-li člověk měřítkem všech věcí, neznamená to nikterak, že není rozdílu mezi člověkem moudrým a nemoudrým. Budu-li např. nemocen, budu se zajisté spíš řídit radami lékaře než tlacháním báby kořenářky a rovněž je v zájmu obce, aby se řídila radami zkušeného státníka, a ne ledajakého nesvědomitého tlučhuby; kořenářka totiž zhorší nemoc nemocného a tlučhuba je schopen přivést obec do zkázy. Mezi rádcem moudrým a nemoudrým je ted y podle Protagora rozdíl velmi jasný a zkušeností snadno ověřitelný: užitečnost jejich rad. Filosof je lékař duše; nemůže v ní dát vzklíčit myšlenkám pravdivým, nýbrž toliko prospěšným a příjemným. Pravá moudrost je umění být šťasten.

Protagoras došel k svému subjektivismu, který v řecké filosofii byl něčím zcela novým a neslýchaným, opíraje se o Herakleitův názor, že „vše plyne", že vše se neustále mění a že není vůbec nic stálého. Pro tuto měnlivost nemůžeme dojít k žádné obecné pravdě, neboť sotvaže jsme něco – třeba oprávněně – za pravdu uznali, už je to zase jiné a pravdou to být přestalo. Pravdě tedy, pokud něco můžeme nazvat pravdou, odpovídá jen okamžitý smyslový dojem vnímající osoby. A tady máme důsledek protagorovské filosofie: radikální empirismus, tj. názor, že v poznání platí pouze a výlučně zkušenost našich smyslů a že rozum nic nezmůže. A dalším důsledkem Protagorova učení je isosthenie, tj. názor, že o každé věci můžeme stejným právem tvrdit ano i ne, že o každé otázce mohou platit dva výklady si protivné: např. tvrdí-li člověk, který přišel z mrazu, že v pokoji je teplo, a tvrdí-li jiný člověk, který přišel z parní lázně, že v témž pokoji je zima, mají oba dva, jsouce měřítkem všech věcí, pravdu; tedy noetická skepse. Není žádná věda, jsou jen mínění, není pravdy, je jen pravděpodobnost; dobro je stejně relativní jako pravda, a proto není morálky, je jen umění domoci se úspěchu. Účel světí prostředky a silnější, obratnější je vždy práv, i když páchá sebevětší zvěrstvo; jen to je dobré a spravedlivé, co se tomu či onomu člověku jeví jako dobré a spravedlivé. Shledám-li tedy, že je správné, když děti zabíjejí své rodiče, je to správné. I vidíte, k jakým důsledkům vede věta na prvý poslech nevinná – ještě před první světovou válkou byla silně v módě -, že člověk je měrou všech věcí.


[BACK]