POLOSOKRATICI. Takové bylo bohatství učení a života Sokratova, že z něho vypučela celá řada samostatných škol, z nichž si každá, podle osobního založení svého zakladatele, ukrojila kousek mistrových nauk a rozvinula je do důsledků mnohdy absurdních.

Nejvýznamnější z těchto Sokratových následovníků jsou kynici, jimž padla do oka především vnějškovost jeho života, to jeho bosáctví, chudoba a záliba ve styku s prostými lidmi. Hlavní zásady kyniků byly tyto: Čím moudřejší je člověk, tím méně má potřeb. Je třeba pohrdat marnostmi, jichž si lidé obyčejně váží. Člověk je svobodný, když si ničeho nežádá. Moudrý člověk stačí sám sobě; všechno mu patří a je ve své chudobě nejbohatší. Nemáme uznávat jiných zákonů než zákony přírody, jejichž jediný předpis je ctnost. Nemáme se vyhýbati práci a námaze; máme je naopak vyhledávat. Zakladatel této školy byl Antisthenes (v. t.). Slavný obyvatel sudu, Diogenés ze Sinope (v. t.), byl také kynik.

Jiná polosokratovská škola byla kyrénská, přezvaná tak podle svého zakladatele Aristippa z Kyrény (v. t.), který razil tzv. učení hédonistické, v němž se praví, že hledal-li Sokrates smysl života v blaženosti, měl pravdu; je však nutno dodat, že bloudí každý, kdo tuto blaženost hledá jinde než v ukájení okamžitých smyslových potřeb, v jídle, v pití a v pohlavních rozkoších. Nemysleme na budoucnost, neboť nám nepatří; jen přítomnost je důležitá. Ctnost záleží ve vyhledávání požitků, svoboda v ukájení žádostí. S kyniky se kyrenaici shodovali odmítáním zákonů a společenských konvencí. K jakým závěrům vede tato filosofie, ukázal kyrenaik Hegesias (III. stol. př. Kr.), domysliv ji do konce: Rozkoš je sice ze všeho opravdu nejžádoucnější, ale ježto je namnoze nedosažitelná, kdežto bolest na nás doléhá v tisíceré podobě, nejlépe udělá, kdo se oběsí.

Eukleides z Megary (444-369) založil školu megarskou. To jsou možná ti přátelé idejí, o nichž mluví Platón v Sofistovi (248 a), podle nichž platónský svět idejí je naprosto pasivní a nehybný, bez jakéhokoli vlivu na tento svět, který je pouhým zdáním: pouze ony existují, svět nikoli. Jinak se v této škole pěstovalo zejména studium logické a disputační, tj. filosofické hádání, zvané eristikou (v. t.). Kromě Eukleida nejvýznačnější stoupenci této školy jsou Stilpon (asi 380-300), který se prý přiblížil k učení školy eleatské, popíraje všechno dění, mnohost a pohyb, a Eubulides, žák Eukleidův, mimo jiné autor chytačky zvané „lhář", jež záleží v řešení otázky, lže-li nebo mluví-li pravdu lhář, který o sobě prohlásí, že lže. Tato záhada vyvolala obrovskou literaturu a jistý Filetas o ní přemýšlel tak dlouho, až umřel. Něco podobného jako Stilpon hlásal megarik Diodoros Kronos.

Nejméně významná byla škola elická nebo elidská (podle města Elis), již založil Sokratův krásný žák Faidon. Filosofii považoval za lék pro choré duše.


[BACK]