|
POJEM. Tato knihaje slovník nejdůležitějších filosofických pojmů; a nejdůležitější z těch nejdůležitějších pojmů je pojem sám. Člověk myslí v pojmech. Bez pojmů není myšlení. Dům se staví z cihel, myšlenka z pojmů. Latinsky se pojmu říká idea, notio, conceptus, francouzsky le concept, anglicky conception, německy Begriff. Filosofie se vlastně nezabývá ničím jiným než domýšlením předvědeckých a předfilosofických pojmů. Říká se život, svět, bůh, hmota, něco ,jest", duše, účel, svoboda; filosof pak dumá, co to je ten život, svět, bůh atd., jinými slovy snaží se těmto pojmům dodat všechny znaky, jež jim přináleží. Neboť pojem je úplný a přesný, v jednotu sloučený soubor podstatných znaků představy. I. Především musíme lišit pojem a slovo. Pojem je přednější než slovo; nejdřív musíme nějaký předmět uchopit svou myslí, musím jej pochopit, musím jej po jmout do řádu své mysli, musím si o něm – jak pěkně říká lidová čeština – udělat pojem, a pak teprv jej označím slovem. Slova hlad, la faim, gólod, the hunger jsou různá, ale znamenají jedno a totéž – vyjadřují týž pojem. Faust rozevře evangelium svatého Jana a hned se zarazí: Zde: „Na počátku bylo slovo!" čtu. Ale jak dále? Nesnáz je hned tu. Nelze mi slovo přec tak v úctě míti. Musím to jinak přeložiti; ač-li že duch mě řádně osvítil, stojí tu: Pojem na počátku byl. Ano, na počátku – přinejmenším na počátku života duševního – byl pojem, nikoli slovo. Nejdřív si můj patnáct měsíců starý syn Ondřej všiml, že něco visí na stropě. To už je samo o sobě, čtenáři milí, velmi obtížný a složitý výkon probouzející se percepce: znamená to, že odlišil předmět na stropě od jiných předmětů, vyplňujících jeho pokojík; že jeho umístění a polohu shledal nápadnou a od umístění a polohy jiných věcí odlišnou. Byl to počátek jeho činnosti poj mot vorné. Vyjadřoval svůj zájem slovem vlastní ražby: he. Tu zakročila vychovatelka, totiž matka, a řekla mu: lampa. Dnes už, po několika dnech cvičení, ví, že „lampa" znamená něco visícího na stropě, přesněji řečeno „nahoře", protože když byl jednou na procházce a zaslechl slovo „hanba", v domnění, že slyší „lampa", pohlédl k nebi. Pojmem v pravém a přísném, logickém slova smyslu však „lampa" v Ondřejově duchu dosud není. Kdyby na stropě visel včelí roj, byla by to pro něj také „lampa" Pojmem se „lampa" v jeho duchu stane tehdy, až pochopí, že znak „umístění na stropě" může lampě chybět, protože existují i lampy stolní, nástěnné, ba i kapesní, ale že jí nesmí chybět znak, o němž dosud neví: způsobilost vydávat umělé světlo. – Usmíváme se Ondřejovu nedokonalému pojetí „lampy", protože tu jde o předmět, člověkem zhotovený, jehož podstatu dokonale známe ajejž dovedeme jak se patří definovat – obsah pojmu se totiž stanoví definicí Ale jaký je náš lidský pojem života, pohybu, boha, duše? Bezpochyby stejně matný jako je Ondřejův pojem lampy. Nuže: pojmem v slova smyslu pravém a přísném se „lampa" v Ondřejově duchu stane tehdy, až se při slově „lampa" přestane dívat vzhůru, protože bude schopen cestou abstrakce odlučovat obecný význam pojmu „lampa" od určitého názoru lampy, a až si bude umět představit lampu, která nebude ani stolní ani visací, ani veliká ani malá, ani elektrická ani petrolejová, ani moderní ani secesní – která bude mít pouze a výhradně jen ty znaky, jež lampu dělají lampou. Tak to aspoň podle požadavků logiky má být. Dovede-li to někdo, toť otázka přesložitá a dosud nerozřešená. II. Josef Macek v Cestách sebevzdělání vypravuje o své první hodině logiky tak pěkně a názorně, že to nemohu necitovat. Profesor vystoupil na pódium a zeptal se: „Morávku, viděl jste člověka?" – Morávek, poněkud zaražen, odpověděl váhavě: „Ano, pane profesore." – „A co vy, Janíčku, viděl jste také člověka?" – Janíček už zmužileji: „Ano, pane profesore." – „A co vy, Macku, viděl jste také člověka?" – „Ano, pane profesore." – Na to profesor: „Morávku, viděl jste také psa?" – „Viděl, pane profesore." Totéž prohlásili i druzí dva vyslýchaní. „To je zajímavá věc," poznamenal profesor. „Morávku, když jste viděl člověka, mohl byste nám říci, jakou má člověk pleť – zda světlou, hnědou nebo černou – a jak je vysoký? Metr padesát? Metr šedesát? A když jste vy tři viděli psa, mohli byste nám říci, jakou má pes srst – krátkou a hladkou, nebo dlouhou a chundelatou?" – Třída chvíli seděla zaražena těmito zvláštními otázkami. Profesor se chvíli pásl na rozpacích svých žáků a pak jim pomohl z pasti: „Hoši, žádný z vás neviděl ani člověka, ani psa. To jsou abstraktní pojmy, které ve skutečnosti neexistují. Vy, Morávku, jste myslil při slově .člověk' snad na svého souseda nebo na našeho školníka nebo najinou určitou osobu, na kterou j ste si zrovna vzpomněl; při slově .pes' jste snad myslili na Amidora Severýnova nebo na vašeho Voříška. Ale psa nikdo z vás vidět nemůže. Pes je abstraktní pojem." Žáci páně Mackova učitele arei věděli, že význam pojmu „člověk" je obecný, že tímto pojmem totiž označujeme všechny lidi, již se kdy na světě narodili a narodí, ale v každém z nich budil ten pojem určitou jedinečnou představu. „Člověk" není ani muž ani žena, ani běloch ani černoch, není mladý ani starý, krásný ani ošklivý – je to člověk, „živočich rozumový", nic víc. Jak však správně upozornil Berkeley, nikdo si takovouhle nepohlavní nestvůru nedovede představit. Mohu sebelíp vědět, jaký je obecný význam toho kterého pojmu, ale představuji si vždy něco singulárního. Pokud jde o mne, řekne-li se člověk, představím si vždy – vím, že to je pošetilé, ale nemohu jinak – kresbu americké sochy Svobody. Má žena si vždy představí člověka se staženou kůží, tzv. svalovce, jejž jako dítě viděla v anatomickém atlasu. Potud má Berkeley určitě pravdu. Nechceme soudit, má-li také pravdu, vyvozuje-li z tohoto faktu tzv. reprezentační teorii o vzniku pojmů, podle níž člověk si zvolí určitý předmět a učiní jej reprezentantem, představitelem všech předmětů téhož druhu (Pojednání o základech lidského poznání, XII); nicméně správnější se nám zdají teorie, jež tvoření pojmů vysvětlují rozlišováním, rozkládáním, abstrakcí, tak jako Ondřej jednou bude musit odlišit předmět, visící na stropě, od ostatních předmětů, vyplňujících jeho pokoj, a ještě později bude nucen odlišit obecný pojem „lampa" od názoru lampy. Málo záleží na tom, jakou představu pojem „lampa" v něm bude budit: neboť pojem není totéž co představa. „Vidím smrk, vrbu, lípu," vykládá o tom Kant ve své Logice. „Nejprve srovnáním těchto předmětů mezi sebou poznávám, že se od sebe liší kmenem, větvemi, listím atd., pak zase myslím na to, co mají společného, na kmen, větve, listí, a abstrahuji od velikosti, tvarujejich a tak dojdu k pojmu stromu." V této teorii Kant, cožje pro něj charakteristické, zdůrazňuje aktivnost lidského ducha; jiní myslitelé, např. Taine, před ním Locke, vysvětlují vznik obecných pojmů, např. pojmu „pes", stručně řečeno asi tak, že spousty psů, jež člověk spatří, se v jeho mysli nakladou na sebe, přičemž se jejich jedinečné vlastnosti pomíchají, splynou, zmizí a jejich obecné vlastnosti vyniknou, aniž se duch na tomto procesu činně účastnil. III. Všimněme si v lekci páně Mackova učitele ještě jedné zajímavosti. Přesvědčila nás, že něco takového, jako je „člověk", na tomto světě neexistuje, neboť existuje pouze náš školník, ty, já, tvá matka, kupec pan Domes atd. Kde tedy, když ne na tomto světě, existuje člověk jakožto takový a podle toho také pes jakožto takový, papír, kalamář jakožto takový? V nadhvězdné říši idejí, říkali jedni. V božím lůně, říkali druzí. Ve věcech, říkali třetí. Nikde, pouze v naší mysli, říkají čtvrtí. O tento problém byly sváděny tvrdé boje, o nichž vyprávím v hesle Universalie; měly důležité pozadí hospodářské, náboženské a vědní. Spor tento byl vystřídán jednak sporem mezi materialisty a idealisty, kteří se nemohli shodnout na řešení otázky, co bylo dřív, zda hmota nebo duch, jednak nevraživostí mezi racionalisty a empiriky. Pro empiriky logický pojem je náhražkou skutečnosti – sic nutnou, ale o to nicméně bědnou, žalostně pokulhávající za plností života. Skutečnost je celistvá a plynulá; mozaika pojmů nedovede tuto celistvost a plynulost vystihnout. Naproti tomu podle racionalistů říše pojmů je říše věčného ducha, věčných principů, pravdy a spravedlnosti, neskonale dokonalejší než tento svět pomíjivých skutečností. Vytvářením pojmů, píše Emerson, vniká do naší duše cosi božského. Jen tupec, soudí racionalista, může nežasnout nad tím, že dvojnásobně abstraktní množství čehosi násobené pěti se nemůže nerovnat desateronásobnému množství čehosi a že celek čehosi je vždy větší než část toho čehosi. Lidé, volají racionalisté, mohou do jednoho vymřít, ale pojem „člověk" zůstane. Je věčný, a tudíž dokonalejší než skutečnost tohoto světa. – Takto hovoří, prostudovali-li jste heslo Universalie, potomci středověkých realistů, kdežto empirici jsou potomci nominalistů. IV. Tolik o pojmech v slova smyslu noeticko-metafyzickém. Nakonec ještě přiberme několik slavných, tradičních pouček elementární logiky. Pojem, řekli jsme na začátku, je v jednotu sloučený soubor podstatných znaků představy. výčtu těchto znaků se v logice říká obsah pojmu; naproti tomu věci, jež tím pojmem jsou označeny, jsou jeho rozsahem. Držme se pojmu „pes" Nuže, jaký je obsah tohoto pojmu? Přítulnost? Věrnost? Nikoli; když roztrhá svého pána, uteče a žije divoce, nepřestal být psem. Do obsahu „psa" patří pouze ty znaky, bez nichž by nebyl psem, tedy: savec – neboť pes, který by se vylíhl z vajíčka, by asi nebyl psem – obratlovec, příslušník řádu šelem, najmě psovitých, štěká – kdyby mečel, jistě by to nebyl pes – a podobně dále. Podívejte se na to do přírodopisu. Ajeho rozsah? Všichni psi minulí, živí i budoucí od ratlíka po dogu. Ale teď pozor: co se stane, když k původním znakům pojmu „pes" přidáte nový znak, třebas ,je stavbou těla a povahou uzpůsoben k honbě"? Tím jste způsobili tři změny jednou ranou: 1. Obohatili jste původní obsah, takže 2. vznikl nový pojem, totiž „honicí pes", a 3. ochudili jste rozsah: k honicím psům nelze zajisté počítat ratlíky a čau-čau a pudly. Takto můžete postupným přidáváním nových znaků obohacovat obsah a omezovat rozsah, až nakonec dojdete k pojmu tzv. jedinečnému, např. „náš ohař Rek" Náš ohař Rek, tvor neobyčejně zajímavý, svérázný a osobitý, má obsah arei velmi bohatý. Celé knihy by bylo možno o něm napsat – viz např. mistrovskou povídku Pán a pes od Thomase Manna. Jeho rozsah je však chudý: pouhopouhý jediný pes na světě. Tomuto obohacování obsahu za současného omezování rozsahu říkáme určování neboli determinace; kdybychom postupovali obráceně, tedy od „našeho ohaře Reka" k „psovi" všeobecně, prováděli bychom abstrakci. V. Mezi dvěma pojmy téže řady bývá vzájemný poměr nadřaděnosti a podřaděnosti. Pojem s širším rozsahem a chudším obsahemje nadřaděný pojmu téže řady s obsahem bohatším a rozsahem chudším; tak např. pojem pes je nadřaděný pudlíkovi, dvoukopytník jelenovi, obydlí chalupě, hudební skladba symfonii, Evropan Čechovi, šelma kočkovitá kočce. Nejblíže nadřaděný pojem každého pojmu je jeho rod (genus), nejblíže podřaděný pojem je druh (species); v našich příkladech tedy pes, dvoukopytník, obydlí, hudební skladba atd. jsou rody; pudlík, jelen, chalupa, symfonie jsou druhy těchto rodů. Každý rodový pojem má ovšem také svůj nadřaděný pojem, např. pojmům pes a dvoukopytník je nadřaděn pojem savec, pojmu obydlí – stavba, pojmu hudební skladba – umělecké dílo; to jsou čeledi těchto rodů. Čeledi je nadřaděn řád – např. obratlovec, řádu je nadřaděna třída – v našem případě je to zvíře, třídě je nadřaděna říše – v našem případě živočich. Každý rod se rozpadá v druhy přinejmenším dva. Tyto rodové pojmy jsou stejně bohaté obsahem, ale vzájemně se vylučují; např. rodový pojem šelma se rozpadá v stejně obsažné, ale přísně jeden od druhého oddělené druhové pojmy šelma psovitá, šelma kočkovitá a šelma medvědovitá. Těmto druhovým pojmům se společným rodem se říká pojmy souřadné neboli koordinované. Prohlásím-li o nějakém zvířeti, že je to šelma psovitá, vylučuji tím možnost, že by bylo současně šelmou medvědovitou nebo kočkovitou. Vidíme tedy, že kladem jednoho souřadného pojmu se zamítají souřadné pojmy ostatní. Vzájemný poměr těchto pojmů je tedy poněkud příkrý, napjatý. Takovému poměru pojmů se v logice říká protiva; říkáme, že souřadné pojmy jsou si protivné, jsou kontrérní. Známe však ještě ostřejší nepřátelství mezi pojmy, než je protiva: to je tzv. kontradikce nebo protiklad. Kladem kontradiktorického pojmu se netoliko zamítá pojem druhý, nýbrž i zamítnutím jednoho pojmu se pojem druhý bezpodmínečně klade. Kontradiktorický vztah je např. mezi pojmy živý a neživý. Řeknu-li o něčem, že je to živé, vylučuji tím možnost, že by to bylo neživé. To jsme koneckonců u protivy viděli také. Popírám-li však, že něco je živé, tvrdím tím automaticky, že to je neživé. Pravé kontradiktorické pojmy jsou v obecné mluvě dosti vzácné, a proto vztah kontradikce se namnoze vytváří uměle, např. bohatý – nikoli bohatý, ostrý – nikoli ostrý apod. VI. Teď si nakonec ještě popřejeme trochu zábavy, která se čtenářům bude zdát možná drobet nicotnou; kdo však pronikne až k nauce o úsudku, shledá, že hříčka, jíž se ted' budeme zabývat, má nemalou hodnotu didaktickou. I vězte, že rozsahy pojmů se v logice znázorňují kružnicemi. Říká se sice, že tuto vymoženost zavedljakýsi pan Weise ze Ženevy, ale nevěřím tomu. Je známo o zakladateli logiky Aristotelovi, že své žáky nevyučoval v přednáškové síni, nýbrž v sloupoví na procházce; i dovedeme si představit, že když žákům některá poučka nešla na rozum, Aristoteles se zastavil, namaloval na zemi v prachu kruh, proťal jej jiným kruhem, opodál narýsoval kruh třetí a záhada byla hned jasná jako slunce. Znázorníme-li si rozsah pojmu např. pes kruhem, znamená to, že všichni psi přítomní, minulí i budoucí jsou uvnitř toho kruhu a všechno, co není pes, je mimo kruh. Ale ted' bychom si chtěli znázornit pojem pes honicí. Pes honicí je pes; patří tedy do kruhu, který představuje psa všeobecně. Rozsah pojmu pes honicí je však menší než rozsah pojmu pes; bude mu tedy příslušet kruh menší. I nakreslím si to takto: Image všichni psi Image ------------- WIZ: ANTI-GORGIAS .PDF Image Všechny druhy honicích psů teď leží v menším kruhu, všechny ostatní druhy psů k honbě neschopných leží mezi obvody kruhu menšího a většího. Chtěl bych si teď znázornit další dva pojmy: ohař, což je jeden z mnoha druhů honicích psů, a ratlík, což je jeden z mnoha druhů psů k honbě neschopných. Udělám to takto: Image Image Trochu složitější je grafické znázorňování pojmů, jejichž rozsahy se částečně kryjí a částečně vylučují. Chtěl bych si vyznačit např. pojmy Čech a úředník. Mnozí Češi jsou úředníci, ale bohudík dosud ne všichni; naproti tomu ne všichni úředníci jsou Češi. Udělám to prostě takto: Image I Image III V úseku I jsou všichni Češi neúředníci, v úseku II jsou Češi úředníci, v úseku III jsou úředníci Francouzi, Rusové, Angličané atd. atd. Takovému případu říkáme křížení. Pojmy, mezi nimiž je – jak vyloženo v předešlém odstavci – vztah protivy, tedy pojmy kontrérní, např. savec a ryba, vyznačíme kruhy oddělenými: savci ryby Pro pojmy kontradiktorické, např. živý a neživý, stačí kruh jediný. Tento kruh zahrnuje rozsah pojmu kladného; rozsah pojmu druhého, negativního, vyplňuje celou rovinu mimo tento kruh a jde až do nekonečna. živé neživé Ejhle první didaktický výtěžek naší zdlouhavé manipulace s kruhy: chápete teď, proč se pojmům negativním, např. neživý, ne-černý, ne-zlatý atd. říká pojmy nekonečné. Tolik o pojmech z hlediska elementární logiky. Kdo by chtěl pokračovat, nechť prostuduje hesla Soud a Úsudek. [BACK] |