PLATÓN(OS) (427-347), Sokratův žák, nazývaný knížetem filosofů, žil v době, kdy řecká filosofie už měla za sebou učení škol jónské, eleatské a pythagorovské, v nichž dosáhla všech krajností, na něž filosof může narazit, prohlašujíc jednak, že není žádného bytí a že všechno je jen dění, jinak řečeno, že všechno je v pohybu, jednak, že není žádného pohybu a že je jen nehybné bytí; učíc jednak, že blaženost člověka záleží v odříkání, jednak, že záleží v rozkoších smyslů: nuže toto všechno a ještě mnohokrát více měli Řekové za sebou, když aristokratický Atéňan Platón založil svou proslulou Akademii. Tolik úvodem: žádný velký filosof totiž nespadl z nebe a byl nucen se opírat o myšlenkovou práci svých předchůdců. Na jeho díle je nápadná především jeho vděčná láska k Sokratovi: v naprosté většině svých knih nemluví sám za sebe, nýbrž vkládá své myšlenky do úst svému učiteli. Přisvojil si Sokratův zájem o vnitřní mravní život člověkův, jeho názory o Bohu, jeho tuhý příkaz přesně definovat každý pojem, o němž je řeč, jeho odpor k sofistům, jeho názor, že cílem člověka je věděním získaná ctnost, jeho učení o uměřenosti, statečnosti, zkrátka jeho názory etické. Slavný nápis delfské věštírny: Poznej sám sebe! byl také jemu východiskem vší filosofie. Převzal též do své soustavy Protagorův názor o nespolehlivosti smyslového poznání; eleatská říše nehybného jsoucna jistě byla pravzorem jeho říši idejí, zatímco Herakleitův (v. t.) svět proměnlivého dění, v němž „vše plyne", došel uplatnění v Platónově hmotném světě proměnlivých dějů. V jeho noetice a kosmologii najdeme také myšlenky Protagorovy, především jeho učení o řádu, který vzniká smíšením jsoucen omezených a neomezených.

I. Ideje. Osou Platónovy filosofie je jeho učení o ideách. K poznání toho, čemu říkáme pravda, zajisté nestačí poznávání smyslové – nestačí rozkládat a koktavě slabikovat jevy kolem nás, aby se staly naší zkušenosti čitelnými, protože jsou nejisté, nenutné, ošidné. Nezískáváme z nich vědění, nýbrž pouhé nedokonalé, relativní mínění. Kdo chce vědět, musí proniknout za jejich nejistotu a objevit jejich neměnný smysl. Chci-li vědět, co to je třeba ctnost, nestačí mi pozorovat ctnostného muže A a ctnostnou ženu B. Jejich ctnost je chabá, vratká, plná vad, zkrátka lidská. Může mi posloužit nanejvýš jako příklad ctnosti – možná názorný, ale nedokonalý. Chci-li býti práv pojmu ctnosti, musím směřovat rozumem k jejímu kořeni a pátrat, jaký je její zákon, který platil dřív, než se narodila první ctnostná bytost, a který nepřestane platit, i když vymře lidský rod, zkrátka co pojem ctnosti znamená: to je právě idea ctnosti. Stejně jako ctnost, dobro má také svou ideu, též květina, lavice, krása, velikost, malost atd., zkrátka veškeré všeobecné pojmy; a ideje ty (v tom je největší obtíž Platónova učení) nejsou pouhé rozumové konstrukce, nýbrž mají skutečné, na člověku nezávislé bytí a obývají svůj vlastní skutečný, od tohoto světa oddělený svět. Je to svět smysly nepostřehnutelný, nadpřirozený, svět absolutního jsoucna, věčný, neproměnlivý, dokonalý. Má se k našemu hmotnému světu jevů, změn, nedokonalostí, jako vědění se má k mínění, jako věčnost k času, jako originál k napodobenině. Náš svět je poznáván smysly, svět idejí rozumem. Náš svět je zaplněn tím, co jest, a co zítra nebude, svět idejíje zaplněn tím, co platí. Jedině svět idejíje opravdu skutečný; náš svět je toliko jeho projevem, odleskem, stínem.

Mezi ideami je ovšem vzájemný poměr nadřaděnosti a podřaděnosti. Kdežto na počátku Platónova myšlení byl jeho ideální svět zabydlen nejen vznešenými ideami, jako jsou dobro, statečnost, ctnost atd., nýbrž i ideami zla, ošklivosti, ano i lavice, stolu, dokonce špíny, v pozdějším údobí už Platón hovoří jen o ideách hodnot a matematických vztahů, jako velikosti, malosti, dvojitosti atd. Buď jak buď, nejvyšší ze všech idejí je idea dobra; podle poměrů tohoto hmotného světa ji můžeme přirovnat k slunci. Stejně jako být statečný znamená podle Platóna mít účast na ideji statečnosti a být krásný je mít účast na ideji krásy, být dobrý znamená mít účast na ideji dobra: a to je podle Platóna nejvyšší úloha a účel (telos), k němuž má lidská pospolitost směřovat.

II. Vzpomínání. Platón ovíjí své učení věncem mytických příměrů; jedním z nich je jeho myšlenka o převtělovánÍ, k níž byl bezpochyby inspirován náboženstvím egyptským; a tato myšlenka je odpovědí na otázku, jak tedy vůbec můžeme dospět k nějakému poznání, když náš svět je nedokonalý a nespolehlivý, jak můžeme něco vědět o ženě, když každá je jiná, o dítěti, když se mění každou hodinou a když každé májiné přednosti a nedostatky? Na tyto otázky Platón odpovídá: učeníje vzpomínání. V dialogu Menon Sokrates pouhými otázkami přiměje nevzdělaného otroka, který o geometrii nemá ani ponětí, aby demonstroval Pythagorovu větu. Jak je to možné? Inu prostě tak, že duše, která žila, dříve než přišla na tento svět, musila už někde vidět to, co nyní poznává na věcech, jejichž měnlivost je jinak pro pravé poznání bezcenná. Viděla to ve světě idejí, jejž obývala, než se vtělila; ženu, dítě tedy poznáváme ve světle idejí, které naše duše spatřila před svým vtělením.

Základní vlastnosti,jimižje duše nadána, pocházejí i ze světa idejí, i ze světa jevů. Ze světa idejí se jí dostalo rozumu, ze světa jevů vznětlivosti a žádostivosti. Rozum jí dává právo dlít v říši idejí; vznětlivostí, a zejména žádostivostí, je strhována k zemi a je za to trestána dočasným vězením v těle. Její budoucí osud závisí pak na tom, do jaké míry se jí za jejího pozemského života podaří potlačit svou žádostivost a obrátit se k svému vyššímu určení, k poznání idejí. Vtělivši se, bývá smutná a nešťastna, protože nevidí nic z toho, co by jí připomínalo ztracený ráj; moudrost, spravedlnost, uměřenost, dobro ajiná výsostná jsoucna jsou neviditelná jejímu tělesnému zraku. V této bídě je naštěstí výj imka: krása. Krásu jedinou ze všech hodnot můžeme spatřit, ,jí jediné se dostalo údělu být nejpatmější a nejmilostnější" Proto každý záblesk krásy je chvilkovým protržením mračen, za nimiž se skrývá nebe; každý pohled na líbeznou tvář jako by nám připomínal cosi zapomenutého a nevýslovně dokonalého, takže naše duše se na okamžik probouzí z tupých a mrzutých mrákot; proto láska, tj. zbožnění krásy, je nejsilnější pramen života, nadšení, víry, a tudíž i poznání. „A tak sám od sebe kráčí, nebo od někoho jiného je veden po cestě lásky," praví Platón v dialogu Symposion, „kdo vystupuje od zdejších krás stále vzhůru jako po stupních, od jednoho krásného těla k dvěma krásným tělům a od krásných těl ke krásným činům a od krásných činů ke krásným poznatkům, dostoupí odtud konečně k onomu poznání, jehož předmětem není nic jiného než právě krása sama." Tolik o nejzneužívaněj ší stránce Platónovy filosofie, o platónské lásce.

III. Stát. Ale Platón nebyl jen abstraktní myslitel. Dovedl, jak podotknuto, zorganizovat vysokou školu, zvanou Akademie, jež se udržela i po jeho smrti a stala se vzorem vysokých škol aténských, alexandrijských, ano i středověkých univerzit. Platónův odpůrce, řečník Isokrates, říkal totéž, co napadlo možná některým z vás – Platón prý odchovává hloubaly a mudrlanty, neschopné činu a boje. Založil konkurenční ústav, v němž školil za drahé peníze politiky a řečníky. Nuže toto učiliště zaniklo beze stop, kdežto co to je Akademie, ví dodnes každý. A podle Platónovy Ústavy, jeho nejobsáhlejšího spisu, nebylo zorganizováno nic menšího než církev katolická.

Ústava je utopistický sociálně reformní plán na organizaci ideálního státu.

Když se Platón narodil, byla už tři roky v proudu válka mezi jeho rodnými Aténami a Spartou, jež měla trvat sedmadvacet let, aby skončila zhroucením a kapitulací Atén; i má se obecně za to, že Platón záviděl a obdivoval se vítězům, a stvořil proto svůj obraz ideálního státu podle vzoru spartských zřízení. Platón, praví o tom Bertrand Russell ve své History of western philosophy (Dějiny západní filosofie), „byl zámožný aristokrat, příbuzný s celou řadou příslušníků vlády Třiceti tyranů. V době, kdy Atény podlehly, dospěl už v mladého muže, a protože ho jeho společenské a rodinné postavení vedlo k opovržení demokracií, viděl v ní příčinu porážky. Byl žákem Sokrata a cítil k němu hlubokou náklonnost a úctu; a Sokrates byl demokracií odsouzen k smrti. Není tudíž překvapující, načrtl-li svou skicu ideálního státního zřízení podle vzoru Sparty. Platón uměl tak dovedně maskovat své svobodě nepřátelské návrhy, že oklamal budoucí staletí, jež se jeho Ústavě obdivovala, aniž si uvědomovala, co se v jeho poučkách skrývá. Patřilo vždy k dobrému vychování chválit Platóna, aniž bylo třeba mu rozumět. Můj cíl je právě opačný. Chci mu rozumět, ale budu s ním jednat právě tak málo uctivě, jako bych jednal se soudobým anglickým nebo americkým obhájcem totalitarismu."

Tolik slavný současný filosof o Platónově Ústavě. Opravdu nelze popřít, že Kritias, vůdce tyranské Třicítky, byl bratranec Platónovy matky, a že Charrnenides, jeden ze správců Peiraiea, byl jeho strýc; v sedmém ze svých Listů však Platón vypráví, že když ho jeho příbuzní vybízeli k veřejné činnosti, „pocítil jsem odpor a odvrátil jsem se od jejich špatností". Je také pravda, že Platón nenáviděl demokracii; ovšem řecké demokracie měly jen málo společného s demokraciemi dnešními, neboť se týkaly jen malé menšiny obyvatelstva; otroci a chudáci z nich byli vyloučeni. Demokracie v Aténách byla podobná demokracii mezi správními rady akciových společností, k nimž dělníci nepatřili. Ale odvracel-li se Platón s odporem od tyranidy a nenáviděl-li demokracii, je nesprávné tvrdit, že mu učarovalo zřízení spartské; v uvedeném listě naopak praví výslovně, že „konečně jsem usoudilo všech nynějších státech, že všechny jsou spravovány špatně – neboť stav jejich zákonů je téměř nezhojitelný bez nějakého neobyčejného opatření, provázeného štěstím – a byl jsem přinucen říci k chvále pravé filosofie, že pouze z jejího hlediska je možno spatřit, v čem záleží spravedlnost jak v obci, tak ve veškerém životě soukromém" Všichni, kdož hledají vzor, podle něhož Platón sdělal svou Republiku, zapomínají, že Platón byl básník; a že cítil-li se nešťasten v hospodářsky i mravně zbídačelé Atice svého věku, zcela prostě si – jak už u básníků bývá zvykem – ideální lidské společenství vymyslil, vysnil. „Naše obec," praví na konci IX. knihy Ústavy, .Ježí v oblasti myšlenek: na zemi, myslím, není nikde."

Po mém soudu tedy není zcela spravedlivé tvrdit, že Platón byl teoretikem spartského totalitarismu. Ale zabývejme se ted' Ústavou samou.

Ve společnosti, jíž předsedá Sokrates, hovoří se o spravedlnosti. Pronášejí se různé víceméně mělké výměry spravedlnosti: záleží prý v tom, že mluvíme pravdu a vracíme, co jsme přijali; nebo že prospíváme přátelům a škodíme nepřátelům; sofista Thrasymachos míní, že spravedlivé je to, co prospívá silným. To všechno Sokrates vyvrací; aby pak snáze našel, co opravdu spravedlnost jest, stanoví tezi, že co je spravedlivé v životě jednotlivce, je zajisté spravedlivé i v životě státu. Nedovederne-li postřehnout, co je spravedlnost u jednotlivce, postřehneme snad snáze spravedlnost v státě, neboť je to tentýž text, leč napsaný větším písmem.

Stát, praví Platón, není božská, nýbrž lidská instituce: vyrostl z lidské nesoběstačnosti. Lidé postřehli velmi záhy, jak je výhodné, stará-li se každý člověk o jistý druh potřeb pro všechny; jeden lOVÍ, jeden vyrábí boty, jeden vzdělává půdu atd. Dělbou práce však roste automaticky počet členů společnosti a jejich potřeb. Se vzrůstem potřeb roste potřeba dovozu; vzniká třída kupců, obchodníků, rejdářů; a tu narůstá zase další třída lidí, kteří se starají o výrobu a o distribuci přepychového zboží. Někteří bohatnou, jiní chudnou, vnitřní soulad mizí a stát chátrá. „Každá obec je vlastně množství obcí ... Buď jak buď, jsou to aspoň dvě, navzájem nepřátelské, jedna chuďasů, druhá boháčů; v jedné i v druhé z těchto dvou jsou pak zase četné jiné ... „ (Ústava, IV, 2) Brzo nestačí státní území, i bude třeba je rozšířit na útraty sousedů – a máme tu války a s nimi novou třídu obyvatelstva, vojáky, obránce, dobyvatele.

Až potud výklad skutečných poměrů. Následuje utopistická část knihy. Řekli jsme už, že Sokrates, hledaje spravedlnost, přešel od života jednotlivce k životu státu. Tato analogie mezi individuem a státním celkem hraje i nadále důležitou úlohu. Lidské chování, praví Platón, je ovládáno třemi hlavními činiteli; jsou to žádosti, cit pro čest a rozum. Tyto tři mohutnosti, jež ovšem jsou u každého člověkajinak vyvinuty, odpovídají v životě státu třem hlavním třídám: žádosti třídě obchodníků, řemeslníků a rolníků, kteří se starají o hmotné zájmy společnosti; cit

pro čest třídě vojáků a rozum státníkům, vládcům. A stejně jako v životě jednotlivce žádosti i cit pro čest mají být ovládány rozumem, v životě státu se nesmí připustit, aby řízení veřejných záležitostí bylo v jiných rukou než v rukou státníků. Obchodníci se osvědčují v obchodě, vojáci ve válce; ani jedni, ani druzí se však neosvědčují ve veřejných úřadech: tam patří pouze lidé výjimečného rozumu a rozhledu, zvlášť k úkolům státnickým školení a vychovávaní, nezištní, rozvážní, moudří, zkrátka – filosofové. „Nestanou-li se," praví Platón v nejproslulejším místě své Ústavy (V, 18), „v obcích filosofové králi nebo neoddají-li se nynější takzvaní králové a panovníci upřímně a náležitě filosofii a nespadne-li toto obojí v jedno, politická moc a filosofie ... , není pro obce, milý Glaukone, konce běd a myslím, že ani ne pro lidské pokolení, a také nikdy dříve se neujme, pokud možno, tato ústava, o které nyní vykládáme, a nespatří světla slunečního."

Především je nutno zavést všeobecnou školní povinnost. Ty žáky, kteří projevují vynikající schopnosti pro všechny předměty, mají schopnost myslit abstraktně, nelžou, milují pravdu a jsou mírní a nesobečtí, jest třeba v dvacátém roce oddělit od ostatních, neboť jsou to povahy filosofické. Tito vybraní žáci pak budou školeni ve vědách, jež nejbezpečněji vedou od vnímání jednotlivin k ideám, totiž v matematice, geometrii a astronomii; z ostatních žáků se stanou obchodníci, zřízenci a sedláci. Za deset let se provede druhý výběr. Z těch, již neobstojí, stanou se úředníci a důstojníci; ti, již obstojí, budou pět let cvičeni ve filosofii věčných idejí. Pak jako pětatřicátníci vstoupí do úřadů a do vojska a budou tam pracovat patnáct let. V padesáti letech, vycepováni školou i životem, stanou se vládci státu. Aby se zabránilo klikaření a vykrádání veřejného majetku, bude zavedeno jak mezi vládci, tak mezi vojáky, jimž Platón říká strážci, zřízení komunistické. „Předně ať nikdo nemá soukromého majetku, leda co jest nejnutnější; potom ať nikdo nemá takového bytu a hospodářských místností, kam by nemohl vejít každý, kdo by chtěl. .. Neboť jakmile by sami měli svou vlastní půdu, své domy i peníze, budou místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců nepřátelskými pány, po celý život budou jen nenávidět a činit nástrahy a daleko víc a silněji se budou bát nepřátel vnitřních než zevních, až se posléze octnou sami i ostatní občanstvo na pokraji záhuby." (III, 22)

Ted' teprve můžeme dojít k definici spravedlnosti. V státě, kde obchodníci korumpují státníky nebo kde vojáci zřídili vojenskou diktaturu, není spravedlnosti. Spravedlnost záleží v harmonické souhře všech složek veřejného života; spravedlnost jest, praví Platón nesmírně prostě – dělati své. Toť vše. A spravedlnost jednotlivce bude podobná: harmonická souhra všech složek jeho vnitřního života, tedy jeho idejí, žádostí a vznětů.

IV. Kosmologie. Platón se dlouho vyhýbal staré otázce o podstatě světa a přírody – považoval tento problém pro jeho hmotný, smyslový původ za nedůstojný předmět svého přemýšlení. Nemohl si však nakonec neuvědomit, že odlesk věčného Dobra se neprojevuje pouze v nitru člověka, nýbrž také v dění hmotné přírody. Klíč k jejímu pochopení nalezl, jak už bylo řečeno svrchu, ve filosofii pythagorovské, když našel spojení mezi světem idejí a světem viditelným v dvojici měnitelnosti a neměnnosti, dělitelnosti a nedělitelnosti, tvárnosti a beztvárnosti, omezena a neomezena, a když přijal pythagorovské číslo jako projev všeho řádu. Vznik světa vykládá Platón myticky: stvořitel, demiurg, vytvořil tento svět podle vzoru věčných idejí. Nejdřív udělal z chaosu světovou duši, smísiv v ní hodnoty věčně stejné s tím, co se mění, tedy ideje s jevy. Z této světové duše vzchází dokonalý kruhový pohyb hvězd. Celek světa je koule, v jejímž středu je země, a hvězdy, bohové, kolem ní krouží. Lidská duše je jim příbuzná, neboť přišla z jejich prostoru a zase se k nim vrátí. Hmotný svět pochází z atomů. Třebaže Platón přírodovědou pohrdal, vynikl touto fikcí vysoko nad své předchůdce, ač se zajímali výhradně jen o přírodovědu: nové v jeho učení je to, že si uvědomil, že zákon nutně musí předcházet přírodě a idea svému uskutečnění stejně jako úmysl předchází skutku, program činu, plán stavbě, myšlenka uměleckému dílu. Platónův mýtus o vzniku světa, obsažený v polodialogu Timaios, se stal základem středověkým názorům kosmologickým.

V. Příslušnost a díla. Není sporu o tom, že Platón je racionalista, neboť věřil v rozum a zdůrazňoval jej jako pramen poznání a nejvyšší stránku duše člověkovy. Jenže co s jeho mystickým zíráním krásna, s jeho erotickým vytržením, vedoucím k poznání idejí? Budiž řečeno především, že toto vytržení je zcela nepodobné extatickému vizionářství křesťanských světců; je to spíš básnický vzlet a úchvat, na jehož křídlech rozum dospěje dál, než kam se dostává klopotnou cestou logického přemýšlení. Nicméně zdůrazňování této logické stránky lidského ducha převládá v zralých spisech Platónova zklidnělého stáří. Jeho názor na svět je ovšem idealistický, neboť jedině pomyslný svět má pro něj důležitost a je mu jediným pramenem pravdy.

Jeho spisy se dělí na dvě skupiny. V první vystupuje Sokrates jako hlavní mluvčí. Je to především jmenovaná Ústava, dále Euthydemos (o sofistice), Euthyfron (o zbožnosti), Gorgias (o rétorice, dialog tak moderní, že mu v českém překladu dali právem podtitul o žurnalistice), Charmides (o uměřenosti), Ion (o básnictví), Kratylos (o původu řeči), Menon (o zdatnosti), Kriton (o nutnosti poslouchat zákonů), Hippias Větší (o definici krásy), Hippias Menší (nikdo vědomě nehřeší), Laches (o statečnosti). Nejkrásnější z této skupiny jsou dialogy Obrana Sokratova a Faidon, pomníky, jež Platón postavil svému učiteli; ve Faidonu řeší Sokrates před svou smrtí otázku nesmrtelnosti duše; dále Faidros (o ideách), Symposion (o pravé lásce) a konečně Filebos (o životě poživačném a rozumovém). Na hranici prvé a druhé skupiny stojí dialog Theaitetos (o vědění), v němž sice ještě vystupuje Sokrates, ale který už je ovládán střízlivou logikou. Bezprostředně na něj navazuje Sofistes (o dialektické metodě) aPolitikos (o státníku), dva dialogy, v nichž Sokrates je zastoupen představitelem filosofické školy eleatské. Na Platónovu kosmologii Timaios navazuje tajemné torzo Kritias, pojednávající o ztracené zemi Atlantidě. Důležitým doplňkem Ústavy jsou Zákony. Platónovy Listy přispívají k osvětlení jeho soukromí.


[BACK]