PARMENIDES (VI. stol. před Kr.). Vlastní hlavou tzv. eleatské školy filosofické byl Parmenides, muž příslovečně moudrý a vážný, tak obdivovaný, že pojem parmenidovský způsob života se u starých Řeků stal okřídleným. Jeho krajně intelektualistické učení je zčásti zachováno v básni O přírodě. Cesta pravdy, na niž autora uvedla bohyně Diké, Mstitelka, záleží v tom, že bytí, jsoucno (to on)jest a nemůže nebýti: „Třeba je říkat a myslit, že jsoucí jest, neboť bytí jest, kdežto nic věru není. To na mysli míti ti káži ... Nikdy zajisté nedá se prokázat nejsoucna jsoucnost. Od této cesty zkoumání hleď svou odvracet mysl, ani ať zkušený zvyk tě nenutí, abys tou cestou řídil osleplé oči a zalehlé uši a jazyk!"

Z toho plyne, že není žádného vznikání a zanikání, protože vznikající věc vzniká z nicoty a zanikající se propadá do nicoty; nicoty však, jak jsme slyšeli, není. Ale jak to? budete se divit. Ve světě přece vidíme samé vznikání a zanikání. Ano, vidíte, usměje se Parmenides. Ale smyslům právě není co věřit. Pravdu má jedině rozum a ten praví, že jsoucno je bez vzniku a zániku, celé, jednorodé, bez pohybu, bez dění. Svědectví očí a uší jsou šalebná, ve fyzice jsou jen nesmysly. Pravda je toliko v myšlení, ba co víc, myšlenka je totožná s předmětem myšlení, myšlenka a bytíje totéž.

Toto je vskutku smělé a energické řešení problému, který se táhne veškerými dějinami filosofie, mezi řeckými předsokratiky poprvé nakousnutého Anaximandrem (v. t.), zapeklité otázky vztahu stálého bytí, toho, co se nemění a co je věčné, k tomu, co se mění a co pomíjí, tedy k tzv. dění. Podle Anaximandra lidské bytosti a věci, jež se vynořily ze stálého neměnného jsoucna, se do toho jsoucna po čase nutně musí zase navrátit, jinak řečeno všechno, co vzniká, musí zase zaniknout. Naproti tomu Parmenides, jak vidíme, razí myšlenku, že není jiného jsoucna než jediné, neměnné, nevznikající a nezanikající bytí; jakýkoli jiný názor je protifilosofický a proti logický. Není změn, není historie, není plynutí do nenávratna; je nerozumné lkát nad městy, obrácenými v rozvaliny, nad mladými hrdiny, odcházejícími do Hádů, nad rodiči, pohřbívajícími své děti; i sama bolest je nerozumná; všechno, co ze života národů a individuí činí nepřetržitý řetěz utrpení, lze odmávnout a popřít cestou filosofické, rozumové abstrakce. Jak poznamenávám v hesle Stoicismus, mnoho velikých a smělých filosofických myšlenek vzniklo jako reakce na hrůzu a bídu lidského údělu. Ve své teorii poznání rozváděl Parmenides fyziologickou hypotézu, že stejné je vnímáno stejným: člověk vnímá teplo teplem, které v něm jest, a „pro nedostatek ohně nevnímá mrtvola světlo, teplo a hlas, zato však vnímá chladno, ticho ajiné protivy" Slovo „protiva" se nám v Parmenidově učení může zdát podezřelým, kdyžtě jak řečeno tvrdil, že jsoucno je jen jedno a je jednorodé: jaké tedy protivy? Tento rozpor nám vysvětlí Aristoteles: když Parmenides mluví o jevech, tedy o tom, co se jeví našim smyslům na rozdíl od jsoucna, poznatelného jen rozumu, potud uznává dvě příčiny a dva počátky, teplo a chladno, a zve je ohněm a zemí nebo jsoucnem a nejsoucnem. Chladno tedy patří do kategorie (jevového) nejsoucna. Mrtvola tedy vnímá nejsoucno, což je totéž, jako by nevnímala vůbec.

Jak už tomu bývá pravidlem, Parmenidův žák Zenón (490-430) se snažil mistrovo učení překonat, i poukazoval nejen na jednost jsoucna, nýbrž i na nemožnost pohybu a prostoru. .Zenónův důkaz ... je-li prostor, v čem bude? Vždyť vše, co je, je v něčem, je též v prostoru. Bude tedy prostor v prostoru a to jde donekonečna. Není tedy prostoru." Pohyb je také nemožný, neboť než by se pohybující se předmět dostal k cíli, musil by dosáhnout nejdřív poloviny své dráhy, pak poloviny poloviny až do nekonečna: '/2 + '/4 + '/8 + '/'6'" atd. atd. Podobně vystřelený šíp se nepohybuje, protože v každé chvíli je na určitém místě, a tedy stojí. Těmito duchaplnostmi, jež pochopitelně vyrážely dech největším odpůrcům Parmenidovým, se stal Zenón původcem dialektiky (ve starověkém smyslu logického rozhovoru). Je také první, kdo vyslovil myšlenku věčného návratu, podle níž všechno, co se děje, se už bezpočtukrát stalo a bude se dít napořád do věčnosti. Na počátku byl jen oheň, pak se k němu přidal vzduch, voda a země, i vznikl náš kosmos. Ale dříve či později se v tom kosmu srazí, vznítí a bude zase jen oheň. Ale to není konec, nýbrž počátek nového cyklu – k ohni se zase přidají příslušné živly, vznikne nový vesmír, v tom se zase odehraje to, co se už odehrálo, až k další srážce, další katastrofě, načež se hra opakuje.


[BACK]