PARAPSYCHOLOGIE (řecky para = mimo), též meta psychologie. Obor této vědy nejsnáze vyměříme negativně: zabývá se takovými projevy duševními (např. telepatií, jasnozřením apod.), jež oficiální vědecká psychologie donedávna šmahem zavrhovala jako podvod a humbuk, a k nimž ještě dnes přistupuje jen zdráhavě a s nechutí a s nesmírnou nedůvěrou. Přesný pozitivní výměr lze podat jen velmi těžko. Říká se sice, že parapsychologie se zabývá zkoumáním abnormních duševních projevů, ale to po mém soudu není správné, protože napsat dejme tomu Hamleta nebo složit Devátou symfonii je zajisté mimořádný duševní projev, a přece není předmětem zkoumání parapsychologického. Francouzský parapsycholog Emile Boirat tvrdí ve své Neznámé psychologii (La psychologie inconnue, dílo odměněné cenou pařížské Akademie věd), že pod jménem parapsychologie shrnujeme všechna fakta, kde život a myšlení, jak nám připadá, se projevuje nevysvětlitelnými fenomény; po mém soudu i tato definice je snadno napadnutelná a zranitelná lehkovážným užitím pojmu „nevysvětlitelných fenoménů": tím totiž, že nedovedeme kloudně vysvětlit samu skutečnost vědomí a spojení hmoty s myšlenkou, je v našem psychickém životě koneckonců vůbec všechno nevysvětlitelné; když se někdo v rozpacích podrbe za uchem, je to stejně nevysvětlitelné, jako když před vámi z prázdna a ze tmy, skřehotajíc, vyvstane zsinalá tvář.

Dodejme ještě, že oblast oněch nevysvětlitelných fenoménů, jež Boirat má na mysli, odevždy mocně přitahovala nejrůznější šarlatány, pochybná média a podvodníky tak vynalézavé a zručné, že odolávali a unikali i těm nejpřísnějším kontrolním zařízením. Uvědomme si dále, že zásvětnost a tajemnost oněch „nevysvětlitelných fenoménů" působí velmi dráždivě na fantazii průměrného člověka, a proto svědecká hodnověrnost těch, již něco „nevysvětlitelného" zažili, bývá nepatrná. Ale přes všechny výhrady nelze veškeré fenomény, jimiž se parapsychologové zabývají, šmahem odmávnout; připomeňme si, že např. umělý spánek, vyvolaný sugescí, v němž uspaná osoba slepě podléhá cizí vůli, tedy experiment dnes už notoricky známý pod jménem hypnóza, byl ještě na konci minulého století oficiální vědeckou psychologií prohlašován za podvod, a výzkum hypnotismu tudíž byl předmětem parapsychologie; když však už nebylo možno dále vzdorovat a oficiální psychologie byla nucena vzít existenci hypnotických jevů na vědomí, hypnotismus z parapsychologie vypadl a je dnes uváděn v školských učebnicích psychologie. A vzpomeňme si na výrok, jejž pronesl nesmírně ctihodný anglický chemik a fyzik Sir William Crookes, prezident proslulé Society for Psychical Research (Společnost pro psychický výzkum), když kdysi přednášel o parapsychologii, a napaden z auditoria, že to, o čem mluví, vůbec není možné, odpověděl:

"Neříkám, že to je možné, říkám jen, že to jest."

Ano, není to možné, ale jest to. A bylo by hanbou lidského ducha a lidské zvídavosti, kdyby lidé odmítli se zajímat o cokoliv z toho, co jakýmkoli způsobem jest. V poslední době skupiny naprosto vážných teoretických i praktických pracovníku v oboru psychologie v nejrůznějších zemích včetně Sovětského svazu se shodly na tom, že je nejvýš na čase, aby se parapsychologii podívali vážně a nepředpojatě na zuby a aby ji postavili na přísně vědecko-experimentální bázi; přitom ve snaze vyhnout se ódiu, jež na pojmu parapsychologie spočívalo, rozhodli se dát této disciplíně novou vinětu, nový, vědeckému uchu dobře znějící název, a sice psychotronika.

Tento termín razil před lety Francouz Fernand Clerc, když v odborném radio-technickém časopise z ničehož nic, jako by se nechumelilo, se zmínilo možnosti aktem vůle a upřeného pohledu, tedy bez jakéhokoli fyzického zásahu, usměrnit kapky vody, dopadající na ostří žiletky, a to tak, aby se uhýbaly vpravo nebo vlevo. Nuže, vězte, že tento experiment spadá do oblasti tzv. psychokineze, nejfantastičtější disciplíny parapsychologické – pardon – psychotronické, v níž se studuje tvrzená a předpokládaná schopnost některých lidí, psychicky ovlivňovat nebo vyvolávat hmotné děje, např. rozbíjet věci, uvádět věci ze stavu klidu v pohyb, silou myšlenky brzdit růst podhoubí a podobně. Není to zřejmě možné, ale, mluveno slovy Crookesovými, stává se to.

Jak píše anglický psycholog H. 1. Eysenck ve svém Sense and Nonsense in Psychology (Smysl a nesmysl v psychologii), pád parapsychologie s nastolením psychotroniky měl za následek, že namísto vážných vousatých pánů, kteří se za viktoriánských dob shromažďovali v tmavých místnostech u kulatého stolu a zírali na ektoplazmu nořící se z úst spícího média, nastoupili hladce oholení, nesmírně nedůvěřiví mladí vědátoři, kteří pracují v jasně ozářených místnostech za pomoci kybernetických počítacích strojů.

Nejběžnější zjev parapsychologický je tzv. telepatie, tj. přenášení myšlenek z osoby na osobu bez prostřednictví smyslově postřehnutelných znamení, jimiž se lidé zpravidla dorozumívají, bez řeči, písma nebo posunků; je to tedy přímé sdílení duševního stavu z duše na duši. Vysílání myšlenek může být úmyslné nebo bezděčné; k bezděčnému telepatickému vysílání, k spontánnímu přenosu myšlenek dochází nejčastěji v okamžicích smrtelné úzkosti, ve chvílích prudce zvýšené psychické aktivity, někdy dokonce v okamžiku smrti, kdy umírající člověk se vší silou své představivosti upne na osobu obzvláště mu drahou a vzbudí v ní – někdy i na velikou vzdálenost, což se často stávalo ve válce – obdobný pocit strachu, zármutku, tísně, nebo dokonce dojem, že se s ní umírající osoba loučí.

Zmínění hladce oholení vědátoři-psychotronici ovšem odmítají brát takovéto vědecky neověřitelné úkazy vědecky na vědomí a zkoumají telepatii experimentálně, nejčastěji pomocí karet. Dělá se to ponejvíce tak, že osoba A, tzv. vysílatel, za dohledu kontrolorů zamíchá balík dvaapadesáti karet, sejme a stiskne tlačítko elektrického bzučáku, vedoucího k osobě B, tzv. přijímateli, sedícímu v jiné místnosti, nebo dokonce v jiné budově; pak teprve obrátí vrchní kartu, podívá se na ni, a současně osoba B se pokouší uhodnout její barvu a svůj dohad zapíše. Tento jednoduchý způsob se opakuje dvanáctsetkrát. Jelikož karetní hra jak známo má čtyři barvy – u západnických karet jsou to piky, srdce, kára a trefy -, je pravděpodobné, že přijímatel, totiž osoba B, uhodne správnou barvu asi třistakrát; rozmezí mezi 270-330 správnými dohady je normální, samozřejmé. Ale stane-li se, že počet správných dohadů je daleko vyšší, dejme tomu čtyři sta, nastane experimentujícím psychotronikům trapná a choulostivá povinnost, aby rozhodli, je-li to pouhá náhoda nebo ne. Není-li to náhoda, vzniká podezření, že tu jde o úkaz telepatický. I otáží se počítacího stroje atenjim – v našem případě čtyř set správných dohadů – sdělí, že možnost náhody je tu zcela nepatrná, asi tak jedna k milionu. Po tomto zjištění se série dvanácti set pokusů opakuje. Jestliže osoba B i tentokrát zapíše čtyři stovky správných dohadů, věc se stává povážlivou: možnost náhody se scvrkla na jednu k milionu milionů. Když pak i po desateronásobném opakování série dvanácti set pokusů osoba B setrvá na svém na nervy jdoucím skóre čtyř set správných odpovědí, vědátoři se odeberou k vážné vědecké poradě, jejíž výsledek zpravidla bývá jednoznačný: náhoda, zřejmě usnadněná nedostatečným mícháním karet.

V tomto líčení dnešních vědeckých praktik v parapsychologii přeháním jen zcela nepatrně. Tak např. pražský rodák jasnovidec Fred Marion, který před padesáti roky uváděl celý svět v úžas svými pokusy v oboru psychometrie, vypráví ve své knize In my minďs eye, V mém vnitřním vidění jak na stará kolena padl do rukou ostrých hochů ze zmíněné londýnské Society, kteří ho tak dlouho podrobovali pokusům s hádáním barvy karet, až z toho ztrudnomyslněl.

Ona psychometrie, o níž tu padla zmínka, je jeden z nejpodivnějších úkazů parapsychologických, kdy osoba, nadaná zvláštní citlivostí, tzv. médium, získává z ně jakého předmětu, např. prstenu, přímé, bezprostřední vědomosti o člověku, jemuž ten předmět patří. Tak např. známý belgický spisovatel a filosof Maurice Maeterlinck (Neznámý host, 11,4) uvádí školský příklad této záhady; cituji jej nikoli pro jeho obzvláštní zajímavost, nýbrž proto, že jej autor zakusil sám: „Vložil jsem do dvojitých obálek tři dopisy psané mými přáteli a požádal prostředníka, který nevědělo jejich obsahu a neznal ty osoby, aby je donesl paní M. (médium). Když k jasnovidce přišel, odevzdal jí prostředník namátkou jeden dopis a řídě nezbytné dotazování rovněž namátkou, spokojil se s tím, že stenografoval odpovědi somnambulky. Ta podala především nápadné výstižný portrét ženy, která dopis psala, potom popis její povahy, jejích zvyků, jejích vlastností intelektuálních i mravních, který byl bezvadně přesný, a dodala několik podrobností, o nichž sám jsem naprosto nevěděl a které byly krátce nato potvrzeny. V pokuse bylo pokračováno s oběma druhými dopisy a výsledek byl stejně pozoruhodný."

Také americký filosof William James, o němž nabudete bližších informací z hesla Pragmatismus, studoval a publikoval výsledek svého zkoumání psychometrických schopností jisté paní Piperové, média svého času velmi slavného, jež dovedla, držíc v ruce předmět pokud možno nepatrný a bezvýznamný, podat fyzický a morální portrét jeho majitele, jeho zaměstnání, zvyky a významné události jeho minulého, a dokonce i budoucího života. Bohužel paní Piperová tvrdila, že k těmto poznatkům dochází ne svým vlastním vnitřním zřením, nýbrž že jí je našeptávají duchové.

Pro úplnost přičiňme ještě několik rozvážných slovo věštectví. Německý filosof Hans Driesch (v. t.), muž, jejž je těžko nazvat šarlatánem nebo naivkou, píše o věštectví ve svých Základních problémech psychologie, český překlad str. 182: „Já sám jsem dlouho váhal, nežjsemje uznal; byl jsem však jednak novější literaturou,jednak velmi podivnými případy, které mi vypravovali kritičtí učenci, o něm přesvědčen."

Tolik o nejdůležitějších zjevech parapsychologických, jež přinejmenším poukazují na to, že stará psychologie nebyla práva šíři a podivnosti duševního života, omezovala-li svá zkoumání pouze na oblast našeho vědomého já. „Jsme velmi nakloněni se usmát," praví Maeterlinck, „nazvat pohádkami k usnutí, hysterickými halucinacemi, důvtipnými či zištnými výmysly většinu těch jevů, které otřásají příliš hluboce omezenou, uzoučkou představou, kterou máme o lidském životě. Usmát se, odmítnout vše předem, jít kolem s odvrácenou hlavou, jak se dalo ostatně i za dob Galvaniho a při počátcích hypnotismu, je mnohem snazší a zdá se být mnohem vážnějším a rozumnějším než se zastavit, připustit a zkoumat. Nezapomeňte však, že těm několika, kteří se jen tak neusmívali, vděčíme za většinu divů, z jej ichž výše se zase my chystáme usmívat." (Neznámý host, III, 11)


[BACK]