ODCIZENÍ. Tento vysoce módní pojem či pomysl, jímž dnes zasvěceně operuje každý, kdo chce být na výši doby, je popravdě prastarý. Když Adam s Evou byli vyhnáni z ráje, octli se ve světě, který byl tvrdý a zlý, a co nejhoršího, jim neznámý a cizí; vytrženi ze svého sladkého a přívětivého rodiště, octli se v stavu odcizení, anglicky alienation nebo estrangement, německy Entfremdung, francouzsky aliénation. Dokud člověk žil v šťastném přírodním prostředí, říká Jean Jacques Rousseau, byl bezúhonný a dobrý; jeho jediným hříškem byla nevinná sebeláska (amour de soi); v stavu odcizení, do něhož jej vehnal archandělův plamenný meč, se tato sebeláska vyvinula v kruté a přítele neznající sobectví (amour propre). Člověk, tento původně laškovný, neškodný tvor, se proměnil v zvrhlé zvíře. Jeho zápas s cizím a nepřátelským světem nebyl neúspěšný – vznikla civilizace, z původní lidské přirozenosti vyrostla vzdělanost, lidé se rozmnožili a sdružili se v společnost; ale člověk sám přitom byl stále zlejší, stále nešťastnější a nesvobodnější. Majetkem byli lidé rozděleni na bohaté a chudé, na pány a otroky, silné a slabé. Rostoucí spletitost společenských poměrů měla za následek, že člověk si přál překonávat ostatní lidi a být od nich ctěn a vážen; tato závislost na mínění jiných ho vedla k tomu, aby se vydával za něco jiného, než čím doopravdy byl: zbabělec se stavěl jako hrdina, podlec předstíral ušlechtilost atd.; člověku přestalo záležet na tom, čím byl; hlavní pro něj bylo, zač ho druzí pokládali. V tomto rozporu mezi zdáním a vnitřní skutečností, opravdovým bytím člověka, pak vězí prohloubený moment odcizení, kdy člověk je odcizen nejen svému okolí, ale i sám sobě. Takto asi se na tento problém díval slavný autor Emila a Společenské smlouvy, o němž najdete bližší poučení v zvláštním hesle.

Pojem odcizení převzal od Rousseaua Hegel a nadal jej, jak u tohoto přísného muže nemůže jinak být, obrovsky hlubokým filosofickým obsahem; jak se dočtete v hesle Hegel, tzv. Duch o sobě, jinak řečeno Bůh, odcizil se sám sobě tím, že stvořil přírodu a člověka. A z Hegla pak přešel pojem odcizení k Ludvíku Feuerbachovi, který Heglovo pojetí převrátil – podle něho Bůh nestvořil člověka, nýbrž člověk stvořil Boha, a člověk tedy není odcizením Boha, nýbrž Bůh je odcizením člověka -, a nakonec k mladému Karlu Marxovi, který nadal pojem odcizení smyslem dokonale zpozemštělým.

Odcizení, píše šestadvacetiletý Marx ve svých Ekonomicko-filosofických rukopisech z roku 1844, vyrůstá z životních podmínek pracujícího lidu, kdy „dělníkova bída je nepřímo úměrná moci a velikosti toho, co dělník vyrobí", a kdy celá společnost je rozdělena na dvě třídy, na třídu vlastníků a vlastnictví zbavených proletářů. Nuže jde tu především o odcizení výsledku práce, kdy zboží, jež dělník vyrobil, se automaticky stává majetkem majitele výrobních prostředků: tehdy předměty, jež práce produkuje, tedy produkty práce, postavily se proti člověku, který tu práci vykonal, jako nějaká cizí bytost, jako moc na něm nezávislá – jako kapitál. Čím více předmětů dělník vyrábí, čím víc se zdokonaluje ve své práci, tím mocnějším se stává cizí svět kapitálu, jejž sám proti sobě vytváří, a tím chudším se stává on sám. „Dělník vkládá svůj život do předmětu; ale pak už život nepatří jemu, nýbrž předmětu. Čím větší tedy je tato činnost, tím bezpředmětnější je dělník. Co je produktem jeho práce, není on sám."

Takovýto typ odcizení, který záleží v dělníkově vztahu k produktům jeho práce, je totéž co nemajetnost. Ale odcizení se projevuje též v samém aktu výroby, v rámci produkující činnosti samé. Práce totiž je pro dělníka něco vnějšího, něco nepatřícího k jeho podstatě; tato práce patří někomu jinému, a dělník v ní ztrácí sám sebe.

Tomuto způsobu odcizení říká mladý Marx sebeodcizení. A třetí, nejhorší typ odcizení je odcizení rodového života. Člověk – na rozdíl od zvířete – má vědomou životní činnost, a tato vědomá životní činnost ho dělá rodovou bytostí. Tomu můžeme rozumět asi tak, že dejme tomu svobodný řemeslník, např. švec, šije boty na podkladě zkušeností, jež nahromadilo celé minulé lidstvo – jeho dovednost je výsledek dovednosti, myšlení, praxe veškerých minulých generací; je tedy při své práci součástí lidského rodu. Ale když se výrobní prostředky stanou vlastnictvím kapitalistů, octne se celé to rodové dědictví v rukou několika jednotlivců a dělník sám je od něho odtržen, odcizen. Tento typ odcizení je odlidštění.

Bezprostředním důsledkem toho všeho je odcizení člověka člověku. Odlidštěný dělník se staví vůči jinému odlidštěnému dělníkovi jako vůči cizí bytosti; tím cizejší pak je jeho vztah k člověku, který si jeho práci přisvo juje a proměňuje ji v kapitál. Kapitál je odcizená moc lidstva, která se nad lidmi tyčí jako cizí, nelidská veličina; je to mrtvá práce, akumulovaná ve formě jmění a ochuzující člověkovo bytí. „Čím méně jíš, piješ, kupuješ knihy, chodíš do divadla, tančit, do hospody, čím méně myslíš, miluješ, teoretizuješ, zpíváš, maluješ, píšeš básně atd., tím víc ušetříš, tím víc vzroste tvůj poklad ... , tvůj kapitál. Čím méně jsi, čím méně projevuješ svůj život, tím větší je tvůj zvnějšněný život, tím více své odcizené bytosti hromadíš." (Rukopisy, český překlad str. 108)

Tolik, řečeno co nejstručněji, mladý Marx. Později Marx přestal pojmu odcizení užívat a nahradil jej termínem novým, jímž jest zvěčnění (Verdinglichung). To znamená asi tolik, že člověk tím, že byl podřízen stroji, přestal být v pravém toho slova smyslu člověkem, „takže kyvadlo hodin se stalo přesným měřítkem vztahů výkonů dvou dělníků, tak jako je měřítkem rychlosti dvou lokomotiv" (Das Elend der Philosophie, Bída filosofie, německý originál str. 27) Což je přibližně totéž jako zmíněné sebeodcizení v díle mladého Marxe.

Pojem odcizení a zvěčnění pak na dlouhou řadu desetiletí zapadl; teprve roku 1923 byla tato problematika vzkříšena v knize maďarského marxistického literárního historika a estetika Gyčrgy Lukácse (1885-1971), jež vyšla německy pod titulem Geschichte und Klassenbewusstsein (Dějiny a třídní vědomí). Je zajímavé a hodné podivu, že v době, kdy Lukács svou knihu psal, Rukopisy mladého Marxe nebyly dosud zveřejněny, a Lukács je tedy nemohl znát; nicméně z útržkovitých úvah o zvěčněném člověku, rozptýlených v pozdějším Marxově díle, se mu – třeba nevědomky – podařilo vydedukovat veškerou problematiku odcizení tak, jak ji mladý Marx úhrnnou a koncízní formou v Rukopisech přinesl.

Za tuto knihu byl Lukács kritizován marxisty II. i III. internacionály a roku 1935 se jí vzdal, prohlásiv ji za idealistickou. Nicméně po druhé světové válce byla objevena ve Francii a roku 1959 vyšla ve francouzském překladu. Lukács proti překladu této knihy protestoval, ale marně; dosáhla slávy nebývalé a tím, že i řada buržoazních filosofů přijala názory v ní obsažené, ovlivnila filosofii našich časů.

Dnes, jak praveno na začátku tohoto hesla, odcizení, ovšem v značně zvulgarizovaném smyslu, patří k nejběžnějším a nejapartnějším pojmům soudobé vzdělanecké mluvy. Mladý literát, filmař, dramatik, dbalý své pověsti, bez odcizení nedá ani ránu; jako na konci století intelektuálové byli trápeni démonem rozervanosti, dnes trpí nevýslovně odcizením. Co to znamená a odkud se to vzalo, ví málokdo; pocit odcizení bývá ponejvíce ztotožňován s životním pocitem Franze Kafky. Člověk je odcizen sám sobě, svému prostředí, své rodné vísce, své společnosti, rodině, národu, lidské souvztahy jsou manipulovány byrokracií, syn nerozumí otci, otec synovi, matka dceři, dcera matce atd. Tak se tomu rozumí nejobecněji; jak vidno nejen knížky, ale i jednotlivé pojmy mívají své osudy.


[BACK]