NIETZSCHE, FRIEDRICH (1844-1900). Východisko tohoto divokého epatéra měšťáků, morbidního vyznavače zdraví a síly, krysaře a bořitele, který „bušil do model kladivem, aby uslyšel onen proslulý dutý zvuk, svědčící o nadmutých útrobách", vášnivého individualisty, optimisty, jemuž život byl řetězcem fyzických utrpení, opěvatele sobectví, militarismu a aristokratismu – nuže, jeho východisko bylo dvojí: jednak metafyzika Schopenhauerova, jednak darwinismus. Se Schopenhauerem věří, že podstatou světa je vůle, energicky se uplatňující v každém tvoru, a z Darwina vyvozuje, že síla je největší ctností a slabost největším hříchem. Dobré je to, co vítězí, špatné je to, co podléhá; toť jasné a prosté. Bohužel Nietzschova filosofie je všechno jiné než prostá a jasná; na rozdíl od děl jeho německých kolegů nevytváří nic, co by se dalo nazvat uceleným systémem, a nedá se tudíž jen tak beze všeho vyvodit z těchto dvou základních principů. Knihy Nietzschovy se skládají z divokých paradoxů, útoků, invektiv, básní v próze, biblicky monumentálních příměrů, úšklebků, křečovitých nehorázností, vychloubání a i narážek naprosto temných, omluvitelných jen jeho propukajícím šílenstvím. Nicméně užijme tohoto dvojího východiska, neboť někde se začít musí.

I. Zrození tragédie neboli svět jako estetický jev.

Pravdu má Schopenhauer, že svět je z rozumového stanoviště neomluvitelný; dá se vypočíst na pěti prstech, že souhrn neštěstí má převahu nad sumou štěstí; dá se však ospravedlnit jako estetický jev, jako vize demiurga-umělce, jako nejvyšší umělecké dílo, působící svému tvůrci výsostnou estetickou rozkoš. V okamžiku tvorby pociťuje dost možná umělec něco z nevýslovného požitku demiurgova: „neb v onom stavu se s ním děje zázrak a tehdy on jest podoben příšernému pohádkovitému zjevu, jenž koulí očima a vidí sám sebe: ije spolu subjekt i objekt, je básník a herec i divák v jeden čas" (Zrození tragédie z ducha hudby, Die Geburt d. Tr. aus dem Geiste der Musik, 5) vývoj umění pak jest vázán na dvojici živlů apollinského a dionýského asi tak, jako rozmožování lidstva závisí na duplicitě pohlaví. Apollo byl intelektuál, bůh míru a klidu, pohody a jasu; Dionýsos byl voluntarista, bůh kvasu, činu, plodného života, extatické emoce a inspirace, barbarského obžerství a neohroženého dobrodružství; vyjádřeno filosoficky, Apollo má svou obdobu v Kantově světě jevů, nebo spíš v Schopenhauerově představě, Dionýsos v Kantově světě „věcí o sobě", a především v Schopenhauerově vůli; v oboru umění živel apollinský se vyjadřuje v eposu, v malířství a v sochařství;
živel dionýský v hudbě a v tanci. Psychologicky se živel apollinský projevuje v snu, dionýský v extázi; v dramatu Apollo inspiruje dialog, Dionýsos chór. Za pomoci těchto dvou bohů triumfovali Řekové v nejskvělejším, „tragickém" předsokratovském údobí své civilizace nad pesimismem a učinili život hodným toho, aby byl žit. Apollinský člověk tu praví k životu: „Chci tě, neboť jsi krásný!" A dionýský: „Chci tě, neboť jsi věčný!"

Je však ještě jeden prostředek, jak překonat pesimismus: poznání. U starých Řeků byl tento třetí racionalistický typ člověka představován Sokratem. Sokrates vyburcoval své vrstevníky ze snu i z opojení a řeckou tragédii zabil. Ve jménu svého suverénního rozumu odsuzoval šmahem všechnu helénskou kulturu, nemaje ani na chvíli potuchy, že ten starý svět, jejž potlačoval, je nekonečně cennější než svět nový, který se zdvihal.

V Nietzschovi samém se živly apollinský, dionýský i sokratický svářily; důsledky, vytěžené z filosofie Darwinovy, a zejména jeho choroba, daly zvítězit Dionýsovi. „Byla to léta mé nejnižší vitality, když jsem přestal být pesimistou; pud k sebeuzdravení zakazoval mi filosofii chudoby a malomyslnosti." „Teprve nemoc mě přivedla k rozumu." (Ecce homo, český překlad 17,34)

II. Aristokratismus.

V řecké vzdělanosti se Nietzsche nejvíce podivuje množství velkých lidí, jež zrodila. V tom vidí pravý účel života. Národ je toliko záminkou přírody k vytvoření jednoho, dvou tuctů géniů. Jediným smyslem tzv. „pokroku" by mohl být „chov znamenitých lidí" Davy lidí prostředních nechť trpí nouzi; k podstatě kultury náleží otroctví; pokud bude existovat společnost, budou též mocní, privilegovaní, kteří založí svou nádheru na bídě množství. Socialismus je antibiologický: darwinismus předpokládá, že mocnější rasy využívají slabších a že velké ryby požírají ryby malé; s tím se nedá nic dělat. Socialismus je závist; „lidé chtějí to, co máme my" (Vůle k moci, Der Wille zur Macht, 197) Vůle k moci je nejsilnější člověkův instinkt; jemu je třeba dát volnou dráhu. Je proto nutno rozbít systém regulí, jež vybudovala dosavadní kultura; nový ideál nechť leží v oblasti „mimo dobro a zlo" Vůle k moci nezná nic zakázaného ani dovoleného, nic pravdivého ani nepravdivého. Až po naší vědecké a optimistické civilizaci nastane perioda „tragické" kultury, jíž se dožaduje Nietzsche, bude los dělníků ještě trudnější než dnes, místo kapitalistů budou živit třídu géniů, ale budou stejnými otroky, jakými jsou dnes. „Tragický" člověk se musí vypořádat s jejich záštím a musí také zdolat nepřítele vnitřního, mnohem nebezpečnějšího: soucit, který drásá jeho srdce a který ho nabádá, aby obětoval kulturu hmotnému štěstí lidstva. „Proto můžeme nádhernou kulturu přirovnat k vítězi crčícímu krví, který při svém triumfálním pochodu vleče přemožené jako otroky připoutané k jeho VOZU." „Ten důkladně nepochopil šelmu zvíře nebo šelmu člověka (např. Césara Borgiu), ten nepochopil .přírodu', kdo pátrá po zrůdnosti' v podstatě těchto bestií a rostlin nejzdravějších ze všeho, co žije v tropech, anebo kdo dokonce u nich hledá nějaké vrozené ,peklo', jako to dosud činili všichni moralisté ... „ (Ke genealogii morálky, Zur G. der Moral, 197)

III. Nová deska hodnot.

Každá civilizace má něco, co Nietzsche nazývá deskou, to jest stupnicí, hierarchií hodnot, jež ovlivňuje skutky a soudy všech individuí: má se za to, že pravda je hodnotnější než omyl, skutek milosrdenství lepší než čin krutosti, dobro žádoucnější než zlo. Tomuto „předsudku" vyhlašuje Nietzsche válku; vizme, jakou novou desku hodnot stanovilon.

V průběhu civilizace se opakuje fakt, že bojovná, dravá, nezkažená rasa lidí se vrhne na rasu niŽŠÍ, méně bojovnou, podrobí si ji a vy kořistí ji. Tak vznikla vzdělanost řecká, římská a konečně germánská. Vítěz má vždy docela jinou morálku než přemožený. Co mu je užitečné, je dobré; i nazývá dobrým toho, kdo mu je roven, špatným, kdo stojí pod ním. Je tvrdý k sobě samému i k jiným; pohrdá slabostí, úzkostí, pokorou, soucitem, nezištností. Má úctu k tradici, a chtěje zabránit degeneraci své rasy, je přísný k dětem, k manželství, k stykům mezi mladými a starými. Od této morálky pánů se nadobro liší morálka otroků, slabých. Mají pudovou nenávist k mocným; nazývají je „zlými", „barbary", „Góty", „Vandaly". Zlo je pro ně všechno násilné, tvrdé, hrozné. Dobrem pro ně je soucit, mírnost, trpělivost, píle, pokora. Je to výplod degenerovaného lidstva, toužícího vrátit se v nicotu. Křesťanství a náboženství soucitu účinně přispěly k poklesnutí rasy, překazily vzrůst vyšších lidí; vedly k vytvoření degenerovaného typu státu, zvaného demokracií, k dekadentnímu umění, jehož představitelem je Wagner, ke korupci a k pesimismu. Ale jako na podzim listí opadává, aby se na jaře znovu zazelenalo, je možné, že přítomný úpadek je předehrou k obrození; že umírající lidstvo dává vznik nové formě života. Nechť zhyne člověk, aby žil nadčlověk. „Co jest opice člověku? Posměch nebo bolestný stud. A totéž má být člověk nadčlověku: posměch nebo bolestný stud ... Nadčlověk je smysl země." (Tak pravil Zarathustra, Also sprach Zarathustra, český překlad, 13) Nadčlověk bude stát mimo dobro a zlo; bude nebojácný; jeho vášně budou zharmonizovány; bude mít cíl, pro nějž bude schopen všeho – s výjimkou zrady na příteli. „Máte milovat mír jako prostředek k válkám novým a krátký mír víc než dlouhý." Nikoli účel posvěcuje válku, nýbrž válka posvěcuje účel jakýkoli; válka je dobrá o sobě. Kdežto stará deska hodnot kladla soucit na prvé místo, deska nová položí na prvé místo vůli k moci. „Víte-li, čím je mi svět? Chcete, abych vám jej ukázal ve svém zrcadle? Tento svět: obrovitost síly bez počátku, bez konce, pevná, železná veličina síly, která se nezvětšuje, nezmenšuje, ani nespotřebovává, nýbrž toliko se proměňuje, tento svět: jako celek nezměřitelně veliký, domácnost bez výdajů, ztrát a bez zisků, obklopen .ničím' jako svou hranicí, nic, co by se rozplývalo, co by se rozplýtvalo, nic nekonečně rozlehlého, ale naopak v určitém prostoru uzavřený jako určitá síla – ne ovšem v prostoru, který by se někde otvíral do ,prázdna' a .,prázdnem' – jako síla všudypřítomná, jako hra sil a vlnění sil, současně jedno i mnohé, jež se hromadí zde a jehož současně ubývá jinde, moře sil pro sebe a v sobě proudících a bouřících, věčně se proměňující, věčně se navracející, v nesmírnu let se opětující, s přílivem i odlivem svých útvarů, tento svět:
rašící z tvarů nejprostších v nejsložitější, tryskající z nejtiššího, nejstrnulejšího, nejchladnějšího v nejžhavější, nejdivočejší, nejrozpornější a navracející se pak zase z plnosti k jednoduchosti, ze hry protiv k pohodě souladu, i v této jednotvárnosti střídy drah a let sám v sobě se utvrzující, sám sobě žehnající jako něco, co se musí věčně navracet, jako jednota vzniku a zmaru, neznající úkoje ani omezení, ani únavy – tento můj dionýský svět věčného sebesamatvořenÍ, sebesamabořenÍ, tento tajemný svět věčně lačných chtíčů, toto moje ,mimo dobro a zlo', bezcílný, není-li cíle v štěstí kruhu, bez vůle, nemá-li kruh dosti na své dobré vůli – chcete jméno pro tento svět? Rozluštění všech jeho záhad? Světlo i pro vás, vy nejskrytější, nejsilnější, nejbojácnější, nejpůlnočnější? Nuže: vůle k moci je tento svět nic mimo to! A i vy sami jste touto vůlí k moci – a nic mimo to!" (Vůle k moci)

IV. Doslov.

Tento citát, v němž je mimo jiné obsažena i Nietzschova myšlenka věčného návratu, vám doufám ozřejmil, proč lidé Nietzsche milovali přesto, že jeho spisy jsou jediný řetězec spílání, urážek a mrzkostí; přesto, že vyjádřil hanebnosti hanebnější než nejpohrdanější mezi mysliteli, řezník-filosof Stirner; že vyslovil zásady nebezpečnější než Machiavelli, absurdnosti a nehoráznosti křiklavější než Gobineau a Chamberlain neslavné pověsti. Odpověď je nasnadě: Nietzsche byl veliký básník. A ještě něco ho omlouvalo v očích jeho ctitelů: jeho nemoc. Popravdě jeho tvorba byla zcela determinována postupem a ústupem jeho chorob; jeho spisy se dají charakterizovat jako jeden jediný obrovský chorobopis. I hlásá se mezi jeho vyznavači, že jeho filosofie nechce přinášet lidem nové krédo, pravdu neosobní a všeobecnou, a že Nietzsche není z těch, již podle Goethova výroku nechávají své oko státi se světlem, nýbrž naopak: Nietzschova filosofie není nic víc než historie jeho vlastní duše; Nietzsche trávil svůj život hledaje se a sděluje nám výsledky svého pátrání (Lichtenberger, La philosophie de Nietzsche). „U Nietzsche nerozhoduje tolik ,správnost' či ,nesprávnost' jeho vědeckých názorů jako jejich pravdivost, plynoucí z jeho osobnosti, ryze umělecké." (Zdeněk Nejedlý, Nietzschova tragédie)

Kromě děl citovaných je nutno uvésti tato Nietzschova díla: Nečasové úvahy (Unzeitgemdsse Betrachtungen), Lidské, příliš lidské (Menschliches, Allzumenschliches), Poutník a jeho stín (Der Wanderer und sein Schatten), Ranní červánky (Morgenrote), Radostná věda (Die frohliche Wissenschaft), Soumrak model (Gčtzenddmmerung).


[BACK]