NEVĚDOMO. Shrneme-li všechny temné, vzájemně si odporující teorie tohoto temného, sobě samému odporujícího pojmu, shledáme, že nevědomo, francouzsky 1 'inconscient, anglicky the inconscious, německy das Unbewusste, není v jádře vzato nic než nové pojetí starého známého už jevu, jemuž se odevždy říkalo pud neboli instinkt. Nevědomo není pouze pojem negativní, který by znamenal nepřítomnost, absenci vědomí; říkáme, že cihla, hřebík, krystal nemá vědomí, je bez vědomí, ale nemůžeme mluvit o nevědomu cihly, hřebíku, krystalu. Zato „nevědomý čin" znamená, že někdo něco udělal, jsa nadán jakousi nepochopitelnou formou vědění cíle a prostředků, k tomuto cíli směřujících, ale neměl vědomí ani o tom vědění, ani o tom cíli, ani o těch prostředcích. Podobně se hovoří o nevědomých psychických silách, které pracují, jednají, organizují, ale nevědí samy o sobě, ano i o nevědomých představách – ale to už je, trvám, nesmysl. Rozbíjí-li kuřátko skořápku nebo dere-li se dítě z lůna matčina, zajisté neví, co dělá, proč to dělá a jak to dělá; nemá uvědomělý prožitek svého činu – a přece to dělá a dělá to správně. Kdybych vás, dospělého člověka, uvěznil ve veliké porcelánové skořápce, udělal byste totéž, co dělá kuře; a přece by v tom byl zásadní rozdíl, protože byste věděl, že vaším životním údělem není žít v skořápce, nýbrž běhat po zemském povrchu; věděl byste, že kdybyste v té skořápce zůstal, za několik minut byste se udusil. Kopnutí, jímž byste skořápku rozmetal, bylo by vědomé, kuřecí klovnutí je nevědomé.

I. Tomu se, jak už řečeno, říkalo a začasté říká instinkt. Člověk prý myslí vědomě, a má tedy duši (neboť podstata duše podle Descarta záleží ve vědomém myšlení), zvířata mají ,jen" instinkty, a duši tedy nemají. Instinkt je projev slepého mechanismu přírody, je to řetěz reflexů, totiž mimovolných pohybů organismu, vyvolaných podrážděním; tak např. dráždění hladu vzbudí ve lvu reflex lovu, zvířecí pachy v lese v něm vzbudí reflex číhání, blízkost zvěře v něm budí reflex pronásledování a skoku, drápy a zuby, zabořené do masa, v něm budí reflex trhání atd.

Tak aspoň hovořila stará psychologie. Je to jak vidno výklad jednoduchý a snadno pochopitelný; žel je úplně falešný. Není zajisté třeba škrtnout ze slovníku pojmy „instinkt" a „reflex", ale není už možno se poctivě smířit s názorem, že by tu šlo jen o projevy slepého mechanismu přírodního. Pozorujme trochu život hmyzu. Zubonoska březová nastřihuje svými kusadly březové lístky, z nichž si balí kornoutky, a počíná si přitom tak rafinovaně, že každý jiný střih by jí při sbalování způsobil obtíže, jež by byly nad její síly; tato absolutní účelnost jejího počínání se dá dokázat jen pomocí vyšší matematiky – nastříhujíc list, zubonoska řeší problém tzv. evoluty a evolenty. – Tak řečená kutilka hedvábná ochromuje své oběti, housenky, aniž je usmrtí, a zachovává si je jako čerstvou zvěřinu. Podobně vosa sphex s žlutými křídly trojím bodnutím přesně zasahuje tři nervová centra cvrčka. Dále stavitelská dovednost pavouků, vos a včel, společenská organizace úlů a mravenišť – stačí nahlédnout do 1. H. Fabrových Entomologických vzpomínek (Souvenirs entomologiques). Jde tu vesměs o projevy jakési temné geniality, nepochopitelné nám lidem, kteří všechno, co víme, musíme dobývat těžkou prací pojmovou a empirickou – ano, geniality temné a nepochopitelné, ale dojista nikoli vysvětlitelné jakýmsi „slepým mechanismem" přírody. Tohle ovšem věděla stará psychologie také; ale přesto se držela své teorie „slepého mechanismu" dál, protože ač zřejmě falešná, byla to jediná teorie přísně vědecká.

Jak naznačeno, nevědomo je pud, chápaný ne jako něco integrálně odlišného od vědomí, nýbržjako síla, jednající nevědomě, ale vědoucně. A byla to škola romantická, jež pohrdajíc oficiální vědou, odvážila se proslovit tuto na dlani ležící pravdu. Instinkt, pravil Hegel, je činnost, směřující za cílem, aniž si toho byla vědoma (die bewusstlose Zwecktatigkeit). Schopenhauer: Zvířata směřují za cílem, aniž jej znala. A dánský filosof-fyzik Oerstedt mluví o duchu v přírodě, který působí zprvu nevědomě rozumně, ale v duševním životě vyšších zvířat a lidí se pozvedá k stále vyššímu a jasnějšímu vědomí. A Carlyle mluví o „nekonečné a nevyčerpatelné oblasti nevědoma", o tom, co „samo sobě je tajemstvím" a z čeho vyrostly „všechny zázraky, poezie, náboženství a sociální systémy".

Je pochopitelné, že tyto spekulace se staly terčem zuřivých útoků dogmatického pozitivismu. Učenci, vědouce předem, co v zájmu vědy mají nalézti, vzali si na mušku objevy sympatického starého Fabra, a jak se dalo čekat, našli včelu, jež stavěla buňky nikoli dokonale šestihranné, kutilky hedvábné a vosy, jež bodaly nikoli přesně do nervových center svých obětí (viz např. 1. Drever: Instinct in man, str. 92; Bouvier: Le communisme chez les insectes, str. 164), a odtud vyvodili vítězně, že Fabre byl naivní povídálek. Ale pozor. Nechme stranou zubonosky, řešící úlohy z vysoké matematiky, a vosy, jevící úctyhodné vědomosti o nervové anatomii housenek, a podívejme se sami na sebe. Záhada začíná všude, tedy i v nás, neboť kterýkoli vědomý pohyb našeho těla je zázrak. Chci otevřít knihu; a hle, má ruka se zvedá a otvírá jí. To je samo o sobě cosi nepochopitelného. Neboť aby se má ruka zvedla a vykonala nepatrnou práci otevření knihy, bylo třeba, aby se v mém těle napjaly desítky svalů. Já však (pokud mé tělo je zdrávo a pokud nejsem fyziolog) o těch svalech vůbec nic nevím. Ostatně také nechci napínat svaly, nýbrž chci otevřít knihu; kdyby má ruka dovedla otevřít knihu, aniž se přitom napjaly svaly, bylo by mi to úplně lhostejné. Mezi psychickým dějem mého chtění a mezi fyzickým úkonem, jímž tomuto chtění je učiněno zadost, je tedy mezera: kdo způsobil smrštění svalů přesně takové, jakého bylo třeba, aby se má ruka zvedla a aby vykonala určitý pohyb; naštěstí to ví mé nevědomo. Jeto táž vědoucí, ale nevědomá síla, jež přiměla kuřátko, aby klovnutím rozbilo skořápku, jež řídí vzrůst a rozmnožování květin, tlukot vašeho srdce, pohyb vašich střev, mrkání vašich očních víček, vaše dýchání, vnitřní sekreci a také – váš vědomý život duševní. Neboť naše vědomé ,já" – na rozdíl od pojetí staré psychologie je nečinné; činné je pouze nevědomo. Naše vědoucí já má pouze představy a naše nevědomo ty představy uskutečňuje. Vždyť není v tom celkem vzato rozdíl, chci-li otevřít knihu, nebo chci-li si vzpomenout na jméno autora Robinsona. Analyzuji-li pozorně svůj prožitek takového vzpomínání, shledávám, že mé ,já" přitom nic nedělá a ani dělat nemůže; neví, do které příhrady paměti sáhnout a zasuté jméno odtud vylovit; může-li je něco vylovit, je to mé nevědomo. V této chvíli nevím, kdo napsal Robinsona; má představa „autor Robinsona" je prázdná, bez obsahu a je mi to trapné; toť vše, co se o vědomé stránce tohoto prožitku dá říci. A najednou mi bleskne hlavou – a hle, už to vím: Daniel Defoe. Co způsobilo, že před chvílí jsem to „nevěděl", a teď najednou to „vím"? Mé vědomé já zajisté ne. Zdá se dokonce, že nevědomo nese nelibě, když vědomé já, místo aby pokorně čekalo, až jeho představa bude splněna, namáhavě lpí na jejím uskutečnění. Kdybych si řekl, že si musím za každou cenu vzpomenout na jméno autora Robinsona, nebo budu mít do smrti ostudu, určitě si na ně nevzpomenu. Podobně když si řeknu, že musím rychle usnout, protože ráno budu časně vstávat, neusnu. Nevědomo je nedůtklivé; nechce, aby se vědomí pletlo do jeho povinností a práva aby pochybovalo o jeho mohoucnosti; věrně však plní představy spojené pevnou vírou v jejich uskutečnění. V tom právě záleží záhada tzv. couéismu, tj. psychického léčení, vynalezeného lékárníkem Couéem (1857-1926), který nutil pacienty, aby si tak dlouho namlouvali, že se jim daří lépe, až by tomu uvěřili; a jejich víra je pak opravdu často uzdravila. Takovému vzbuzování představ se silným akcentem víry říkáme sugesce; vzbudíme-li ji sami v sobě, je to autosugesce.

II. První, kdo sijasně uvědomil nepochopitelnou mezeru mezi naším chtěním a konáním, byl Hume. A hovořil-li Kant o čistých, vší zkušenosti předcházejících činnostech rozumu,jimiž formujeme surovinu počitků, jež nám poskytují smysly, nemluvil v podstatě o ničem jiném než o nevědomých, protože, podvědomých duševních činnostech. Avšak první, kdo pojem nevědoma domyslil a vybudoval na něm celý filosofický systém, byl pozdní romantický pesimista Eduard von Hartmann (1842-1906), žák Schellingův a Schopenhauerův. Tresť jeho učení je tato: Tento náš viditelný svět je soustava atomů; Hartmann jim však upírá hmotnost a přiznává jim toliko sílu. V každé atomové síle je ideálně obsažen a zapsán nějaký cíl (podobně jako např. cíl, zapsaný v žaludu, je dub). Budete-li tomu cíli říkat představa a té snaze či tomu směřování vůle, prohlásíte spolu s Hartmannem a Schopenhauerem, že svět není nic než vůle a představa. Vůle a představa ovšem nejsou dvě od sebe odlišené mohutnosti, nýbrž toliko dva různé momenty jedné a téže síly. Stejně jako žalud nic neví o dubu, síla si není vědoma představy, jež v ní je uložena; prapůvodem světa je nevědomá pravůle, nadaná nevědomou představou, tedy jak už víme nevědomo. Přes svou nevědomost vědomo je vševědoucí, neboť v něm jsou uloženy představy všech věcí; je všemohoucí, protože všechny ty představy dovede uskutečnit. Svět proto je tak dobrý a dokonalý, jak jen dobrý a dokonalý být může, ale celkem vzato za nic nestojí, protože pravůle přece jenom – přes svou vševědoucnost a všemohoucnost – je nerozumná, nelogická a její tvůrčí činnost je provázena neustálou trýzní. Pravůle trpí a vykoupení jí přinese teprve vědomí.

Pravůle totiž, uskutečňujíc své představy, vyvozuje ze sebe nejprve hmotu, pak přechází v organický život a konečně v člověka, na němž se stává vědomou. Tím dochází v jejím lůně k strašné revoluci. Až dotud nebyl spor mezi vůlí a představou možný; teprv teď se najednou začaly v lidském mozku rojit představy na vůli nezávislé, odbojné. Vůle se toho děsí a žasne. „Tento děs a úžas, toť právě lidské vědomí." (Filosofie nevědoma, Philosophie des Unbewussten, sv. II, str. 34) Vědomí nedovede než popírat, kritizovat, kontrolovat, opravovat, měřit, srovnávat, kombinovat atd., ale neumí vynalézat ani tvořit; v tom je člověk zcela závislý na „zdroji svého života", na nevědomu, a „běda věku, který by se snažil násilím je potlačovat" Ovšem čím mohutněji se vědomí vyvine, čím větší jemnosti dosáhne, tím zřejmější se stane člověku, že všechna jeho touha po štěstí je marná. Stále postupující poznání bídy tohoto světa dožene člověka k zničení vší existence, čímž bude vykoupen nejen člověk, nýbrž Bůh sám. Cíl světového vývoje tedy je návrat do nebytí, útěk z prostoru a času k bezprostorové a bezčasové nečinnosti vůle a představy, k předsvětové harmonii absolutna.

III. S Hartmannovou romantickou filosofií nevědoma je příbuzné učení vídeňského psychiatra Sigmunda Freuda, zvané psychoanalýza, podle níž nevědomé síly, jež ovládají naše (jak víme pasivní) já, jsou povahy převážně pohlavní. Kultura, civilizace, výchova nám brání ve volném ukájení pudů; býváme nuceni zatlačovat své erotické představy do podvědomí, ale znásilňované choutky žijí dál, projevují se v chybných výkonech – v přeřeknutí, přepsání, v poruchách paměti apod., dále v divokých snech a konečně v neurotickém onemocnění. Neurotický příznak je náhrada něčeho, co bylo potlačením zamezeno.

IV. Z Freuda vyšla tzv. individuální psychologie Adlerova, jež neurotické poruchy vysvětluje pocitem méněcennosti, který vzniká v dítěti špatnou výchovou a vědomím vrozených vad. Neúspěchy nejsou příčinou pocitu méněcennosti, nýbrž nezbytným následkem. Adler zajímavě tvrdí, že člověk si v prvních třech letech vytvoří určitou povahu, jež se ve svých základních rysech sotva již změní. Tato povaha jest projevem určitého plánu, jejž si dítě vytvořilo pro další způsob života. „Člověk není strkán zezadu, nýbrž tažen dopředu, do budoucnosti. Avšak nikoli silou vnější, nýbrž sebou samým. Všechna jednání a pocity, všechny vlastnosti a povahové rysy slOUŽÍ jedinému účelu: včlenit se do lidského společenství. Nejsou kauzálně určovány vrozenými vlastnostmi anebo pudy, avšak nejsou determinovány ani okolním světem. Neboť jinak by okolní svět působil zase jenom jako příčinné určení. Žádná účelnost se nedá myslit bez předpokladu .tvůrčí síly', dávající člověku schopnost vyhledat své cíle podle svého uvážení. On nejen reaguje, nýbrž mnohem víc jedná." V této věci se individuální psychologie stýká s názory Bergsonovými, jenž připisuje každé živoucí látceélan vital, vnitřní indeterminaci.


[BACK]