NÁBOŽENSTVÍ může být bez Boha, ale nemůže být bez zbožnosti. Starší buddhismus nezná pojem Boha, a přece je zcela nesporně náboženstvím; záleží v uctívání čtyř posvátných pravd, vedoucích k spáse. Bez Boha se náboženství může obejít, ale nikoli bez posvátnosti; a posvátnými se hodnoty lidského života stávají tehdy, když je člověk uvádí ve vztah s nad rozumovými a nadsmyslovými, tedy jeho poznávacím schopnostem se vymykajícími skutečnostmi. Hrají-li tyto skutečnosti v jeho vědomí důležitou úlohu, přestože je rozumem a smysly nepoznal a ani poznati nemohl, znamená to, že k nim došel cestou citu; a právě tento citový podklad člověkova vztahu k transcendentnu (viz Imanentní a transcendentní) nazýváme zbožností. „Slovem náboženství," řekl Masaryk (Hovory, str. 233), „označujeme všechny projevy zbožnosti; bez zbožnosti není náboženství – leda to takzvané matrikové." AAuguste Sabatier, francouzský filosof náboženství: „Náboženské poznání ne toliko nikdy nemůže odložit svou subjektivní povahu, ale není ve skutečnosti ničím jiným než touto subjektivní zbožností samou, pozorovanou ve své pravoplatné činnosti a ve svém rozvoji ... Pravdy řádu náboženského a mravního poznávají se subjektivním aktem toho, co Pascal nazýval srdcem. „ (Nástin filosofie náboženství, Esquisse ď une philosophie de la religion, český překlad str. 360-361) A najiném místě téhož díla (str. 24): „Člověk, který si říká ateista, není nikdy ateistou, leda se vztahem na Boha druhých. Popírá Boha svého faráře nebo pastora, Boha svého dětství nebo svých sousedů; ale pohlédnete-li na něho blíž, jest v něm Bůh jiný, jeho, skrytý na samém dnu jeho duše, jehož vzývá pod zvláštním jménem a jemuž každého dne sebe sama dává v oběť ... Pozitivně bezbožný jest pouze suchý a vyprahlý stav duše, z něhož vyplývá věčná ironie, ta škola, v níž se vysmívají nebo pohrdají vším ajiž Jules Lemaitre, chtě ji pokřtít slovem jí hodným, pojmenoval školou já se na to vykašlu' „

Ovšem k transcendentnu se upíná nejen náboženství, nýbrž i metafyzika.

Stejně jako náboženství, i metafyzika pramení z člověkova neokřiknutelného tíhnutí za nadčasovým a nadprostorovým, z platónského stesku po lepší původní vlasti našeho ducha, a je proto těžko mezi náboženstvím a metafyzikou vytyčit hranici. Rozdíl tu je a vyciťujeme jej velmi jasně; Ježíše nenazýváme filosofem a Descarta neoznačujeme jako proroka náboženského. Můžeme snad poukázat na exoterický, tj. lidový, pro širokou veřejnost určený charakter nauk náboženských, kdežto metafyzika mívá charakter spíš esoterický, tj. je srozumitelná pouze zasvěcencům, vzdělancům, odborníkům. Není to však dělítko přesné; zajisté není možno bez předběžného vzdělání porozumět např. Kantovi, a naopakje možno se bez jakéhokoli vzdělání stát dobrým křesťanem; avšak křesťanská teologie, církevní věda o Bohu, tedy doktrína nesporně náboženská, je nesmírně obtížná a vyžaduje důkladné průpravy filosofické. Vyvinuté náboženské myšlení nemůže být nezávislé na filosofii a metafyzika nemůže odhlížet od zkušenosti náboženské. Je tedy nemožno mezi nimi vést rovnou a jednoznačnou čáru. Rozdíl mezi filosofií, najmě metafyzikou a náboženstvím, nám však bude jasnější, uvědomíme-li si, že filosofie stejně jako všechny jiné kulturní statky civilizovaného lidstva, totiž umění, věda, právo a stát, byly na počátku života každé organizované společnosti podřízeny duchovnímu panství sekty nebo církve, měly proto charakter význačně náboženský a teprve postupem staletí se dopracovávaly samostatnosti. Síla i slabost každého náboženství vězí v jeho nutné nadrozumovosti nebo protirozumovosti. Řekli jsme na počátku tohoto hesla, že pocit zbožnosti je podmíněn rozumovou a smyslovou neuchvatitelnostÍ náboženského vědomí; jistá protirozumovost nebo aspoň nadrozumovost, jisté „credo quia absurdum" (věřím, protože předmět mé víry je nesmyslný, viz Tertullián) je tedy nezbytný znak pravé víry náboženské. Avšak tato nadrozumovost, tento, jak se tomu říkává, „rozpor mezi rozumem a vírou", jejž živé náboženské vědomí prožívá jako vroucí odevzdanost do vyšší vůle, jako sounáležitost k vesmírné mravní rodině, jako blažené překlenutí propasti mezi vlastní konečností a řádem hvězdného nebe, jako blažené proudění mízy od slabých a větry odíraných haluzí k hlubinným a v laskavém přísnu zakotveným kořenům – nuže, tento blahodárný a nutný rozpor mezi rozumem a vírou postupem času ztrácí v rukou bojující a úřadující církve svou živou krásu, svou světelnou chvějivost, stává se strnulým, studeným, nařízeným; rozum se probouzí ze svého oblouzení a začíná se vzpouzet: usměvavá ústa se proměnila v škvíru. Tehdy se rozchod mezi církví a kulturními statky jí podřízenými stává naléhavým. Církev se ovšem nechce vzdát toho, co má, a proces rozluky trvává sta a sta let; u církve katolické byl dokončen teprv za našich životů a začal, přísně uváženo, nikoli renesancí, nýbrž daleko dřív – možná fiaskem canosské pouti, tedy XI. stoletím.

Uvědomivše si tento vývoj, chápeme jednak příbuznost mezi metafyzikou a náboženstvím – metafyzika nese mnohem zřetelnější stopy svého náboženského původu než ostatní uvedené statky kulturní, neboť na rozdíl od nich společně se svou matkou směřuje k transcendentnu -, jednak rozdíl mezi nimi, neboť metafyzika, jsouc nezávislá na momentu zbožnosti, nemusí a nemá být protirozumová a nemusí a nemá podtrhovat svou iracionálnost (viz Iracionalismus).

Filosofuje-li filosof nikoli nábožensky, nýbrž o náboženství, a přemýšlí-li, jakou hodnotu má náboženství pro lidstvo, snaží-li se pochopit, v čem náboženství záleží a jak vzniklo, provozuje tak řečenou filosofii náboženství; filosofií náboženství se ovšem může obírat také člověk nenáboženský, tedy i pozitivista; dochází však zpravidla k výsledkům zcela scestným, neboť mu chybí smysl právě pro to hlavní, pro jemné, nadrozumové stránky náboženského citu. Tak např. Durkheim razil teorii, že pramen náboženství je lidská společnost sama a že předmět zbožnění, božstvo, je zosobněná společnost. Tato teorie došla veliké vážnosti a byla považována za konečnou vědeckou expozici problému náboženského, ale není správná, protože popírá náboženský charakter osobností nejvýrazněji náboženských, proroků, kteří se bouří proti společnosti, karatelů, náboženských buřičů a reformátorů; Durkheimovo tvrzení neodvratně vede k závěru lze říci absurdnímu, že nábožensky nejednal Kristus, když vyháněl kupce z chrámu, že nábožensky nežili první křesťané, jež tehdejší společnost házela lvům, nýbrž teprve údové oficiální církve vládnoucí. – Nástin jednotlivých významných filosofií náboženství, např. Humovy, Kantovy, Masarykovy, Jamesovy atd., uvádím v příslušných heslech, věnovaných těmto myslitelům. Viz též hesla Panteismus, teismus a deismus, Přirozené náboženství, Tradicionalismus, Mystika.


[BACK]