MYSTIKA. Slovo toto prý vzniklo z řeckého myein, což znamená zavírat oči. I když někteří znalci prohlašují tuto etymologii za spornou, mystici všech časů po pravdě byli lidé, kteří vždycky rádi zavírali oči, neboť zavřít oči je nejpohodlnější způsob, jak se zbavit vtíravého denního světla a ponořit se do tmy: Mystika, původně tajné učení, později všeobecně tíhnutí za božským, nadsmyslným, transcendentním a odklon od světa smyslových jevů, si vždy libovala ve tmě. „V temnotách jsou mystérie doma," praví Goethe v druhém dílu Fausta. Jasně osvětlený chrám by ztratil všechnu svou mystickou, kontemplaci příznivou náladovost, a proto chrámová okna jsou úzká a barevná; ve tmě se odbývají tzv. spiritistické seance a hodina duchů je půlnoc, nikoli poledne.

Tento útěk před světlem, tato netopýří libost z noci dodává mysticismu podezřelého, někdy úzkost, ano štítivost vzbuzujícího charakteru, a proto sebejistí, svým otevřeným očím a hlavě důvěřující lidé mystikou zpravidla okázale pohrdali; nicméně v dějinách lidské vzdělanosti se periody otevřených očí střídají s periodami očí zavřených s podivuhodnou, div ne astronomickou pravidelností: každá perioda otevřených OČÍ, totiž údobí rozmachu věd a tím také vědecké samolibosti, dosud vždy skončilo krachem, který pak zahnal pesimisty do hořkých přístavů skepse, kdežto optimisté, prohlásivše shodně se skeptiky data skýtaná našim smyslům za klamná a dedukce našeho rozumu za scestné, zavřeli oči i rozum, aby ve svém nejvnitmějším nitru pátrali po tom, co nemohli najít mimo sebe: po podstatě a smyslu všeho jsoucna. Ovšem hledat sám v sobě, ve své vlastní, omezené a chudičké osůbce, odpověď na takovéto výsostné otázky by byl podnik přinejmenším troufalý a předem odsouzený k nezdaru. Mystik však, zavíraje oči a hrouže se do svého nitra, nepátral pouze sám v sobě, neboť nezůstával sám sebou: splýval nebo domníval se splývat vzrušeným extatickým spojením s veškerenstvem a dával rozplynout svému já, svému určitému, od ostatních bytostí odlišnému vědomí v nelišné, nerozdělené bytosti boží. Tak Bernard z Clairvaux ve vrcholném okamžiku mystického vytržení, typickém pro všechny mystiky, ve chvíli zbožnění (deificatio) „splýval s Bohem jako kapka vody v sudu vína" Německý mystik Eckhart mluví o .jiskřičce v duši", která touží po absolutnu, po jednotě, po Bohu, jakjest sám v sobě; aby se této jiskřičce přiblížil, člověk musí odumřít sám sobě, ztratit svou vůli, zaniknout v Bohu. Svatá Tereza líčí jeden ze svých mystických zážitků, jejž nazývá „modlitbou sjednocení s Bohem", takto: „V této modlitbě sjednocení jest duše úplně bdělá při všem, co se týče Boha, ale naprosto netečná k věcem tohoto světa i k sobě samé. Po krátkou dobu tohoto sjednocení jest jakoby zbavena všeho citu, a i kdyby chtěla, nemohla by myslit na nic. Zkrátka jest pro věci tohoto světa úplně mrtva a žije jen v Bohu. Dokud je spojena s Bohem, nevidí, neslyší, nechápe zhola nic. Bůh se usazuje v nitru takové duše tak, že když se potom duše zase vzpamatuje, je jí naprosto nemožno pochybovat, že byla v Bohu a Bůh v ní. Tato pravda v ní zůstane tak silně vtištěna, že duše ani nemůže zapomenout milosti, které se jí dostalo, ani pochybovat o její skutečnosti, byť i se popsaná zkušenost třeba mnoho let už neopakovala. Ale zeptáte-li se jí, jak může mít člověk takovoujistotu o něčem, co nevidí, na tuto otázku odpovědět nemám síly. Jsou to tajemství všemohoucnosti boží, jež vystihnout mně nepřísluší. Vím jen, že mluvím pravdu: a nikdy neuvěřím, že by duše, která nemá této jistoty, byla opravdu někdy obcovala s Bohem." Citát tento čerpám ze zajímavé a důležité knihy Williama Jamese, z jeho Druhů náboženské zkušenosti (The varieties of religious experience, str.lO), v níž najdete i řadu pozoruhodných mystických prožitků lidí tak říkajíc normálních, totiž ne-filosofů a ne-světců. Tak např. podivné vyprávění prezidenta Finneye: „Slovy nelze vyjádřit tu zvláštní milost, jež se rozlila v mém srdci. Hlasitě jsem plakal radostí a slastí lásky; nevím, jak to vyjádřit, ale řekl bych, že jsem doslova bučel, vyrážeje nevýslovné záplavy svého srdce. Tyto vlny se přese mne valily a valily, vlna za vlnou, až jsem, pokud si vzpomínám, vykřikl: Umřu, budou-li se tyto záplavy opakovat. Pane, nemohu to už vydržet. - A přece jsem se nebál smrti." Jiní prý charakterizují svůj prožitek takto: „Rozkoš, kterou jsem cítil, nedá se vylíčit!" „Cítil jsem, že jsem doše! většího pokoje a blaženosti, než jsem kdy doufal, že dojdu." (Varieties, 7)

Není sporu o tom, že bez mystiky by nebylo náboženství. V hesle po jednávajícím o náboženství pravím, že náboženství může být bez Boha, ale ne bez zbožnosti; a zbožnost právě je cit mystický. Rozum je zbožnosti naprosto nepřístupný. To první a poslední, co chápu svým rozumem, jsem já sám; to první a poslední, v čem záleží pocit zbožnosti, je potlačování mého já počínajíc mírným úlevným oblouzením, vyvolaným skvělou tajemností náboženských obřadů, až po rozplynutí v Bohu jako kapka vody v sudu vína, jež jak víme prožil Bernard z Clairvaux. Ale je-li každé náboženství (pokud je náboženstvím) mystické, mystika může být zcela nenáboženská.

Ve všech uvedených příkladech mystického prožitku šlo o splývání s Bohem.

Mohl bych však také uvést řadu příkladů mystického prožitku splynutí s ďáblem. Roskoff, historik ďábla, jich uvádí ve své zajímavé knize bezpočtu. Neboť charakteristikou mystického prožitku není objekt splynutí, nýbrž splynutí samo. Plotinova světová duše nebo Bergsonův životní elán nebo jak už chcete říkat té síle, která nás nutí žít a plodit děti, směřovala k vytvoření individuality, najmě osobnosti, od první chvíle, kdy se ve vlažném zálivu jižního moře pohnul její první rosolovitý plod. Lidská osobnost, individualita, plně vědomá své vyhraněnosti a jedinečnosti, zrozená křečovitou prací eónů a eónů z třaslavé nemohoucí améby, jest její kreace nejnovější a od věků plánovaná Je hrdé a slavné být osobností, je veliké si říci: myslím, a tedy jsem, ale je to také namáhavé. Myslit, bylo řečeno, bolí. Jelikož však myšlení je funkčně spjato s vědomým bytím, bolestné je nejen myšlení, nýbrž také vědomé bytí. Proto člověk odevždy, chtěje být, současně toužil své bytí potlačit; lidský problém nezní být či nebýt, nýbrž být i nebýt. Proto člověk odevždy, zatímco se dral kupředu, směřoval také nazpět. Cesta kupředu, toť další a další vývoj odlišnosti, vyhraněnosti, sebevědomí lidské osobnosti. Cesta nazpět, toť potlačování vlastního já, tíhnutí k nelišnosti. Cesta kupředu, toť pýcha lidí s otevřenýma očima; cesta nazpět, toť rozkoš lidí se zavřenýma očima, mystika.

A tak jsme dospěli k nejobecnější charakteristice mystických tendencí, jíž jest především trpná touha po umrtvení únavného pocitu vlastního jáství. William James v uvedené knize bystře postřehuje, že blaženost s prajsoucnem splynulého mystika se nápadně podobá blaženosti opilce; příměr se sudem vína je trefnější, než se zdá. Lidé chtějící „zapomenout" oddávají se modlitbě nebo pití; obojí má tentýž účel. Přesto však opilce nenazveme mystikem: ne proto, že v opilosti nesplývá s Bohem, nýbrž pouze proto, že jeho umrtvení vlastního jáství je umělé. Na konci svého Dvojího pramene náboženství a mravnosti volá Bergson po mystikovi, jehož příchod se stane žádoucím zejména tehdy, až se lidstvu podaří uvolnit atomovou energii. Zůstal jeho hlas oslyšen? Nikoli, nezůstal oslyšen: Bergson (v. t.) sám zažil jeho příchod – je však jisto, že ho nepřivítal s jásotem, nýbrž s hrůzou.


[BACK]