MONTESQUIEU, CHARLES LOUIS DE (1689-1755), jedna z nejvýznamnějších postav mezi francouzskými osvícenci, napsal jakožto člen akademie v Bordeaux řadu učených spisů z oboru věd přírodních, historie a morální filosofie, než dosáhl světové literární slávy svými Perskými listy (Lettres Persanes), psanými jakoby cestujícím Peršanem, v nichž kritizuje politické a náboženské poměry ve Francii.

Ale to byl jen úspěšný sice, ale jinak nepříliš významný začátek Montesquieuovy spisovatelské dráhy. Jeho myslitelskypolitická a vědecká osobnost dozrála teprve v průběhu dalších třinácti let, když jako muž pětačtyřicetiletý dopsal a vydal své Úvahy o příčinách velikosti a pádu Římanů (Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence). Na rozdíl od jiných historiků, příčinou zhouby římské republiky mu nebyl zápas mezi plebejci a patriciji: právě naopak. Svobodný stát, tvrdil Montesquieu, se neobejde bez zápasu stran. Politické strany jsou znakem pravého života politického, zatímco zdánlivý mír despotismu značí jen pozvolnou smrt; je to – jak se Montesquieu vyjádřil později – klid města, jež obklíčil nepřítel. Lze stanovit všeobecné pravidlo, že kdykoli shledáme, že v státech, jež si dávají jméno republik, je pokoj a mír, můžeme vzít jed na to, že tam není svoboda.

Montesquieu nebyl anarchista, avšak hnusil se mu despotismus a jeho vylhaný pořádek, který je jen naoko, jen na povrchu, a za nímž se skrývají opravdové rozpory. Tyto politické názory Montesquieovy nakonec dozrály v jeho hlavním díle, Duchu zákonů (L 'esprit des lois).

Hlavní rozdíly zákonů vzcházejí z rozdílů ústav. Stačí prý poznat zásady té které ústavy, a hned vidíme, jak z nich zákony prýští jako z pramene. Jsou tři principy, o něž se opírají různé soustavy zákonodárné a jež odpovídají třem základním ústavním útvarům. Tyto tři principy jsou ctnost, čest a strach. Prvnímu z těchto principů odpovídá ústava republiky, druhému monarchie, třetímu despotismus. Zákony republiky budou svobodomyslné; budou lidu, národu skýtat co největší podíl na řízení státních záležitostí; poskytnou mu právo na jmenování úředníků a na dohled nad jejich činností; budou tíhnout k zavedení rovnosti mezi občany, základním regulativem všech těchto tendencí, aby se nezvrhly a nepokazily, bude onen zmíněný základní princip všech republik, ctnost. Bez ctnosti – dnes bychom snad řekli bez uvědomělosti – občanů se republikánské svobody zvrhnou ve válku všech proti všem, což pak automaticky přejde v tyranidu jednoho člověka nad všemi, ve vládu despotickou.

Republiky poskytují svým občanům svobodu. Monarchie jim skýtají klid a bezpečí. Jednotlivec se tu neplete do státních záležitostí. VÍ, že co bylo včera, bude i zítra. Neznepokojuje se zkoumáním věcí, jimž nerozumí. Jeho život se otáčí v jistých bezpečných, tradicí po svěcených mezích. Jenže tam, kde přílišná láska ke klidu nebude regulována základním hnacím principem dobrých monarchií, ctí, která mimo jiné velí poddanému lidu, aby odepřel poslušnost panovníkovi, když poroučí konat skutky protivíci se svědomí, monarchie se dostane tam, kam se dostala zkažená republika – zvrhne se v despocii, v onu formu vlády, o níž Hobbes snil jako o ideálu, ale která ve skutečnosti je nejhorší ze všech. Že v ní není republikánské svobody, je samozřejmé; ale není v ní ani monarchistické cti. Za vlády despocie je čest v rozporu s veřejnými poctami. Naopak stává se tu zhusta, že bezcharakterní ničemové jsou poctami zahrnováni.

Toto se právě dělo ve Francii autorovy doby. Pokud mluvilo monarchii, měl na mysli starou francouzskou parlamentární monarchii, založenou na systému svobod a výsad, obklopenou státními sbory a opřenou o základní neporušitelné zákony. Vláda Francie osmnáctého století se však stále zřetelněji přetvářela ve vládu despotickou. Duch zákonů je zajisté dílo vědecké a abstraktní. Není však pochyb o tom, že pohnutky k jeho sepsání byly velmi konkrétní a časové. Svědčí o tom mj. i autorovo nadšení k anglické ústavě oné doby.

Každý člověk, který má moc, praví Montesquieu v nejslavnější a také nejdůležitější části své knihy, má sklon této moci zneužívat. Proto moc nemá být neomezená. V státu má být mocí několik, aby mezi nimi byla stálá rovnováha.

Učení o rozdělení státní moci na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní stanovil už Aristoteles a rozvedl je Locke. Montesquieuovi však přísluši zásluha, že stanovil, že v tomto rozdělení moci je záruka svobody.

Jestliže vykonavatel státní moci je současně i zákonodárcem, není svobody, protože může dávat zákony kruté a libovolné a vykonávat je krutě a libovolně. Jestliže se mu dejme tomu zachce statků svých poddaných, vyhlásí prostě zákon, že ty statky patří jemu, a svou výkonnou mocí je pak uchvátí. Zákonodárná moc tedy nesmí být spojena s mocí výkonnou; zákonodárná moc musí oklestit pole působnosti moci výkonné, a naopak výkonná moc překazí despotické náběhy zákonodárcovy. Moc zadržuje moc, a to je tajemství všech svobodných ústav.

Asi nejhorší případ by nastal, kdyby soudcovská moc byla spojena s některou z obou ostatních mocí, nebo dokonce s oběma. Kdyby soudní moc byla sloučena s mocí zákonodárnou, byla by moc nad životem a smrtí občanů vydána zvůli, neboť tu by soudce byl zákonodárcem; a kdyby pak byla spojena s mocí výkonnou, dostalo by se soudci moci potlačovatele. Některé výroky tohoto plamenného obhájce svobody, jehož dílo mělo ohromný vliv na vývoj bouřlivých politických osudů Francie, jsou slavné dodnes, např.: Zájem je největší monarcha světa, nebo: Politická svoboda záleží v tom, že smíme dělat to, co dělat máme.


[BACK]