MECHANISMUS A TELEOLOGlE. Francouzský astronom Pierre Laplace (1749-1827) napsal na počátku devatenáctého století tato památná slova: „Duch, který by v dané chvíli znal všechny přírodou hýbající síly a vzájemnou polohu věcí, z nichž příroda se skládá, a který by byl sdostatek geniální, aby tyto vědomosti podrobil rozboru, našel by jednu formuli, jíž by obsáhl pohyby nejobjemnějších těles vesmíru i pohyby nejlehčího atomu; pro tuto bytost by nebylo nic nejistého; viděla by budoucnost i minulost současně svým vnitřním zrakem. Člověkova mysl poskytuje v té pokročilé formě vědy, kterou dal astronomii, chabý obraz tohoto geniálního ducha. Mechanické a geometrické objevy spolu se známostí všeobecné tíže dovolily člověku obsáhnout týmiž analytickými formulemi minulost i budoucnost světa. Užil této metody pro jiné obory vědní, redukoval tak zjevy na obecné zákony a předvídá zjevy budoucí. Všechno zkoumání a hledání pravdy blíží člověka víc a víc onomu geniálnímu duchu, jehož podstatu jsme tu nastínili, třebaže od něho zůstane vždycky nekonečně vzdálen." To je důsledné vyjádření světového názoru, jemuž říkáme mechanistický: názoru, pojímajícího přírodu jako automaticky běžící stroj. Matematika, mechanika a astronomie naučila člověka minulých tří staletí do jisté míry předpovídat budoucnost: dovedl vypočítat polohu nebeských těles na sto, tisíc, deset tisíc let napřed stejně přesně, jako dovedeme vypočítat, kolikrát se během čtyřiadvaceti hodin otočí setrvačník parního stroje, známe-li rychlost jednoho otočení. Příliš, příliš nápadně se vesmír podobal automatu; k tomu uvažme, že plíce se podobají měchům, kosti pákám, čelisti kleštím – jaký div, že Descartes se odvážil výroku, že zvířata jsou automaty, které nevidí, neslyší, necítí? Ještě v polovině devatenáctého století vyjádřil berlínský profesor Hermann Helmholtz (1821-1894) tento nesmírně sebevědomý názor: „Objevujeme, že problém fyzikální materiální vědy záleží v tom, uvést přírodní jevy na nezměnitelné síly přitažlivé a odpudivé, jejichž intenzita závisí jenom na vzdálenosti. Řešitelnost těchto problémů je podmínkou pro úplné pochopení přírody (podtrhuji já). A její úloha končí, jakmile budou převedeny všechny přírodní jevy na jednoduché síly a bude dokázáno, že je to jediný možný převod, jehož jsou tyto jevy schopny." Tady chybí i skromný dovětek Laplaceův. Člověk byl přesvědčen, že pochopí vše: nejen zatmění měsíce, nejen volný pád kamene k zemi, nýbrž i let oblaků nad krajinou, rozjaření umělce, ruměnec dívky, zpěv skřivana a pláč dítěte se dá vyjádřit a předem přesně stanovit matematickou formulí. Nedovedeme to dosud, protože věda ještě dosti nepokročila, ale teoreticky je to možné. Všechno, co se děje, děje se následkem něčeho, nic se neděje proto, aby se něco stalo. Názor dosavadní, který v přírodním dění viděl účel, cíl, názor teleologický (z řec. telos = účel, cíl), najmě ona stará forma teleologie, která předpokládala existenci osobního, nad světem povzneseného Boha, který stvořil přírodu a nadal ji bohatstvím záměrů a smyslu, byl mechanicky prohlášen za nevědecký, passé, reakční. Logický důsledek mechanistického názoru světového jsou vývojové teorie Darwinovy ajeho nástupců (viz vývojové teorie), podle nichž bohatství forem živoucí přírody vzniklo následkem mechanického výběru nejschopnějších v boji o život. Mechanistický názor zuřil i v sociologii (srovnej Berkeley, Carey, Ostwald).

Podle mechanistického vysvětlení jest konec děje určen jeho počátkem. Tento počátek jest vlastní příčinou konce. Podle teleologického vysvětlení jest celý průběh děje určen jeho koncem (odtud účeloslovný názor světový se nazývá též finalismus z latinského finis = konec). Mechanista řekne: Spojí-li se kyslík s vodíkem v poměru 1:2, vznikne voda. Finalista řekne: Aby vznikla voda, musí se spojit kyslík s vodíkem v poměru 1 :2. Mechanista zná jen veličiny extenzívní, to je rozmanitosti zjevu, rozložené v prostoru a čase, např. kola a páky stroje, údy těla apod. Finalista však zná také veličiny intenzívní, na prostoru a na čase nezávislé; např. divadelní představení se skládá z veličin extenzívních – jsou tu herci, pohybující se po jevišti, kulisy, světla -, ale jsou tu také a hlavně veličiny intenzívní: smysl, obsah, idea předváděného dramatu. Mechanista ovšem nemůže popřít, že v přírodě existují účelná zařízení, ale chtěl by dokázat, že vznikla souhrou náhod; oko např. vzniklo tím, že na těle nějakého živočicha se náhodou objevilo místo citlivě reagující na světlo; tato náhoda se ukázala prospěšnou v boji o život, oko se zdokonalovalo, živočich vidoucí začal vítězit nad nevidoucími, až se vyvinulo oko orla. Důsledný odpůrce tohoto názoru, Driesch (v. t.) rozeznával dvojí finalitu: statickou a dynamickou. Statická finalita je vlastně jen odrůda mechanismu: hodinář skládá kolečka hodinek podle předem promyšleného plánu, včela sbírá do zásoby med, aby nezahynula v zimě. Plán, účelnost, zámysl těchto dějů tu však působí jako jedna z mechanicky působících příčin; jejich průběh tedy je mechanicky předurčen. Naproti tomu finalita dynamická, projevující se především ve vzrůstu organismu, mechanická není. Driesch sám rozštěpil embryonální buňky mořských ježovek a z každého dílku vypěstoval jednoho celého, dokonalého živočicha. Tím dokázal, že veličina, určující vzrůst organismu, není extenzívní, rozložená v prostoru, najmě v hmotě embryonální buňky, nýbrž intenzívní, nehmotná, neprostorová. Organický celek je cíl, k němuž směřuje vývoj embrya; průběh tohoto děje je tedy určován koncem, celek sám (na rozdíl např. od výroby hodinek) určuje a buduje části, z nichž se bude skládat; budoucí skutečnost sama vyhledává prostředky k svému uskutečňování.

Mechanistického názoru v biologii se dnes už drží jen svéhlavci; doménou mechanistiky zůstává už jen – samozřejmě – mechanika, též chemie a fyzika. Jenomže fyzika dnes už vytlačuje obě vědy předchozí; a moderní fyzikové docházejí k názoru, že děje tohoto světa, jež můžeme zachytit svými smysly, jsou jen hrubým výsledkem nesmírně složitých a mechanicky neurčitelných dějů submikroskopických. Hrdý sen fyziků devatenáctého století o brzkém rozřešení hádanky světa se tedy scvrkl v ten střízlivý názor, že obecná, mechanická zákonitost je platná jenom přibližně, neurčitě, zhruba, a že vedle této obecné zákonitosti platí pro každou jednotlivou oblast jevů tohoto světa ještě zákonitost zvláštní, speciální, jakožto jejich – slovo to Heglovo – vnitřní účely, uložené v samé je jich podstatě.


[BACK]